"Navazuje na knihu Anastasia
Vladimír Megre
Vladimír Megre se narodil 23. července roku 1950. Předtím nikdy nepublikoval. Dříve - proslulý podnikatel, prezident Meziregionální asociace podnikatelů Sibiře. V roce 1994-95 organizoval na své náklady dvě velké obchodní expedice na lodích po ece Ob trasou Novosibirsk – Salechard – Novosibirsk. O jeho první expedici „Kupecká karavana“ se hodně psalo v novinách na Sibiři, v Chantymansijském a Jamaloněněckém národnostním okruhu.
Po dlouhou dobu bylo pro přátele a příbuzné záhadou, co donutilo podnikatele s desetiletou praxí utratit shromážděný kapitál a k tomu zastavit majetek na přípravu expedicí, které nejenže neměly žádný zisk, ale ani se nevyplatily.
V jeho knihách se otevírá tajemství intuitivního hledání. On přivezl z expedice to, co nelze ocenit v peněžním ekvivalentu. V řadě centrálních novin zveřejnil senzační materiály, které měly velké čtenářské ohlasy a komentáře vědců. Sám autor sdělil následující: „Nejsem spisovatel, nemám literární zkušenosti a omlouvám se čtenářům za styl mého psaní. Mé knihy nepatří do řady publicistiky, fantastiky nebo dobrodružné literatury, nehledě na neobvyklost a neskutečnost toho, co se stalo. Jejich žánr se mi nepodařilo určit.“
Anastasia
„Jsem člověk, žena!“, tvrdí o sobě tato vskutku pohledná poustevnice žijící uprostřed lesů sibiřské tajgy. Tak velmi vzdálena způsobu života současné civilizace, a přesto ví o něm samotném, jeho příčinách a důsledcích mnohem více, než kdokoliv z nás...
Obklopena pouze přírodou, božími výtvory, projevuje svoji upřímnou lásku ke všemu živému. Síla a rychlost jejich myšlenek již uchvátila mnohé čtenáře knih V. Megreho po celém světě natolik, že si počínají uvědomovat zhoubnost současného technokratického způsobu života a usilují o návrat k původním pramenům – uvědomělému soužití s přírodou, v souladu se zákony stvoření...
Teprve upřímná touha, čistota úmyslů a láska dělá člověka člověkem, člověka tvůrce, jenž je odměněn radostí při pozorování stvořeného...
Poznejte však Anastasii sami, skrze její myšlenky, skrze své vlastní srdce...!
Ukázka:
STROJ NA PENÍZE
Na počátku mého spolubytí s Anastasií, jsem se k ní choval jako k poustevnici se svérázným světonázorem. Ale teď, po tom, co jsem o ní uslyšel a přečetl, po jejím následném proniknutí do našeho života, stala se pro mě nějakou anomální. V hlavě mám zmatek. S námahou jsem odhodil proud informací a závěrů, které mě zaplavily, a pokouším se vrátit jednoduchost prvního dojmu. A odpovědět na otázku, kterou mi často dávají:
""Proč jsi neodjel z tajgy s Anastasií?"" Moc jsem to chtěl. Ale zároveň jsem chápal, že to nejde udělat násilím. Je třeba ji přesvědčit o účelnosti a užitečnosti její přítomnosti v naší společnosti. Přemýšlel jsem, které z jejích schopnosti lze využít v její prospěch, ve prospěch lidí a mé firmy. A najednou jsem pochopil: Anastasia, stojící přede mnou, je stroj na peníze. Její schopnosti dovolují lehce
zbavovat lidi jakýchkoliv nemocí. Přičemž ona neurčuje žádnou diagnózu, ale jednoduše vyhání z organizmu všechny nemoci najednou. A ani se nedotýká těla. Vyzkoušel jsem to na sobě. Celá se soustředí, nehybně se dívá svýma dobrýma očima. Tělo jakoby se mi zahřívá jejím pohledem a pak se začínají potit nohy. Právě pocením vychází z těla různé toxiny.
Lidi platí velké peníze za léky a operace. Když nepomůže jeden doktor, jdou za druhým, jdou za senzibily, za bioenergetiky. Aby vyléčili pouze jednu nemoc, utrácí někdy celé týdny, měsíce, roky, ale tady - stačí pár minut. Spočítal jsem, že pokud bude utrácet na jednoho pacienta dokonce patnáct minut a brát za to pouhých dvě stě padesát tisíc ( i když mnozí léčitelé berou i víc), tak za hodinu vychází milion rublů. Ale i toto zdaleka není vrchol. Existují placené operace, které stojí kolem třiceti miliónů rublů...
V hlavě, jak se zdálo, se mi zobrazoval dobrý komerční plán. Rozhodl jsem se zpřesnit některé detaily a zeptal jsem se Anastasie:
""Takže ty můžeš vyléčit každou nemoc?""
""Ano,"" odpověděla. ""Myslím, že každou.""
""Kolik potřebuješ času na jednoho člověka?""
""Někdy hodně času.""
""Hodně, to je kolik?""
""Jednou jsem tomu musela věnovat víc než deset minut.""
""Deset minut, to nic není. Lidi ztrácí roky, aby se vyléčili.""
""Deset minut je hodně, když vezmeme v úvahu, že v tu dobu se jakoby musím koncentrovat a zastavovat proces uvědomění...""
""To nevadí, uvědomění počká. Ty toho i tak hodně víš. Já jsem tady něco vymyslel, Anastasie.""
""Co jsi vymyslel?""
""Vezmu tě s sebou. Ve velkém městě pro tebe pronajmu dobrou kancelář, udělám reklamu a ty budeš léčit lidi. Budeš pro ně hodně prospěšná a my budeme mít dobrý zisk.""
""Ale vždyť já i tak občas léčím lidi. Když modeluji různé situace se zahrádkáři, abych jim pomohla v pochopení světa rostlin, který je obklopuje, můj paprsek také vyhání jejich nemoci. Jenže já se snažím, aby ne všechny...""
""Ale vždyť lidi nevědí, že právě ty to děláš! Tobě nejenže nikdo neplatí peníze, ale dokonce ani nepoděkují! Vždyť za takovou práci nic nemáš.""
""Mám.""
""Co?""
""Mám z toho radost a je mi příjemně.""
""No dobře. Ať máš radost a je ti příjemně a firma ještě z toho bude mít zisk.""
""A když někdo nebude mít peníze, aby zaplatil za léčení?""
""Ale proč se najednou zabýváš různými drobnými nuancemi? Tohle není tvá starost. Budeš na to mít sekretáře, administrativu. Máš myslet jenom na léčení, zdokonalovat se, jezdit na semináře o výměně zkušeností. A ty tomu rozumíš, jak funguje tento tvůj způsob, tvůj paprsek, no, jaké mechanizmy jsou do toho zapojeny?""
""Rozumím. I ve vašem světě je tento způsob známý. Doktoři a vědci o tom vědí.
Nebo cítí jeho blahodárné působení. Nemocniční personál se snaží mluvit s pacienty povzbudivě, aby jim zvedli náladu. Již dávno si doktoři všimli, že pokud se člověk nachází ve stavu deprese, je těžko jej léčit, nepomáhají mu léky, a když se k člověku chovají s láskou, nemoc ustoupí rychleji.""
""Tak proč se tedy nikdo nesnaží porozumět tomuto způsobu léčení a vyvinout jej do takové míry jako u tebe?""
""Hodně vědců se snaží tomu porozumět. A mnozí lidé, kterým říkáte léčitelé, používají tento způsob a trochu se jim daří. Tímto způsobem Ježíš Kristus a světci léčili lidi. V Bibli se hodně povídá o lásce, protože tento cit působí na člověka blahotvorně. Je nejsilnější ze všeho.""
""Proč se léčitelům a doktorům daří jen trochu, a tobě tak hodně a lehce?""
""Protože žijí ve vašem světě a stává se jim, jako mnohým z vás, že v sobě připouští zhoubné city.""
""Co jsou to za zhoubné city, co mají s tím společného?""
""Zhoubné city, Vladimíre, to je zlost, nenávist, podrážděnost, žárlivost, závist... a jiné. Tyto city, a jím podobné, dělají člověka slabým.""
""A copak ty, Anastasie, zlobíš se málo?""
""Já se nikdy nezlobím.""
""Tak dobře. Není důležité, jak se získává takový efekt, důležité jsou výsledky a jaký
z toho lze mít prospěch.
""Řekni, odjedeš se mnou a dáš se do léčení lidí?""
""Vladimíre, můj domov a má vlast jsou tady. A jenom tady mohu splnit své poslání.
Nic nedává člověku větší sílu než jeho vlast, než Prostor lásky stvořený rodiči. Léčit lidi a zbavovat je fyzických neduhů já mohu také na dálku, pomocí svého paprsku...""
""No, dobře. Když nechceš jet, tak můžeš léčit dálkově. Domluvíme se s tebou, na jaké místo budou přicházet lidi přející se vyléčit. Oni budou platit peníze a ty je budeš v určitou dobu uzdravovat. Uděláme rozvrh. Souhlasíš?""
""Vladimíre, já rozumím, že chceš mít hodně peněz. Budeš je mít, pomohu ti s tím. Jenom není třeba je vydělávat takovýmto způsobem. Ve vašem světě za léčení berou peníze, jinak to ani nejde. Jenže já to raději budu dělat zadarmo. A ještě jedna věc, nemohu léčit všechny, jednoho za druhým, protože zatím nechápu, kdy vyléčení přináší prospěch a kdy naopak škodu. Ale budu se snažit uvědomit si to a pochopit. A jakmile se mi podaří...""
""Co je to za blbost? Jakýmpak způsobem vyléčení člověka může způsobit škodu?
Nebo ty máš na mysli škodu tobě?""
""Vyléčení fyzických neduhů dosti často přináší škodu samotnému uzdravenému.""
""Anastasie, díky svým mudrováním máš převrácenou představu o dobru a zlu. Po všechny časy byli lékaři společností uctívání, i když svou práci nedělali zadarmo. Pokud se stále odvoláváš na Bibli, tak tam se to neodsuzuje také. Takže vyhoď z hlavy své pochybnosti. Uzdravit člověka je vždycky dobře!""
""Rozumíš, Vladimíre, já jsem viděla... Dědeček mně ukázal na příkladu, jakou škodu vyléčení může způsobit, když není promyšlené, když se jej nezúčastní sám nemocný...""
""Máte tady nějakou svéráznou filozofii. Nabízím ti spolupráci, k čemu tady jsou
příklady?“
VYLÉČENÍ PRO PEKLO
""Jednou jsem svým paprskem uviděla samotnou stařenku, pracující na zahrádce. Živá, štíhloučká, vždy veselá. Hned mě zaujala. Měla malinkou zahrádku. Hodně toho na ní rostlo a dobře rostlo, protože dělala všechno s láskou. Pak jsem se dozvěděla, že všechno, co vypěstuje, dává do košíčku a vozí do lidnatých míst a prodává. První plody, které u vás jsou dražší, se snažila nejíst, ale prodat. Potřebovala peníze, aby pomáhala svému synovi. Porodila jej už v pokročilém věku a zůstala bez manžela. Příbuzní se s ní nescházeli. V dětství její synek kreslil a ona snívala, že jednou z něj bude malíř. Několikrát se zkoušel
dostat na nějakou školu. Pak to konečně zvládl. Asi dvakrát do roka přijížděl za starou maminkou. Ty návštěvy byly pro ni velkou radostí a pokaždé se snažila nastřádat peníze a potraviny. Vypěstovanou zeleninu nakládala do sklenic a všechno dávala synovi.
Velice ho milovala a snívala, že z jejího syna bude dobrý malíř. Tato myšlenka ji živila. Stařenka byla dobrá a veselá. Pak jsem ji nějakou dobu nepozorovala. Když jsem ji zase uviděla, byla už hodně nemocná. Při práci na zahrádce se těžce skláněla nad svými rostlinkami, s každým pohybem procházela jejím tělem prudká bolest. Ale ona byla velmi vynalézavá. Záhonky udělala uzoučké a dlouhé. Vzala si od staré stoličky sedátko bez nožek, položila jej mezi záhonky, posadí se na něj a pleje. Sedíc na sedačce se také pohybovala po celé zahrádce. Košíček tahala za sebou na šňůře. A těšila se, že bude mít dobrou úrodu.
Úroda skutečně měla být dobrou, rostliny cítily stařenku a reagovaly odpovídajícím způsobem. Ona chápala, že brzy umře, a aby svému synovi nezpůsobila starosti, sama si koupila rakev, pohřební věnec a vůbec připravila všechno k pohřbu. Ale chtěla ještě sklidit úrodu a stačit, než umře, udělat pro syna zásobu potravin na zimu. Tehdy jsem si toho nevšimla, proč, při tak těsném kontaktu s rostlinami své zahrádky, je přece nemocná? Myslela jsem, že možná proto, že sama skoro nejí plody ze své zahrádky. Prodá je a na získané peníze se snaží koupit něco levnějšího. Rozhodla jsem se jí pomoci a jednou, když šla spát, začala jsem ji zahřívat svým paprskem, vyhánět choroby z jejího těla. Cítila jsem, jak něco bránilo mému paprsku, ale snažila jsem se stejně. To jsem dělala, zřejmě víc než deset minut, dokud jsem nedosáhla svého, dokud jsem nevyléčila její tělo.
Pak, když přišel dědeček, pověděla jsem mu o stařence a zeptala jsem se, proč něco bránilo mému paprsku? Dědeček se zamyslel a řekl, že jsem jednala špatně. Tehdy jsem byla zarmoucená. Začala jsem prosit dědečka, aby mi vysvětlil, proč? Mlčel. Pak řekl: ""Uzdravila jsi její tělo, ale ublížila jsi její duši.""""
""Copak špatného jsi mohla udělat duší stařenky?""
Anastasia povzdechla a pokračovala:
""Stařenka se uzdravila a nezemřela. Její synek přijel za ní dříve než obvykle. Přijel pouze na dva dny a řekl, že zanechal studia, že nechce být malířem a že se pustil do něčeho jiného, co přináší zisk. Oženil se. Teď bude mít peníze. A aby mu už víc nepřipravovala žádné sklenice, protože samotné jejich převážení je dražší. ""Sama se stravuj lépe, matko,"" řekl jí. Odjel a nic si nevzal. Ráno se stařenka posadila na schůdky, dívá se na zahrádku, a v očích má takovou zpustošenost, smutek, nechuť do života. Rozumíš, tělo je zdravé, ale jakoby bez života. Uviděla jsem, nebo spíše pocítila v její duši tak velkou zpustošenost a beznadějnost.
Kdybych neuzdravila její tělo, stařenka by zemřela včas, zemřela by klidně, s krásnou touhou a nadějí. Ale teď zůstala ve zpustošení při životě a bylo to mnohokrát horší než fyzická smrt. Pak za dva týdny zemřela.""
DŮVĚRNÝ ROZHOVOR
""Pochopila jsem, že fyzická bolest je nic, ve srovnání s duševními mukami. Jenže tenkrát jsem ještě nemohla léčit duši. Chtěla jsem poznat, jak to udělat, a jestli je to vůbec možné. Teď vím - je to možné!
A ještě jsem pochopila, že fyzické bolesti se objevují v člověku nejen jako důsledek vzdalování se od okolní přírody a nejen jako důsledek temných citů, kterých se dopouští. Tyto nemoci, mohou také být varovným mechanizmem, nebo dokonce záchranou před značně většími mukami. Nemoc, to je jeden z mechanizmů, jeden ze způsobů kontaktování Velkého Intelektu - Boha - s člověkem. Bolest člověka, to je také Jeho bolest. Ale jinak nelze. Jak jinak říci, například tobě: ""Neházej do svého žaludku různou nepotřebnost."" Vždyť slova porozumění nevnímáš. Tehdy dostáváš vyrozumění prostřednictvím bolesti. Ale ty bereš prášky na bolest a houževnatě pokračuješ ve svém.""
""Jakpak, podle tebe znamená, že léčit lidi není potřeba? Ani pomáhat při nevolnostech?""
""Pomáhat je třeba, ale především v přesném uvědomění příčiny nemoci. Je nutné člověku pomoci pochopit, co si mu přeje říci Velký Intelekt - Bůh. Jenže toto udělat je velice těžké. Je tady riziko, že se dopustíme chyby. Protože bolest je důvěrný rozhovor dvou, kteří se znají. Zásah třetího dosti často člověku škodí, a ne pomáhá.""
""Proč jsi tedy vyléčila mě? Vychází to tak, že jsi uškodila?""
""Všechny tvé choroby se vrátí, pokud nezměníš svůj způsob života, chování k okolí a k sobě. Pokud nezměníš některé ze svých zvyků. Přesně ony způsobily tvé nemoci. Tvé duši jsem nepřičinila škodu.""
