Recenze: Vražda duše - rec. M. Renotiérová Autorka působí jako psycholožka na Institutu C.G.Junga v Curychu. Řadu let se zaměřuje na problematiku incestu a na terapie jeho obětí. Proč je incest označován jako „vražda duše“? Již po několika přečtených stranách si čtenář uvědomí odpověď na tuto otázku. Sexuální zneužití má podobné psychické následky jako u osob, které prošly nejzávažnějším psychickým traumatem: „Když spojuji incest s duševní vraždou, chci tím říci, že došlo k totálnímu útoku na bytí člověka, že dítě už nemůže myslet a cítit jako jiné děti, že veškeré chování dostává jiné zabarvení.Identita je centrálně zraněná, zraněná je i sexuální identita“. (s.18) Dlouholeté bádání autorky na téma „vraždy duše“ a její možné terapie je shrnuto v 10 kapitolách.Prvních 5 kapitol ujasňuje terminilogii i v širších souvislostech (Incest a vražda duše, Incest u Freuda a Junga, Incest v mýtech a pohádkách, Incest jako trauma, Incest a holocaust). Druhá část naznačuje v 5 kapitolách cestu k uzdravení (Strategie zvládání, Odvaha ke svobodě, Hledání duše, Terapeutické metody, Slepé uličky terapie). Logická návaznost kapitol je završena 4 seznamy literatury ( všeobecná, k sexuálnímu zneužívání, anglická odborná, citovaná). Závěrečné stránky patří Poznámkám, které reagují na odkazy v textu. Projděme stručně 1. část nazvanou V poutech incestu. Na problém nahlédneme historicky. Např. se dozvíme, že až v průběhu francouzské revoluce lze najít formulaci definující skutkovou podstatu krvesmilství jako „omezení a zneužití osoby“. Ujasníme si, proč incest lze chápat jako znásilnění, jako vraždu duše. Incest souvisí se zradou, se zneužitím důvěry ze strany lidí, na které je dítě emocionálně nejvíc odkázáno. Jako „vražda duše“ souvisí s nelidskostí, s ničením toho, co činí člověka člověkem, s útokem na lidskou důstojnost a identitu... Připomeneme si „jus primae noctis“ – právo první noci, dozvíme se fakta v chápání incestu u Freuda a Junga. Projdeme objasněním jazyka mýtů, legend a pohádek, v nichž se hovoří o zlu, krutosti a násilí v lidském životě jako o duševní ztrátě, prodeji duše, prokletí či zatracení. Autorka obrací pozornost k výčtu následků sexuálního zneužívání, které se projevují u žen (symptomy fyzické, psychosomatické, psychické). Hledá paralely v duševním prožívání přeživších obětí holocaustu, v traumatickém dopadu na jejich psychickou integritu, s posttraumatickými reakcemi obětí incestu. Druhá část se snaží nalézt cestu k uzdravení. Zamýšlí se nad strategií zvládání incestu, nad obrannými mechanismy: „Není pravda, že v traumatu člověk vyvázl živý, je to přesně naopak, vyvázl bez života. Ani to však není pravda, protože člověk z toho očividně nevyvázl – do všeho, co se stalo, je stále ještě zapleten“. (s.108) Centrální potřebou žen je hledání ztracené duše, bez níž se cítí prázdné a neschopné života. Terapie v tomto smyslu je především dialog, je to víc, než např.empatické chápání. Je to setkání s vnitřním dítětem znovuobjevení dítěte, jímž člověk jednou sám byl. Uzdravení je proces, bytí na cestě k sobě samému. Zamyslíme se nad problematikou volby terapie, nad významem svépomocných a ženských terapeutických skupin. Projdeme stupni procesu uzdravení, zamyslíme se nad odpuštěním a prací na smutku. Pochopíme, proč je k uzdravení zapotřebí vzdát se své identity oběti, vybudovat „nový vnitřní dům“, ve kterém se lze cítit volně a jistě. Dozvíme se o nutnosti komplexního terapeutického konceptu, jehož cílem jsou změny v myšlení, cítění a jednání. Jednotlivé terapeutické nástroje jsou podrobně popsány (práce se sny, imaginace a vizualizace, hypnoterapie, psaní, biblioterapie aj). Oceňuji i 10. kapitolu Slepé uličky terapie. Problém, který byl dlouho tabuizován, téma sexuálního zneužívání v terapii. Autorka upozorňuje nejen na etický aspekt, ale především na možnost dramatického ohrožení terapeutické cesty klientky. Otevřeně předkládá klinické aspekty „terapist-patient sex syndromu“, které jsou srovnatelné s posttraumatickým stresovým syndromem (pocit viny, izolace, prázdnota, deprese, suicidální nebezpečí..). Pozitivně hodnotím i 4 strany dokumentárních fotografií – škoda jen, že jejich počet je tak úsporný! Publikace nabízí podněty pro terapii odborníkům, ale může být pomocníkem i těm, kteří sami prošli narušením duševní integrity jako následku těžkého traumatu. I když kniha byla vydána před několika lety, rozhodně si zaslouží i dnes pozornost především ze strany budoucích terapeutů. Olomouc, 7.11.2010 PhDr. Marie Renotiérová, Ph.D.