Teorie morfické rezonance: Rupert Sheldrake

Proč tolik přírodních jevů vzdoruje vysvětlením konvenčni biologie a fyziky? Proč se například zdá, že naučí-li se laboratorní krysy na jednom místě nalézt cestu bludištěm, krysy kdekoli jinde na světě se pak totéž učí mnohem rychleji? Rupert Sheldrake to vysvětluje procesem zvaným morfická rezonance: tvrdí, že současné formy a chování tvorů jsou ovlivněny jejich formami a chováním v minulosti, a to prostřednictvím přímého kauzálního spojeni překonávajícího prostor a čas. Sheldrake zpochybňuje mnohé ze současných vědeckých představ o životě a vědomi, a nově interpretuje přírodní zákonitosti: „Příroda má paměť a to, o čem obvykle uvažujeme jako o přírodních zákonech, mohou být spíše zvyky." První vydáni knihy Teorie morfické rezonance vyvolalo veliký rozruch; vzbudilo pobouření konzervativní vědecké komunity a souhlas té neortodoxní. Následovaly živé diskuse v médiích, a výzkumnici navrhli pokusy ověřující Sheldrakeovu hypotézu, včetně experimentů, do nichž se prostřednictvím televizního vysíláni zapojily milióny lidí, a jejichž výsledky jsou zaznamenány v tomto doplněném vydáni.

Ukázka z knihy:
Vědomé Já. Na rozdíl od materialistické filozofie lze připustit, že vědomé Já má realitu, která není odvozená pouze od hmoty. Člověk může spíše akceptovat než popřít, že jeho vlastní vědomé Já je schopno svobodné volby. Poté lze analogicky předpokládat, že i jíní lidé jsou vědomé bytosti s podobnými schopnostmi. Tento názor zdravého rozumu vede k závěru, že vědomé Já a tělo na sebe vzájemně působí, interagují. Jak však k této interakci dochází? V kontextu mechanistické teorie života je nutno na vědomé Já hledět jako na jakýsi, duch ve stroji. Materialistům se tato představa zdá v podstatě absurdní. A dokonce ani zastánci interakcionistické pozice nebyli schopni specifikovat, jak k této interakci dochází, kromě neurčité domněnky, že může nějak záviset na modifikaci kvantových událostí v mozku.