Bylo mi jasné, že není možné přesvědčit Anastasii, aby souhlasila s vyděláváním pomocí jejích schopností uzdravovat, dokud cosi nepochopí úplně. Můj komerční plán se zhroutil. Anastasia si zřejmě všimla mého zklamání a řekla:
""Nermuť se, Vladimíre, pokusím se rychle všechno pochopit. A teď, pokud skutečně chceš pomáhat lidem i sobě, a nejen vydělávat peníze, povím ti o způsobech, pomocí kterých se člověk může vyléčit z mnohých nemoci, aniž by si způsobil nežádoucí následky, jako při zásahu někoho cizího do jeho osudu. Pokud si to budeš chtít poslechnout...""
""A co jiného mi zbývá? Vždyť tebe stejně nelze přesvědčit. Povídej.""
""Je několik hlavních příčin nemocí lidského těla: jsou to zhoubné city, emoce, umělý způsob výživy a umělost jejího složení, nedostatek blízkého a vzdáleného cíle, nesprávné chápaní své podstaty a svého předurčení. Velmi úspěšně mohou tělesným nemocím čelit pozitivní emoce, mnohé rostliny, přehodnocení své představy o podstatě bytí a předurčení ...
Už jsem ti říkala, jak ve vašich podmínkách lze vrátit ztracené spojení s rostlinami. I uvědomění všeho ostatního lze lehčeji dosáhnout při osobním a bezprostředním kontaktu s těmito rostlinami.
Mnohé nemoci svého bližního lze ještě vyléčit paprskem lásky, dokonce mu lze prodloužit život, když vytvoříš kolem něj prostor lásky. Ale i sám člověk, kterému se podaří vyvolat v sobě pozitivní emoce, může s jejich pomocí ztlumit bolest, uzdravit tělo, dokonce čelit jedům.""
""Co to znamená ""vyvolat"", jak je možné myslet na něco dobrého, když bolí zub, nebo žaludek?""
""Čisté a světlé okamžiky života, pozitivní emoce, jako andělé strážní, přemohou
bolest a nemoc.""
""A pokud nějaký člověk neměl dost čisté a světlé okamžiky, které vyvolávají léčivé
pozitivní emoce, co tedy má dělat?""
""Je třeba okamžitě vytvořit něco takového, aby se objevily. Světlé okamžiky se
objevují, když se k tobě lidé, kteří tě obklopují, chovají s upřímnou láskou. Tak vytvoř
takovou situaci, vytvoř ji svým skutkem vůči ostatním, jinak ti tvůj anděl strážný nebude
schopen pomoci...""
""Zajímalo by mě, jestli jsem měl takové okamžiky a jak silné. Jak je mám vyvolat?""
""Lze to udělat pomocí vzpomínek. Například vzpomínkou na něco dobrého, příjemného ze své minulosti. Pomocí této vzpomínky se pokus pocítit ten blažený stav, v kterém jsi byl. Chceš to zkusit přímo teď? Pomohu ti. Zkus to.""
""Tak dobře, zkusíme to.""
""Lehni si prosím na trávu a uvolni se. Vzpomínky lze začít od tohoto okamžiku a jít
do minulosti. Anebo můžeš vzpomínat na dětství a myšlenkově postupovat až do dneška. Můžeš si také hned vzpomenout na nejpříjemnější minuty a pocity, související s nimi.""
Lehl jsem si na trávu. Anastasia také zalehla vedle mě a položila prsty své ruky na moje. Pomyslel jsem si, že její přítomnost mi bude překážet v soustředění, a řekl jsem:
""Raději bych zůstal sám.""
""Budu se chovat tiše. Když začneš vzpomínat, tak na mě zapomeneš. A nebudeš cítit dotek ruky. Ale já ti pomohu rychleji a výrazněji si na všechno vzpomenout.""
KDO JE VINEN?
Jednou, když se mi Anastasia snažila vysvětlit něco o způsobu života a o víře, ale nenacházela vhodná, pochopitelná slova, což si pravděpodobně moc přála, stalo se následující.
Anastasia se rychle otočila tváří ke Zvonícímu cedru, položila dlaně na jeho kmen a pak se s ní začalo dít něco nepochopitelného. Zvedla hlavu nahoru a obracejíc se buď k cedru, anebo k někomu vysoko nahoře, začala najednou vroucně a naprosto oddaně mluvit jednou slovy, podruhé zvuky. Něco se snažila vysvětlit, dokázat, o něco úpěnlivě prosila. Čas od času se do jejího monologu vplétaly naléhavě žádající zvuky. Zesílilo se popraskávání - zvonění cedru. Jeho paprsek zjasněl a zesílil. A tehdy Anastasia přísně pronesla:
""Odpověz mi. Odpověz! Vysvětli! Dej mi ji, dej!"" Při tomto potřásla hlavou a dokonce dupla bosou nohou.
Bledé záření koruny Zvonícího cedru zamířilo k paprsku, který se najednou odtrhl od cedru, uletěl nahoru a ztratil se. Ale ihned se objevil jiný paprsek, mířící seshora k cedru. Vypadal jako modravá mlha nebo oblak.
Jehličí cedru, směřující dolů, svítilo stejnými oblačnými, slabě viditelnými paprsky. A tyto paprsky mířily k Anastasii, ale nedotýkaly se jí. Jako by se ztrácely a mizely ve vzduchu. A když opět naléhavě dupla nohou a dokonce plácla dlaněmi po obrovskému kmenu Zvonícího cedru, zahýbaly se svítící jehličky. Jejich paprsky se spojily v jediný oblačný paprsek, který směřoval k Anastasii, ale také se jí nedotýkal. Mizel ve vzduchu, jako by se vypařoval, ze začátku přibližně metr před Anastasií, pak půl metru...
S hrůzou jsem si vzpomněl, že patrně přesně takový paprsek byl příčinou záhuby jejích rodičů. Anastasia dál tvrdohlavě o něco prosila, naléhala. Stejně, jak rozmazlené dítě naléhavě prosí své rodiče o to, co potřebuje. Najednou sebou paprsek trhl směrem k ní a osvítil ji celou jako blesk fotoaparátu. Kolem ní se vytvářel a mizel obláček. Paprsek mířící od cedru se ztratil, uhasly i ty menší, vycházející z jehliček. Kolem Anastasie tál obláček, který buď vcházel do ní nebo mizel v prostoru.
Zářící a se šťastným úsměvem se otočila, udělala krok ke mně a zastavila se, upínajíc pohled mimo mě. Otočil jsem se. Na louku vycházeli Anastasiin dědeček a pradědeček. Vysoký šedý praděd pomalu kráčel, opíraje se o hůl, která se podobala samorostu. Když se přiblížil ke mně, zastavil se. Podíval se na mě jako do prostranství. Dokonce jsem nepochopil, jestli mě vidí, nebo ne. Mlčky stál, nepozdravil mě, neřekl ani slovo, pak se lehce poklonil a namířil k Anastasii. Dědeček - neklidný, ale velmi přirozený. Celým svým zevnějškem jako by říkal, že je veselý a dobrý člověk. Když se přiblížil ke mně, hned se zastavil a jednoduše mi potřásl rukou. Začal něco říkat, ale nic jsem si z toho tenkrát nezapamatoval. Z nějakého důvodu jsme se oba se vzrušením dívali na to, co se konalo u cedru.
Praděd se zastavil přibližně metr před Anastasií. Nějakou dobu se tiše dívali jeden na druhého. Anastasia stála před šedým starcem se spuštěnýma rukama jako žákyně před přísným zkoušejícím. Podobala se provinilému dítěti a bylo znát, že se chvěje. V napjatém tichu zazněl hluboký, sametový a přísný hlas šedého starce. Nepozdravil Anastasii a ihned, pomalu a jasně pronášeje slova, se zeptal:
""Kdo si může dovolit minout darované Světlo a Rytmus a obracet se přímo na Něj?""
""Každý člověk se na Něj může obracet! Od věků Sám s velkou radostí mluvil s člověkem. Teď to chce také,"" rychle odpověděla Anastasia.
""Jsou Jím předurčeny všechny cesty? Jsou mnozí z žijících na Zemi schopní je poznat? Jsi schopná je vidět?""
""Ano. Viděla jsem to, co je předurčené lidem. Viděla jsem závislost budoucích událostí na uvědomění lidí žijících dnes.""
""Udělali Jeho Synové a jejich osvícení následovníci, kteří poznali Jeho Ducha, dost pro to, aby zahnízdili v lidech pochopení?""
""Dělali a dělají všechno, nešetří sebe. Nesli a nesou Pravdu.""
""Může-li vidící zapochybovat o rozumu, dobrotě a velikostí Jeho Ducha?""
""Nemá sobě rovné! Je jediný! Ale chce komunikovat. Chce, aby Jej chápali, milovali, jako miluje On.""
""Je-li dovoleno být drzý a přísný při kontaktu s ním?""
""Dal částečku svého Ducha a rozumu každému žijícímu na Zemi. A když malinká částečka v člověku, Jeho částečka, nesouhlasí s všeobecně přijatým, tak to znamená, že On, přesně On, nepřijímá všechno z předurčeného. Přemýšlí. Je možné Jeho přemýšlení pojmenovat drzostí?""
""Komu je povoleno zrychlovat pohyb jeho přemýšlení?""
""Dovolovat může jen dovolující.""
""O co žádáš ty?""
""Chci vědět, jak vysvětlit nechápajícím, jak dát možnost pocítit necítícím.""
""Je-li určen osud těch, kdo nevnímají Pravdu?""
""Osud nevnímajících Pravdu je určen. Ale kdo je zodpovědný za nepochopení Pravdy - ten, kdo nechápe, nebo ten, kdo Ji neumí vysvětlit?""
""Co?.. Takže ty?.."" vzrušeně pronesl praděd a zmlkl.
Nějakou dobu se mlčky díval na Anastasii. Pak, opíraje se o hůl-samorost, pomalu klesl na koleno, vzal Anastasiinu ruku, sklonil šedou hlavu, políbil ji a řekl:
""Buď zdráva, Anastasie.""
Anastasia rychle klekla před pradědem, udiveně a vzrušeně začala mluvit:
""Co je to s tebou, dědečku, mluvíš, jako bych byla malá. Vždyť už jsem velká.""
Pak ho objala kolem ramen, přitiskla hlavu k jeho hrudi, pokryté šedou bradou, a zatajila dech. Věděl jsem, že poslouchá, jak tluče jeho srdce. Od dětství to dělala ráda. Šedý stařec klečel na koleně, jednou rukou se opíral o hůl-samorost, druhou hladil Anastasiiny nazlátlé vlasy.
Dědeček se zachvěl a starostlivě běžel ke klečícímu otci a vnučce. Rozpačitě rozhodil ruce a cupital kolem nich. Pak najednou poklekl také, objal je...
První se zvedl dědeček. Pomohl vstát svému otci. Ještě jednou se praděd pozorně podíval na Anastasii, pomalu se otočil a začal se vzdalovat. Dědeček rychle promluvil, obraceje se neznámo na koho:
""Stejně ji všichni rozmazlují. I On také. Vida, kam se dostala. Strká svůj nos, kam se jí zachce. Není, kdo by ji vychovával. Kdo teď bude pomáhat zahrádkářům? Kdo?""
Praděd se zastavil. Pomalu se otočil a opět svým sametovým nízkým hlasem řekl:
""Dělej, vnučko, co ti říká srdce a Duše. S tvými zahrádkáři ti pomohu sám."" Vznešený stařec se otočil a pomalu odešel z louky.
""Vždyť říkám, že ji všichni rozmazlují,"" řekl opět dědeček. Zvedl klacek a se slovy: ""Já ale teď začnu vychovávat,"" cupital, mávaje klackem, k Anastasii.
""Au, au!"" spráskla Anastasia ruce, dělajíc, že se bojí. Pak se zasmála a uhnula blížícímu se dědečkovi.
""Napadlo ji ještě utéci. Abych já ji nedohnal!""
A neobyčejně rychle a lehce běžel za Anastasií. Ona se smíchem utíkala, kličkujíc po louce. Dědeček se dostal blízko, ale dohnat ji nemohl.
Najednou vykřikl, uchopil se za nohu a sedl si na bobek. Se vzrušením ve tváři se Anastasia rychle otočila. Přiběhla k dědečkovi, vztáhla k němu ruku a ztuhla. Celou louku zaplnil její hlasitý a nakažlivý smích. Pozorně jsem se zadíval na dědečkovu pózu a pochopil jsem příčinu jejího veselí.
Dědeček seděl na jedné noze, druhou natáhl před sebou a držel ji, nedotýkaje se zemi. Ale hladil jako postiženou přesně tu nohu, na které seděl. Přechytračil Anastasii, ale neobelhal.
Jak se pak ukázalo, měla si včas všimnout nesouladu, směšnosti jeho pózy. Dokud se Anastasia smála, dědeček ji stačil chytit za ruku. Zvedl svůj klacek a lehce ji šlehl jako dítě. Se smíchem se Anastasia pokusila ukázat, že ji to bolí. Nehledě na stále trvající zdrženlivý smích, objal ji dědeček kolem ramen a řekl:
""Tak už dost. Nebreč. Dostala jsi? To si zasloužíš. Teď budeš poslouchat. Vždyť jsem začal trénovat starého orla. I když je starý, tak sílu ještě má, hodně si toho pamatuje. A ona se všude strká, nerozvážná.""
Anastasia se přestala smát, pozorně se podívala na dědečka a vykřikla:
""Dědečku!.. Můj milý dědečku!.. Trénovat orla!.. Takže už víš o dítěti?""
""Vždyť hvězda..!""
Anastasia mu nedala domluvit. Chytla jej kolem pasu, nadzvedla nad zemi a zakroužila. Když jej opět položila na zem, dědeček se zakymácel, a ve snaze být přísný, řekl:
""Jak se to chováš k starším? Vždyť říkám - slabá výchova."" A mávaje klackem rychle šel dohánět svého otce. Když se přiblížil ke stromům na kraji louky, Anastasia za ním křikla:
""Děkuji ti, dědečku, za orla, děkuji!""
Dědeček se otočil, podíval se na ni:
""Jenže ty, vnučko, buď prosím..."" Tón jeho hlasu byl velice laskavý, přerušil větu
a trochu přísněji dodal: ""Dávej si pozor!"" A zmizel za stromy.
ODPOVĚĎ
Když jsme zůstali sami, zeptal jsem se Anastasie:
""Pročpak ses tak zaradovala z nějakého orla?""
""Bude velmi užitečný pro malého,"" odpověděla. ""Pro naše dítě, Vladimíre.""
""Aby si hrálo?""
""Ano. Jenomže tato hra má velký smysl pro budoucí poznání, pocity.""
""Jasně."" I když jsem nechápal důležitost nějaké hry s ptákem, byť dokonce i s orlem. ""A co jsi dělala u cedru? Modlila ses nebo jsi s někým mluvila? Co se dělo s tebou a s cedrem, proč s tebou praděd mluvil tak přísně?""
""Řekni, Vladimíre, existuje, podle tebe, no, něco rozumného nebo vůbec, existuje Rozum v neviditelném světě, v kosmu, ve vesmíru? Co si o tom myslíš?""
""Myslím, že ano. Když už dokonce vědci o tom mluví, kontaktéři, Bible.""
""A toto ""něco"", pojmenuj ho nějakým slovem, které je ti nejbližší. Je to třeba proto, abychom měli stejnou definici. No, například, Rozum, Intelekt, Bytost, Síly Světla, Vakuum, Absolutno, Rytmus, Duch, Bůh.""
""Budiž, Bůh.""
""Dobře. Teď řekni, snaží-li se Bůh mluvit s člověkem, co myslíš? Ne hlasem z nebe, ale prostřednictvím lidí, přes Bibli, řekněme, napovědět, jak být šťastnějším?""
""Nemusel to být Bůh, kdo diktoval Bibli.""
""A kdo, podle tebe?""
""Mohli to být také lidé, kteří chtěli vymyslet náboženství. Posadili se a kolektivně to napsali.""
""Takže jen tak jednoduše? Sesedli se lidé, napsali knihu, vymysleli náměty, zákony? A tato kniha již žije ne jedno tisíciletí a je nejčtenější knihou do dnešní doby! Za poslední staletí bylo napsáno velké množství jiných knih, jenže s touto se může srovnat málokterá. Co to znamená, podle tebe?""
""Nevím. Samozřejmě, že starodávné knihy existují mnoho let, ale většina lidí čte přece současnou literaturu - romány, různé detektivky. Proč?""
