Mimořádná doba - neobyčejné bytosti

Úryvky z knihy

PŘEDMLUVA ke knize Mimořádná doba – neobyčejné bytosti
Wayne Peterson (americký diplomat ve výslužbě) píše:

V posledním desetiletí 20. století došlo k mnoha nečekaným změnám. Lze je datovat od konce studené války, až po začátek vyjednávání o palestinská území. Měl jsem možnost sledovat světové dění po více jak třicet dva let, zpočátku jako člen Mírových sborů a diplomatické služby Spojených států, později jako ředitel Fulbrightova stipendijního programu. Byl jsem svědkem vlny změn, která se prohnala světem. Osobně jsem shlédl množství nejničivějších problémů a podílel se na několika poměrně jednoduchých řešeních, které nakonec zlepšily životy milionů lidí. Zkušenost mi ukázala, co je třeba udělat pro vytvoření světa, který bude fungovat pro všechny.

Během těchto neobyčejných časů, zaměstnán ve státních službách, jsem byl nasměrován na „osobní cestu“. Posunul jsem se od toho, co lze nazvat světskými „Síněmi moci“ ke sféře nekonečně větší moci a nádhery, esotericky známé jako „Síň moudrosti“. V tomto „nadsvětě“ se pracuje s vnitřní stránkou života, s vnitřní duchovní podstatou. Díky ní můžeme, pomocí nepřetržitého duchovního vývoje, intuitivně rozlišit mezi pravdou a nepravdou, skutečným a neskutečným. Umožní to nastolit kvalitu života, o jaké se většině lidí dnes ani nesní.

Ze začátku jsem netušil, že mnozí z mých kolegů ve vládě a diplomatických kruzích měli obdobnou zkušenost jako já. Také byli kontaktováni členy „skupiny neobyčejných bytostí“. Tyto bytosti lze nazývat „staršími bratry lidstva“ a „strážci božího evolučního plánu“. Všeobecně známí světoví vůdci mi v soukromí potvrdili povědomí o tomto plánu a spolupráci na něm. Mnoho tisíc obyčejných lidí všech společenských vrstev vidělo, zažilo či mluvilo přímo s jedním nebo s vícerými z oněch dokonalých lidí.

Můj záměr je nejen sdílet s vámi osobní zkušenost s těmito dobrotivými Učiteli, ale také nastínit vám letmý pohled na jejich obrovské poslání a příležitosti ke spolupráci s nimi.

Stezka, po které jsem kráčel, nejdříve nevědomky a později s vážným záměrem, je otevřena všem hledačům pravdy a nemá nic společného s náboženským zaměřením či okolnostmi v životě jedince. Je to nikdy nekončící cesta sebeobjevování.

Spojením zkušeností z obou světů, „vnějšího“ i „vnitřního“, a navzdory tomu, co mohou naznačovat večerní zprávy, jsem došel k hlubokému přesvědčení, že budoucnost je vskutku zářivá. Jak se příběh na následujících stránkách bude odvíjet, uvidíte sami důvody mého optimismu. Možná vás to bude inspirovat ke hlubšímu zájmu o tzv. Učení odvěké moudrosti, které máte na dosah ve vašem knihkupectví, počítači – či ve vašem pravém Já.

Rád bych vyjádřil zvláštní poděkování panu Benjaminu Creme z Londýna za to, že mi představil Učení odvěké moudrosti a poskytl mi, jakož i nesčetným dalším lidem po celém světě, průběžné informace o příchodu dalšího z velkých Učitelů. Jsem také vděčný za cennou pomoc a povzbuzení přijaté od mnoha lidí, kteří věří, že mé zkušenosti jsou smysluplné a povznášející. A to od těch udivených, i těch znepokojených tím, co nám budoucnost chystá.

1. ZPRÁVA OD MARIE

Údiv je pocit filosofa, a filosofie začíná údivem.

