Vladimír Megre
Vladimír Megre se narodil 23. července roku 1950. Předtím nikdy nepublikoval. Dříve - proslulý podnikatel, prezident Meziregionální asociace podnikatelů Sibiře. V roce 1994-95 organizoval na své náklady dvě velké obchodní expedice na lodích po ece Ob trasou Novosibirsk – Salechard – Novosibirsk. O jeho první expedici „Kupecká karavana“ se hodně psalo v novinách na Sibiři, v Chantymansijském a Jamaloněněckém národnostním okruhu.
Po dlouhou dobu bylo pro přátele a příbuzné záhadou, co donutilo podnikatele s desetiletou praxí utratit shromážděný kapitál a k tomu zastavit majetek na přípravu expedicí, které nejenže neměly žádný zisk, ale ani se nevyplatily.
V jeho knihách se otevírá tajemství intuitivního hledání. On přivezl z expedice to, co nelze ocenit v peněžním ekvivalentu. V řadě centrálních novin zveřejnil senzační materiály, které měly velké čtenářské ohlasy a komentáře vědců. Sám autor sdělil následující: „Nejsem spisovatel, nemám literární zkušenosti a omlouvám se čtenářům za styl mého psaní. Mé knihy nepatří do řady publicistiky, fantastiky nebo dobrodružné literatury, nehledě na neobvyklost a neskutečnost toho, co se stalo. Jejich žánr se mi nepodařilo určit.“
Anastasia
„Jsem člověk, žena!“, tvrdí o sobě tato vskutku pohledná poustevnice žijící uprostřed lesů sibiřské tajgy. Tak velmi vzdálena způsobu života současné civilizace, a přesto ví o něm samotném, jeho příčinách a důsledcích mnohem více, než kdokoliv z nás...
Obklopena pouze přírodou, božími výtvory, projevuje svoji upřímnou lásku ke všemu živému. Síla a rychlost jejich myšlenek již uchvátila mnohé čtenáře knih V. Megreho po celém světě natolik, že si počínají uvědomovat zhoubnost současného technokratického způsobu života a usilují o návrat k původním pramenům – uvědomělému soužití s přírodou, v souladu se zákony stvoření...
Teprve upřímná touha, čistota úmyslů a láska dělá člověka člověkem, člověka tvůrce, jenž je odměněn radostí při pozorování stvořeného...
Poznejte však Anastasii sami, skrze její myšlenky, skrze své vlastní srdce...!
Ukázka:
TOTO VŠECHNO EXISTUJE I TEĎ!
„Povím ti o stvoření, Vladimíre, a pak si každý odpoví na své otázky sám. Prosím, Vladimíre, poslouchej a napiš o velkém stvoření Stvořitele. Poslechni si a svou Duší zkus pochopit úsilí Boží touhy.“
Anastasia pronesla tyto věty a rozpačitě zmlkla. Dívá se na mě a mlčí. Zřejmě přišla do rozpaků proto, že pocítila nebo uviděla na mé tváři nedůvěru k tomu, že dokáže povědět o stvoření, o Bohu.
A proč by vlastně ve mně nebo v ostatních lidech neměla vznikat nedůvěra? Vášnivá poustevnice toho může hodně navymýšlet! Žádné historické důkazy nemá. Jestli někdo může přesvědčivě mluvit o minulosti, tak jsou to historici nebo archeologové. A o Bohu se mluví v Bibli a v knihách jiných náboženství. V různých knihách. Jenomže z nějakého důvodu se tam o Bohu mluví různě. Zdalipak to není tím, že nikdo nemá pádné důkazy?
„Existují důkazy, Vladimíre,“ odpověděla najednou jistě a vzrušeně Anastasia na nevyslovenou otázku.
„A kde jsou?“
„Všechny důkazy a všechny Pravdy vesmíru jsou navěky zachovány v každé lidské Duši. Nepřesnost, lež nemohou dlouho žít. Duše je odmítá. Právě proto se člověku podvrhuje množství různých teorií. Lež potřebuje stále novou podobu. Právě proto lidstvo soustavně mění své společenské zřízení. Snaží se v něm najít ztracenou Pravdu, ale mezitím se stále od ní vzdaluje.“
„Ale kdo a jak dokázal, že Pravda je uvnitř každého? V Duši nebo někde jinde v člověku? A pokud je, tak proč se schovává?“
„Naopak, každý den se snaží zjevit každému člověku. Věčný život kolem a věčnost života se tvoří Pravdou.“
Anastasia rychle přitiskla dlaně k zemi, přejela jimi po trávě a natáhla je ke mně.
„Podívej, Vladimíre, možná, že ony rozptýlí tvé pochybnosti.“
Podíval jsem se a uviděl: na napřažených dlaních byla semínka trávy, malý cedrový oříšek a plazil se tam nějaký brouček. Zeptal jsem se:
„A co to všechno znamená? No, například, ořech?“
„Podívej, Vladimíre, semínko je úplně malinké, ale když ho dáš do země, tak z něj vyroste majestátní cedr. Ne dub, ne javor, ne růže, ale pouze cedr. Ten opět zrodí stejné semínko a bude v něm, stejně jako v tom prvním, všechna informace původních pramenů. A i když miliony let zpátky nebo vpřed toto semínko se dotkne země, tak z něj vzejde pouze výhonek cedru. V něm, v každém semínku Božích dokonalých výtvorů je Stvořitelem založená všechna informace vrchovatou měrou. Míjí miliony let, ale informaci Stvořitele nikdy nedokáží vymazat. Také člověku, vyššímu výtvoru, v okamžiku stvoření bylo Stvořitelem všechno odevzdáno. Všechny Pravdy a všechna budoucí dění Otec, nadšený velkou touhou, vložil do svého milovaného dítěte.“
„Jakpak ale konec konců máme tuto Pravdu odněkud ze sebe vyjmout? Z ledvin, ze srdce nebo z mozku?“
„Z citů. Pokus se určit Pravdu svými city. Spolehni se na ně. Osvoboď se od merkantilistických teorií.“
„No dobře, jestli něco víš, tak mluv. Možná, že tě někdo dokáže pochopit svými city. Tak co je to Bůh? Mohli by Ho vědci definovat nějakou vědeckou formulí?“
„Vědeckou formulí? Tato formule svou délkou omotá Zem nejedenkrát. Když se zakončí, tak vznikne nová. Bůh je neméně než to, co může zrodit mysl. Je hmota a vakuum, i to, co není vidět. Je nesmyslné pokoušet se Ho pochopit rozumem. Všechny formule Země, všechnu informaci vesmíru stlač v malinkém semínku své Duše, proměň je v city a nech je projevit se.“
„Ale co mám cítit? Mluv jednodušeji, konkrétněji, jasněji.“
„O, Bože, pomoz mi! Pomoz mi pouze z dnešních spojení slov stvořit důstojný obraz.“
„No prosím, teď ti chybí slova. Raději nejdřív přečti výkladový slovník. Tam jsou všechna slova, která se teď používají.“
„Všechna dnešní. Ale současná kniha nemá ta slova o Bohu, která pronesli tví prarodičové.“
„Myslíš staroslovanská slova?“
„I dřívější. Před staroslovanským písmem byl způsob, kterým lidé předávali myšlenky svým potomkům.“
„Co to říkáš, Anastasie? Všichni vědí, že se normální písmo začalo dvěma pravoslavnými mnichy. Jmenovali se… Jakpak se jim říkalo, zapomněl jsem.“
„Možná chceš říci Cyril a Metoděj?“
„No ano. Vždyť písmo vytvořili oni.“
„Přesněji řečeno - změnili písmo našich praotců.“
„Jak změnili?“
„Na příkaz. Aby se navždy kultura Slovanů zapomněla. Aby zbytky vědění Původních Pramenů odešly z lidské paměti a zrodila se nová kultura, aby se národy podřídily jiným žrecům*.“
„Co s tím mají společného písemnictví a nová kultura?“
„Kdyby se teď děti učily psát a mluvit cizím jazykem a používat dnešní by jim bylo zakázané, řekni, Vladimíre, jak by se tvá vnoučata dozvěděla o dnešní době? Je lehké lidem připraveným o znalost minulosti vnucovat nové vědy, traktujíce je jako významné. A lze jim vyprávět o rodičích cokoliv. Odešel jazyk a s ním i kultura. Takový byl záměr. Ale ti, kteří si dávali takový cíl, nevěděli, že klíček Pravdy vždy neviditelně zůstával v lidské Duši. Stačí mu vypít kapku čisté rosy - a vzklíčí, zmužní. Dívej se, Vladimíre. Přijmi, prosím, má slova, pociť, co stojí za nimi.“
Anastasia mluvila, jednou pomalu pronášejíc slova, podruhé rychle odsekávajíc věty, anebo zmlkla a na okamžik se zamyslela, jako by z prostoru dostávala fráze, táhlé a neobvyklé pro náš jazyk. A občas se do její řeči vplétala nějaká pro mě neznámá slova. Ale pokaždé, jakmile pronesla nesrozumitelná slova, jako by se vzchopila a vyměnila je na správná nebo více srozumitelná. A stále se snažila něco dokázat, mluvíc o Bohu:
„Je všeobecně známo, že člověk je podoba a obraz Boha. Ale v čem? Kde jsou v tobě charakteristické rysy Boha? Přemýšlel jsi někdy o tom?“
„Ne, nějak se mi nestávalo, abych o tom přemýšlel. Raději mi o nich pověz sama.“
„Když se člověk, unavený každodenní pomíjivostí, chystá usnout, když přestává cítit své uvolněné tělo, komplex neviditelných energií, jeho druhé „Já“, částečně opouští tělo. A v tomto okamžiku pro něj
žrec* - (pohanský) kněz
neexistují zemské hranice. Neexistují pro něj ani čas, ani vzdálenost. Tvé vědomí, za méně než okamžik, překonává jakékoliv hranice vesmíru. A komplex citů vnímá minulé nebo budoucí události, analyzuje, k současnému dni přirovnává a touží. Toto všechno vypovídá o tom, že člověk pociťuje nezměrný vesmír nejen svým tělem. Jeho, Bohem darovaná, mysl tvoří. Pouze lidská mysl má schopnost tvořit jiné světy nebo měnit stvořené.