""Protože když je čteš, tak skoro nemusíš myslet. Ale když čteš Bibli, musíš myslet rychle a na mnohé otázky si dávat odpověď sám. Tehdy je možné ji pochopit. Otevírá se. Pokud se k ní vědomě zachováš jako k dogmatu, pak stačí přečíst několik přikázání a zapamatovat si je. Ale jakékoliv dogma, vnesené zvenčí a neuvědomené uvnitř sebe, blokuje možnosti Člověka-Tvůrce.""
""A na jaké otázky je třeba odpovídat, když čteš Bibli?""
""Pro začátek zkus porozumět, proč faraón nechtěl pustit izraelský národ z Egypta?""
""Tady není čemu rozumět. Izraelci byly egyptskými otroky. Kdo by chtěl pustit své otroky? Oni pracovali, přinášeli zisk.""
""V Bibli se říká, že Izraelci nejednou vyvolávali zkázu po celé egyptské zemi. Dokonce zabíjeli prvorozence lidí a zvířat. Později se takovíto čaroději upalovali na ohni, ale faraón je jednoduše nepouštěl. Ještě odpověz na otázku, kde vzali otroci tolik věcí a dobytka, aby mohli čtyřicet let cestovat? Odkud vzali zbraně, aby cestou mohli obsazovat a ničit města?""
""Jakpak odkud? Vždyť jim všechno dával Bůh.""
""Myslíš, jenom Bůh?""
""A kdo jiný?""
""Člověk, Vladimíre, má plnou svobodu. Má možnost sám používat všechno světlé, co dal Bůh od věků. Ale má možnost používat i něco jiného. Člověk je jednota protikladů. Podívej, svítí sluníčko. Je to Boží dílo. Je pro všechny. Pro tebe, pro mě, pro hádě, trávu a kytky. Ale včela bere z kytky med, a pavouk - jed. Mají každý své předurčení a žádná včela, ani žádný pavouk nebudou postupovat jinak. Jedině člověk! Někdo se může radovat z prvních slunečních paprsků, a druhý naopak - zlobit se. Člověk může být i včelou i pavoukem.""
""Takže Izraelcům nedal všechno jenom Bůh? V tom případě jakpak lze určit, co dělá Bůh a co mu jenom připisují?""
""Když se něco významného tvoří prostřednictvím člověka, vždy se toho zúčastňují dva protiklady. Právo volby je na člověku. Čeho si vezme víc, záleží na jeho čistotě a uvědomění.""
""Tak dobře, připustíme, že je to pravda. A když jsi stála u cedru, copak ses snažila s Ním mluvit?""
""Ano, chtěla jsem, aby mi odpovídal.""
""A pradědovi se to nelíbilo?""
""Praděd se domníval, že jsem mluvila trochu neuctivě, že jsem naléhavě žádala.""
""Vždyť jsi skutečně naléhala, viděl jsem to. Dokonce jsi při tom dupala nohou, úpěnlivě prosila. Co jsi chtěla?""
""Chtěla jsem uslyšet odpověď.""
""Jakou odpověď?""
""Rozumíš, Vladimíre, podstata Boha není v těle. Nemůže hromovým hlasem křičet všem z nebe, jak mají žit. Chce ale, aby všem bylo dobře, proto také posílá Své Syny. Posílá lidi, do jejichž Duší a rozumu mohl vniknout v té nebo jiné míře.
Jeho Synové pak jdou a mluví s jeho lidmi, mluví různými jazyky. Někdy slovy, někdy pomocí hudby a obrazů, nebo nějakých činů. Stává se, že je poslouchají. Stává se, že je honí a zabíjejí. Jako Ježíše Krista, například. A Bůh opět posílá Své Syny. Ale vždy jim naslouchá jenom část lidí, zbytek je nevnímá. A porušuje Zákony šťastného bytí.""
""Jasně. Za toto Bůh také potrestá lidstvo planetární katastrofou, strašným soudem?""
""Bůh nikoho netrestá a nechce žádné katastrofy. Bůh - to je Láska. Ale tak je to vše od věků vymyšleno. Stvořeno. Když se lidstvo přibližuje k určitému bodu svého nechápání podstaty Pravdy. Když temné prvky, co se projevují v člověku, dosahují kritického bodu. Aby se neodehrálo úplné sebezničení, stává se planetární katastrofa, která ničí mnohé lidské životy a zhoubný, uměle stvořený systém životazabezpečení. Katastrofa je ponaučení pro ty, co zůstanou naživu.
Nějakou dobu po tom lidé žijí jako ve strašném pekle. Ale ono je vytvořené právě jimi. Právě ti, co zůstanou naživu, se dostávají do pekla. Pak jejich děti nějakou dobu žijí jako původně, dostávají se do bodu, kterému lze říkat Ráj. Potom opět nastávají úchylky a všechno se opakuje od začátku. A tak tomu je po dobu miliard let v zemském letopočtu.""
""Pokud se tak nevyhnutelně všechno opakuje miliardy let, o co jsi žádala?""
""Chtěla jsem se dozvědět, jakým způsobem a pomocí čeho lze ponaučit lidi, aniž by došlo ke katastrofě? Rozumíš, já si myslím, že katastrofy se stávají nejen vinou těch, kdo nepřijali Pravdu, ale i vinou jejího ne úplně efektivního sdělení. Proto jsem také prosila o nalezení tohoto způsobu. Aby byl odhalen mně nebo ještě někomu. Nezáleží na tom komu. Důležité je, aby byl nalezen a aby byl funkční.""
""Tak co ti řekl? Jaký Má hlas?""
""Nikdo nemůže říci jaký Má hlas. Jeho odpověď se jakoby rodí, no, ve formě objevení své vlastní myšlenky, najednou vzniklé. Vždyť On může mluvit jenom prostřednictvím Své částečky, která je v každém člověku. A tato částečka pak předává informací všemu ostatnímu v člověku pomocí rytmu vibrace. Proto také vzniká dojem, že člověk všechno dělá jenom sám. I když sám člověk skutečně může hodně dokázat. Vždyť se podobá Bohu. V každém člověku je malinká částečka, vdechnutá do něj Bohem ještě při narození. Půlku Sebe rozdal lidstvu. Ale temné síly se snaží všemi možnými způsoby zablokovat působení této částečky, odvést člověka od komunikací s ní a přes ni - s Bohem. S malinkou částečkou se dá lehčeji bojovat, když je sama a k tomu ještě bez spojení s Hlavní Silou.
Pokud se tyto částečky spojí dohromady ve snaze k světlému, pro temné síly bude obtížnější porazit je nebo zablokovat. Ale i když samotná částečka, žijící v jednom člověku, má plný kontakt s Bohem, tak porazit takového člověka, jeho Duch i Rozum temné síly nemají možnost.""
""Takže jsi Jej vzývala, aby se v tobě zrodila odpověď, jak a co říci lidem a jak zabránit planetární katastrofě?""
""Tak nějak.""
""No a jakápak odpověď se v tobě zrodila? Jaká slova je třeba říkat?""
""Slova... Samotná slova, vyslovovaná obvyklým způsobem, nestačí. Bylo už jich řečeno tak hodně. Avšak celkově lidstvo pokračuje ve směřování do propasti.
Například ty. Copak jsi neslyšel o tom, že kouřit, pít alkohol je špatné? A mluví se o tom v různých pramenech. Říkají o tom i vaší doktoři, jazykem, který je pro tebe více blízký, ale ty v tom pokračuješ. Pokračuješ, nehledě na zhoršení zdraví, dokonce ti v tom nebrání ani bolest, stejně jak i mnohým ostatním. Bůh ti říká: ""Nesmíš to dělat."" Mluví k tobě prostřednictvím bolesti. A toto není jenom tvá bolest, ale i Jeho. Jenže ty bereš léky proti bolesti a dál děláš, co se ti zachce. Nechceš se zamyslet, proč to bolí...
I všechny ostatní Pravdy lidstvo zná, ale nesplňuje je. Kvůli okamžitému, iluzornímu potěšení se tyto Pravdy zrazují. Takže je třeba najít ještě nějaký způsob, který dovolí nejen vědět, ale i cítit jiná potěšení. Člověk, který je pozná, bude mít možnost srovnávat a všechno pochopí sám, uvolní svou částečku, danou mu Bohem. Nelze člověka stále strašit katastrofou, nelze vinit ty, kdo nevnímají Pravdu. Je třeba aby všichni, kdo ji šíří, pochopili nutnost hledání dokonalejšího způsobu vysvětlování. Pradědeček se mnou souhlasil.""
""Ale neřekl to.""
""Hodně z toho, co říkal pradědeček, jsi neslyšel.""
""Když jste chápali jeden druhého beze slov, tak proč jste tedy používali slova, která jsem slyšel?""
""Cožpak tě to neuráží, když se v tvé přítomnosti mluví cizím jazykem, který nechápeš, když přitom znají i tvůj?""
Přemýšlel jsem: ""Mám věřit tomu všemu, co říkala, nebo ne. Sama tomu určitě věří. Nejen věří, ale také podle toho jedná. Možná bych měl zkusit nějak ochladit její zápal, poněvadž hleďme, jak se trápí."" Zkusil jsem to a řekl:
""Víš, Anastasie, myslím, že by ses možná neměla tak trápit, no, tak vzrušeně žádat, jak jsi to dělala u cedru. Dokonce z něj na tebe dolehlo modravé světélkování nebo výpar. Tví dědečkové se nevzrušili bezdůvodně. Je to, zřejmě, nebezpečné. Když Bůh nikomu ze Svých Synů nedal odpověď, jak nejefektivněji všechno vysvětlit lidem, tak tedy odpověď ani neexistuje. Vypadá to tak, že planetární katastrofa je přece nejefektivnější způsob vysvětlování. Jinak se na tebe rozzlobí a k tomu tě ještě potrestá, aby ses nestrkala, kam nemáš, jak říká tvůj dědeček.""
""Bůh je dobrý. Netrestá.""
""Ale také ti nic neříká. Možná, že tě nechce poslouchat, a ty utrácíš tolik energie.""
""On poslouchá a odpovídá.""
""Co odpovídá? Teď už něco víš?""
""Napověděl mně, kde se nachází odpověď, kde ji hledat.""
""Napověděl?.. Tobě?! Tak kdepak je?""
""Ve spojeni protikladů.""
""Jak to?""
""Poslouchej, například, když dva protiklady lidského myšlení při komentování Atavansaky se spojili v novou dynamickou jednotu. Jako důsledek vznikla filozofie Chua-jen a Kegom, která v sobě akumulovala větší dokonalost elementu světonázoru, paralely k modelům a teoriím jako ve vaší současné fyzice.""
""Cože?""
""Oj, promiň mi, prosím tě. Copak jsem to. Úplně jsem se uvolnila.""
""Proč se omlouváš?""
""Promiň, že jsem řekla slova, která nepoužíváš ve své řeči.""
""No právě. Nepoužívám. Jsou nepochopitelná.""
""Budu se snažit už to nedělat. Nezlob se na mě, prosím.""
""Vždyť se nezlobím. Jenom vysvětli normálními slovy, kde a jak budeš hledat tuto odpověď?""
""Jenom já samotná ji vůbec nebudu moci najít. Lze ji najít jen pomocí společného úsilí částeček, které se nachází v různých lidech s protikladným myšlením žijících na Zemi. Jenom při společném úsilí se tato odpověď objeví v neviditelné dimenzi, kde žijí myšlenky. Tuto dimenzi lze ještě nazvat dimenzí Světlých Sil. Nachází se mezi materiálním světem, ve kterém žije člověk, a Bohem.
Uvidím tuto dimenzi, mnozí ostatní ji uvidí také. Pak bude možno lehčeji dosáhnout všeobecného uvědomění. Přenést lidstvo přes úsek času temných sil. A katastrofy se nebudou opakovat.""
""A konkrétněji, co mají lidé dělat teď, aby se objevila tato odpověď?""
""Bylo by dobře, aby se hodně lidí probudilo ve stanovenou dobu. Například v šest hodin ráno. A pomysleli na něco dobrého, nezáleží na tom, na co konkrétně. Důležité je, aby myšlenky byly světlé. Lze pomyslet na děti, na lidi, které máš rád, a ještě pomyslet na to, co udělat, aby všem bylo dobře. Alespoň patnáct minut takhle myslet. Čím více lidí takto bude postupovat, tím rychleji se objeví odpověď. Časová pásma na Zemi jsou různá, Země se otáčí, ale obrazy, vytvořené světlými lidskými myšlenkami, budou splývat do jediného, jasného a nasyceného obrazu uvědomění. Současnost myšlení na něco světlého posiluje schopnosti každého, a to mnohokrát.""
""Ech, Anastasie. Jsi tak naivní. Kdopak bude souhlasit se vstáváním v šest hodin ráno, aby patnáct minut myslel. Tak časně ráno se lidé probouzí, když potřebují do práce, například, nebo na letadlo, na pracovní cestu. Každý si řekne: ať přemýšlí ostatní a já raději budu spát. Stěží ti někdo bude pomáhat.""
""A ty, Vladimíre, nemohl bys mně pomoci?""
""Já? Bez zvláštní potřeby tak ráno nevstávám. A i kdybych se někdy probudil, tak na co dobré mám myslet?""
""No, například na malinkého syna, kterého porodím. Na svého syna. Jak je mu dobře, když jej laskají sluneční paprsky, když jsou kolem překrásné kytky, když se s ním na louce baví chundelatá veverka. Pomysli na to, jak by bylo dobré, kdyby i ostatní dětí laskalo sluníčko, kdyby je nic nezarmucovalo. Pak si pomysli, komu v nadcházející den řekneš něco příjemného, na koho se usměješ. A jak by bylo dobré, kdyby tento překrásný svět existoval věčně, a co bys pro to měl udělat ty.""
""Na syna budu myslet. No, na něco dobrého zkusím také. Ale co je to platné? Ty budeš myslet tady v lese, a já v městském bytě. Jsme jenom dva. Vždyť říkáš, že je třeba hodně lidí. A pokud nás není hodně, proč se zbytečně snažit?""
""Dokonce jeden je víc než nic. Dva dohromady - víc než dva. Potom, až napíšeš knížku, objeví se další lidé, já to budu cítit a budu se z každého radovat. Naučíme se cítit jeden druhého, chápat, pomáhat jeden druhému přes dimenzi Světlých Sil.""
""V tohle všechno, co říkáš, je třeba ještě uvěřit. Já tedy zcela nevěřím v tuto světlou dimenzi, v které žijí myšlenky. Nelze ji prokázat, protože se jí nemůžeš dotknout.""
""Ale vždyť vaši vědci došli k závěru, že myšlenka je materiální?""
""Došli, jenže stejně se to zatím v hlavě nesrovnává, když na to není možno sáhnout.""
""Ale když napíšeš knihu, vždyť se jí bude možné dotknout, držet v rukou. Jako materializovanou myšlenku.""
""Opět o knize. Vždyť jsem ti říkal, že v ni nevěřím také. A už vůbec nevěřím v to, že pomocí nějakých spojení písmen, které znáš jenom ty, dokážeš vyvolat u čtenářů city a k tomu ještě světlé, co pomáhají cosi pochopit.""
""Říkala jsem ti, jak to udělám.""
""Ano, říkala. Ale stejně se mi tomu nechce věřit. I když se pokusím psát, tak hned všechno vyprávět nebudu. Vysmáli by se mi. A víš, co ti popravdě řeknu?""
""Co?""
""Jenom se nezlob, dobře?""
""Nebudu se zlobit.""
""Všechno, co jsi napovídala, musím prověřit u naších vědců. Musím vědět, co o tom říkají různá náboženství a současná věda. Teď se u nás pořádají různé kurzy, kázání.""
""Prověř to. Samozřejmě si to prověř.""
""A ještě cítím, že jsi velmi dobrý člověk. Tvá filozofie je zajímavá, neobvyklá. Ale když srovnávám tvé činy s činy jiných lidí, kteří se starají o Duši, o ekologii, tak to vypadá, že jsi jakoby nejvíce zaostalá.""
""Proč to tak vypadá?""
""Posuď to sama. Všichni osvícení, jak jim říkáš, se vzdalovali. Buddha odešel do lesa na sedm let, odloučil se a vytvořil celé učení. Po světě má hodně následovníků. Ježíš Kristus se vzdaloval pouze na čtyřicet dnů, a teď jeho učení lidé obdivují.""
""Ježíš Kristus se vzdaloval několikrát. A hodně přemýšlel, když chodil.""
""Tak dobře, víc než čtyřicet dnů, ať dokonce rok. Starci, kteří jsou teď považování za svaté, byli obyčejnými lidmi, pak jako poustevnicí odcházeli do lesa na nějakou dobu a na těch místech vznikají kláštery. Mají hodně následovníků, že?""
""Ano, přesně tak.""