- Sókratés

Vše začalo o vánocích, ještě než jsem dosáhl čtvrtých narozenin. Jako tříletému dítěti mi předvánoční přípravy připadaly výstřední, avšak velice vítané v jinak ponuré, chladné zimě ve Wisconsinu.
Pamatuji se, jak jsem se na Štědrý den ptal matky, jaký to všechno má účel. Nechápal jsem, proč všichni vyvíjejí tolik úsilí na oslavu narozenin dítěte jménem Ježíš Kristus. Když matka aranžovala sádrové sošky svaté rodiny, pastýřů a tři mudrců pod vánoční stromek, vysvětlila mi, jak nejlépe tříletému mohla, oč se jedná. Objasnila mi, že narození Krista - dítěte je připomenutí události, kdy Bůh sestoupil na zem jako člověk.

Když jsem se však zeptal, jestli Kristus přijde a navštíví náš dům, aby se podíval na stromek, matka si musela uvědomit, že jsem ji nepochopil. Zdálo se mi to v tu chvíli přirozené, že tak velkou oslavu narozenin by oslavenec neměl propást. Líbila se mi myšlenka narozeninového stromku, ale ještě víc mne zmátlo, když mi matka vysvětlila, že na své narozeniny v březnu vánoční stromek nedostanu.
Zavedla mne do obýváku, ukázala na hvězdy a vysvětlila, že Kristus zemřel a odešel ke svému Otci na nebesa. Toto vysvětlení ve mně probudilo zvědavost ohledně podstaty Boha. Uvažoval jsem o tom, jak nejlépe dítě v tom věku může. Hrál jsem si se soškami, přičemž jsem občas ukousl hlavu beránkovi či pastýři, když se matka právě nedívala.

Těžko jsem mohl tušit, že ta krásná soška Panny Marie v modrobílých šatech, matky Ježíše, pro mne o následujícím velikonočním víkendu ožije.

VELIKONOČNÍ PŘÍBĚH

Pamatuji si, že během zimy roku 1945 mne několikrát vzali k doktorovi, protože mi nebylo dobře. Avšak při žádné prohlídce rodinný lékař nezjistil nic neobvyklého. Až na Velký pátek, týden po mých narozeninách, jsem začal mít prudké bolesti žaludku a stěžoval jsem si matce. Uložila mě pod přikrývku na velké pohovce v obýváku a odešla do velké venkovské kuchyně podávat oběd otci a starší sestře.

Když jsem tam ležel a díval se do stropu, slyšel jsem je mluvit, ale brzy mou pozornost upoutal jedinečný zvuk přicházející z druhého patra. Nebyly to kroky, ale spíše šustění hedvábí nebo saténové látky otírající se o sebe. Myslel jsem, že v horním patře musí být někdo, kdo se právě chystá sejít do přízemí.

Ze svého místa na pohovce jsem napjatě pozoroval, až se ten někdo objeví. Když šustivý zvuk zesílil, divil jsem se, kdo to může být. Rodiče se nezmínili, že bychom měli návštěvu. Ale přesto, někdo právě sestupoval po schodišti dolů.

Najednou jsem na horním schodu uviděl bílý pantofel, třpytící se jako hedvábí. Obklopovaly ho šaty ze stejné látky. Krok za krokem, odměřeně, splývavé roucho sestupovalo se schodů, až jsem uviděl tajemnou osobu do výše pasu. V tu chvíli se ona mladá dáma předklonila a zahleděla se mi do očí. Věděla přesně, kde v pokoji jsem, protože její pohled se bez váhání upřel přímo na mne. S vřelým přátelským úsměvem pokračovala po schodech dolů. Sestupovala jistým krokem a pozorovala mne.

Její oděv mne fascinoval. Moje první myšlenka byla, že je hodně odlišný od oblečení mé matky nebo jejích přátel. Zíral jsem na modrý závoj, kterým měla zahalenou hlavu, a uvědomil si, že ta dáma je přesnou replikou vánoční sošky Panny Marie.

Jak procházela obývákem směrem ke mně, začal jsem tušit, že to není obyčejný host v našem domě, ale opravdová Marie, matka dětského Krista z vánočních dekorací.