Stává se, že člověk ve spánku křičí, něčeho se leká. To se komplex jeho citů, osvobozený od pozemské pomíjivosti, leká spáchaného v minulosti nebo v budoucnu.
Stává se, že člověk ve snu tvoří. Jeho výtvory se snaží pomalu nebo rychle vtělit do pozemského bytí. A zdali se vtělí ve zvrácené formě nebo zářící harmonií, částečně nebo úplně, záleží na tom, do jaké míry se jeho tvoření zúčastní nadšení. Nakolik přesně a do detailů budou vzaté v úvahu všechny aspekty v okamžiku tvoření. Do jaké míry tvé nadšení zesílí tvé božské „Já“.
V celém vesmíru jen Bohu jedinému a synovi Boha - člověku - přísluší tvoření.
Počátkem všeho je Boží mysl. V živé hmotě je Jeho touha přetvořena. I lidskému konání nejdřív předchází myšlenka a touha.
Všichni pozemští lidé mají stejné možnosti tvoření, ale lidé své možnosti využívají různě. I v tomto je člověku dána úplná svoboda. Svoboda je dána!..
Teď mi, Vladimíre, řekni: jaképak se dneska dětem Boha zdají sny? Například tobě, tvým přátelům, známým. Na co používají své tvořivé touhy? Na co je používáš ty?“
„Já? No… jak to na co? Jako všichni jsem se snažil vydělat více peněz, abych se nějak zabezpečil v životě. Pořídil jsem si auto, a ne jedno. A hodně dalšího, potřebného pro
život, například slušný nábytek.“
„A to je všechno? Pouze na toto jsi používal svou, Bohu náležející, tvořivou touhu?“
„Vždyť ji na tohle používají všichni lidé.“
„Na co?“
„Na peníze! Jak se bez nich obejít? Například obléknout se do normálních šatů, lépe se najíst, něco koupit, popít. Všechno je tady jasné. A ty - „na co?“.“
„Najíst se… popít. Vladimíre, pochop, toto všechno a v přebytku od prvopočátku je všem dáno.“
„Dáno? No a kampak se to potom vytratilo?“
„A co si sám myslíš - kam?“
„Myslím, že se ty původní oděvy jednoduše roztrhaly, unosily se a všechno první jídlo lidé již dávno snědli. Teď je jiná doba, jiná móda na oblečení a chutě ohledně jídla se změnily,“
„Vladimíre, Bůh dal svému synovi netlející oděv, zásoby jídla jsou takové, že by se nikdy nevyčerpaly.“
„A kdepak to všechno je teď?“
„Toto všechno se i teď uchovává, existuje.“
„Pak řekni kde. Jak lze uvidět skrýše, ve kterých je ukryto dodnes tolik zásob?“
„Hned to uvidíš. Jenom se dívej city. Pouze city dokážeš poznat podstatu výtvorů Boží touhy.“
POČÁTEK TVOŘENÍ
„Představ si počátek. Ještě nebyla Země. Hmota ještě neodrážela vesmírné světlo. Ale vesmír, stejně jako teď, byl zaplněný velkým množstvím různých energií. Živé bytosti těch energií ve tmě myslely a ve tmě tvořily. Vnější světlo nepotřebovaly. Uvnitř sebe si svítily. A v každé bylo vše - i mysl, i pocity i energie snažení. Ale přece mezi nimi byly rozdíly. V každé jedna energie převládala nad ostatními. Jako i teď je ve vesmíru bytost ničení a bytost tvořící život. A také měly množství různých odstínů, podobajících se lidským citům. Tyto vesmírné bytosti se nijak nemohly dotýkat. Uvnitř každé bytosti množství energií vytvářelo jednou mdlý, podruhé bleskurychlý pohyb. A uvnitř sebe, sebou stvořené, na místě také ničilo. Jejich pulsace vesmír neměnila, nikým nebyla viděná, a každá si myslela, že je jediná v prostoru. Jediná!
Nejasnost svého předurčení jim nedávala možnost stvořit nehynoucí dílo, které by přineslo uspokojení. Proto pulsace byla v bezčasovosti a v bezmeznosti, ale nebyl všeobecný pohyb.
Najednou jakoby impulsem všechny pocítily kontakt! Současně všechny bytosti nezměrného vesmíru. To mezi těmi živými energetickými komplexy najednou jeden ozářil ostatní. Jestli byl tento komplex starý nebo velmi mladý - nejde říci běžnými slovy. Jestli vznikl z vakua nebo z jisker všeho, na co lze pomyslet - to není důležité. Tento komplex se velice silně podobal člověku! Člověku, žijícímu dnes! Podobal se jeho druhému „Já“. Ne materiálnímu, ale věčnému, svatému. Jeho živé energie snažení a touhy se poprvé lehce začaly dotýkat všech existujících ve vesmíru. A on samotný byl tak vášnivý, že všechno uvedl do pohybu pocitů. Poprvé ve vesmíru zazněly zvuky komunikace. A kdyby se první zvuky převedly na dnešní slova, tak bychom pocítili smysl otázek a odpovědí. Ze všech stran nezměrného prostoru k Němu jedinému mířila jedna otázka, vyslovená všemi:
‚Co si tak vášnivě přeješ?‘ ptali se všichni.
A On jim odpovídal, jistý ve své touze:
‚Společné tvoření a radost pro všechny z jeho pozorování.‘
‚Co může přinést radost pro všechny?‘
‚Narození!‘
‚Narození čeho?! Dávno jsme každý soběstačný.‘
‚Narození, v kterém budou obsažené částečky všeho.‘
‚Jak lze v jednom celku spojit všechno ničící a všechno tvořící?‘
‚Nejdřív uvést do rovnováhy protikladné energie v sobě!‘
‚Kdo je schopný dokázat něco podobného?‘
‚Já.‘
‚Ale existuje energie pochybnosti. Navštíví tě pochybnost a zničí tě, na drobné kousky tě roztrhá množství různých energií. Nikdo nedokáže udržet protiklady v jednom celku.‘
‚Ale existuje také energie přesvědčení. Přesvědčení a pochybnost, když jsou vyvážené, pomohou přesnosti a kráse budoucího stvoření.‘
‚Jak se můžeš nazvat ?‘
‚Jsem Bůh. Dokážu částečky všech vašich energií do sebe přijmout. Já odolám! Já stvořím! Tvoření přinese radost celému vesmíru!‘
Všechny bytosti z celého vesmíru současně namířily části svých energií k Němu jedinému. A každá se snažila převládat nad všemi, aby se do toho nového jako nejvyšší vtělila pouze ona.
Tak se začal velký boj všech vesmírných energií. Neexistuje délka času ani míra objemu, které by umožnily popsat rozsah toho boje. Klid nastoupil až tehdy, když všechny navštívilo uvědomění: nic nemůže být vyšší a silnější než jedna vesmírná energie - energie Božské touhy.
Bůh vlastnil energii touhy. Dokázal všechno do sebe přijmout, vyvážit, usmířit a začal tvořit. Tvořit ještě v sobě. Ještě uvnitř sebe, vytvářeje výtvory budoucna, s rychlostí, kterou nelze určit, zahrnoval láskou každý detail, pro každý výtvor promýšlel vzájemné spojení se vším. Všechno dělal sám. Sám ve tmě nedohledného vesmíru. Sám v sobě zrychloval pohyb všech vesmírných energií. Neznalost výsledku všechny lekala a oddalovala od Tvůrce. Stvořitel se ocitl ve vakuu. A to vakuum se zvětšovalo.
Byl chlad zmrtvení, úlek a odcizení kolem. A On jediný již viděl překrásné úsvity, slyšel zpěv ptáků a cítil aróma kvetení. Svou vášnivou touhou sám tvořil překrásná díla.
,Zastav,‘ tvrdily Mu, ‚jsi ve vakuu, teď vybuchneš! Jak v sobě udržuješ energie? Nic ti nepomáhá stěsnat se, nyní je tvůj úděl pouze vybuchnout. Ale jestli máš ještě okamžik, zastav se! Tiše rozpusť své tvořící energie.‘
A On jim odpovídal:
,Mé touhy! Nezradím je! Pro ně budu pokračovat ve stěsnávání a zrychlování svých energií. Mé touhy! V nich vidím, jak v trávě uspěchanec-mravenec běhá mezi květinami. A orlice v odvážném vzletu učí létat své syny.‘
Svou nevědomou energií Bůh v sobě zrychloval pohyb všech vesmírných energií. Nadšení je stěsnávalo do semínka v Jeho Duši.
A najednou pocítil dotek. Ze všech stran, všude Jej ožehla neznámá energie a hned se vzdálila, na dálku svým teplem ohřívajíc, nějakou novou silou naplňujíc. A vše, co bylo vakuem, se najednou rozsvítilo. Vesmír uslyšel nové zvuky, když se Bůh zeptal s něžným nadšením:
‚Kdo jsi? Jaká energie?‘
Odpověděla mu slova hudby:
‚Jsem energie lásky a nadšení.‘
‚Mám v sobě tvou částečku. Dokázala zadržet energie pohrdání, nenávisti a zlobu.‘
‚Jsi Bůh, tvá energie - touha Tvé duše - dokázala všechno uvést do harmonie. A jestli má částečka jí pomohla, tak mě vyslechni, o Bože, a pomoz mi.‘
‚O co žádáš? Proč ses mě dotkla vší sílou svého ohně?‘
‚Pochopila jsem, že jsem Láska. Nemohu částečně… Chci se Tvé duši odevzdat celá. Vím, že mě celou do sebe nevpustíš, aby se neporušila harmonie mezi dobrem a zlem. Ale zaplním vakuum kolem Tebe sebou. Ohřeji všechno uvnitř, kolem Tebe. Nedotknou se vesmírný chlad a mlha Tebe.‘
‚Co se děje? Co? Ještě silněji jsi zazářila!‘
‚Ne já sama. Tohle je Tvá energie! Tvá duše! Pouze se odrazila ode mě a odražené světlo do Tvé navi* vrací se.‘
Vzkřikl odvážný a cílevědomý Bůh, nadšený Láskou:
‚Vše se zrychluje. Vše ve mně bouří. O, jak je překrásné nadšení! Tak ať se splní výtvory mé touhy Láskou zářící!‘“
nav* - neviditelný svět
TVÉ PRVNÍ OBJEVENÍ
„Země! Jako jádro celého vesmíru a centrum všeho vznikla viditelná planeta - Země! Najednou bylo kolem vidět hvězdy, slunce a měsíc. Neviditelné tvořící světlo, jdoucí ze Země, v nich nacházelo svůj odraz.