""A ty už šestadvacet let žiješ v lese a žádného následovníka nemáš. Žádné učení jsi nevymyslela. Tady mě prosíš, abych napsal knihu. Chytáš se jí jako stébla. Toužíš tam uložit své znaky a spojeni. Ale když ti to nejde, jako ostatním, tak možná by ses ani neměla snažit? Možná, že někdo jiný, schopnější, vymyslí něco i bez tebe. Pojď, budeme žít víc jednoduše, reálněji. Pomohu ti adaptovat se v našem životě. Nezlobíš se?""
""Nezlobím se.""
""V tom případě ti řeknu celou pravdu až do konce. Abys mohla pochopit sebe sama.""
""Povídej.""
""Máš neobvyklé schopnosti, je to jasné, můžeš dostávat různou informaci raz dva. A teď mi řekni, kdy se u tebe objevil tento tvůj paprsek?""
""Byl mi dán ze začátku, jako všem lidem. Ale uvědomit si, že existuje a používat jej, mě naučil pradědeček do mých šesti let.""
""No. Takže již od šesti let jsi byla schopná vidět, co se děje v našem životě? Analyzovat, pomáhat. Dokonce léčit na dálku?""
""Ano, byla.""
""A teď mi řekni, čímpak ses zabývala následujících dvacet let?""
""Vyprávěla jsem ti a ukazovala. Zabývala jsem se zahrádkáři, lidmi, kterým tak říkáte.
Snažila jsem se jim pomoci.""
""Po celých dvacet let, den co den?""
""Ano, někdy i v noci, pokud jsem nebyla unavená.""
""Takže ty, jako zakomplexovaná fanatička, ses po celou dobu paličatě zabývala zahrádkáři? Kdo tě nutil to dělat?""
""Nikdo mě nemohl nutit. Byla jsem to já. Poté, co mi to pradědeček nabídl a pochopila jsem sama, že toto je dobré a velmi důležité.""
""Myslím si, že tvůj pradědeček ti nabídl zabývat se zahrádkáři proto, že mu tě bylo líto. Vždyť jsi rostla bez rodičů. Proto ti také dal tu nejlehčí a nejjednodušší práci. Teď uviděl, že jsi začala chápat něco většího a dovolil ti ujmout se jiných věcí. A zahrádkáře nechat.""
""Ale ty jiné věci jsou spojené se zahrádkáři. Já i nadále budu pomáhat těmto lidem. Mám je moc ráda a nikdy je nenechám.""
""Právě tomuto se říká - fanatizmus. Něco ti přece chybí, abys byla normálním člověkem. Měla bys pochopit. Zahrádkáři - zdaleka nejsou to nejdůležitější v našem životě. Nemají žádný vliv na společenské procesy. Chalupáři a zahrádkáři - tohle jsou pouhá malá vedlejší hospodářství. Lidé tam odpočívají po hlavní práci nebo když jdou do důchodu. Jenom. Rozumíš? Pouze! A pokud ty, která má tak ohromné vědění, fenomenální schopnosti, se zabýváš zahrádkáři, znamená to, že máš nějaké psychické úchylky. Myslím si, že je třeba ukázat tě psychoterapeutovi. Pokud by se povedlo toto vyléčit, v tom případě bys skutečně mohla prospět společnosti.""
""Moc chci být prospěšná.""
""Tak pojď, pojedeme, odvedu tě k lékaři na dobrou soukromou polikliniku. Vždyť to sama říkáš, že se může stát planetární katastrofa. Tak tedy pomůžeš ekologickým společnostem, vědě.""
""Když jsem tady, jsem více prospěšná.""
""Dobře, pak se vrátíš a budeš dělat serióznější práci.""
""Jakou - serióznější?""
""Sama se rozhodneš. Myslím si, že nějakou související, například, se zabráněním ekologické katastrofě nebo jiné, planetární. Mimochodem, kdy by se měla podle tebe stát?""
""Lokální ohniska se už dnes vytvářejí na různých místech Země. Už dávno lidstvo připravilo všechno pro své zničení v hojné míře.""
""A kdy to bude globálně, kdy bude apokalypsa?""
""Může se to stát přibližně v roce dva tisíce dva. Ale lze tomu předejít nebo to odsunout, jak to bylo v devadesátém druhém roce.""
""Takže katastrofa se mohla stát v roce devadesát dva?""
""Ano, ale oni ji odsunuli.""
""Kdo - oni? Kdo tomu zabránil? Odsunul?""
""Katastrofa planetárního rozsahu v devadesátém druhém roce se nestala díky zahrádkářům.""
""Cože?!""
""Po celém světě čelí katastrofě Země hodně různých lidí. Ale katastrofa v devadesátém druhém roce se nestala díky zahrádkářům Ruska.""
""A ty... Takže ty!.. Už v šesti letech jsi chápala jejich důležitost? Předvídala jsi? Nepřetržitě pracovala. Pomáhala jim.""
""Věděla jsem o důležitosti zahrádkářů, Vladimíre.""
PROČ NIKDO NEVIDÍ BOHA
""Anastasia říkala, když jsem s ní komunikoval v tajze, že Boha nikdo nevidí, protože Jeho myšlenky pracují s velkou rychlostí a hutností. Já ale přemýšlím: proč je nechce zabrzdit, aby se lidé mohli na Něj podívat?""
Stařík zvedl hůlku a ukázal na projíždějícího cyklistu:
""Dívej se, Vladimíre. Točí se kolo. Má v sobě dráty, ale ty je nevidíš. Ony jsou, ty to víš, ale rychlost otáčení ti nedává možnost je vidět. Nebo to lze říci i jinak: rychlost tvé myšlenky, tvého zrakového vnímání ti nedává možnost je uvidět. Pokud cyklista pojede pomaleji, uvidíš dráty rozmazané. Pokud zastaví, uvidíš je jasně, ale sám cyklista spadne. Nedojde k cíli, poněvadž přerušil pohyb, a to všechno kvůli čemu? Abys mohl uvidět, že dráty jsou. Ale co ti to dá? Co se v tobě změní? Kolem tebe? Budeš s jistotou vědět o jejich existenci. A to je všechno. Cyklista může vstát a pokračovat ve svém pohybu, jenže ostatní to také budou chtít vidět a kvůli tomu on stále a stále bude padat. Proč?""
""No, aby alespoň jednou na něj pohlédli.""
""Ale copak uvidíš? Vždyť ležící cyklista už nebude cyklista. Budeš si muset představovat, že jím byl. Bůh, který změní rychlost své myšlenky, již není Bůh. Možná by bylo lepší se naučit zrychlovat vlastní myšlení? Když mluvíš s člověkem, který velice pomalu chápe, copak tebe to nerozčiluje? Copak není trapné přibrzďovat rychlost své myšlenky a podřizovat se někomu?""
""Ano, správně, aby ses podřídil blbci, sám se musíš stát blbcem.""
""A Bůh také, abychom Jej uviděli, by musel zpomalit své myšlení na naši úroveň, musel by se stát takovým, jací jsme my. Ale i když to dělá, posílá své syny, dav lidí na ně zírá a říká: ""Nejsi Bůh, nejsi syn Boží, jsi samozvanec. Buď uděláš zázrak, anebo budeš ukřižován.""
""A proč by syn Boží neudělal zázrak?.. No alespoň proto, aby jej nevěřící nechali na pokoji, aby jej neukřižovali.""
""Zázraky nepřesvědčují nevěřící, ale uvádí je v pokušení. A ty, kdo tvoří zázraky, upalují a přitom křičí: ""Pálíme projev temných sil!"" A přitom, Bohem, podívej se kolem, je stvořeno nesčetné množství zázraků. Vychází slunce, v noci měsíc i brouček na travičce - také zázrak i strom... Tu spolu sedíme pod stromem... Kdo může vymyslet dokonalejší mechanizmus, než je tento strom? Jsou to částečky Jeho mysli. Materializované, živé, pobíhající pod našima nohama, nad námi letící v nebeské modři a zpívající pro nás, svým teplým paprskem laskají naše tělo. Jsou Jeho, kolem nás, jsou pro nás. Ale jsou mnozí schopni nejen vidět, ale také cítit, chápat? I když to nezdokonalují a pouze používají, jen ať se v tom nerýpou, ať neničí dokonalé živé tvory. A co se týče Jeho Synů, mají jeden úděl - zvyšovat slovy lidské chápání, přibrzďujíce své myšlení a riskujíce, že je nikdo nepochopí.""
""Ale Anastasia tvrdila: říkat jenom slova nestačí na to, aby se zvýšila lidská uvědomělost na významnou úroveň. Já také myslím: lidé řekli množství různých slov, a jaký je v tom smysl? Kolem je plno nešťastných osudů i katastrofa může postihnout Zem.""
""Správně. Když člověk nemluví ze srdce, když mezi slovem a Duší je přetržená niť - slova
jsou prázdná, bezbarvá a beztvárná. Moje vnučka, Nastěňka, má schopnost vytvářet obraz nejen slovem, ale i každou hláskou. Teď zemští učitelé, Jeho Synové, žijící v těle dnes, dosáhnou takové síly, že lidský Duch zvítězí nad tmou a zazáří.""
""Synové, učitelé? Co s tím mají společného? Vždyť schopnosti má jenom ona.""
""Ona je všechny rozdá a už to dělá. Podívej, vždyť dokonce tobě se podařilo napsat knihu, čtenáři zaplavili svět básněmi i nové písně zazněly. Slyšel jsi nové písně?""
""Ano, slyšel.""
""No, a u duchovních učitelů se toto všechno zvětší mnohokrát, jen co se dotknou knihy. A tam, kde slyšíš pouze slova, oni pocítí i živé obrazy a jejich síla bude zvětšena.""
""Oni pocítí, a já? Copak jsem úplně bezcitný? Proč tedy mluvila se mnou a ne s nimi?""
""Nejsi schopen zkreslit to, co jsi uslyšel a nemáš v sobě to, co bys mohl přidat sám od sebe. Na čistý list se písmo jasněji ukládá. Ale i v tobě se bude myšlenka také zrychlovat.""
""Tak dobře, ať se zrychluje i ve mně, abych nezůstával pozadu za ostatními. Celkem, zdá se, máte ve všem pravdu. Tuhle u nás v Rusku je vůdce jedné duchovní organizace, její členové mu říkají učitel. Takže on řekl svým následovatelům: ""Čtěte knihu o Anastasii, bude vás zapalovat."" A mnozí z jeho následovatelů si koupili knihu.""
""Znamená to, že pochopil, pocítil, a proto také pomohl Anastasii a tobě. Poděkoval jsi mu alespoň?""
""Neviděli jsme se.""
""Lze děkovat Duší.""
""Beze slov snad? Kdopak to uslyší?""
""Slyšící Duší to uslyší.""
""Je tady ale ještě jeden háček. O knize se zmínil dobře, o Anastasii také, ale o mně řekl, že nejsem opravdový muž... ""Nepotkala Anastasia skutečného muže,"" řekl. Sám jsem to slyšel v televizí, pak jsem o tom četl v novinách.""
""A ty sám sebe považuješ za co, za dokonalost?""
""No, za dokonalost možná ne...""
""Pak ani není třeba se urážet. Snaž se jí být. Vnučka ti pomůže. Zvednout se do výše bude moci ten, koho je Láska schopna zvedat. Dokonce ne každému je souzeno na to pomyslet. Tvořící potřebuje neobyčejnou rychlost myšlenky.""
""A s jakou rychlostí pracuje vaše myšlenka? Není pro vás trýznivé se mnou mluvit?""
""Rychlost myšlení všech lidi, kteří vedou takový způsob života jako my, značně převyšuje rychlost myšlení lidí přetechnizovaného světa. Naši myšlenku nebrzdí ustavičné problémy oblečení, stravování a mnoho jiného. Ale mluvit s tebou pro mě není trýznivé díky mé Lásce k vnučce. Tak si to přála. A já jsem rád, že pro ni mohu alespoň něco udělat.""
""A jakou rychlost myšlení má Anastasia, stejnou jako vy a váš otec?""
""Má ji vyšší.""
""O kolik? V jakém poměru? No, řekněme, kolik minut potřebujete na to, co promýšlí za deset minut?""
""Na postihnutí toho, co ona produkuje za vteřinu, potřebujeme několik měsíců. Proto také se nám zdá nelogická. Proto také je úplně osamělá. Proto jí nemůžeme podstatně pomoci, protože nechápeme hned smysl jejích činů. Můj otec vůbec přestal mluvit, stále se snaží dosáhnout její rychlosti, aby jí pomohl. Mě také nutí. Ale já se nesnažím. Otec říká, že je to leností. A já mám moc rád vnučku a jednoduše jsem uvěřil, že všechno dělá správně, když o něco poprosí, tak to s radostí splním. Teď jsem přijel k tobě.""
""Ale jakpak tedy Anastasia se mnou mluvila tři dni?""
""Také jsme dlouho přemýšleli jak. Vždyť to bylo k zbláznění. Teprve nedávno jsme pochopili. Když s tebou mluvila, tak nezpomalovala svou myšlenku, ale naopak, dokonce ji zrychlila. Zrychlila a transformovala ji v obrazy, které se teď jako vaše počítačové programy budou otevírat před tebou a před těmi, kdo budou číst knihu. Budou se otevírat a skákavě zrychlovat pohyb lidských myšlenek, přibližujíce je k Bohu. Když jsme to pochopili, tak jsme si pomysleli, že tímto stvořila nový zákon ve vesmíru. Ale teď je jasné, ona jenom použila dříve neznámou možnost čisté a upřímné Lásky. Láska stále zůstává záhadou Tvůrce. Anastasia právě pootevřela ještě jednu její velkou možnost a sílu.""
""A rychlost jejího myšlení dává možnost vidět Boha?""
""Stěží, vždyť žije i v těle. Bůh je také v těle, ale jen napůl. A jeho tělem jsou všichni lidé Země. Anastasia, jako malinká částečka tohoto těla, občas něco zachycuje. Je možné, že občas, když dosáhne nepředstavitelné rychlosti myšlení, cítí Jej víc, než ostatní, ale to se s ní stává v krátkých časových úsecích.""
""A co jí to dává?""
""Pravdu, podstatu bytí, uvědomění, které mudrcové získávají po celý život, předávají svá učení jeden druhému a zdokonalují je, Anastasia získává během okamžiku.""
""Copak zná vědění Východních lámů, moudrost Buddhy a Krista, jógu?""
""Zná. Zná víc, než je řečeno v traktátech, co k vám došly. Ale považuje je za nedostatečné, když nežijí všichni lidé na Zemi v harmonii a pokračuje pohyb ke katastrofě. Proto také vytváří své nepředstavitelné kombinace. Říká: dost bylo poučování lidí kázáním, dost pokoušení jablkem Adama a Evy. Je třeba dát jim pocítit, právě pocítit to, co cítil člověk dříve, co mohl a čím je.""
""Takže chcete říci, že se jí skutečně může podařit udělat něco dobrého pro všechny
lidi? Když je to tak, tak kdy se toto dobré začne?""
""Už se to začalo. Zatím jsou to jenom malinké klíčky, ale jenom prozatím.""
""Kde jsou? Jak je lze uvidět? Pocítit?""
""Zeptej se těch, kdo knížku čtou, jsou v nich, vždyť u mnohých vyvolává světlé city. Tohle už nejde popřít, mnozí ti toto potvrdí. S těmi znaky se jí to podařilo. Je to neuvěřitelné, ale podařilo se. A ty sám, Vladimíre, popřemýšlej, co jsi byl a čím ses stal. To se, Vladimíre, v tobě otevírá obrazný program i v lidech se otevírá její duše. Ve vás se začíná měnit svět, čímž se mění i obrazy kolem vás. Nemůžeme úplně pochopit, jak se jí to daří. To, co leží na povrchu a zjevně, to ještě lze pochopit. To, co jí pomáhá realizovat tuto skutečnost, zůstává záhadou.
Je samozřejmě možné usilovně se snažit rozluštit ji, ale odvracet pozornost od překrásné rodící se skutečnosti se nechce. Je třeba kochat se pohledem na překrásný úsvit dne. Když se začneš pitvat v tom, proč přichází, místo kouzla máš nimrání, které nikam nevede a nic nemění.""
""To je ale něco, všechno je tak neobvyklé a složité. Přece jsem měl naději, že Anastasia je prostě poustevnice, ale neobyčejně dobrá, krásná a trochu naivní.""
""Vždyť ti říkám, není třeba se v tom hrabat, nelam si hlavu; když je to složité, ať zůstává pro tebe krásnou, dobrou poustevnicí, když se ti taková zdála. Ostatní uvidí něco jiného. Tobě je dáno to, co je dáno. Nic jiného zatím tvé vědomí ani neumístí a je to dobře. Zkus se jednoduše kochat pohledem na svítání, pokud to dokážeš. Toto je nejdůležitější ze všeho.""
TVÉ SVATYNĚ, RUSKO!
Zeptal jsem se Anastasie:
""Lze se často setkat se zvonícími cedry?""