Poklekla vedle mě a zeptala se: „Proč jsi tak smutný?“

Přemýšlel jsem, co bych na to řekl, když odpověděla, že rozumí. Uvědomil jsem si, že vnímá mé myšlenky a řekla mi, že já slyším její.
Hned dodala, že se nacházím ve vážném nebezpečí. Tvrdila, že musím k doktorovi před rozedněním, nebo bude příliš pozdě a potom by se pro mne musela vrátit. Zeptala se, zda rozumím, co tím myslí.

Pochopil jsem z toho, že bych se už pak nemohl vrátit domů. Potvrdila, že je tomu tak. Řekla mi, že si mám zvolit, jestli chci zůstat nebo jít s ní. Volba byla na mně. Zdála se mi tak krásná a milující, že po pouhé chvilce přemýšlení jsem se rozhodl jít s ní.

Jemně se usmála a vysvětlila mi, že rodiče a sestra mě milují, a že by byli velice smutní, kdybych odešel. Nicméně jsem trval na svém rozhodnutí jít s ní dnes v noci. Zpozoroval jsem na ní cosi jako zklamání. Obrátila oči ke stropu a chvíli setrvala v tichosti. Když opět vzhlédla ke mně, její výraz se zdál být vážnější.

Řekla, „Povím ti tajemství, které nyní znají jen nemnozí. Pokud zůstaneš s rodinou, uvidíš Krista, protože přijde a bude žít s lidmi ve světě“.

Jasně jsem porozuměl, že Kristus bude chodit zase mezi námi a ne mezi hvězdami, jak mi řekla matka. Byl jsem nadšený a pokusil jsem se posadit s otázkou, „Kdy, kdy přijde?“

Opět se zasmála, opatrně mě položila zase na polštář a řekla, „Musíš zůstat v klidu“. Řekla mi, že to nastane, až budu starší, možná dospělý. Ale že on přijde a já budu jeden z prvních, kteří ho uvidí a rozpoznají.
Ač jsem to v tu chvíli nechápal, tušil jsem, že život, který mě čeká, bude zajímavý.

Tím před námi vyvstal naléhavý úkol. Vysvětlila mi, že se potřebuji, co možná nejdříve, dostat do nemocnice. Musím přesvědčit rodiče, že je to se mnou opravdu vážné. Znal jsem rodinného lékaře a jeho ordinaci ve městě, ale ne nemocnici. Věděla, že můj dětský slovník je omezený. Proto mi přesně pověděla, co říct rodičům a navíc, jak budou reagovat oni. Pro každou z jejich námitek ohledně nemocnice měla připravenou odpověď, kterou jsem si musel zapamatovat. Trvala na tom, abych jí každou větu třikrát zopakoval.

Nakonec se zdála být spokojená, a já jsem byl připraven přesvědčit rodiče. Také mi slíbila, že na mě bude rodinný doktor čekat v nemocnici a zdůraznila, že se nemám bát, že vše bude v pořádku. Potom mě políbila na čelo a přitáhla mi přikrývku k bradě, abych zůstal v teple.

Když odcházela, přešla kolem otevřeného vchodu do kuchyně, kde rodina večeřela. Přesto si jí nevšimli, ani se na ni nepodívali. Přistoupila k těžkým zeleným závěsům, které oddělovaly obývák od sousedního pokoje, a tiše se rozplynula do látky, aniž by s ní byť jen trochu pohnula. Když jsem ji uviděl zmizet, dokonce i jako čtyřleté dítě jsem si uvědomil, že je neobyčejná.

Ve chvíli kdy zmizela, jsem spustil křik a začal volat rodiče. Venku už byla tma a na mou záchranu zbývalo jen málo času. Musel jsem se co nejdříve dostat do nemocnice.

Když jsem to řekl rodičům, opakovali ty samé věty, které Marie předpověděla. Ve skutečnosti mi připadalo, jako bych prožíval stejnou situaci dvakrát. Otec konečně souhlasil, že zavolá doktorovi do ordinace, i když už bylo pozdě večer na Velký pátek a skoro všude v našem městě měli již v poledne zavřeno.