Poprvé se ve vesmíru objevil nový aspekt bytí! Materiální aspekt, a ten zářil.
Od okamžiku objevení Země nic a nikdo nevlastnil viditelnou hmotu. Země se dotýkala všeho, co bylo ve vesmíru, ale i byla sama sebou. Zjevila se soběstačným výtvorem. Všechno, co rostlo, žilo, plavalo a lítalo, neumíralo, nikam nemizelo. Dokonce z hniloby se tvořila muška a jí se stravovaly jiné formy života. Všechno splývalo do jediného překrásného života.
Všechny vesmírné bytosti se s podivem a nadšením začaly dívat na Zem. Země se dotýkala všeho, ale nikomu nebylo dáno se dotknout jí.
Uvnitř Boha vzrůstalo nadšení. A v záření Lásky, jež zaplnila vakuum, Božská bytost měnila své obrysy a nabírala formy, které teď má lidské tělo.
Boží mysl pracovala mimo rychlost, mimo čas. V nadšení a osvícení na nekonečnost předháněla myšlenky všech energií a tvořila! Ještě jedno, zatím v sobě, neviditelné stvoření.
Najednou zaplálo ozáření, a jako ožehnutá novým zápalem, se zachvěla energie Lásky. A v radostném nadšení vzkřikl Bůh:
‚Dívej se, vesmíre, dívej! Tady je můj syn! Člověk! Stojí na Zemi. Je materiální! A má v sobě částečky všech vesmírných energií. Žije na všech úrovních bytí. Je má podoba a obraz můj, a jsou v něm částečky všech vašich energií. Tak si ho zamilujte! Zamilujte si ho!
Můj syn přinese radost všemu existujícímu. Je stvoření! Je narození! Je všechno ze všeho! Stvoří nový výtvor a v nekonečnost se promění jeho stále opakující se obnovení.
Když sám, když násobený mnohokrát, vydávající neviditelné světlo a spojující ho vjedno, bude řídit celý vesmír, daruje radost života všemu. Všechno jsem mu odevzdal a také mu odevzdávám pomyšlené v budoucnu.‘
Tak jsi poprvé stál na překrásné Zemi.“
„O kom mluvíš? O mně?“
„O tobě a o tom, kdo se dotkne toho napsaného řádku.“
„Anastasie, jakpak je to možné? Tady není žádná souvislost. Jakpak mohou všichni čtenáři stát tam, kde stál, jak bylo řečeno, pouze jeden. V Bibli se také o tom mluví. Ze začátku byl pouze jeden člověk, říkalo se mu Adam. Také jsi řekla, že Bůh stvořil jednoho.“
„Všechno je správné, Vladimíre. Ale podívej se, z jednoho jsme vzešli všichni. Jeho částečka a informace, uložená do ní, se vtělovala do všech ostatních lidí, narozených na Zemi. A jestli vůlí své myšlenky odhodíš tíhu svých pomíjivých starostí, tak pocítíš ty pocity, které se dodnes uchovávají v malinké částečce. Byla tam, pamatuje si všechno. Je teď v tobě a v každém člověku žijícím na zemi. Dej jí možnost projevit se, pociť, co jsi viděl ty, a ty, který čteš tento řádek, co jsi viděl na začátku své cesty.“
„To je neuvěřitelné! Tak copak to vychází, že všichni žijící lidé byli tam, na té Zemi, na samém začátku?“
„Ano. Jenže ne na té Zemi, ale na této. Jenomže Země měla jinou tvář.“
„A jak lze nás všechny společně pojmenovat?“
„Pro tebe je více obvyklé uslyšet jméno Adam? Budu ho používat, ale představ si, že jsi to ty. A také ať si každý sebe představí pod tímto jménem. Lehce napomohu slovy lepší představivosti.“
„Ano, pomoz. Protože zatím si nějak obtížně představuji sebe v těch časech.“
„Aby to bylo lehčí, představ si, že jsi vešel do zahrady na rozmezí jara a léta, a v této zahradě jsou plody podzimu. Jsou v něm bytosti, které poprvé vidíš. Je těžké obsáhnout pohledem všechno najednou, když všechno je nové a v každém - dokonalost. Ale vzpomeň si, jak jsi ty, Adam, poprvé uviděl květinu a zastavil na ní svou pozornost. Na úplně malinké květině.
Chrpově modrá barva, tvary lístečků se skládaly z plavných linií. Okvětní lístečky se lehce třpytily, jako by odrážely nebeské světlo. A ty, Adam, jsi přisedl ke květině, kochaje se pohledem na výtvor. A ať ses díval na ni jakkoliv dlouho, obraz květiny se měnil. Větřík s láskou pohoupával květinou na slaboučkém stonku a pod slunečními paprsky se hýbaly okvětní lístky, měníce úhel odrážení světla a své něžnější polotóny. Lístečky se jednou chvěly ve vánku, podruhé jako na pozdrav mávaly pohledu člověka, anebo jako by dirigovaly hudbu, znějící v duši. A jemnější aróma květiny se snažilo obejmout tebe, člověka.
Najednou Adam uslyšel mohutný řev a postavil se, otočil se směrem k řvaní. Opodál stál obrovský lev s lvicí. A lev o sobě dával znát celému okolí.
Začal se Adam dívat na hezký a mohutný trup korunovaný hustou hřívou. Lev také uviděl Adama a zvíře okamžitě velkými kroky zamířilo k člověku. Lvice za ním nezaostávala. Adam se zadíval se zalíbením na hru mohutných svalů. Tři metry před Adamem se zvířata zastavila. Laskal je pohled člověka, z něhož vycházela něha a polaskaný lev se v něze spustil na zem. Lvice si také lehla vedle něj, nehýbala se, aby neporušila blahodárné teplé světlo jdoucí k nim od člověka.
Adam probíral prsty lví hřívu, prohlížel si drápy mohutné tlapy a bílé tesáky a dotýkal se jich, usmíval se, když lev mručel blažeností.“
„Anastasie, co je to za světlo, vycházející na počátku z člověka, že ho ani lev neroztrhal? A proč teď světlo nevychází? Vždyť teď nikdo nesvítí.“
„Vladimíre, copak sis nevšiml, teď je také velký rozdíl. Pohled člověka rozlišuje všechno pozemské: malinkou bylinku, krvelačné zvíře a kámen se zpomalenou myslí. Tajemný, záhadný je naplněný nevysvětlitelnou silou. Pohled člověka může být laskajícím. A také může zahalit všechno živé chladem ničení. Řekni, tobě se například nestávalo, že tě ohřál nějaký pohled? Nebo se ti dělalo nepříjemně na duši od něčích očí?“
„Vlastně ano. Stávalo se, že jsem cítil, když se někdo na mě díval. Kdy se díval příjemně a kdy - ne.“
„No vidíš, takže ty také víš, že laskající pohled vytváří v tobě příjemné teplo. A že ničení a chlad přináší jiný pohled. V první dny byl pohled člověka mnohokrát silnější. Stvořitel udělal to, že všechno živé se snažilo být ohřáté tímto pohledem.“
„Kampak se teď ztratila všechna síla lidského pohledu?“
„Ne všechna. Zůstalo jí ještě dost, ale pomíjivost a povrchnost myšlení, jiná rychlost myšlenky, chybná představa podstaty a mdlost uvědomění kalí pohled, nedávají se otevřít tomu, co všichni od člověka čekají. Teplo Duše je uchováno v každém uvnitř. Ach, kdyby se mu celému podařilo u každého se otevřít! Všechna skutečnost by se proměnila v původní překrásnou zahradu.“
„U všech lidí? Jak to bylo na počátku u Adama? Copak se tohle může stát?“
„Změnit se může všechno, o co usiluje lidská mysl, spojená v jediný celek. Když byl Adam sám, síla jeho mysli byla taková, jakou teď má celé lidstvo.“
„Oho! Proto se ho lev bál?“
„Lev se člověka nebál. Pokořoval se blahodárnému světlu. Všechno existující se snaží poznat blaho, které je schopen vytvořit jedině člověk. Pro tohle je všechno, existující nejen na Zemi, připraveno pociťovat člověka jako přítele, bratra a boha. Rodiče se vždycky snaží všechny lepší schopnosti vložit do svých dětí. Pouze rodiče si upřímně přejí, aby schopnosti dětí převyšovaly jejich. Stvořitel v plné míře odevzdal člověku, svému dítěti, všechno to, o co se sám snažil v návalu nadšení. A jestli všichni jsou schopni pochopit to, že Bůh je dokonalý, tak rodičovskými pocity ať všichni pocítí, jakým se snažil stvořit rodič-Bůh své dítě, milovaného syna-člověka. Jak se nebál zodpovědnosti a jak se navěky zavázal sám sobě nevzdávat se svého výtvoru, když pronesl slova, která přes miliony let k nám došla: ‚Je syn můj, člověk. Je můj obraz! Má podoba.‘“
„Takže Bůh chtěl, aby jeho syn, výtvor, no.. zkrátka člověk byl silnější než On?“
„Potvrzením toho je snaha všech rodičů.“
„A copak, Adam v svůj první den splnil touhy Boha? Co dělal pak, po setkání se lvem?“
„Snažil se poznat všechno existující. Určit název a předurčení každého tvora. Stávalo se, že svůj úkol splnil rychle, také se stávalo, že se s ním dlouho páral. Jako například k večeru svého prvního dne se snažil stanovit předurčení brontosaura, ale nevyřešil úkol. A brontosauři zmizeli ze Země.“