""Velice, velice zřídka,"" odpověděla, ""možná, dva až tři za tisíciletí. Te
Vladimír Megre
Vladimír Megre se narodil 23. července roku 1950. Předtím nikdy nepublikoval. Dříve - proslulý podnikatel, prezident Meziregionální asociace podnikatelů Sibiře. V roce 1994-95 organizoval na své náklady dvě velké obchodní expedice na lodích po ece Ob
Po dlouhou dobu bylo pro přátele a příbuzné záhadou, co donutilo podnikatele s desetiletou praxí utratit shromážděný kapitál a k tomu zastavit majetek na přípravu expedicí, které nejenže neměly žádný zisk, ale ani se nevyplatily.
V jeho knihách se otevírá tajemství intuitivního hledání. On přivezl z expedice to, co nelze ocenit v peněžním ekvivalentu. V řadě centrálních novin zveřejnil senzační materiály, které měly velké čtenářské ohlasy a komentáře vědců. Sám autor sdělil následující: „Nejsem spisovatel, nemám literární zkušenosti a omlouvám se čtenářům za styl mého psaní. Mé knihy nepatří do řady publicistiky, fantastiky nebo dobrodružné literatury, nehledě na neobvyklost a neskutečnost toho, co se stalo. Jejich žánr se mi nepodařilo určit.“
Anastasia
„Jsem člověk, žena!“, tvrdí o sobě tato vskutku pohledná poustevnice žijící uprostřed lesů sibiřské tajgy. Tak velmi vzdálena způsobu života současné civilizace, a přesto ví o něm samotném, jeho příčinách a důsledcích mnohem více, než kdokoliv z nás...
Obklopena pouze přírodou, božími výtvory, projevuje svoji upřímnou lásku ke všemu živému. Síla a rychlost jejich myšlenek již uchvátila mnohé čtenáře knih V. Megreho po celém světě natolik, že si počínají uvědomovat zhoubnost současného technokratického způsobu života a usilují o návrat k původním pramenům – uvědomělému soužití s přírodou, v souladu se zákony stvoření...
Teprve upřímná touha, čistota úmyslů a láska dělá člověka člověkem, člověka tvůrce, jenž je odměněn radostí při pozorování stvořeného...
Poznejte však Anastasii sami, skrze její myšlenky, skrze své vlastní srdce...!
Ukázka:
STROJ NA PENÍZE
Na počátku mého spolubytí s Anastasií, jsem se k ní choval jako k poustevnici se svérázným světonázorem. Ale teď, po tom, co jsem o ní uslyšel a přečetl, po jejím následném proniknutí do našeho života, stala se pro mě nějakou anomální. V hlavě mám zmatek. S námahou jsem odhodil proud informací a závěrů, které mě zaplavily, a pokouším se vrátit jednoduchost prvního dojmu. A odpovědět na otázku, kterou mi často dávají:
""Proč jsi neodjel z tajgy s Anastasií?"" Moc jsem to chtěl. Ale zároveň jsem chápal, že to nejde udělat násilím. Je třeba ji přesvědčit o účelnosti a užitečnosti její přítomnosti v naší společnosti. Přemýšlel jsem, které z jejích schopnosti lze využít v její prospěch, ve prospěch lidí a mé firmy. A najednou jsem pochopil: Anastasia, stojící přede mnou, je stroj na peníze. Její schopnosti dovolují lehce
zbavovat lidi jakýchkoliv nemocí. Přičemž ona neurčuje žádnou diagnózu, ale jednoduše vyhání z organizmu všechny nemoci najednou. A ani se nedotýká těla. Vyzkoušel jsem to na sobě. Celá se soustředí, nehybně se dívá svýma dobrýma očima. Tělo jakoby se mi zahřívá jejím pohledem a pak se začínají potit nohy. Právě pocením vychází z těla různé toxiny.
Lidi platí velké peníze za léky a operace. Když nepomůže jeden doktor, jdou za druhým, jdou za senzibily, za bioenergetiky. Aby vyléčili pouze jednu nemoc, utrácí někdy celé týdny, měsíce, roky, ale tady - stačí pár minut. Spočítal jsem, že pokud bude utrácet na jednoho pacienta dokonce patnáct minut a brát za to pouhých dvě stě padesát tisíc ( i když mnozí léčitelé berou i víc), tak za hodinu vychází milion rublů. Ale i toto zdaleka není vrchol. Existují placené operace, které stojí kolem třiceti miliónů rublů...
V hlavě, jak se zdálo, se mi zobrazoval dobrý komerční plán. Rozhodl jsem se zpřesnit některé detaily a zeptal jsem se Anastasie:
""Takže ty můžeš vyléčit každou nemoc?""
""Ano,"" odpověděla. ""Myslím, že každou.""
""Kolik potřebuješ času na jednoho člověka?""
""Někdy hodně času.""
""Hodně, to je kolik?""
""Jednou jsem tomu musela věnovat víc než deset minut.""
""Deset minut, to nic není. Lidi ztrácí roky, aby se vyléčili.""
""Deset minut je hodně, když vezmeme v úvahu, že v tu dobu se jakoby musím koncentrovat a zastavovat proces uvědomění...""
""To nevadí, uvědomění počká. Ty toho i tak hodně víš. Já jsem tady něco vymyslel, Anastasie.""
""Co jsi vymyslel?""
""Vezmu tě s sebou. Ve velkém městě pro tebe pronajmu dobrou kancelář, udělám reklamu a ty budeš léčit lidi. Budeš pro ně hodně prospěšná a my budeme mít dobrý zisk.""
""Ale vždyť já i tak občas léčím lidi. Když modeluji různé situace se zahrádkáři, abych jim pomohla v pochopení světa rostlin, který je obklopuje, můj paprsek také vyhání jejich nemoci. Jenže já se snažím, aby ne všechny...""
""Ale vždyť lidi nevědí, že právě ty to děláš! Tobě nejenže nikdo neplatí peníze, ale dokonce ani nepoděkují! Vždyť za takovou práci nic nemáš.""
""Mám.""
""Co?""
""Mám z toho radost a je mi příjemně.""
""No dobře. Ať máš radost a je ti příjemně a firma ještě z toho bude mít zisk.""
""A když někdo nebude mít peníze, aby zaplatil za léčení?""
""Ale proč se najednou zabýváš různými drobnými nuancemi? Tohle není tvá starost. Budeš na to mít sekretáře, administrativu. Máš myslet jenom na léčení, zdokonalovat se, jezdit na semináře o výměně zkušeností. A ty tomu rozumíš, jak funguje tento tvůj způsob, tvůj paprsek, no, jaké mechanizmy jsou do toho zapojeny?""
""Rozumím. I ve vašem světě je tento způsob známý. Doktoři a vědci o tom vědí.
Nebo cítí jeho blahodárné působení. Nemocniční personál se snaží mluvit s pacienty povzbudivě, aby jim zvedli náladu. Již dávno si doktoři všimli, že pokud se člověk nachází ve stavu deprese, je těžko jej léčit, nepomáhají mu léky, a když se k člověku chovají s láskou, nemoc ustoupí rychleji.""
""Tak proč se tedy nikdo nesnaží porozumět tomuto způsobu léčení a vyvinout jej do takové míry jako u tebe?""
""Hodně vědců se snaží tomu porozumět. A mnozí lidé, kterým říkáte léčitelé, používají tento způsob a trochu se jim daří. Tímto způsobem Ježíš Kristus a světci léčili lidi. V Bibli se hodně povídá o lásce, protože tento cit působí na člověka blahotvorně. Je nejsilnější ze všeho.""
""Proč se léčitelům a doktorům daří jen trochu, a tobě tak hodně a lehce?""
""Protože žijí ve vašem světě a stává se jim, jako mnohým z vás, že v sobě připouští zhoubné city.""
""Co jsou to za zhoubné city, co mají s tím společného?""
""Zhoubné city, Vladimíre, to je zlost, nenávist, podrážděnost, žárlivost, závist... a jiné. Tyto city, a jím podobné, dělají člověka slabým.""
""A copak ty, Anastasie, zlobíš se málo?""
""Já se nikdy nezlobím.""
""Tak dobře. Není důležité, jak se získává takový efekt, důležité jsou výsledky a jaký
z toho lze mít prospěch.
""Řekni, odjedeš se mnou a dáš se do léčení lidí?""
""Vladimíre, můj domov a má vlast jsou tady. A jenom tady mohu splnit své poslání.
Nic nedává člověku větší sílu než jeho vlast, než Prostor lásky stvořený rodiči. Léčit lidi a zbavovat je fyzických neduhů já mohu také na dálku, pomocí svého paprsku...""
""No, dobře. Když nechceš jet, tak můžeš léčit dálkově. Domluvíme se s tebou, na jaké místo budou přicházet lidi přející se vyléčit. Oni budou platit peníze a ty je budeš v určitou dobu uzdravovat. Uděláme rozvrh. Souhlasíš?""
""Vladimíre, já rozumím, že chceš mít hodně peněz. Budeš je mít, pomohu ti s tím. Jenom není třeba je vydělávat takovýmto způsobem. Ve vašem světě za léčení berou peníze, jinak to ani nejde. Jenže já to raději budu dělat zadarmo. A ještě jedna věc, nemohu léčit všechny, jednoho za druhým, protože zatím nechápu, kdy vyléčení přináší prospěch a kdy naopak škodu. Ale budu se snažit uvědomit si to a pochopit. A jakmile se mi podaří...""
""Co je to za blbost? Jakýmpak způsobem vyléčení člověka může způsobit škodu?
Nebo ty máš na mysli škodu tobě?""
""Vyléčení fyzických neduhů dosti často přináší škodu samotnému uzdravenému.""
""Anastasie, díky svým mudrováním máš převrácenou představu o dobru a zlu. Po všechny časy byli lékaři společností uctívání, i když svou práci nedělali zadarmo. Pokud se stále odvoláváš na Bibli, tak tam se to neodsuzuje také. Takže vyhoď z hlavy své pochybnosti. Uzdravit člověka je vždycky dobře!""
""Rozumíš, Vladimíre, já jsem viděla... Dědeček mně ukázal na příkladu, jakou škodu vyléčení může způsobit, když není promyšlené, když se jej nezúčastní sám nemocný...""
""Máte tady nějakou svéráznou filozofii. Nabízím ti spolupráci, k čemu tady jsou
příklady?“
VYLÉČENÍ PRO PEKLO
""Jednou jsem svým paprskem uviděla samotnou stařenku, pracující na zahrádce. Živá, štíhloučká, vždy veselá. Hned mě zaujala. Měla malinkou zahrádku. Hodně toho na ní rostlo a dobře rostlo, protože dělala všechno s láskou. Pak jsem se dozvěděla, že všechno, co vypěstuje, dává do košíčku a vozí do lidnatých míst a prodává. První plody, které u vás jsou dražší, se snažila nejíst, ale prodat. Potřebovala peníze, aby pomáhala svému synovi. Porodila jej už v pokročilém věku a zůstala bez manžela. Příbuzní se s ní nescházeli. V dětství její synek kreslil a ona snívala, že jednou z něj bude malíř. Několikrát se zkoušel
dostat na nějakou školu. Pak to konečně zvládl. Asi dvakrát do roka přijížděl za starou maminkou. Ty návštěvy byly pro ni velkou radostí a pokaždé se snažila nastřádat peníze a potraviny. Vypěstovanou zeleninu nakládala do sklenic a všechno dávala synovi.
Velice ho milovala a snívala, že z jejího syna bude dobrý malíř. Tato myšlenka ji živila. Stařenka byla dobrá a veselá. Pak jsem ji nějakou dobu nepozorovala. Když jsem ji zase uviděla, byla už hodně nemocná. Při práci na zahrádce se těžce skláněla nad svými rostlinkami, s každým pohybem procházela jejím tělem prudká bolest. Ale ona byla velmi vynalézavá. Záhonky udělala uzoučké a dlouhé. Vzala si od staré stoličky sedátko bez nožek, položila jej mezi záhonky, posadí se na něj a pleje. Sedíc na sedačce se také pohybovala po celé zahrádce. Košíček tahala za sebou na šňůře. A těšila se, že bude mít dobrou úrodu.
Úroda skutečně měla být dobrou, rostliny cítily stařenku a reagovaly odpovídajícím způsobem. Ona chápala, že brzy umře, a aby svému synovi nezpůsobila starosti, sama si koupila rakev, pohřební věnec a vůbec připravila všechno k pohřbu. Ale chtěla ještě sklidit úrodu a stačit, než umře, udělat pro syna zásobu potravin na zimu. Tehdy jsem si toho nevšimla, proč, při tak těsném kontaktu s rostlinami své zahrádky, je přece nemocná? Myslela jsem, že možná proto, že sama skoro nejí plody ze své zahrádky. Prodá je a na získané peníze se snaží koupit něco levnějšího. Rozhodla jsem se jí pomoci a jednou, když šla spát, začala jsem ji zahřívat svým paprskem, vyhánět choroby z jejího těla. Cítila jsem, jak něco bránilo mému paprsku, ale snažila jsem se stejně. To jsem dělala, zřejmě víc než deset minut, dokud jsem nedosáhla svého, dokud jsem nevyléčila její tělo.
Pak, když přišel dědeček, pověděla jsem mu o stařence a zeptala jsem se, proč něco bránilo mému paprsku? Dědeček se zamyslel a řekl, že jsem jednala špatně. Tehdy jsem byla zarmoucená. Začala jsem prosit dědečka, aby mi vysvětlil, proč? Mlčel. Pak řekl: ""Uzdravila jsi její tělo, ale ublížila jsi její duši.""""
""Copak špatného jsi mohla udělat duší stařenky?""
Anastasia povzdechla a pokračovala:
""Stařenka se uzdravila a nezemřela. Její synek přijel za ní dříve než obvykle. Přijel pouze na dva dny a řekl, že zanechal studia, že nechce být malířem a že se pustil do něčeho jiného, co přináší zisk. Oženil se. Teď bude mít peníze. A aby mu už víc nepřipravovala žádné sklenice, protože samotné jejich převážení je dražší. ""Sama se stravuj lépe, matko,"" řekl jí. Odjel a nic si nevzal. Ráno se stařenka posadila na schůdky, dívá se na zahrádku, a v očích má takovou zpustošenost, smutek, nechuť do života. Rozumíš, tělo je zdravé, ale jakoby bez života. Uviděla jsem, nebo spíše pocítila v její duši tak velkou zpustošenost a beznadějnost.
Kdybych neuzdravila její tělo, stařenka by zemřela včas, zemřela by klidně, s krásnou touhou a nadějí. Ale teď zůstala ve zpustošení při životě a bylo to mnohokrát horší než fyzická smrt. Pak za dva týdny zemřela.""
DŮVĚRNÝ ROZHOVOR
""Pochopila jsem, že fyzická bolest je nic, ve srovnání s duševními mukami. Jenže tenkrát jsem ještě nemohla léčit duši. Chtěla jsem poznat, jak to udělat, a jestli je to vůbec možné. Teď vím - je to možné!
A ještě jsem pochopila, že fyzické bolesti se objevují v člověku nejen jako důsledek vzdalování se od okolní přírody a nejen jako důsledek temných citů, kterých se dopouští. Tyto nemoci, mohou také být varovným mechanizmem, nebo dokonce záchranou před značně většími mukami. Nemoc, to je jeden z mechanizmů, jeden ze způsobů kontaktování Velkého Intelektu - Boha - s člověkem. Bolest člověka, to je také Jeho bolest. Ale jinak nelze. Jak jinak říci, například tobě: ""Neházej do svého žaludku různou nepotřebnost."" Vždyť slova porozumění nevnímáš. Tehdy dostáváš vyrozumění prostřednictvím bolesti. Ale ty bereš prášky na bolest a houževnatě pokračuješ ve svém.""
""Jakpak, podle tebe znamená, že léčit lidi není potřeba? Ani pomáhat při nevolnostech?""
""Pomáhat je třeba, ale především v přesném uvědomění příčiny nemoci. Je nutné člověku pomoci pochopit, co si mu přeje říci Velký Intelekt - Bůh. Jenže toto udělat je velice těžké. Je tady riziko, že se dopustíme chyby. Protože bolest je důvěrný rozhovor dvou, kteří se znají. Zásah třetího dosti často člověku škodí, a ne pomáhá.""
""Proč jsi tedy vyléčila mě? Vychází to tak, že jsi uškodila?""
""Všechny tvé choroby se vrátí, pokud nezměníš svůj způsob života, chování k okolí a k sobě. Pokud nezměníš některé ze svých zvyků. Přesně ony způsobily tvé nemoci. Tvé duši jsem nepřičinila škodu.""