K otcovu velkému překvapení, doktor tam byl a požádal nás, ať jedeme přímo do nemocnice. Na poslední chvíli odstranili zanícené slepé střevo, když se právě chystalo prasknout. Nepamatuji se nic, až do mého probuzení při prvních známkách ranního světla na Boží hod velikonoční.

ROZPOMENUTÍ SE NA SLIB

Jak roky ubíhaly, vzpomínky vybledly a celou událost jsem vytěsnil na okraj mysli. Byla to právě show z Hollywoodu na celonárodní televizi v roce 1982, která je všechny náhle přivedla zpět. Co začalo tak dávno o Vánocích, mělo právě pokračovat. Zaplaven tak jasnými vzpomínkami si pamatuji, že jsem si pomyslel, „To by mohlo být to, co mi Madona v roce 1945 slíbila“.

12 SOUKROMÁ SETKÁNÍ S MISTRY

Vaše zkušenost je vaším požehnáním. Co jste zažili, to znáte.

Ostatní to mohou jedině pochopit, až to také zažijí.

- Maitréja

Již celé roky jsem sledoval příběh příchodu Maitréji a duchovní Hierarchie. Není divu, že se lidé doslechli o mém zájmu a ochotě mluvit o všem otevřeně. Čas od času jsem byl požádán, abych přednášel pro různé skupiny. Kontaktovali mne také lidé, kteří se setkali s Mistry moudrosti, avšak přáli si zůstat v anonymitě. Tato setkání pro mne byla vzrušující a vedla k novým přátelstvím. Jedna z mých přednášek se ukázala být velmi objevná, ne tím, co bylo řečeno, ale tím, co zůstalo nevyřčeno.

SOUHLASILI SE MNOU VÝMLUVNÝM MLČENÍM

Šlo o zvláštní událost díky složení lidí, kteří tvořili obecenstvo. Jednalo se o osobnosti, jejichž postavení je důležité pro Kristův příchod, ať už věří v Kristovu přítomnost či nikoliv. Několik hostů bylo návštěvníky z Evropy, s vazbou na katolickou církev. Jistého pána se nedalo nazvat jinak než jako velmi blízkého přítele papeže.

Seznam hostů také zahrnoval podnikatele blízkého americkému prezidentovi, jezuitského kněze z univerzity v Georgetownu a mnohá další jména, známá ve Spojených státech a zámoří.

Není divu, že jsem před takové publikum předstupoval s obavami. Zvláště, když jsem musel prezentovat tak podivný příběh lidem úzce spjatým s katolickou církví. Neměl jsem tušení, do jaké míry jsou informováni. Předpokládal jsem, že nevědí nic nebo jen málo.

To, co jsem nakonec přednesl, vyznělo jako prodloužený monolog o Maitréjově misi. Když jsem skončil, šokovalo mne, že v místnosti zavládlo úplné ticho. Dokonce ani jezuitský kněz sedící vedle mě neřekl ani slovo – žádné otázky ani námitky. Domníval jsem se, že to bylo možná způsobeno nezvyklou přítomností papežova přítele. Nebo snad věděli tolik, co já? Prostě se mi zdálo nemožné, že by nikdo necítil potřebu na to zareagovat.

Během prezentace se objevil pouze jediný náznak reakce. Určitý muž s kontakty v Bílém domě se široce usmál a souhlasně pokynul hlavou, když uslyšel některá prohlášení.

Nakonec náš hostitel požádal papežova přítele o názor. Uslyšeli jsme, že Vatikán si je toho všeho plně vědom, ale je na Svatém otci, aby vydal stanovisko.