„Proč zmizeli?“
„Zmizeli proto, že člověk nevyznačil jejich předurčení.“
„A brontosauři - to jsou ti, kteří byli několikrát větší než sloni?“
„Ano, větší než sloni, a měli nevelká křídla, na dlouhém krku byla nevelká hlava, z jejíž tlamy chrlil plamen.“
„Jako v pohádce. Například sedmihlavý drak v lidových pohádkách také chrlil plamen. Ale toto je v pohádkách, ne ve skutečnosti.“
„Občas se v pohádkách o minulé skutečnosti mluví jinotajně, ale stává se, že také přesně.“
„Nepovídej. A z čeho se skládala tato obluda? Jak může z tlamy živého zvířete vycházet oheň? Nebo se oheň myslí alegoricky? No, řekněme, nestvůra vydechovala zlobu?“
„Obrovský brontosaurus nebyl zlý, ale dobrý. Jeho vnější objem sloužil pro odlehčení váhy.“
„Jak velký objem může sloužit pro odlehčení váhy?“
„Čím více balón bude zaplněn tím, co je lehčí než vzduch, tím lehčí bude.“
„Co s tím má společného brontosaurus, vždyť není balón?“
„Brontosaurus byl také živou vzduchovou koulí. Konstrukce jeho kostry byla lehká a vnitřní orgány - malé. Uvnitř, jako v balónu, byla prázdnota a stále se zaplňovala plynem, který je lehčí než vzduch. Když povyskočil a mával křídly, tak dokázal trochu letět. Když se vytvářel přebytek plynu, vydechoval jej tlamou. Z tlamy trčely křemenné tesáky, jejichž tření mohlo vytvářet jiskru. A plyn, jdoucí z břišní dutiny, se vzněcoval a chrlil z tlamy jako plamen.“
„To určitě! Počkej, počkej a kdopak ho stále zaplňoval plynem?“
„Vždyť ti říkám, Vladimíre, že se plyn sám uvnitř produkoval při zpracování jídla.“
„Tohle není možné! Plyn je pouze v nitru Země. Odtamtud se těží a pak se jím plní bomby, nebo jej potrubím dodávají ke sporákům, do kuchyně. A tady z jídla - tak jednoduše!“
„Ano, jednoduše.“
„Neuvěřím v takovou jednoduchost a myslím si, že nikdo v ni neuvěří. A budou pochybovat nejen o tom, co jsi řekla o brontosaurovi, ale i o všem ostatním, co říkáš. Takže o tomto psát nebudu.“
„Vladimíre, copak myslíš, že se mohu mýlit, lhát?“
„Lhát, nelhat, ale s plynem ses určitě zmýlila.“
„Nezmýlila jsem se.“
„Dokaž to.“
„Vladimíre, tvůj žaludek a žaludky ostatních lidí produkují dnes stejný plyn.“
„To není možné.“
„A ty tomu uvěř. Zkus ho zapálit, když z tebe vychází.“
„Jak ze mě? Odkud? Kde mám zapálit?“
Anastasia se zasmála a se smíchem řekla:
„Nebuď jako dítě. Sám popřemýšlej, je to intimní otázka.“
Čas od času jsem přemýšlel o tom plynu. Proč jen jsem na něm uvízl? A konec konců jsem se rozhodl provést tento pokus. A udělal jsem to po návratu od Anastasie. Hoří! A na všechna její slova o prvních dnech Adama, nebo o našich prvních dnech, vzpomínám se stále větším zájmem. Z nějakého důvodu vzniká takový pocit, že jsme si z nich něco zapomněli vzít do dnešního dne. Nebo pouze já jsem na to zapomněl. Ostatně, ať každý sám za sebe rozhodne, až se dozví, jak pokračoval první den Člověka. Anastasia o něm vyprávěla takhle.
DEN PRVNÍ
„Všechno pro Adama bylo zajímavé. Každá bylinka, důmyslný brouček, nebeští ptáci a voda. Když poprvé uviděl řeku, zadíval se se zalíbením, jak na sluníčku se jiskříc běží průhledná voda, a spatřil v ní rozmanitost života. Adam se rukou dotkl vody. Proud vody ruku hned objal a laskal na ní všechny záhyby, lákal ho k sobě. Celý se ponořil do vody a tělo se hned udělalo lehčím, voda jej držela, a zurčíc, hned celé tělo polaskala. Dlaněmi vyhodil vodu vzhůru a naplnil se obdivem z toho, jak paprsky sluníčka hrály v každé krůpěji, pak tyto kapky opět přijímal proud vody. A s radostným pocitem pil Adam vodu z řeky. A do západu slunce se kochal pohledem a přemýšlel, pak se opět koupal.“
„Počkej, Anastasie, řekla jsi, že se napil, ale jedl Adam za celý den alespoň něco? Čím se živil?“
„Kolem bylo mnoho rozmanitých plodů, chuťově různých, a bylin, vhodných k jídlu. Ale v první dny Adam necítil hlad. Byl nasycený vzduchem.“
„Vzduchem? Ale vzduchem sytý nebudeš. Dokonce je takové pořekadlo.“
„Tím vzduchem, který dýchá člověk, se teď vskutku nelze stravovat. Dnešní vzduch je umrtvený a dosti často bývá škodlivý pro duši a tělo. Řekl jsi o pořekadle, že se vzduchem nelze nasytit, ale je i jiné: ‚Samotným vzduchem jsem se krmil.‘ Právě ono odpovídá tomu, co bylo dáno člověku zpočátku. Adam se narodil v překrásné zahradě a ve vzduchu, jež ho obklopoval, nebyla žádná škodlivá částečka. V tom vzduchu byl rozpuštěný pyl a krůpěje nejčistší rosy.“
„Pyl? Jaký?“
„Květinový pyl a bylinkový, šířící étery ze stromů a plodů. Z těch, co byly poblíž i přinesené větříkem ze vzdálených míst. Tehdy problémy jídla nijak neodváděly člověka od důležitých záležitostí. Všechno okolí jej vyživovalo prostřednictvím vzduchu. Stvořitel původně udělal všechno tak, že všechno živé na zemi se v zápalu lásky snažilo posloužit člověku. Vzduch, voda a větřík životodárné byly.“
„V tomto máš pravdu: vzduch bývá velmi škodlivý, ale člověk vymyslel klimatizační zařízení. Očišťuje vzduch od škodlivých látek. Prodává se také minerální voda v láhvích. Takže teď problémy vzduchu a vody pro mnohé lidi, kteří nejsou chudí, jsou vyřešeny.“
„Bohužel, Vladimíre, klimatizační zařízení problém neřeší. Zadržuje škodlivé částečky, ale ještě více umrtvuje vzduch. Voda, která se uchovává v láhvích, zazátkováním umírá. Vyživuje pouze staré buňky těla. Pro nové narození, aby se buňky tvého těla stále obnovovaly, jsou zapotřebí živý vzduch a voda.“
PROBLÉMY POTVRZOVALY DOKONALOST ŽIVOTA
„Toto všechno měl Adam?“
„Ano, měl! Proto jeho mysl letěla rychle. Za relativně krátkou dobu dokázal všemu dát předurčení. Sto osmnáct let uběhlo jako jeden den.“
„Sto osmnáct let - do tak vysokého věku žil Adam sám?“
„Sám, v uchvacující zajímavé práci žil první člověk - Adam. Jeho sto osmnáct let mu nepřineslo stáří, ale rozkvět.“
„Ve sto osmnácti letech člověk stárne, dokonce se považuje za dlouhověkého, přemáhají ho různé nemoci a choroby.“
„Toto je teď, Vladimíre, ale tehdy se nemoci člověka nedotýkaly. Životnost každé buňky byla delší, ale i když se buňka unavovala, bylo jí dáno odumřít, tak okamžitě místo ní vznikala nová, plná energie. Lidské tělo mohlo žít tolik let, kolik si přály Duch a Duše.“
„Tak to vypadá tak, že dnešní člověk sám nechce žít déle?“
„Svými činy každou vteřinu zkracuje svůj věk a smrt pro sebe vymyslel sám člověk.“
„Jak to vymyslel? Vždyť přichází sama. Proti vůli.“
„Když kouříš nebo požíváš alkohol, když vjíždíš do města, nasycujícího vzduch smradem spálenin, když konzumuješ umrtvené jídlo a zlobou požíráš sám sebe, tak řekni, Vladimíre, kdo jiný než ty sám přibližuješ svou smrt?“
„Teď pro všechny nastal takový život.“
„Člověk je volný. Každý sám buduje svůj život a každou vteřinou určuje svůj věk.“
„A co, tehdy, no…, tam, v ráji neexistovaly problémy?“
„Problémy, i když se objevovaly, tak se řešily ne jako újma, ale dokonalost života potvrzovaly.“
PRVNÍ SETKÁNÍ
„Jednou, ve svých sto osmnácti letech, se Adam vzbudil za ranního úsvitu, ale jaro v něm nevyvolalo nadšení. A nevstal vstříc slunečním paprskům jako obvykle.
V listoví nad ním zvonivě zpíval slavík. Adam se otočil opačným směrem od zpěvu ptáka.
Před zrakem, se zatajeným chvěním, jaro zaplňovalo prostor, zurčením vody řeka zvala k sobě Adama, dováděly nad ním vlaštovky. Oblaka měnila podivné obrazy. Něžnější aróma bylin, květin, stromů a keřů se snažilo jej obejmout. O, jak se tehdy Bůh podivil! Mezi jarní velkolepostí pozemských výtvorů, pod nebeskou modří Jeho syn-člověk byl smutný. Jeho milované dítě nepřebývalo v radosti, ale v zármutku. Co pro milujícího Otce může být smutnější než tento obraz?