Bylo mi jasné, že není možné přesvědčit Anastasii, aby souhlasila s vyděláváním pomocí jejích schopností uzdravovat, dokud cosi nepochopí úplně. Můj komerční plán se zhroutil. Anastasia si zřejmě všimla mého zklamání a řekla:
""Nermuť se, Vladimíre, pokusím se rychle všechno pochopit. A teď, pokud skutečně chceš pomáhat lidem i sobě, a nejen vydělávat peníze, povím ti o způsobech, pomocí kterých se člověk může vyléčit z mnohých nemoci, aniž by si způsobil nežádoucí následky, jako při zásahu někoho cizího do jeho osudu. Pokud si to budeš chtít poslechnout...""
""A co jiného mi zbývá? Vždyť tebe stejně nelze přesvědčit. Povídej.""
""Je několik hlavních příčin nemocí lidského těla: jsou to zhoubné city, emoce, umělý způsob výživy a umělost jejího složení, nedostatek blízkého a vzdáleného cíle, nesprávné chápaní své podstaty a svého předurčení. Velmi úspěšně mohou tělesným nemocím čelit pozitivní emoce, mnohé rostliny, přehodnocení své představy o podstatě bytí a předurčení ...
Už jsem ti říkala, jak ve vašich podmínkách lze vrátit ztracené spojení s rostlinami. I uvědomění všeho ostatního lze lehčeji dosáhnout při osobním a bezprostředním kontaktu s těmito rostlinami.
Mnohé nemoci svého bližního lze ještě vyléčit paprskem lásky, dokonce mu lze prodloužit život, když vytvoříš kolem něj prostor lásky. Ale i sám člověk, kterému se podaří vyvolat v sobě pozitivní emoce, může s jejich pomocí ztlumit bolest, uzdravit tělo, dokonce čelit jedům.""
""Co to znamená ""vyvolat"", jak je možné myslet na něco dobrého, když bolí zub, nebo žaludek?""
""Čisté a světlé okamžiky života, pozitivní emoce, jako andělé strážní, přemohou
bolest a nemoc.""
""A pokud nějaký člověk neměl dost čisté a světlé okamžiky, které vyvolávají léčivé
pozitivní emoce, co tedy má dělat?""
""Je třeba okamžitě vytvořit něco takového, aby se objevily. Světlé okamžiky se
objevují, když se k tobě lidé, kteří tě obklopují, chovají s upřímnou láskou. Tak vytvoř
takovou situaci, vytvoř ji svým skutkem vůči ostatním, jinak ti tvůj anděl strážný nebude
schopen pomoci...""
""Zajímalo by mě, jestli jsem měl takové okamžiky a jak silné. Jak je mám vyvolat?""
""Lze to udělat pomocí vzpomínek. Například vzpomínkou na něco dobrého, příjemného ze své minulosti. Pomocí této vzpomínky se pokus pocítit ten blažený stav, v kterém jsi byl. Chceš to zkusit přímo teď? Pomohu ti. Zkus to.""
""Tak dobře, zkusíme to.""
""Lehni si prosím na trávu a uvolni se. Vzpomínky lze začít od tohoto okamžiku a jít
do minulosti. Anebo můžeš vzpomínat na dětství a myšlenkově postupovat až do dneška. Můžeš si také hned vzpomenout na nejpříjemnější minuty a pocity, související s nimi.""
Lehl jsem si na trávu. Anastasia také zalehla vedle mě a položila prsty své ruky na moje. Pomyslel jsem si, že její přítomnost mi bude překážet v soustředění, a řekl jsem:
""Raději bych zůstal sám.""
""Budu se chovat tiše. Když začneš vzpomínat, tak na mě zapomeneš. A nebudeš cítit dotek ruky. Ale já ti pomohu rychleji a výrazněji si na všechno vzpomenout.""
KDO JE VINEN?
Jednou, když se mi Anastasia snažila vysvětlit něco o způsobu života a o víře, ale nenacházela vhodná, pochopitelná slova, což si pravděpodobně moc přála, stalo se následující.
Anastasia se rychle otočila tváří ke Zvonícímu cedru, položila dlaně na jeho kmen a pak se s ní začalo dít něco nepochopitelného. Zvedla hlavu nahoru a obracejíc se buď k cedru, anebo k někomu vysoko nahoře, začala najednou vroucně a naprosto oddaně mluvit jednou slovy, podruhé zvuky. Něco se snažila vysvětlit, dokázat, o něco úpěnlivě prosila. Čas od času se do jejího monologu vplétaly naléhavě žádající zvuky. Zesílilo se popraskávání - zvonění cedru. Jeho paprsek zjasněl a zesílil. A tehdy Anastasia přísně pronesla:
""Odpověz mi. Odpověz! Vysvětli! Dej mi ji, dej!"" Při tomto potřásla hlavou a dokonce dupla bosou nohou.
Bledé záření koruny Zvonícího cedru zamířilo k paprsku, který se najednou odtrhl od cedru, uletěl nahoru a ztratil se. Ale ihned se objevil jiný paprsek, mířící seshora k cedru. Vypadal jako modravá mlha nebo oblak.
Jehličí cedru, směřující dolů, svítilo stejnými oblačnými, slabě viditelnými paprsky. A tyto paprsky mířily k Anastasii, ale nedotýkaly se jí. Jako by se ztrácely a mizely ve vzduchu. A když opět naléhavě dupla nohou a dokonce plácla dlaněmi po obrovskému kmenu Zvonícího cedru, zahýbaly se svítící jehličky. Jejich paprsky se spojily v jediný oblačný paprsek, který směřoval k Anastasii, ale také se jí nedotýkal. Mizel ve vzduchu, jako by se vypařoval, ze začátku přibližně metr před Anastasií, pak půl metru...
S hrůzou jsem si vzpomněl, že patrně přesně takový paprsek byl příčinou záhuby jejích rodičů. Anastasia dál tvrdohlavě o něco prosila, naléhala. Stejně, jak rozmazlené dítě naléhavě prosí své rodiče o to, co potřebuje. Najednou sebou paprsek trhl směrem k ní a osvítil ji celou jako blesk fotoaparátu. Kolem ní se vytvářel a mizel obláček. Paprsek mířící od cedru se ztratil, uhasly i ty menší, vycházející z jehliček. Kolem Anastasie tál obláček, který buď vcházel do ní nebo mizel v prostoru.
Zářící a se šťastným úsměvem se otočila, udělala krok ke mně a zastavila se, upínajíc pohled mimo mě. Otočil jsem se. Na louku vycházeli Anastasiin dědeček a pradědeček. Vysoký šedý praděd pomalu kráčel, opíraje se o hůl, která se podobala samorostu. Když se přiblížil ke mně, zastavil se. Podíval se na mě jako do prostranství. Dokonce jsem nepochopil, jestli mě vidí, nebo ne. Mlčky stál, nepozdravil mě, neřekl ani slovo, pak se lehce poklonil a namířil k Anastasii. Dědeček - neklidný, ale velmi přirozený. Celým svým zevnějškem jako by říkal, že je veselý a dobrý člověk. Když se přiblížil ke mně, hned se zastavil a jednoduše mi potřásl rukou. Začal něco říkat, ale nic jsem si z toho tenkrát nezapamatoval. Z nějakého důvodu jsme se oba se vzrušením dívali na to, co se konalo u cedru.
Praděd se zastavil přibližně metr před Anastasií. Nějakou dobu se tiše dívali jeden na druhého. Anastasia stála před šedým starcem se spuštěnýma rukama jako žákyně před přísným zkoušejícím. Podobala se provinilému dítěti a bylo znát, že se chvěje. V napjatém tichu zazněl hluboký, sametový a přísný hlas šedého starce. Nepozdravil Anastasii a ihned, pomalu a jasně pronášeje slova, se zeptal:
""Kdo si může dovolit minout darované Světlo a Rytmus a obracet se přímo na Něj?""
""Každý člověk se na Něj může obracet! Od věků Sám s velkou radostí mluvil s člověkem. Teď to chce také,"" rychle odpověděla Anastasia.
""Jsou Jím předurčeny všechny cesty? Jsou mnozí z žijících na Zemi schopní je poznat? Jsi schopná je vidět?""
""Ano. Viděla jsem to, co je předurčené lidem. Viděla jsem závislost budoucích událostí na uvědomění lidí žijících dnes.""
""Udělali Jeho Synové a jejich osvícení následovníci, kteří poznali Jeho Ducha, dost pro to, aby zahnízdili v lidech pochopení?""
""Dělali a dělají všechno, nešetří sebe. Nesli a nesou Pravdu.""
""Může-li vidící zapochybovat o rozumu, dobrotě a velikostí Jeho Ducha?""
""Nemá sobě rovné! Je jediný! Ale chce komunikovat. Chce, aby Jej chápali, milovali, jako miluje On.""
""Je-li dovoleno být drzý a přísný při kontaktu s ním?""
""Dal částečku svého Ducha a rozumu každému žijícímu na Zemi. A když malinká částečka v člověku, Jeho částečka, nesouhlasí s všeobecně přijatým, tak to znamená, že On, přesně On, nepřijímá všechno z předurčeného. Přemýšlí. Je možné Jeho přemýšlení pojmenovat drzostí?""
""Komu je povoleno zrychlovat pohyb jeho přemýšlení?""
""Dovolovat může jen dovolující.""
""O co žádáš ty?""
""Chci vědět, jak vysvětlit nechápajícím, jak dát možnost pocítit necítícím.""
""Je-li určen osud těch, kdo nevnímají Pravdu?""
""Osud nevnímajících Pravdu je určen. Ale kdo je zodpovědný za nepochopení Pravdy - ten, kdo nechápe, nebo ten, kdo Ji neumí vysvětlit?""
""Co?.. Takže ty?.."" vzrušeně pronesl praděd a zmlkl.
Nějakou dobu se mlčky díval na Anastasii. Pak, opíraje se o hůl-samorost, pomalu klesl na koleno, vzal Anastasiinu ruku, sklonil šedou hlavu, políbil ji a řekl:
""Buď zdráva, Anastasie.""
Anastasia rychle klekla před pradědem, udiveně a vzrušeně začala mluvit:
""Co je to s tebou, dědečku, mluvíš, jako bych byla malá. Vždyť už jsem velká.""
Pak ho objala kolem ramen, přitiskla hlavu k jeho hrudi, pokryté šedou bradou, a zatajila dech. Věděl jsem, že poslouchá, jak tluče jeho srdce. Od dětství to dělala ráda. Šedý stařec klečel na koleně, jednou rukou se opíral o hůl-samorost, druhou hladil Anastasiiny nazlátlé vlasy.
Dědeček se zachvěl a starostlivě běžel ke klečícímu otci a vnučce. Rozpačitě rozhodil ruce a cupital kolem nich. Pak najednou poklekl také, objal je...
První se zvedl dědeček. Pomohl vstát svému otci. Ještě jednou se praděd pozorně podíval na Anastasii, pomalu se otočil a začal se vzdalovat. Dědeček rychle promluvil, obraceje se neznámo na koho:
""Stejně ji všichni rozmazlují. I On také. Vida, kam se dostala. Strká svůj nos, kam se jí zachce. Není, kdo by ji vychovával. Kdo teď bude pomáhat zahrádkářům? Kdo?""
Praděd se zastavil. Pomalu se otočil a opět svým sametovým nízkým hlasem řekl:
""Dělej, vnučko, co ti říká srdce a Duše. S tvými zahrádkáři ti pomohu sám."" Vznešený stařec se otočil a pomalu odešel z louky.
""Vždyť říkám, že ji všichni rozmazlují,"" řekl opět dědeček. Zvedl klacek a se slovy: ""Já ale teď začnu vychovávat,"" cupital, mávaje klackem, k Anastasii.
""Au, au!"" spráskla Anastasia ruce, dělajíc, že se bojí. Pak se zasmála a uhnula blížícímu se dědečkovi.
""Napadlo ji ještě utéci. Abych já ji nedohnal!""
A neobyčejně rychle a lehce běžel za Anastasií. Ona se smíchem utíkala, kličkujíc po louce. Dědeček se dostal blízko, ale dohnat ji nemohl.
Najednou vykřikl, uchopil se za nohu a sedl si na bobek. Se vzrušením ve tváři se Anastasia rychle otočila. Přiběhla k dědečkovi, vztáhla k němu ruku a ztuhla. Celou louku zaplnil její hlasitý a nakažlivý smích. Pozorně jsem se zadíval na dědečkovu pózu a pochopil jsem příčinu jejího veselí.
Dědeček seděl na jedné noze, druhou natáhl před sebou a držel ji, nedotýkaje se zemi. Ale hladil jako postiženou přesně tu nohu, na které seděl. Přechytračil Anastasii, ale neobelhal.
Jak se pak ukázalo, měla si včas všimnout nesouladu, směšnosti jeho pózy. Dokud se Anastasia smála, dědeček ji stačil chytit za ruku. Zvedl svůj klacek a lehce ji šlehl jako dítě. Se smíchem se Anastasia pokusila ukázat, že ji to bolí. Nehledě na stále trvající zdrženlivý smích, objal ji dědeček kolem ramen a řekl:
""Tak už dost. Nebreč. Dostala jsi? To si zasloužíš. Teď budeš poslouchat. Vždyť jsem začal trénovat starého orla. I když je starý, tak sílu ještě má, hodně si toho pamatuje. A ona se všude strká, nerozvážná.""
Anastasia se přestala smát, pozorně se podívala na dědečka a vykřikla:
""Dědečku!.. Můj milý dědečku!.. Trénovat orla!.. Takže už víš o dítěti?""
""Vždyť hvězda..!""
Anastasia mu nedala domluvit. Chytla jej kolem pasu, nadzvedla nad zemi a zakroužila. Když jej opět položila na zem, dědeček se zakymácel, a ve snaze být přísný, řekl:
""Jak se to chováš k starším? Vždyť říkám - slabá výchova."" A mávaje klackem rychle šel dohánět svého otce. Když se přiblížil ke stromům na kraji louky, Anastasia za ním křikla:
""Děkuji ti, dědečku, za orla, děkuji!""
Dědeček se otočil, podíval se na ni:
""Jenže ty, vnučko, buď prosím..."" Tón jeho hlasu byl velice laskavý, přerušil větu
a trochu přísněji dodal: ""Dávej si pozor!"" A zmizel za stromy.
ODPOVĚĎ
Když jsme zůstali sami, zeptal jsem se Anastasie:
""Pročpak ses tak zaradovala z nějakého orla?""
""Bude velmi užitečný pro malého,"" odpověděla. ""Pro naše dítě, Vladimíre.""
""Aby si hrálo?""
""Ano. Jenomže tato hra má velký smysl pro budoucí poznání, pocity.""
""Jasně."" I když jsem nechápal důležitost nějaké hry s ptákem, byť dokonce i s orlem. ""A co jsi dělala u cedru? Modlila ses nebo jsi s někým mluvila? Co se dělo s tebou a s cedrem, proč s tebou praděd mluvil tak přísně?""
""Řekni, Vladimíre, existuje, podle tebe, no, něco rozumného nebo vůbec, existuje Rozum v neviditelném světě, v kosmu, ve vesmíru? Co si o tom myslíš?""
""Myslím, že ano. Když už dokonce vědci o tom mluví, kontaktéři, Bible.""
""A toto ""něco"", pojmenuj ho nějakým slovem, které je ti nejbližší. Je to třeba proto, abychom měli stejnou definici. No, například, Rozum, Intelekt, Bytost, Síly Světla, Vakuum, Absolutno, Rytmus, Duch, Bůh.""
""Budiž, Bůh.""
""Dobře. Teď řekni, snaží-li se Bůh mluvit s člověkem, co myslíš? Ne hlasem z nebe, ale prostřednictvím lidí, přes Bibli, řekněme, napovědět, jak být šťastnějším?""
""Nemusel to být Bůh, kdo diktoval Bibli.""
""A kdo, podle tebe?""
""Mohli to být také lidé, kteří chtěli vymyslet náboženství. Posadili se a kolektivně to napsali.""
""Takže jen tak jednoduše? Sesedli se lidé, napsali knihu, vymysleli náměty, zákony? A tato kniha již žije ne jedno tisíciletí a je nejčtenější knihou do dnešní doby! Za poslední staletí bylo napsáno velké množství jiných knih, jenže s touto se může srovnat málokterá. Co to znamená, podle tebe?""
""Nevím. Samozřejmě, že starodávné knihy existují mnoho let, ale většina lidí čte přece současnou literaturu - romány, různé detektivky. Proč?""
""Protože když je čteš, tak skoro nemusíš myslet. Ale když čteš Bibli, musíš myslet rychle a na mnohé otázky si dávat odpověď sám. Tehdy je možné ji pochopit. Otevírá se. Pokud se k ní vědomě zachováš jako k dogmatu, pak stačí přečíst několik přikázání a zapamatovat si je. Ale jakékoliv dogma, vnesené zvenčí a neuvědomené uvnitř sebe, blokuje možnosti Člověka-Tvůrce.""