Tu noc již nic dalšího k tématu nepadlo. Avšak později mne důvěrně kontaktovalo několik z hostů. Dali mi najevo, že jsou si také vědomi opětovného příchodu. Nejsou však připraveni nic říci ani veřejně, ani v soukromí, zřejmě kvůli potenciálnímu dopadu na svou pověst. Vím, že se někteří velmi důležití jedinci setkali s Maitréjou a slíbili podporovat jeho práci. Maitréja osobně je však požádal, aby o tom prozatím nehovořili. Jsou totiž tak vlivní, že by mohli narušit svobodnou vůli lidí, k nimž promlouvají. Věřím, že je zamýšleno, aby každý rozpoznal Učitele světa podle své intuitivní odezvy na jeho slova a lásku, spíše než podle něčího prohlášení.

POMOC PRO PROJEKT PANA JONESE VE TŘI RÁNO

Jeden z mnohých, kteří se mi po setkání svěřili, byl pan Jones (samozřejmě nejde o jeho pravé jméno). Když jsem prezentoval některé z Maitréjových cílů, jeho vědoucí úsměv a pokynutí mi daly najevo, že pro něj tyto informace nejsou žádnou novinkou. Později mi nabídl vlastní příběhy osobních setkání s duchovními bytostmi. Popisoval, jak mu pomáhají s projektem, který je pro Maitréju velmi důležitý.

„Setkání s duchovními bytostmi“ nezní v dnešním světě příliš neobvykle. Mnozí lidé dychtivě vyprávějí své nejnovější „zážitky“ komukoliv, kdo je ochoten naslouchat. K tématu se objevují tucty knih, včetně této. Avšak pan Jones se podělil o své zkušenosti s Mistry pouze s několika pečlivě vybranými lidmi.

Když jsem se s ním poprvé setkal, vzpomněl jsem si na titulní fotografii, kterou jsem zahlédl v novinách jen o pár týdnů dříve. Stál na ní vedle prezidenta Clintona. Věděl jsem, že se jedná o úspěšného podnikatele s kontakty na vysokých vládních místech. Tudíž neměl zájem hovořit o svých zkušenostech veřejně, neboť by to ohrozilo jeho důvěryhodnost a spolupráci se členy vlády. Nicméně, během pětihodinové večeře, se mi svěřil s mimořádnými zážitky s Mistry. Pouze mne požádal, abych ve spojitosti s těmito příběhy nikdy nepoužil jeho pravé jméno.

Z vlastní zkušenosti jsem ihned rozeznal pravdivost Jonesova svědectví. Kupříkladu k prvnímu zážitku došlo ve tři ráno, právě když spal. Tento čas byl důležitý, neboť se říká, že během této hodiny Mistři obvykle kontaktují žáky, aby je vyučovali.

Určité noci jej probudilo extrémně jasné světlo vycházející zpod dveří ložnice. Věděl, že je v domě sám, proto se domníval, že nemůže jít o obyčejné domácí osvětlení. Intenzivní světlo zářilo zpod dveří pokoje pro hosty, šířilo se na chodbu a prosvítalo pode dveřmi do ložnice. Probuzen z hlubokého spánku, avšak beze strachu, pan Jones vstal, kráčel ke světlu a otevřel dveře. Náhle se ocitl tváří v tvář třem cizincům.

Hleděli na něj beze slova; jemu se však nedostávalo slov. Nakonec se vzpamatoval natolik, aby se dotázal, co dělají v jeho domě. Jeden z mužů konečně řekl, „Sám jsi nás pozval. Co si přeješ ty?“ Ta odpověď mu přišla k nevíře. Brzy si však uvědomil, že není svědkem běžné události a hosté nebudou obyčejní lidé. Z jejich postav vyzařovalo jasné světlo, které naplnilo místnost i okolí.

Jeden z nich se zdál být mluvčím trojice. Právě on připomněl panu Jonesovi, že se před časem modlil o pomoc pro svůj projekt a že jsou zde, protože vyslyšeli jeho volání. Normálně by takové prohlášení považoval za směšné, avšak pan Jones se opravdu modlil o pomoc. Nyní, jak se zdá, modlitby byly vyslyšeny. Hovořil pouze jeden z trojice a jsem si jist, že se jednalo o Maitréju. Zbývající dva byli zřejmě Mistři, kteří jej často doprovázejí, když se zjevuje lidem.