Množství božských energií, jež odpočívaly sto osmnáct let od stvoření, se okamžitě dalo do pohybu. Celý vesmír znehybňoval. V aureole energie Lásky zářilo takové zrychlení, dříve nevídané, že všechno existující chápalo: Bůh zamýšlí nové tvoření. Ale co ještě lze vytvořit po tom, co se tvořilo na vrcholu nadšení? Tehdy to ještě nikdo nechápal. A rychlost Boží mysli narůstala. Energie Lásky mu šeptala:
,Opět jsi všechno uvedl do nadšeného pohybu. Energie ožehují tvé vesmírné prostory. Jak to, že sám nevybuchuješ a nehoříš v takovém zápalu? Kam míříš? K čemu? Já už tebou nezářím. Podívej, můj Bože, já tebou hořím, proměňuji planety v hvězdy. Zastav se, všechno lepší už jsi stvořil, u tvého syna zmizí smutek. Zastav se, o Bože!..‘
Úpěnlivé prosby Lásky Bůh neslyšel. A výsměchy vesmírných bytostí nevnímal. Jako mladý a vášnivý sochař pokračoval v zrychlení všech energií. A najednou po celém nezměrném vesmíru zazářilo, jako hvězda nevídané krásy, a všechno existující vydechlo údivem, i sám Bůh zašeptal nadšeně:
,Dívej se, vesmíre! Dívej! Mezi pozemskými výtvory stojí má dcera. Jak dokonalé a překrásné jsou její rysy. Bude důstojná mého syna. Neexistuje dokonalejší výtvor než ona. V ní je obraz a podoba má a všechny vaše částečky, tak si ji zamilujte, zamilujte si ji!
On a ona! Můj syn a dcera má přinesou radost všemu existujícímu! A na všech úrovních bytí vystaví překrásné vesmírné světy!‘
Trávou, umytou rosou, šla z pahorku svátečním dnem v paprscích úsvitu k Adamovi děva. Graciózní chůze, ladná postava, plavné a něžné křivky těla, v odstínech pokožky - světlo Božího úsvitu. Stále blíž a blíž. Tady je! Před Adamem, ležícím na trávě, stanula děva.
Větřík upravil zlaté pramínky, odhaluje čelo. Vesmír zatajil svůj dech. O, jak je překrásný její vzhled - tvého výtvoru, Bože!
Adam, ležící na trávě, pouze pohlédl na vedle stojící děvu, lehce zívl a otočil se, zavřel oči.
Všechny vesmírné bytosti tehdy uslyšely, ale ne slova, uslyšely, jak ve svých myšlenkách mdle uvažoval Adam o novém stvoření Boha: ,A je to tady, přiblížil se ještě jeden nový tvor. Nic nového v něm není, pouze se mi podobá. Kolenní klouby u koňů jsou více pružné a pevnější. Leopard má kůži zářivější, veselejší. A k tomu se ještě přiblížil bez pozvání, a já jsem dnes chtěl dát nové předurčení mravencům.‘
Eva chvilku stála blízko Adama, pak šla k říční zátoce, usedla na břehu u křoví a v ztichlé vodě prohlížela svůj odraz.
A začaly reptat vesmírné bytosti, jejich mysli se spojily vjedno: ,Dvě dokonalosti nedokázaly ocenit jedna druhou. V Božích tvorech dokonalost není.‘
Pouze energie Lásky, jediná ve vesmírném reptání, se snažila sebou ochránit Tvůrce. Její záření Boha obklopovalo. Všichni věděli, že energie Lásky nikdy do ničeho nemluvila. Vždy, neviditelná a mlčenlivá, v nevídaných prostorech bloudila. Proč ale teď, celá beze zbytku tak zazářila kolem Boha? Nevnímajíc vesmírné reptání, pouze Jeho jediného ohřívala svým zářením a utěšovala:
,Odpočiň si, velký Tvůrce, a přiveď svého syna k rozumu. Dokážeš napravit jakýkoliv ze svých překrásných výtvorů.‘
Slova odpovědi uslyšel celý vesmír a skrz ně poznal moudrost a velikost Boha:
,Můj syn je obraz a podoba má. Jsou v něm částečky všech vesmírných energií. Je alfa a omega. Je stvoření! A budoucna uskutečnění! Ode dneška a ve všem budoucím ani mně ani nikomu jinému nebude dáno bez jeho přání měnit jeho osud. Všechno, co si bude přát sám - bude mu dáno. Ne v pomíjivosti pomyšlené - realizuje se. Nesklonil se můj syn při pohledu na dokonalost těla děvy. Neudivila ho, k překvapení celého vesmíru. Ještě si syn můj neuvědomil, co svými city pocítil. První pocítil, že mu něco chybí. A že děva - nové stvoření stojící před ním - nevlastní to. Syn můj! Syn můj svými city pociťuje celý vesmír, ví všechno, co vlastní vesmír.‘
Celý vesmír zaplnila otázka:
,Copak může chybět tomu, v kom jsou všechny naše energie a všechny energie tvé?‘
A Bůh všem odpověděl:
,Energie Lásky.‘
A zaplanula energie Lásky:
,Ale já jsem jediná, a Tvá. Tebou jediným zářím.‘
,Ano! Jsi jediná, má Lásko,‘ zazněla slova Boží odpovědi. ,Tvé zářící světlo svítí a laská, má Lásko. Jsi nadšení. Jsi schopna všechno zrychlovat, zostřuješ pocity a také jsi vyrovnaný klid, má Lásko. Prosím tě, spusť se na Zem celá beze zbytku. Sebou, energií velké blaženosti zahal je, mé děti.‘
Dialog loučení Boha a Lásky ozvučil začátek vší pozemské lásky.
,Můj bože,‘ vzývala Láska Tvůrce. ‚Když odejdu, tak zůstaneš sám, navždy neviditelný, nebudeš viditelný na žádné z existujících úrovní bytí.‘
,Můj syn a dcera má ať ode dneška září v navi, javi*, pravi*.‘
,Můj Bože, kolem Tebe se vytvoří vakuum. A nikdy do Tvé duše nepronikne životadárné teplo. Bez tohoto tepla Duše zchladne.‘
,Nejen mně, ale i všemu existujícímu ať toto teplo září ze Země. Dění synů mých a dcer jej znásobí. A celá Země teplem svítící Lásky v prostoru zazáří. Všichni budou cítit blahodárné světlo Země, ohřejí se jím všechny energie mé.‘
,Můj Bože, před tvým synem a dcerou je otevřeno množství různých cest. Mají v sobě energie všech úrovní bytí. A jestli alespoň jedna bude převládat, povede je nesprávnou cestou, co budeš moci udělat Ty, který jsi všechno odevzdal a vidíš, jak taje, slábne energie, jdoucí ze Země. Který jsi všechno odevzdal a vidíš, jak na Zemi nad vším převládají energie ničení. Tvé výtvory se pokrývají mrtvým škraloupem. Tvá tráva je zaházena kameny. Co tehdy uděláš, Ty, který jsi odevzdal všechnu svobodu synovi svému?‘
‚Mezi kameny opět dokážu prorazit stebélkem trávy, na nedotčené malinké loučce otevřu lístečky květinky. Mé pozemské dcery a synové si dokáží uvědomit své předurčení.‘
,Můj Bože, když odejdu, tak budeš neviditelný všemu.
jav - skutečnost, viditelný svět
prav - zákony, podle kterých funguje jav a nav
Může se stát, že bytosti různých energií najednou budou mluvit prostřednictvím lidí jménem Tvým. Lidé se budou snažit podvolit si jeden druhého. Tebe traktujíce ve svůj prospěch, začnou říkat: „Mluvím v zájmu Boha, byl jsem vyvolený ze všech, všichni mě poslouchejte.“ Co potom budeš dělat?‘
,V nadcházející den se objevím jako červánek. Paprsek sluníčka, laskající všechny pozemské výtvory bez výjimky, mým dcerám a synům pomůže pochopit, že každý sám, svou Duší může mluvit s Duší mou.‘
,Můj Bože, jich bude hodně a Ty jsi sám. A všechny vesmírné bytosti budou toužit ovládnout lidskou Duši. Aby prostřednictvím člověka vyvýšily se nade vším pouze svou energií. A syn tvůj, zbloudilý, se k nim začne modlit.‘
‚Velké množství příčin, vedoucích do slepé uličky, nikam, je hlavní překážka - bude zábranou všemu, co nese lež. Snaha k uvědomění Pravdy je u mých dcer a synů. Lež vždy má své meze, ale bezmezná je Pravda - ona jediná se vždy bude nacházet v uvědomělosti Duše mých synů a dcer!‘
‚O, můj Bože. Nikdo a nic se nemůže vzepřít letu Tvé mysli a touhám Tvým. Jsou překrásné! Za nimi půjdu z vlastní vůle. Ohřeji Tvé děti zářením a věčně jim budu sloužit. Tebou darované nadšení jim pomůže stvořit své výtvory. Pouze o jedno žádám Tě, můj Bože. Dovol nechat u Tebe alespoň jednu jiskřičku Lásky.
Když budeš muset přebývat v temnu, když kolem Tebe bude pouze vakuum, zapomnění a světlo Země zeslábne, ať jiskra, alespoň jedna jiskřička mé Lásky svým míháním září Tobě.‘
Kdyby se člověk, dnes žijící, mohl podívat na nebe a uvidět, co bylo nad Zemí tehdy, jeho zraku by se ukázalo velké vidění. Vesmírné světlo - energie Lásky - se shlukla v kometu, pospíchala k Zemi a ozařovala na své cestě ještě neživá tělesa planet a zapalovala hvězdy nad Zemí. K Zemi! Stále blíž a blíž. Tady je… Najednou, skoro u Země, se záření Lásky zastavilo a zachvělo se. V dáli, mezi hořícími hvězdami, jedna nejmenší hvězdička se zdála být živá. Pospíchala za zářením Lásky k Zemi. A Láska pochopila: poslední její jiskřička od Boha také namířila za ní k Zemi.