""A na jaké otázky je třeba odpovídat, když čteš Bibli?""
""Pro začátek zkus porozumět, proč faraón nechtěl pustit izraelský národ z Egypta?""
""Tady není čemu rozumět. Izraelci byly egyptskými otroky. Kdo by chtěl pustit své otroky? Oni pracovali, přinášeli zisk.""
""V Bibli se říká, že Izraelci nejednou vyvolávali zkázu po celé egyptské zemi. Dokonce zabíjeli prvorozence lidí a zvířat. Později se takovíto čaroději upalovali na ohni, ale faraón je jednoduše nepouštěl. Ještě odpověz na otázku, kde vzali otroci tolik věcí a dobytka, aby mohli čtyřicet let cestovat? Odkud vzali zbraně, aby cestou mohli obsazovat a ničit města?""
""Jakpak odkud? Vždyť jim všechno dával Bůh.""
""Myslíš, jenom Bůh?""
""A kdo jiný?""
""Člověk, Vladimíre, má plnou svobodu. Má možnost sám používat všechno světlé, co dal Bůh od věků. Ale má možnost používat i něco jiného. Člověk je jednota protikladů. Podívej, svítí sluníčko. Je to Boží dílo. Je pro všechny. Pro tebe, pro mě, pro hádě, trávu a kytky. Ale včela bere z kytky med, a pavouk - jed. Mají každý své předurčení a žádná včela, ani žádný pavouk nebudou postupovat jinak. Jedině člověk! Někdo se může radovat z prvních slunečních paprsků, a druhý naopak - zlobit se. Člověk může být i včelou i pavoukem.""
""Takže Izraelcům nedal všechno jenom Bůh? V tom případě jakpak lze určit, co dělá Bůh a co mu jenom připisují?""
""Když se něco významného tvoří prostřednictvím člověka, vždy se toho zúčastňují dva protiklady. Právo volby je na člověku. Čeho si vezme víc, záleží na jeho čistotě a uvědomění.""
""Tak dobře, připustíme, že je to pravda. A když jsi stála u cedru, copak ses snažila s Ním mluvit?""
""Ano, chtěla jsem, aby mi odpovídal.""
""A pradědovi se to nelíbilo?""
""Praděd se domníval, že jsem mluvila trochu neuctivě, že jsem naléhavě žádala.""
""Vždyť jsi skutečně naléhala, viděl jsem to. Dokonce jsi při tom dupala nohou, úpěnlivě prosila. Co jsi chtěla?""
""Chtěla jsem uslyšet odpověď.""
""Jakou odpověď?""
""Rozumíš, Vladimíre, podstata Boha není v těle. Nemůže hromovým hlasem křičet všem z nebe, jak mají žit. Chce ale, aby všem bylo dobře, proto také posílá Své Syny. Posílá lidi, do jejichž Duší a rozumu mohl vniknout v té nebo jiné míře.
Jeho Synové pak jdou a mluví s jeho lidmi, mluví různými jazyky. Někdy slovy, někdy pomocí hudby a obrazů, nebo nějakých činů. Stává se, že je poslouchají. Stává se, že je honí a zabíjejí. Jako Ježíše Krista, například. A Bůh opět posílá Své Syny. Ale vždy jim naslouchá jenom část lidí, zbytek je nevnímá. A porušuje Zákony šťastného bytí.""
""Jasně. Za toto Bůh také potrestá lidstvo planetární katastrofou, strašným soudem?""
""Bůh nikoho netrestá a nechce žádné katastrofy. Bůh - to je Láska. Ale tak je to vše od věků vymyšleno. Stvořeno. Když se lidstvo přibližuje k určitému bodu svého nechápání podstaty Pravdy. Když temné prvky, co se projevují v člověku, dosahují kritického bodu. Aby se neodehrálo úplné sebezničení, stává se planetární katastrofa, která ničí mnohé lidské životy a zhoubný, uměle stvořený systém životazabezpečení. Katastrofa je ponaučení pro ty, co zůstanou naživu.
Nějakou dobu po tom lidé žijí jako ve strašném pekle. Ale ono je vytvořené právě jimi. Právě ti, co zůstanou naživu, se dostávají do pekla. Pak jejich děti nějakou dobu žijí jako původně, dostávají se do bodu, kterému lze říkat Ráj. Potom opět nastávají úchylky a všechno se opakuje od začátku. A tak tomu je po dobu miliard let v zemském letopočtu.""
""Pokud se tak nevyhnutelně všechno opakuje miliardy let, o co jsi žádala?""
""Chtěla jsem se dozvědět, jakým způsobem a pomocí čeho lze ponaučit lidi, aniž by došlo ke katastrofě? Rozumíš, já si myslím, že katastrofy se stávají nejen vinou těch, kdo nepřijali Pravdu, ale i vinou jejího ne úplně efektivního sdělení. Proto jsem také prosila o nalezení tohoto způsobu. Aby byl odhalen mně nebo ještě někomu. Nezáleží na tom komu. Důležité je, aby byl nalezen a aby byl funkční.""
""Tak co ti řekl? Jaký Má hlas?""
""Nikdo nemůže říci jaký Má hlas. Jeho odpověď se jakoby rodí, no, ve formě objevení své vlastní myšlenky, najednou vzniklé. Vždyť On může mluvit jenom prostřednictvím Své částečky, která je v každém člověku. A tato částečka pak předává informací všemu ostatnímu v člověku pomocí rytmu vibrace. Proto také vzniká dojem, že člověk všechno dělá jenom sám. I když sám člověk skutečně může hodně dokázat. Vždyť se podobá Bohu. V každém člověku je malinká částečka, vdechnutá do něj Bohem ještě při narození. Půlku Sebe rozdal lidstvu. Ale temné síly se snaží všemi možnými způsoby zablokovat působení této částečky, odvést člověka od komunikací s ní a přes ni - s Bohem. S malinkou částečkou se dá lehčeji bojovat, když je sama a k tomu ještě bez spojení s Hlavní Silou.
Pokud se tyto částečky spojí dohromady ve snaze k světlému, pro temné síly bude obtížnější porazit je nebo zablokovat. Ale i když samotná částečka, žijící v jednom člověku, má plný kontakt s Bohem, tak porazit takového člověka, jeho Duch i Rozum temné síly nemají možnost.""
""Takže jsi Jej vzývala, aby se v tobě zrodila odpověď, jak a co říci lidem a jak zabránit planetární katastrofě?""
""Tak nějak.""
""No a jakápak odpověď se v tobě zrodila? Jaká slova je třeba říkat?""
""Slova... Samotná slova, vyslovovaná obvyklým způsobem, nestačí. Bylo už jich řečeno tak hodně. Avšak celkově lidstvo pokračuje ve směřování do propasti.
Například ty. Copak jsi neslyšel o tom, že kouřit, pít alkohol je špatné? A mluví se o tom v různých pramenech. Říkají o tom i vaší doktoři, jazykem, který je pro tebe více blízký, ale ty v tom pokračuješ. Pokračuješ, nehledě na zhoršení zdraví, dokonce ti v tom nebrání ani bolest, stejně jak i mnohým ostatním. Bůh ti říká: ""Nesmíš to dělat."" Mluví k tobě prostřednictvím bolesti. A toto není jenom tvá bolest, ale i Jeho. Jenže ty bereš léky proti bolesti a dál děláš, co se ti zachce. Nechceš se zamyslet, proč to bolí...
I všechny ostatní Pravdy lidstvo zná, ale nesplňuje je. Kvůli okamžitému, iluzornímu potěšení se tyto Pravdy zrazují. Takže je třeba najít ještě nějaký způsob, který dovolí nejen vědět, ale i cítit jiná potěšení. Člověk, který je pozná, bude mít možnost srovnávat a všechno pochopí sám, uvolní svou částečku, danou mu Bohem. Nelze člověka stále strašit katastrofou, nelze vinit ty, kdo nevnímají Pravdu. Je třeba aby všichni, kdo ji šíří, pochopili nutnost hledání dokonalejšího způsobu vysvětlování. Pradědeček se mnou souhlasil.""
""Ale neřekl to.""
""Hodně z toho, co říkal pradědeček, jsi neslyšel.""
""Když jste chápali jeden druhého beze slov, tak proč jste tedy používali slova, která jsem slyšel?""
""Cožpak tě to neuráží, když se v tvé přítomnosti mluví cizím jazykem, který nechápeš, když přitom znají i tvůj?""
Přemýšlel jsem: ""Mám věřit tomu všemu, co říkala, nebo ne. Sama tomu určitě věří. Nejen věří, ale také podle toho jedná. Možná bych měl zkusit nějak ochladit její zápal, poněvadž hleďme, jak se trápí."" Zkusil jsem to a řekl:
""Víš, Anastasie, myslím, že by ses možná neměla tak trápit, no, tak vzrušeně žádat, jak jsi to dělala u cedru. Dokonce z něj na tebe dolehlo modravé světélkování nebo výpar. Tví dědečkové se nevzrušili bezdůvodně. Je to, zřejmě, nebezpečné. Když Bůh nikomu ze Svých Synů nedal odpověď, jak nejefektivněji všechno vysvětlit lidem, tak tedy odpověď ani neexistuje. Vypadá to tak, že planetární katastrofa je přece nejefektivnější způsob vysvětlování. Jinak se na tebe rozzlobí a k tomu tě ještě potrestá, aby ses nestrkala, kam nemáš, jak říká tvůj dědeček.""
""Bůh je dobrý. Netrestá.""
""Ale také ti nic neříká. Možná, že tě nechce poslouchat, a ty utrácíš tolik energie.""
""On poslouchá a odpovídá.""
""Co odpovídá? Teď už něco víš?""
""Napověděl mně, kde se nachází odpověď, kde ji hledat.""
""Napověděl?.. Tobě?! Tak kdepak je?""
""Ve spojeni protikladů.""
""Jak to?""
""Poslouchej, například, když dva protiklady lidského myšlení při komentování Atavansaky se spojili v novou dynamickou jednotu. Jako důsledek vznikla filozofie Chua-jen a Kegom, která v sobě akumulovala větší dokonalost elementu světonázoru, paralely k modelům a teoriím jako ve vaší současné fyzice.""
""Cože?""
""Oj, promiň mi, prosím tě. Copak jsem to. Úplně jsem se uvolnila.""
""Proč se omlouváš?""
""Promiň, že jsem řekla slova, která nepoužíváš ve své řeči.""
""No právě. Nepoužívám. Jsou nepochopitelná.""
""Budu se snažit už to nedělat. Nezlob se na mě, prosím.""
""Vždyť se nezlobím. Jenom vysvětli normálními slovy, kde a jak budeš hledat tuto odpověď?""
""Jenom já samotná ji vůbec nebudu moci najít. Lze ji najít jen pomocí společného úsilí částeček, které se nachází v různých lidech s protikladným myšlením žijících na Zemi. Jenom při společném úsilí se tato odpověď objeví v neviditelné dimenzi, kde žijí myšlenky. Tuto dimenzi lze ještě nazvat dimenzí Světlých Sil. Nachází se mezi materiálním světem, ve kterém žije člověk, a Bohem.
Uvidím tuto dimenzi, mnozí ostatní ji uvidí také. Pak bude možno lehčeji dosáhnout všeobecného uvědomění. Přenést lidstvo přes úsek času temných sil. A katastrofy se nebudou opakovat.""
""A konkrétněji, co mají lidé dělat teď, aby se objevila tato odpověď?""
""Bylo by dobře, aby se hodně lidí probudilo ve stanovenou dobu. Například v šest hodin ráno. A pomysleli na něco dobrého, nezáleží na tom, na co konkrétně. Důležité je, aby myšlenky byly světlé. Lze pomyslet na děti, na lidi, které máš rád, a ještě pomyslet na to, co udělat, aby všem bylo dobře. Alespoň patnáct minut takhle myslet. Čím více lidí takto bude postupovat, tím rychleji se objeví odpověď. Časová pásma na Zemi jsou různá, Země se otáčí, ale obrazy, vytvořené světlými lidskými myšlenkami, budou splývat do jediného, jasného a nasyceného obrazu uvědomění. Současnost myšlení na něco světlého posiluje schopnosti každého, a to mnohokrát.""
""Ech, Anastasie. Jsi tak naivní. Kdopak bude souhlasit se vstáváním v šest hodin ráno, aby patnáct minut myslel. Tak časně ráno se lidé probouzí, když potřebují do práce, například, nebo na letadlo, na pracovní cestu. Každý si řekne: ať přemýšlí ostatní a já raději budu spát. Stěží ti někdo bude pomáhat.""
""A ty, Vladimíre, nemohl bys mně pomoci?""
""Já? Bez zvláštní potřeby tak ráno nevstávám. A i kdybych se někdy probudil, tak na co dobré mám myslet?""
""No, například na malinkého syna, kterého porodím. Na svého syna. Jak je mu dobře, když jej laskají sluneční paprsky, když jsou kolem překrásné kytky, když se s ním na louce baví chundelatá veverka. Pomysli na to, jak by bylo dobré, kdyby i ostatní dětí laskalo sluníčko, kdyby je nic nezarmucovalo. Pak si pomysli, komu v nadcházející den řekneš něco příjemného, na koho se usměješ. A jak by bylo dobré, kdyby tento překrásný svět existoval věčně, a co bys pro to měl udělat ty.""
""Na syna budu myslet. No, na něco dobrého zkusím také. Ale co je to platné? Ty budeš myslet tady v lese, a já v městském bytě. Jsme jenom dva. Vždyť říkáš, že je třeba hodně lidí. A pokud nás není hodně, proč se zbytečně snažit?""
""Dokonce jeden je víc než nic. Dva dohromady - víc než dva. Potom, až napíšeš knížku, objeví se další lidé, já to budu cítit a budu se z každého radovat. Naučíme se cítit jeden druhého, chápat, pomáhat jeden druhému přes dimenzi Světlých Sil.""
""V tohle všechno, co říkáš, je třeba ještě uvěřit. Já tedy zcela nevěřím v tuto světlou dimenzi, v které žijí myšlenky. Nelze ji prokázat, protože se jí nemůžeš dotknout.""
""Ale vždyť vaši vědci došli k závěru, že myšlenka je materiální?""
""Došli, jenže stejně se to zatím v hlavě nesrovnává, když na to není možno sáhnout.""
""Ale když napíšeš knihu, vždyť se jí bude možné dotknout, držet v rukou. Jako materializovanou myšlenku.""
""Opět o knize. Vždyť jsem ti říkal, že v ni nevěřím také. A už vůbec nevěřím v to, že pomocí nějakých spojení písmen, které znáš jenom ty, dokážeš vyvolat u čtenářů city a k tomu ještě světlé, co pomáhají cosi pochopit.""
""Říkala jsem ti, jak to udělám.""
""Ano, říkala. Ale stejně se mi tomu nechce věřit. I když se pokusím psát, tak hned všechno vyprávět nebudu. Vysmáli by se mi. A víš, co ti popravdě řeknu?""
""Co?""
""Jenom se nezlob, dobře?""
""Nebudu se zlobit.""
""Všechno, co jsi napovídala, musím prověřit u naších vědců. Musím vědět, co o tom říkají různá náboženství a současná věda. Teď se u nás pořádají různé kurzy, kázání.""
""Prověř to. Samozřejmě si to prověř.""
""A ještě cítím, že jsi velmi dobrý člověk. Tvá filozofie je zajímavá, neobvyklá. Ale když srovnávám tvé činy s činy jiných lidí, kteří se starají o Duši, o ekologii, tak to vypadá, že jsi jakoby nejvíce zaostalá.""
""Proč to tak vypadá?""
""Posuď to sama. Všichni osvícení, jak jim říkáš, se vzdalovali. Buddha odešel do lesa na sedm let, odloučil se a vytvořil celé učení. Po světě má hodně následovníků. Ježíš Kristus se vzdaloval pouze na čtyřicet dnů, a teď jeho učení lidé obdivují.""
""Ježíš Kristus se vzdaloval několikrát. A hodně přemýšlel, když chodil.""
""Tak dobře, víc než čtyřicet dnů, ať dokonce rok. Starci, kteří jsou teď považování za svaté, byli obyčejnými lidmi, pak jako poustevnicí odcházeli do lesa na nějakou dobu a na těch místech vznikají kláštery. Mají hodně následovníků, že?""
""Ano, přesně tak.""
""A ty už šestadvacet let žiješ v lese a žádného následovníka nemáš. Žádné učení jsi nevymyslela. Tady mě prosíš, abych napsal knihu. Chytáš se jí jako stébla. Toužíš tam uložit své znaky a spojeni. Ale když ti to nejde, jako ostatním, tak možná by ses ani neměla snažit? Možná, že někdo jiný, schopnější, vymyslí něco i bez tebe. Pojď, budeme žít víc jednoduše, reálněji. Pomohu ti adaptovat se v našem životě. Nezlobíš se?""