Nejen že trojice mužů vyzařovala světlo, aby prokázala svou nadpozemskost. Také jejich oděv byl jakýkoliv, jen ne obyčejný. Pan Jones popisoval, že byli oděni do lesklých kovových obleků pro boj, které bychom mohli považovat za středověké brnění. Dříve, než odešli, jim pan Jones položil otázku, proč jsou takto oblečení. Odvětili, že jsou připraveni „bojovat“ za jeho věc. Maitréja a Mistři nepostrádají dobrý smysl pro humor a často se oblékají symbolickým způsobem.

Následující den po tomto zážitku z brzkého rána, jel pan Jones z Bílého domu do budovy Capitolu (sídla parlamentu). Najednou se stejní tři muži z ničeho nic objevili jako pasažéři u něj v autě. Jejich mluvčí (Maitréja?) se ocitl na sedadle spolujezdce.

Nijak se za ten jejich vpád neomluvil a informoval pana Jonese, že od nynějška je může očekávat v kteroukoliv denní či noční dobu. Tentokrát měli všichni na sobě běžné společenské oblečení. Bezpochyby si uvědomovali, že by středověké brnění vzbudilo v poledním provozu na Pennsylvania Avenue značný rozruch.

Přestože hovořil pouze muž na sedadle spolujezdce, pan Jones pozoroval ostatní dva ve zpětném zrcátku. Všichni tři zmizeli stejně, jako se zjevili, mžiknutím oka, avšak ne dříve, než s panem Jonesem projednali záměry, které s ním chtěli uskutečnit. Z toho, co vím, Mistři neplýtvají časem a energií na návštěvy, pokud k tomu není důvod. Mám důvodné podezření, že jenom ve Spojených státech bude takových příběhů na tisíce.

OSOBNÍ PŘÍTEL SE OBRACÍ NA PANA JONESE

Jednou, když byl jistý můj přítel na recepci s více než tisícovkou dalších lidí, zjevila se mu Panna Marie, která náleží k Mistrům moudrosti. Sdělila mu, že se v místnosti nachází člověk, který učiní mnoho pro zlepšení lidských životů po celém světě. V podobě zjevení jej zavedla přímo k muži, kterým nebyl nikdo jiný nežli onen pan Jones. Marie ho pobídla: „Představ se mu“.

V tu chvíli Blahoslavenou matku viděl pouze můj přítel. Proto váhal, než začne vyprávět cizím lidem o Mistrech moudrosti a svatých zjeveních. Nicméně dokázal panu Jonesovi sdělit, že byli předurčeni se sejít. Následně jej ohromil důvěrnými znalostmi o jeho práci a setkáních se svatými lidmi. Panu Jonesovi to postačilo k přesvědčení, že právě potkal dalšího člověka, který spolupracuje s Mistry moudrosti.

K této události došlo předtím, než jsem promluvil před skupinou hodnostářů a následně poznal pana Jonese. To Blahoslavená Matka, ne já, poskytla mému příteli ony znalosti a pobídla jej, aby se představil panu Jonesovi.

Prozatím nemohu prozradit povahu práce pana Jonese. Mohu pouze říci, že bude moci odhalit svou identitu teprve po Maitréjově Dni deklarace. Celý svět tehdy pozná jeho podíl na důležitém humanitárním projektu. Už nyní je připraven vystoupit s projektem na veřejnost, ale Maitréja naznačil, že čas ještě nedozrál. Lidstvo se nejdříve musí začít považovat za jednu rodinu, nežli budou lidé jako pan Jones moci úspěšně zahájit své projekty.

SVĚTOVÍ VŮDCI SE SCHÁZEJÍ

Moje kontakty sahaly do mnoha vládních agentur, ministerstev a mezinárodních organizací sídlících ve Washingtonu. Spřátelil jsem se také s mužem na správném místě, který pracoval pro větší mezinárodní agenturu. Budu mu říkat pan Brown. Naše rozhovory neprobíhaly na téma náboženství. Hovořili jsme o něčem mnohem širším, o „duchovnosti“.