‚Můj Bože,“ šeptalo záření Lásky, „ale proč? Nemám vysvětlení. Ale proč? Ani jednu mou jiskřičku jsi nenechal vedle sebe?‘
Slovům Lásky z vesmírné tmy, již nikým neviditelný a ještě nikým nepochopený, Bůh odpověděl. Zazněla jeho božská slova:
‚Nechat sobě - znamená nedodat jim, dcerám a synům mým.‘
‚Můj Bože!..‘
‚O, jak jsi překrásná, Lásko, i jednou jiskřičkou.‘
‚Můj Bože!..‘
‚Pospíchej, Lásko má, pospíchej, neuvažuj. Se svou poslední jiskřičkou pospíchej a všechny mé dcery a syny ohřej.‘
Vesmírná energie Lásky objala pozemské lidi. Celá, do poslední jiskřičky. Bylo v ní všechno. A v celém nezměrném vesmíru, na všech existujících úrovních bytí současně, stanul člověk silnější než všechny bytosti.“
KDYŽ LÁSKA
„Adam ležel mezi vonícími květinami na trávě. Dřímal ve stínu stromu. Mysl tekla liknavě. A najednou vzpomínka jej objala nevědomou vlnou tepla, nějakou silou teplo zrychlovalo všechny myšlenky: ‚Úplně nedávno přede mnou stál nový tvor. Podobal se mi, ale byla v něm také nějaká odlišnost, ale jaká, v čem? A kde je teď? O, jak se mi chce opět uvidět nového tvora! Chci ho opět vidět, ale proč?‘
Rychle vstal z trávy, rozhlédl se kolem. Vzplanula myšlenka: ‚Copak se najednou stalo? Stejné nebe a ptáci, tráva, stromy a keře. Všechno je stejné, ale něco je jiného, na všechno se dívám jinak. Ještě překrásnější jsou všichni pozemští tvorové, vůně, vzduch a světlo.‘
Zrodilo se v Adamových ústech slovo, Adam vykřikl, aby to všichni slyšeli: ‚Já také odpovídám láskou!‘
Nová vlna tepla ze strany řeky hned objala celé tělo. Otočil se směrem k teplu - před ním zářil nový tvor. Logika opustila myšlenky, duše se kochala viděným, když Adam najednou uviděl: na břehu u říční zátoky tiše seděla děva, jenže se nedívala na čistou vodu, ale na něj, odhodivše prameny zlatých vlasů. Laskala ho svým úsměvem, jako by na něj čekala celou věčnost.
Přiblížil se k ní. Když se dívali jeden na druhého, Adam si pomyslel: ‚Nikdo nemá překrásnější oči než ona,‘ a nahlas řekl:
‚Sedíš u vody. Voda je příjemná. Chceš, abychom se vykoupali v řece?‘
‚Chci.‘
‚Pak ti ukážu tvory, chceš?‘
‚Chci.‘
‚Dal jsem jim všem jejich předurčení. Přikážu jim, aby sloužili i tobě. A chceš-li, stvořím nového tvora.‘
‚Chci.‘
Koupali se v řece, běhali po louce. O, jak zvonivě se smála děva, když rozveselený Adam vylezl na slona a předváděl jí nějaký tanec a říkal děvě Evo!
Den se blížil k západu, dva lidé stáli mezi velkolepostí pozemského bytí, kochali se barvami, vůněmi a zvuky. Zamlklá Eva se tiše dívala, jak se stmívalo. Okvětní lístky se skládaly do poupátek. Ve tmě se ztrácely překrásné denní obrazy.
‚Nebuď smutná,“ již sebejistě řekl Adam, „teď přijde noční tma. Je potřebná, pro odpočinek, ale ať přichází kolikrát chce, den se vždy vrací.‘
‚Bude to stejný den, nebo nový?‘ zeptala se Eva.
‚Den se vrátí takový, jakým ho budeš chtít.‘
‚Komu je podřízen každý den?‘
‚Je podřízen mně.‘
‚A ty jsi podřízený komu?‘
‚Nikomu.‘
‚Odkud jsi?‘
‚Jsem z touhy.‘
‚A všechno kolem, laskající vzor, je odkud?‘
‚Také se objevilo z touhy, je stvořené pro mě.‘
‚A kdepak je ten, jehož sen je tak překrásný?‘
‚Často bývá poblíž, jenomže obyčejný pohled ho nevidí. Ale stejně je s ním dobře. Říká si Bůh, můj otec, přítel. Nikdy nevyrušuje, všechno odevzdává mně. Také mu chci něco dát, ale zatím nevím co.‘
‚Takže já také jsem jeho výtvor. Stejně jako ty chci také být mu vděčná. Zvát ho přítelem, Bohem a otcem svým. Možná, že společně s tebou vyřešíme, na jaké naše činy čeká náš otec?‘
‚Slyšel jsem, jak říkal, co může přinést radost všemu.‘
‚Všemu? Znamená to i jemu?‘
‚Ano, znamená to i jemu.‘
‚Pověz mi, co si přeje.‘
‚Společné tvoření a radost pro všechny z jeho pozorování.‘
‚Co může přinést radost všem?‘
‚Narození.‘
‚Narození? Všechno překrásné je zrozeno.‘
‚Často před spánkem přemýšlím o neobyčejném a překrásném stvoření. Začátkem dne odchází sen a vidím, že se zatím nic nevymyslelo. Všechno překrásné je již stvořeno a je viditelné za denního světla.‘
‚Pojď, popřemýšlíme společně.‘
‚Také se mi chtělo být před spánkem vedle tebe, poslouchat tvé dýchání, pociťovat teplo, přemýšlet společně o stvoření.‘
Před spánkem v touhách o překrásném stvoření objímaly se myšlenky v záchvěvu něžných citů, snažení splývaly vjedno. Materiální těla dvou odrážela pomyšlené.“
NAROZENÍ
Den se vracel, opět noc přicházela. Jednou, za rozkvětu dne, když Adam si prohlížel tygří mládě a přemýšlel, tiše se k němu přiblížila Eva, přisedla vedle něj, vzala ho za ruku a položila ji na své břicho.
„Pociť tady, uvnitř mě, žije můj a zároveň i nový tvor. Cítíš, Adame, jak se hýbe mé rušné stvoření?“
„Ano, cítím. Zdá se mi, že chce ke mně?“
„K tobě? Samozřejmě! Je mé, ale také tvé! Tolik se mi chce uvidět naše stvoření.“
Ne v trápení, ale ve velkém ohromení rodila Eva.
Zapomenuv na všechno okolí, nepociťuje sebe, díval se Adam a chvěl se nedočkavostí. Eva rodila nové, společné stvoření.
Malinké klubko, celé mokré, bezmocně leželo na trávě. Složené nožičky, zavřené oči. Adam se díval neodpoutávaje pohled, jak zahýbalo svou ručičkou, otevřelo pusinku a vdechlo. Adam se bál mrknout, aby nevynechal nejmenší pohyb. Neznámé pocity zaplňovaly všechno uvnitř, kolem. Nemohl zůstat na místě, poskočil a najednou se dal do běhu.
Ve velkém jasu, podél břehu řeky, horem-pádem, neznámo kam, běžel Adam. Zastavil se. V hrudi se šířilo a stále zvětšovalo něco překrásného, nevědomého. A všechno kolem!.. Větřík nejen šustil listím keřů, ale zpíval, přebíraje listoví a lístečky květin. Oblaka v nebi nejen plula - vytvářela okouzlující tanec. Jiskřila se, usmívala se a rychleji tekla voda. No to je ale! Řeka! Řeka, odrážejíc oblaka, nově se před zrakem vlnila. A radostné štěbetání ptáků v nebi! A v trávě jásající cvrkání! Všechno splývalo v jediné znění něžné, velkolepé hudby překrásného vesmíru.
Adam se co nejvíce nadechl a ze všech sil zakřičel. Jeho křik nebyl zvířecí, byl neobyčejný, zazníval něžnějšími zvuky. Všechno okolí zmlklo. Poprvé vesmír slyšel, jak jásavě zpíval člověk na Zemi stojící! Zpíval člověk! A všechno, co dříve v galaxiích znělo, teď zmlklo. Zpíval člověk! A celý vesmír, poslouchaje píseň štěstí, si uvědomil: v žádné galaxii neexistuje struna, která by byla schopna vydat lepší zvuk, než je zvuk písně lidské duše.
Ale píseň jásání nedokázala zmenšit přebytek citů. Adam uviděl lva a vrhl se k němu. Svalil ho na zem jako koťátko, se smíchem ho začal krákat za hřívu, pak poskočil, gestem vyzval lva a dal se do běhu. Lev mu sotva stačil a lvíčata s lvicí úplně zaostávaly. Nejrychleji běžel Adam, mával rukama a cestou zval za sebou všechna zvířata. Myslel si, že jeho stvoření dokáže přinést radost všem.
A opět je před ním malinké klubko. Jeho výtvor! Olíznuté vlčím jazykem a teplým větříkem polaskané malinké živé klubko.
Nemluvně ještě neotvíralo oči - spalo. Všechna zvířata, jež přiběhla s Adamem, si před ním v blaženosti lehla na zem.
‚To je ale!‘ vzkřikl nadšeně Adam. ‚Z mého stvoření vychází světlo, podobné mému. A možná, že je silnější než mé, když se dokonce se mnou děje něco neobyčejného. Všechna zvířata před ním padla v blaženosti. Tolik jsem to chtěl! Dokázal jsem to! Stvořil jsem! Stvořil jsem překrásného živého tvora. Všichni! Všichni se na něj podívejte.‘
Adam přelétl pohledem všechno kolem a najednou se zastavil, jeho pohled strnul. Zastavil se na Evě.