""Nezlobím se.""
""V tom případě ti řeknu celou pravdu až do konce. Abys mohla pochopit sebe sama.""
""Povídej.""
""Máš neobvyklé schopnosti, je to jasné, můžeš dostávat různou informaci raz dva. A teď mi řekni, kdy se u tebe objevil tento tvůj paprsek?""
""Byl mi dán ze začátku, jako všem lidem. Ale uvědomit si, že existuje a používat jej, mě naučil pradědeček do mých šesti let.""
""No. Takže již od šesti let jsi byla schopná vidět, co se děje v našem životě? Analyzovat, pomáhat. Dokonce léčit na dálku?""
""Ano, byla.""
""A teď mi řekni, čímpak ses zabývala následujících dvacet let?""
""Vyprávěla jsem ti a ukazovala. Zabývala jsem se zahrádkáři, lidmi, kterým tak říkáte.
Snažila jsem se jim pomoci.""
""Po celých dvacet let, den co den?""
""Ano, někdy i v noci, pokud jsem nebyla unavená.""
""Takže ty, jako zakomplexovaná fanatička, ses po celou dobu paličatě zabývala zahrádkáři? Kdo tě nutil to dělat?""
""Nikdo mě nemohl nutit. Byla jsem to já. Poté, co mi to pradědeček nabídl a pochopila jsem sama, že toto je dobré a velmi důležité.""
""Myslím si, že tvůj pradědeček ti nabídl zabývat se zahrádkáři proto, že mu tě bylo líto. Vždyť jsi rostla bez rodičů. Proto ti také dal tu nejlehčí a nejjednodušší práci. Teď uviděl, že jsi začala chápat něco většího a dovolil ti ujmout se jiných věcí. A zahrádkáře nechat.""
""Ale ty jiné věci jsou spojené se zahrádkáři. Já i nadále budu pomáhat těmto lidem. Mám je moc ráda a nikdy je nenechám.""
""Právě tomuto se říká - fanatizmus. Něco ti přece chybí, abys byla normálním člověkem. Měla bys pochopit. Zahrádkáři - zdaleka nejsou to nejdůležitější v našem životě. Nemají žádný vliv na společenské procesy. Chalupáři a zahrádkáři - tohle jsou pouhá malá vedlejší hospodářství. Lidé tam odpočívají po hlavní práci nebo když jdou do důchodu. Jenom. Rozumíš? Pouze! A pokud ty, která má tak ohromné vědění, fenomenální schopnosti, se zabýváš zahrádkáři, znamená to, že máš nějaké psychické úchylky. Myslím si, že je třeba ukázat tě psychoterapeutovi. Pokud by se povedlo toto vyléčit, v tom případě bys skutečně mohla prospět společnosti.""
""Moc chci být prospěšná.""
""Tak pojď, pojedeme, odvedu tě k lékaři na dobrou soukromou polikliniku. Vždyť to sama říkáš, že se může stát planetární katastrofa. Tak tedy pomůžeš ekologickým společnostem, vědě.""
""Když jsem tady, jsem více prospěšná.""
""Dobře, pak se vrátíš a budeš dělat serióznější práci.""
""Jakou - serióznější?""
""Sama se rozhodneš. Myslím si, že nějakou související, například, se zabráněním ekologické katastrofě nebo jiné, planetární. Mimochodem, kdy by se měla podle tebe stát?""
""Lokální ohniska se už dnes vytvářejí na různých místech Země. Už dávno lidstvo připravilo všechno pro své zničení v hojné míře.""
""A kdy to bude globálně, kdy bude apokalypsa?""
""Může se to stát přibližně v roce dva tisíce dva. Ale lze tomu předejít nebo to odsunout, jak to bylo v devadesátém druhém roce.""
""Takže katastrofa se mohla stát v roce devadesát dva?""
""Ano, ale oni ji odsunuli.""
""Kdo - oni? Kdo tomu zabránil? Odsunul?""
""Katastrofa planetárního rozsahu v devadesátém druhém roce se nestala díky zahrádkářům.""
""Cože?!""
""Po celém světě čelí katastrofě Země hodně různých lidí. Ale katastrofa v devadesátém druhém roce se nestala díky zahrádkářům Ruska.""
""A ty... Takže ty!.. Už v šesti letech jsi chápala jejich důležitost? Předvídala jsi? Nepřetržitě pracovala. Pomáhala jim.""
""Věděla jsem o důležitosti zahrádkářů, Vladimíre.""
PROČ NIKDO NEVIDÍ BOHA
""Anastasia říkala, když jsem s ní komunikoval v tajze, že Boha nikdo nevidí, protože Jeho myšlenky pracují s velkou rychlostí a hutností. Já ale přemýšlím: proč je nechce zabrzdit, aby se lidé mohli na Něj podívat?""
Stařík zvedl hůlku a ukázal na projíždějícího cyklistu:
""Dívej se, Vladimíre. Točí se kolo. Má v sobě dráty, ale ty je nevidíš. Ony jsou, ty to víš, ale rychlost otáčení ti nedává možnost je vidět. Nebo to lze říci i jinak: rychlost tvé myšlenky, tvého zrakového vnímání ti nedává možnost je uvidět. Pokud cyklista pojede pomaleji, uvidíš dráty rozmazané. Pokud zastaví, uvidíš je jasně, ale sám cyklista spadne. Nedojde k cíli, poněvadž přerušil pohyb, a to všechno kvůli čemu? Abys mohl uvidět, že dráty jsou. Ale co ti to dá? Co se v tobě změní? Kolem tebe? Budeš s jistotou vědět o jejich existenci. A to je všechno. Cyklista může vstát a pokračovat ve svém pohybu, jenže ostatní to také budou chtít vidět a kvůli tomu on stále a stále bude padat. Proč?""
""No, aby alespoň jednou na něj pohlédli.""
""Ale copak uvidíš? Vždyť ležící cyklista už nebude cyklista. Budeš si muset představovat, že jím byl. Bůh, který změní rychlost své myšlenky, již není Bůh. Možná by bylo lepší se naučit zrychlovat vlastní myšlení? Když mluvíš s člověkem, který velice pomalu chápe, copak tebe to nerozčiluje? Copak není trapné přibrzďovat rychlost své myšlenky a podřizovat se někomu?""
""Ano, správně, aby ses podřídil blbci, sám se musíš stát blbcem.""
""A Bůh také, abychom Jej uviděli, by musel zpomalit své myšlení na naši úroveň, musel by se stát takovým, jací jsme my. Ale i když to dělá, posílá své syny, dav lidí na ně zírá a říká: ""Nejsi Bůh, nejsi syn Boží, jsi samozvanec. Buď uděláš zázrak, anebo budeš ukřižován.""
""A proč by syn Boží neudělal zázrak?.. No alespoň proto, aby jej nevěřící nechali na pokoji, aby jej neukřižovali.""
""Zázraky nepřesvědčují nevěřící, ale uvádí je v pokušení. A ty, kdo tvoří zázraky, upalují a přitom křičí: ""Pálíme projev temných sil!"" A přitom, Bohem, podívej se kolem, je stvořeno nesčetné množství zázraků. Vychází slunce, v noci měsíc i brouček na travičce - také zázrak i strom... Tu spolu sedíme pod stromem... Kdo může vymyslet dokonalejší mechanizmus, než je tento strom? Jsou to částečky Jeho mysli. Materializované, živé, pobíhající pod našima nohama, nad námi letící v nebeské modři a zpívající pro nás, svým teplým paprskem laskají naše tělo. Jsou Jeho, kolem nás, jsou pro nás. Ale jsou mnozí schopni nejen vidět, ale také cítit, chápat? I když to nezdokonalují a pouze používají, jen ať se v tom nerýpou, ať neničí dokonalé živé tvory. A co se týče Jeho Synů, mají jeden úděl - zvyšovat slovy lidské chápání, přibrzďujíce své myšlení a riskujíce, že je nikdo nepochopí.""
""Ale Anastasia tvrdila: říkat jenom slova nestačí na to, aby se zvýšila lidská uvědomělost na významnou úroveň. Já také myslím: lidé řekli množství různých slov, a jaký je v tom smysl? Kolem je plno nešťastných osudů i katastrofa může postihnout Zem.""
""Správně. Když člověk nemluví ze srdce, když mezi slovem a Duší je přetržená niť - slova
jsou prázdná, bezbarvá a beztvárná. Moje vnučka, Nastěňka, má schopnost vytvářet obraz nejen slovem, ale i každou hláskou. Teď zemští učitelé, Jeho Synové, žijící v těle dnes, dosáhnou takové síly, že lidský Duch zvítězí nad tmou a zazáří.""
""Synové, učitelé? Co s tím mají společného? Vždyť schopnosti má jenom ona.""
""Ona je všechny rozdá a už to dělá. Podívej, vždyť dokonce tobě se podařilo napsat knihu, čtenáři zaplavili svět básněmi i nové písně zazněly. Slyšel jsi nové písně?""
""Ano, slyšel.""
""No, a u duchovních učitelů se toto všechno zvětší mnohokrát, jen co se dotknou knihy. A tam, kde slyšíš pouze slova, oni pocítí i živé obrazy a jejich síla bude zvětšena.""
""Oni pocítí, a já? Copak jsem úplně bezcitný? Proč tedy mluvila se mnou a ne s nimi?""
""Nejsi schopen zkreslit to, co jsi uslyšel a nemáš v sobě to, co bys mohl přidat sám od sebe. Na čistý list se písmo jasněji ukládá. Ale i v tobě se bude myšlenka také zrychlovat.""
""Tak dobře, ať se zrychluje i ve mně, abych nezůstával pozadu za ostatními. Celkem, zdá se, máte ve všem pravdu. Tuhle u nás v Rusku je vůdce jedné duchovní organizace, její členové mu říkají učitel. Takže on řekl svým následovatelům: ""Čtěte knihu o Anastasii, bude vás zapalovat."" A mnozí z jeho následovatelů si koupili knihu.""
""Znamená to, že pochopil, pocítil, a proto také pomohl Anastasii a tobě. Poděkoval jsi mu alespoň?""
""Neviděli jsme se.""
""Lze děkovat Duší.""
""Beze slov snad? Kdopak to uslyší?""
""Slyšící Duší to uslyší.""
""Je tady ale ještě jeden háček. O knize se zmínil dobře, o Anastasii také, ale o mně řekl, že nejsem opravdový muž... ""Nepotkala Anastasia skutečného muže,"" řekl. Sám jsem to slyšel v televizí, pak jsem o tom četl v novinách.""
""A ty sám sebe považuješ za co, za dokonalost?""
""No, za dokonalost možná ne...""
""Pak ani není třeba se urážet. Snaž se jí být. Vnučka ti pomůže. Zvednout se do výše bude moci ten, koho je Láska schopna zvedat. Dokonce ne každému je souzeno na to pomyslet. Tvořící potřebuje neobyčejnou rychlost myšlenky.""
""A s jakou rychlostí pracuje vaše myšlenka? Není pro vás trýznivé se mnou mluvit?""
""Rychlost myšlení všech lidi, kteří vedou takový způsob života jako my, značně převyšuje rychlost myšlení lidí přetechnizovaného světa. Naši myšlenku nebrzdí ustavičné problémy oblečení, stravování a mnoho jiného. Ale mluvit s tebou pro mě není trýznivé díky mé Lásce k vnučce. Tak si to přála. A já jsem rád, že pro ni mohu alespoň něco udělat.""
""A jakou rychlost myšlení má Anastasia, stejnou jako vy a váš otec?""
""Má ji vyšší.""
""O kolik? V jakém poměru? No, řekněme, kolik minut potřebujete na to, co promýšlí za deset minut?""
""Na postihnutí toho, co ona produkuje za vteřinu, potřebujeme několik měsíců. Proto také se nám zdá nelogická. Proto také je úplně osamělá. Proto jí nemůžeme podstatně pomoci, protože nechápeme hned smysl jejích činů. Můj otec vůbec přestal mluvit, stále se snaží dosáhnout její rychlosti, aby jí pomohl. Mě také nutí. Ale já se nesnažím. Otec říká, že je to leností. A já mám moc rád vnučku a jednoduše jsem uvěřil, že všechno dělá správně, když o něco poprosí, tak to s radostí splním. Teď jsem přijel k tobě.""
""Ale jakpak tedy Anastasia se mnou mluvila tři dni?""
""Také jsme dlouho přemýšleli jak. Vždyť to bylo k zbláznění. Teprve nedávno jsme pochopili. Když s tebou mluvila, tak nezpomalovala svou myšlenku, ale naopak, dokonce ji zrychlila. Zrychlila a transformovala ji v obrazy, které se teď jako vaše počítačové programy budou otevírat před tebou a před těmi, kdo budou číst knihu. Budou se otevírat a skákavě zrychlovat pohyb lidských myšlenek, přibližujíce je k Bohu. Když jsme to pochopili, tak jsme si pomysleli, že tímto stvořila nový zákon ve vesmíru. Ale teď je jasné, ona jenom použila dříve neznámou možnost čisté a upřímné Lásky. Láska stále zůstává záhadou Tvůrce. Anastasia právě pootevřela ještě jednu její velkou možnost a sílu.""
""A rychlost jejího myšlení dává možnost vidět Boha?""
""Stěží, vždyť žije i v těle. Bůh je také v těle, ale jen napůl. A jeho tělem jsou všichni lidé Země. Anastasia, jako malinká částečka tohoto těla, občas něco zachycuje. Je možné, že občas, když dosáhne nepředstavitelné rychlosti myšlení, cítí Jej víc, než ostatní, ale to se s ní stává v krátkých časových úsecích.""
""A co jí to dává?""
""Pravdu, podstatu bytí, uvědomění, které mudrcové získávají po celý život, předávají svá učení jeden druhému a zdokonalují je, Anastasia získává během okamžiku.""
""Copak zná vědění Východních lámů, moudrost Buddhy a Krista, jógu?""
""Zná. Zná víc, než je řečeno v traktátech, co k vám došly. Ale považuje je za nedostatečné, když nežijí všichni lidé na Zemi v harmonii a pokračuje pohyb ke katastrofě. Proto také vytváří své nepředstavitelné kombinace. Říká: dost bylo poučování lidí kázáním, dost pokoušení jablkem Adama a Evy. Je třeba dát jim pocítit, právě pocítit to, co cítil člověk dříve, co mohl a čím je.""
""Takže chcete říci, že se jí skutečně může podařit udělat něco dobrého pro všechny
lidi? Když je to tak, tak kdy se toto dobré začne?""
""Už se to začalo. Zatím jsou to jenom malinké klíčky, ale jenom prozatím.""
""Kde jsou? Jak je lze uvidět? Pocítit?""
""Zeptej se těch, kdo knížku čtou, jsou v nich, vždyť u mnohých vyvolává světlé city. Tohle už nejde popřít, mnozí ti toto potvrdí. S těmi znaky se jí to podařilo. Je to neuvěřitelné, ale podařilo se. A ty sám, Vladimíre, popřemýšlej, co jsi byl a čím ses stal. To se, Vladimíre, v tobě otevírá obrazný program i v lidech se otevírá její duše. Ve vás se začíná měnit svět, čímž se mění i obrazy kolem vás. Nemůžeme úplně pochopit, jak se jí to daří. To, co leží na povrchu a zjevně, to ještě lze pochopit. To, co jí pomáhá realizovat tuto skutečnost, zůstává záhadou.
Je samozřejmě možné usilovně se snažit rozluštit ji, ale odvracet pozornost od překrásné rodící se skutečnosti se nechce. Je třeba kochat se pohledem na překrásný úsvit dne. Když se začneš pitvat v tom, proč přichází, místo kouzla máš nimrání, které nikam nevede a nic nemění.""
""To je ale něco, všechno je tak neobvyklé a složité. Přece jsem měl naději, že Anastasia je prostě poustevnice, ale neobyčejně dobrá, krásná a trochu naivní.""
""Vždyť ti říkám, není třeba se v tom hrabat, nelam si hlavu; když je to složité, ať zůstává pro tebe krásnou, dobrou poustevnicí, když se ti taková zdála. Ostatní uvidí něco jiného. Tobě je dáno to, co je dáno. Nic jiného zatím tvé vědomí ani neumístí a je to dobře. Zkus se jednoduše kochat pohledem na svítání, pokud to dokážeš. Toto je nejdůležitější ze všeho.""
TVÉ SVATYNĚ, RUSKO!
Zeptal jsem se Anastasie:
""Lze se často setkat se zvonícími cedry?""
""Velice, velice zřídka,"" odpověděla, ""možná, dva až tři za tisíciletí. Te