Bylo mi známo, že se chystá na velkou mezinárodní konferenci v Evropě, určenou pro hlavy států a vedoucí ekonomy. Ve skutečnosti on sám byl hlavním řečníkem. Domníval jsem se, že jde o výbornou příležitost seznámit jej s Maitréjovými názory na téma mezinárodní ekonomiky obsažené v knize Benjamina Creme „Maitréjova mise“, svazek II. Když jsem mu však knihu nabídl, spěšně se omluvil, že je příliš zaneprázdněn a nemůže si teď už přibírat další materiály na čtení, přestože mu připadá myšlenka Kristova návratu zajímavá.

Trval jsem na tom, aby si knihu vzal s sebou. Nemusí si ji přečíst hned, chtěl jsem jen, aby mu byla v pravou chvíli k dispozici. Dodal jsem, že až dozraje čas, Mistři sami přitáhnou jeho pozornost ke knize. Přestože znovu vysvětlil, jak bude po celý příští měsíc zaneprázdněný, nakonec knihu přijal.
Očekával jsem, že o panu Brownovi neuslyším alespoň několik měsíců. Byl jsem však příjemně překvapen, když mi zavolal jen o pár týdnů později. Sdělil mi, že se právě vrátil z ekonomické konference v Evropě, a že mi musí co nejdříve povyprávět o svém podivuhodném zážitku. Měl jsem jisté tušení, co se asi mohlo přihodit. Pozval jsem jej tedy na zítřek ke mně domů.

MISTŘI „PODSTRČILI“ MOU KNIHU

Začal své vyprávění tím, že po nástupu do letadla chtěl strávit čas pilováním hlavního proslovu. Sáhl do kufříku, místo aby však vytáhl papíry, ocitla se mu v ruce kniha, kterou jsem mu vnutil o pár týdnů dříve.

Neměl tušení, jak se mu mohla do kufříku dostat. Pracoval s důvěrnými informacemi, proto do jeho příručního zavazadla neměla přístup ani jeho manželka ani sekretářka. Přesto onu knihu držel v ruce, zatímco letěl do Evropy.

S probuzenou zvědavostí se rozhodl dát si koktejl a zběžně knihu prolistovat. Nedbalé prohlížení však brzy přešlo v plnohodnotné čtení. Mezitím si uvědomil, že některé z Maitréjových myšlenek jsou zajímavým materiálem. Bezodkladně začal přepisovat svůj hlavní proslov, který měl pronést následující den.

Při zahájení konference pan Brown představil nové myšlenky vysoce postaveným vedoucím ekonomům a hlavám států, aniž by tušil, jak budou přijaty. K jeho překvapení tím mnohé delegáty silně zaujal, dokonce se dožadovali dozvědět více. Stejné přání vyjádřil i vládnoucí monarcha země, která konferenci hostovala.

Pan Brown obdržel pozvání na zítřejší oběd v paláci. Když se dostavil, přesvědčil se, že není jediným hostem. Poznal množství delegátů z konference, pocházejících z různých zemí. Zdálo se, že je zde zastoupena celá Evropa, Asie a Střední východ. Proto si oddechl, že se jedná zřejmě o neformální způsob, jak poděkovat delegátům za účast na konferenci.

Přesto však přemítal, „Proč právě taková sestava lidí?“

Vzápětí byli hosté uvedeni do společnosti Jeho královské výsosti. Pan Brown si uvědomil, že jej usadili vedle samotného monarchy.
„Proč ta čest?“ divil se, neboť sám žádný stát nezastupoval. Monarcha mu položil otázku, zdali ví, proč byl pozván. „Nevím,“ odpověděl. Monarcha se tedy dotazoval dále, aby přišel na stopu nezvyklým myšlenkám v jeho proslovu. Pan Brown pocítil, že nadešel okamžik pravdy a rozhodl se být zcela upřímný. Vylíčil jim svou příhodu, jak jsem mu nabídl knihu „Maitréjova mise“. Pokračoval, jak se kniha tajemně objevila v kufříku, jak ji četl v letadle, fascinován myšlenkami, které nalezl. Jeho královská výsost se nyní usmívala a souhlasně přikyvovala.