Seděla na trávě sama, lehce unaveným pohledem laskala najednou strnulého, zmlklého Adama. A s novou silou zazářila Láska neviditelnou něhou uvnitř a kolem Adama. A najednou… O, jak se zachvěla vesmírná Láska, když najednou Adam přiběhl k překrásné děvě-matce, když před ní klekl, dotýkal se zlatých pramenů jejích vlasů, rtů a prsou, naplněných mlékem. A výkřik ztlumil v něžné šeptání, když se slovy snažil vyjádřit nadšení:
‚Eva! Má Eva! Má žena! Jsi schopna realizovat touhy?!‘
A na to… Trochu unavený a něžný tichý hlas mu odpověděl:
‚Ano, jsem žena, tvá žena. Uvedu do života všechno, na co dokážeš pomyslet!‘
‚Ano! Ve dvou! Spolu! Teď je mi to jasné! Spolu! Jsme jako On! Jsme schopní uvádět do života touhy! Podívej se! Slyšíš nás, náš Otče?‘
Ale poprvé Adam neuslyšel odpověď. Udivený vyskočil a vzkřikl:
‚Kde jsi, můj Otče?! Podívej se na dílo mé! Jsou dokonalí, nevídaní pozemští tvorové Tví. Všechno je překrásné: stromy, tráva, keře a oblaka tvá. Ale je něco překrásnějšího než tvary květiny, podívej! Mé dílo mi přineslo větší radost než všechno, co jsi stvořil touhou. Mlčíš. Nechceš se na něj dívat? Ale je nejlepší! Mé stvoření se mi líbí nejvíc. Co je to s Tebou? Nechceš se na něj podívat?‘
Podíval se Adam na nemluvně. Nad vzbudivším se tělíčkem děťátka vzduch byl více modrý než obvykle i větřík nic nerozevlával, jenom někdo neviditelný nad rty děťátka ohýbal slaboučký stonek, skláněje květinu. A tři něžná zrnka květinového pylu se dotkla rtů děťátka. Ono - novorozeně - zamlaskalo pusinkou, blaženě vzdechlo, ručičkou i nožičkou zahýbalo a opět usnulo. Adam pochopil, že zatím, co on jásal, Bůh děťátko zahrnoval láskou, a právě proto mlčel.
A vzkřikl Adam:
‚Takže Ty jsi pomáhal! Takže jsi byl nablízku a stvoření jsi uznal?‘
A uslyšel tichou odpověď Otce:
‚Ne tak hlučně, Adame, svým jásotem vzbudíš dítě.‘
‚Takže sis, můj Otče, zamiloval, stejně jako mě, i mé stvoření? Nebo ho miluješ více než mě? Když ano, tak proč? Vysvětli! Vždyť není Tvé.‘
‚Láska, můj synu, má pokračování; v novém stvoření - pokračování tvé.‘
‚Takže já jsem tady a současně i v něm? Je v něm i Eva?‘
‚Ano, můj synu, vaše stvoření je ve všem podobné vám, nejen tělem. Duch a duše, spojující se v něm, rodí něco nového. A vaše snahy se prodlouží a mnohokrát zesílí radostné pocity.´
‚Copak nás bude mnoho?´
‚Zaplníš sebou celou zem. Všechno pochopíš citem a pak v jiných galaxiích tvá touha stvoří ještě překrásnější svět.´
‚Kde je kraj vesmíru? Co budu dělat, když k němu přijdu? Když všechno sebou zaplním, stvořím pomyšlené?´
‚Můj synu, vesmír sebou představuje mysl, z ní se zrodila touha, částečně je viditelná v hmotě. Když se přiblížíš ke kraji všeho, nový začátek a pokračování otevře tvá mysl. Z ničeho vznikne nové překrásné zrození tebe, odrážejíc sebou snažení, duši a touhu tvou. Můj synu, jsi nekonečný, věčný, v tobě jsou tvé tvořící touhy.´
‚Otče, jak je mi vždycky dobře, když mluvíš. Když jsi nablízku, tak Tě chci obejmout. Ale jsi neviditelný. Proč?‘
‚Můj synu, když má toužení o tobě přijímaly do sebe vesmírné energie, nestíhal jsem myslet na sebe. Mé touhy a myšlenky tvořily pouze tebe, netvořily můj viditelný vzhled. Ale existují mé viditelné výtvory, pociťuj, nerozebírej je. Rozebrat je pouze rozumem nedokáže nikdo v celém vesmíru.‘
‚Otče, je mi dobře, když mluvíš. Když jsi vedle - všechno je vedle mě. Když se octnu na jiném konci vesmíru, když pocítím v duši pochybnost nebo nepochopení, řekni mi, jak tě mám najít? Kde budeš v této době?‘
‚V tobě a vedle tebe. V tobě je všechno, můj synu, jsi vládce všech vesmírných energií. Všechny vesmírné protiklady jsem vyvážil v tobě, právě tím sebou představuješ to nové. Nedovol žádné z nich převládat v sobě. Tehdy i já budu v tobě.‘
‚Ve mně?‘
‚V tobě a vedle tebe. Ve tvém výtvoru jsi ty a Eva. V tobě je částečka má, a tak i ve tvém stvoření jsem Já.‘
‚Jsem tvůj syn, a kdo bude pro tebe nové stvoření?‘
‚Opět ty.‘
‚Koho budeš milovat více: mě, který jsem teď, nebo mě, narozeného znovu a znovu?‘
‚Láska je jedna, v každém novém vtělení a touze je více naděje.‘
‚Jak jsi moudrý, Otče, tolik tě chci obejmout!‘
‚Dívej se kolem. Viditelné výtvory jsou mé materializované myšlenky a touhy. Svou materiální úrovní bytí vždy můžeš s nimi komunikovat.‘
‚Miluji je, jako Tebe, Otče. Miluji také Evu a své nové stvoření. Kolem je Láska, chci být v ní věčně.‘
‚Můj synu, pouze v Prostoru Lásky budeš věčně žít.‘
Plynuly roky, lze tak říci, ale vždyť čas je pojem podmínečný. Plynuly roky, ale nač počítat? Smrt člověk dlouho nemohl v sobě poznat. A to znamená, že smrt tehdy ani nemohla existovat.“
JABLKO, KTERÝM SE NELZE NASYTIT
„Anastasie, když ze začátku všechno bylo tak dobře, tak co se stalo potom? Proč jsou teď na světě války a lidé hladovějí? Jsou krádeže, zločinci, sebevraždy a věznice. Plno nešťastných rodin a dětí-sirotků. Kam se poděly milující Evy? Kde je Bůh, který slíbil, že všichni věčně budeme žít v lásce? Ostatně, vzpomněl jsem si, co se o tomto říká v Bibli. Kvůli tomu, že člověk utrhl jablko ze zakázaného stromu a ochutnal ho, Bůh vyhnal člověka z ráje. Dokonce u brány postavil stráž, aby se tam opět nepouštěli ti, kteří se provinili.“
„Vladimíre, Bůh člověka z ráje nevyháněl.“
„Ne, vyháněl, četl jsem o tom. Ještě při tom člověka proklínal. Evě říkal, že je hříšnice a bude v mukách rodit a Adam bude v potu tváře získávat potravu. Tak se teď všechno s námi děje v realitě.“
„Vladimíre, popřemýšlej sám, možná že taková logika nebo její nepřítomnost je pro někoho prospěšná, má svůj cíl.“
„Co s tím má společného logika a něčí cíl?“
„Prosím, uvěř. Každý sám by se měl naučit chápat a hodnotit situaci svou Duší. Jen když sám popřemýšlíš, budeš moci pochopit, že Bůh člověka nevyháněl z ráje. Doteď zůstal všech milujícím Otcem. Bůh - je Láska, o tom jsi také četl.“
„Četl.“
„Tak kdepak je v tom případě logika? Vždyť milující rodič nikdy nevyhodí z domu své dítě. Milující rodič, sám snášeje útrapy, odpouští svým dětem jakékoliv hříchy. A nepohlíží Bůh bezúčastně na všechna trápení lidí, svých dětí.“
„Pohlíží nebo nepohlíží - nevím. Ale všem je jasné, že jim nečelí.“
„Copak to povídáš, Vladimíre. Samozřejmě, že vydrží i tuto bolest od syna-člověka. Ale jak dlouho lze nepřijímat Otce? Necítit Jeho lásku, nevidět?“
„Pročpak se najednou tak vzrušuješ? Řekni konkrétněji. Kde, v čem jsou dnešní projevy Boží lásky k nám?“
„Až budeš ve městě, podívej se pozorně kolem sebe. Živý koberec zázračné trávy je pokrytý bezduchým asfaltem, kolem, ze škodlivého betonu, se tyčí giganti, kterým se říká domy, mezi nimi kmitají auta, čoudící smrtelný plyn. Ale mezi kamennými kolosy, jen co najdou malinký ostrůvek, vyráží travička a květiny - výtvory Boha. Šustěním listí, zpěvem ptáků stále vzývá své dcery a syny, aby si uvědomili dějící se a vrátili se do ráje.
Stále se zmenšuje ze země jdoucí Lásky záření, již dávno by se zmenšilo i sluneční odrážení. Ale On svou energií neustále zesiluje životadárnost slunečních paprsků. Jako i před tím miluje své dcery a syny. Věří, čeká, touží, jak jednou, za dalšího úsvitu, člověk si najednou uvědomí a jeho pochopení vrátí Zemi původní kvetení.“
„Ale jak se na Zemi všechno stalo proti Božím touhám a něco nepochopitelného se děje dál tisíce a možná miliony let? Jak je možné stále čekat a věřit?“
„Pro Boha čas neexistuje. Jako v milujícím rodičovi nezmizí v něm víra. A díky této víře my všichni teď žijeme. A sami tvoříme svůj život, používajíce svobodu, danou nám Otcem. A výběr cesty, nikam nevedoucí, nebyl lidmi zvolen náhle.“
„Ne náhle, v tom případě jak? Co znamená výraz „Adamovo jablko“?“
„V té době, jako i teď, vesmír byl zaplněný množstvím živých energií. Živé neviditelné byto
Vladimír Megre se narodil 23. července roku 1950. Předtím nikdy nepublikoval. Dříve - proslulý podnikatel, prezident Meziregionální asociace podnikatelů Sibiře. V roce 1994-95 organizoval na své náklady dvě velké obchodní expedice na lodích po ece Ob
Po dlouhou dobu bylo pro přátele a příbuzné záhadou, co donutilo podnikatele s desetiletou praxí utratit shromážděný kapitál a k tomu zastavit majetek na přípravu expedicí, které nejenže neměly žádný zisk, ale ani se nevyplatily.
V jeho knihách se otevírá tajemství intuitivního hledání. On přivezl z expedice to, co nelze ocenit v peněžním ekvivalentu. V řadě centrálních novin zveřejnil senzační materiály, které měly velké čtenářské ohlasy a komentáře vědců. Sám autor sdělil následující: „Nejsem spisovatel, nemám literární zkušenosti a omlouvám se čtenářům za styl mého psaní. Mé knihy nepatří do řady publicistiky, fantastiky nebo dobrodružné literatury, nehledě na neobvyklost a neskutečnost toho, co se stalo. Jejich žánr se mi nepodařilo určit.“
Anastasia
„Jsem člověk, žena!“, tvrdí o sobě tato vskutku pohledná poustevnice žijící uprostřed lesů sibiřské tajgy. Tak velmi vzdálena způsobu života současné civilizace, a přesto ví o něm samotném, jeho příčinách a důsledcích mnohem více, než kdokoliv z nás...