Monarcha vzápětí přiznal, že všichni v této místnosti Maitréju znají a na jeho misi spolupracují. Jejich identita však musí zůstat utajena do té doby, než Maitréja sám vystoupí na veřejnosti a otevřeně promluví ke světu.

Mezi nimi se však nacházel muž, který dal jasně najevo, že nemá nic proti tomu, aby se svět dozvěděl o jeho setkání s Kristem. Jmenoval se Michail Gorbačov. Ve své zemi již byl mimo okruh politické moci. Předpokládám, že se domníval, že tímto odhalením nemá co ztratit a nemá se již čeho bát.

U pana Gorbačova mě to nepřekvapilo. Již dříve jsem se o jeho angažovanosti pro Maitréjou doslechl od vysokého úředníka z Pentagonu. Také jsem již slyšel od lidí, kteří požívají mou značnou důvěru, že paní Gorbačovová několikrát navštívila v Indii Avatára Satja Saí Bábu. Trochu mě udivuje, že se mezinárodní tisk nijak zvlášť nezajímá o Gorbačovovo duchovní přesvědčení, přestože pan Gorbačov s manželkou v průběhu svého politického mandátu přijali křesťanskou víru. Z toho, že do Sovětského svazu zavedl svobodu a otevřenost, mi připadá zřejmé, že musel být ovlivněný Kristem. Jednou se dozvíme více o tomto příběhu i o tom, jak se zhroutilo sovětské impérium.

Na tomto celém příběhu nejvíce oceňuji jasné poselství. Vypovídá o tom, že se Mistři podjali nabízet důležitým světovým vůdcům roli v nadcházejícím světovém řádu a připravují je na Den deklarace. Tito čelní představitelé, kteří jsou nepochybně učedníky Mistrů, budou hájit zájmy duchovní Hierarchie.
Co je důležité, tito jedinci se, tak či onak, dokázali navzájem nalézt. Pan Brown mi nesdělil jména, avšak dovolil jsem si několik zkušených odhadů. Z jeho odpovědí (či mlčení) jsem poznal, že několik z nich jsem dokázal uhodnout.

MISTŘI VŽDY PROVÁZELI LIDSTVO

Bylo mi sděleno, že nás Mistři vždy provázeli a inspirovali. Činili tak hlavně zpoza jeviště každodenního života. Nezáleží na tom, zdali jim říkáme Mistři, duchovní bytosti, nanebevzetí světci, andělé či dévové. Důležité je to, že si přejí pracovat s lidstvem za účelem rychlé transformace života na planetě. Nyní nám otevřeně nabízejí vedení. Je to jedna z jejich hlavních rolí v planetárním plánu.

Inspiraci od Mistrů často nejvíce pociťují pokročilejší muži a ženy, kteří působí v popředí různých oborů, jako například umělci, vědci a politici. Někteří z čelních představitelů včetně pana Gorbačova si uvědomují, že jsou vedeni Hierarchií. Většina však zřejmě nikoliv. Vědec může například hovořit o náhlém pokroku ve svém projektu, ke kterému došlo jakoby zázrakem. Avšak ve skutečnosti může jít o práci Mistra, který k vědci vyslal mentální obraz a ten mu konečně porozuměl.

Maitréja a Mistři se v dnešní době stále otevřeněji zjevují ve fyzické podobě předním světovým vůdcům i obyčejným občanům. Díky tomu vychází najevo odvěký vztah mezi nimi. Nové objevy v mnoha oblastech se uspíší, jakmile lidstvo začne vědomě spolupracovat se svými dobrodinci, aby vyřešilo světové problémy.