Obklopena pouze přírodou, božími výtvory, projevuje svoji upřímnou lásku ke všemu živému. Síla a rychlost jejich myšlenek již uchvátila mnohé čtenáře knih V. Megreho po celém světě natolik, že si počínají uvědomovat zhoubnost současného technokratického způsobu života a usilují o návrat k původním pramenům – uvědomělému soužití s přírodou, v souladu se zákony stvoření...
Teprve upřímná touha, čistota úmyslů a láska dělá člověka člověkem, člověka tvůrce, jenž je odměněn radostí při pozorování stvořeného...
Poznejte však Anastasii sami, skrze její myšlenky, skrze své vlastní srdce...!
Ukázka:
TOTO VŠECHNO EXISTUJE I TEĎ!
„Povím ti o stvoření, Vladimíre, a pak si každý odpoví na své otázky sám. Prosím, Vladimíre, poslouchej a napiš o velkém stvoření Stvořitele. Poslechni si a svou Duší zkus pochopit úsilí Boží touhy.“
Anastasia pronesla tyto věty a rozpačitě zmlkla. Dívá se na mě a mlčí. Zřejmě přišla do rozpaků proto, že pocítila nebo uviděla na mé tváři nedůvěru k tomu, že dokáže povědět o stvoření, o Bohu.
A proč by vlastně ve mně nebo v ostatních lidech neměla vznikat nedůvěra? Vášnivá poustevnice toho může hodně navymýšlet! Žádné historické důkazy nemá. Jestli někdo může přesvědčivě mluvit o minulosti, tak jsou to historici nebo archeologové. A o Bohu se mluví v Bibli a v knihách jiných náboženství. V různých knihách. Jenomže z nějakého důvodu se tam o Bohu mluví různě. Zdalipak to není tím, že nikdo nemá pádné důkazy?
„Existují důkazy, Vladimíre,“ odpověděla najednou jistě a vzrušeně Anastasia na nevyslovenou otázku.
„A kde jsou?“
„Všechny důkazy a všechny Pravdy vesmíru jsou navěky zachovány v každé lidské Duši. Nepřesnost, lež nemohou dlouho žít. Duše je odmítá. Právě proto se člověku podvrhuje množství různých teorií. Lež potřebuje stále novou podobu. Právě proto lidstvo soustavně mění své společenské zřízení. Snaží se v něm najít ztracenou Pravdu, ale mezitím se stále od ní vzdaluje.“
„Ale kdo a jak dokázal, že Pravda je uvnitř každého? V Duši nebo někde jinde v člověku? A pokud je, tak proč se schovává?“
„Naopak, každý den se snaží zjevit každému člověku. Věčný život kolem a věčnost života se tvoří Pravdou.“
Anastasia rychle přitiskla dlaně k zemi, přejela jimi po trávě a natáhla je ke mně.
„Podívej, Vladimíre, možná, že ony rozptýlí tvé pochybnosti.“
Podíval jsem se a uviděl: na napřažených dlaních byla semínka trávy, malý cedrový oříšek a plazil se tam nějaký brouček. Zeptal jsem se:
„A co to všechno znamená? No, například, ořech?“
„Podívej, Vladimíre, semínko je úplně malinké, ale když ho dáš do země, tak z něj vyroste majestátní cedr. Ne dub, ne javor, ne růže, ale pouze cedr. Ten opět zrodí stejné semínko a bude v něm, stejně jako v tom prvním, všechna informace původních pramenů. A i když miliony let zpátky nebo vpřed toto semínko se dotkne země, tak z něj vzejde pouze výhonek cedru. V něm, v každém semínku Božích dokonalých výtvorů je Stvořitelem založená všechna informace vrchovatou měrou. Míjí miliony let, ale informaci Stvořitele nikdy nedokáží vymazat. Také člověku, vyššímu výtvoru, v okamžiku stvoření bylo Stvořitelem všechno odevzdáno. Všechny Pravdy a všechna budoucí dění Otec, nadšený velkou touhou, vložil do svého milovaného dítěte.“
„Jakpak ale konec konců máme tuto Pravdu odněkud ze sebe vyjmout? Z ledvin, ze srdce nebo z mozku?“
„Z citů. Pokus se určit Pravdu svými city. Spolehni se na ně. Osvoboď se od merkantilistických teorií.“
„No dobře, jestli něco víš, tak mluv. Možná, že tě někdo dokáže pochopit svými city. Tak co je to Bůh? Mohli by Ho vědci definovat nějakou vědeckou formulí?“
„Vědeckou formulí? Tato formule svou délkou omotá Zem nejedenkrát. Když se zakončí, tak vznikne nová. Bůh je neméně než to, co může zrodit mysl. Je hmota a vakuum, i to, co není vidět. Je nesmyslné pokoušet se Ho pochopit rozumem. Všechny formule Země, všechnu informaci vesmíru stlač v malinkém semínku své Duše, proměň je v city a nech je projevit se.“
„Ale co mám cítit? Mluv jednodušeji, konkrétněji, jasněji.“
„O, Bože, pomoz mi! Pomoz mi pouze z dnešních spojení slov stvořit důstojný obraz.“
„No prosím, teď ti chybí slova. Raději nejdřív přečti výkladový slovník. Tam jsou všechna slova, která se teď používají.“
„Všechna dnešní. Ale současná kniha nemá ta slova o Bohu, která pronesli tví prarodičové.“
„Myslíš staroslovanská slova?“
„I dřívější. Před staroslovanským písmem byl způsob, kterým lidé předávali myšlenky svým potomkům.“
„Co to říkáš, Anastasie? Všichni vědí, že se normální písmo začalo dvěma pravoslavnými mnichy. Jmenovali se… Jakpak se jim říkalo, zapomněl jsem.“
„Možná chceš říci Cyril a Metoděj?“
„No ano. Vždyť písmo vytvořili oni.“
„Přesněji řečeno - změnili písmo našich praotců.“
„Jak změnili?“
„Na příkaz. Aby se navždy kultura Slovanů zapomněla. Aby zbytky vědění Původních Pramenů odešly z lidské paměti a zrodila se nová kultura, aby se národy podřídily jiným žrecům*.“
„Co s tím mají společného písemnictví a nová kultura?“
„Kdyby se teď děti učily psát a mluvit cizím jazykem a používat dnešní by jim bylo zakázané, řekni, Vladimíre, jak by se tvá vnoučata dozvěděla o dnešní době? Je lehké lidem připraveným o znalost minulosti vnucovat nové vědy, traktujíce je jako významné. A lze jim vyprávět o rodičích cokoliv. Odešel jazyk a s ním i kultura. Takový byl záměr. Ale ti, kteří si dávali takový cíl, nevěděli, že klíček Pravdy vždy neviditelně zůstával v lidské Duši. Stačí mu vypít kapku čisté rosy - a vzklíčí, zmužní. Dívej se, Vladimíre. Přijmi, prosím, má slova, pociť, co stojí za nimi.“
Anastasia mluvila, jednou pomalu pronášejíc slova, podruhé rychle odsekávajíc věty, anebo zmlkla a na okamžik se zamyslela, jako by z prostoru dostávala fráze, táhlé a neobvyklé pro náš jazyk. A občas se do její řeči vplétala nějaká pro mě neznámá slova. Ale pokaždé, jakmile pronesla nesrozumitelná slova, jako by se vzchopila a vyměnila je na správná nebo více srozumitelná. A stále se snažila něco dokázat, mluvíc o Bohu:
„Je všeobecně známo, že člověk je podoba a obraz Boha. Ale v čem? Kde jsou v tobě charakteristické rysy Boha? Přemýšlel jsi někdy o tom?“
„Ne, nějak se mi nestávalo, abych o tom přemýšlel. Raději mi o nich pověz sama.“
„Když se člověk, unavený každodenní pomíjivostí, chystá usnout, když přestává cítit své uvolněné tělo, komplex neviditelných energií, jeho druhé „Já“, částečně opouští tělo. A v tomto okamžiku pro něj
žrec* - (pohanský) kněz
neexistují zemské hranice. Neexistují pro něj ani čas, ani vzdálenost. Tvé vědomí, za méně než okamžik, překonává jakékoliv hranice vesmíru. A komplex citů vnímá minulé nebo budoucí události, analyzuje, k současnému dni přirovnává a touží. Toto všechno vypovídá o tom, že člověk pociťuje nezměrný vesmír nejen svým tělem. Jeho, Bohem darovaná, mysl tvoří. Pouze lidská mysl má schopnost tvořit jiné světy nebo měnit stvořené.
Stává se, že člověk ve spánku křičí, něčeho se leká. To se komplex jeho citů, osvobozený od pozemské pomíjivosti, leká spáchaného v minulosti nebo v budoucnu.
Stává se, že člověk ve snu tvoří. Jeho výtvory se snaží pomalu nebo rychle vtělit do pozemského bytí. A zdali se vtělí ve zvrácené formě nebo zářící harmonií, částečně nebo úplně, záleží na tom, do jaké míry se jeho tvoření zúčastní nadšení. Nakolik přesně a do detailů budou vzaté v úvahu všechny aspekty v okamžiku tvoření. Do jaké míry tvé nadšení zesílí tvé božské „Já“.
V celém vesmíru jen Bohu jedinému a synovi Boha - člověku - přísluší tvoření.
Počátkem všeho je Boží mysl. V živé hmotě je Jeho touha přetvořena. I lidskému konání nejdřív předchází myšlenka a touha.
Všichni pozemští lidé mají stejné možnosti tvoření, ale lidé své možnosti využívají různě. I v tomto je člověku dána úplná svoboda. Svoboda je dána!..
Teď mi, Vladimíre, řekni: jaképak se dneska dětem Boha zdají sny? Například tobě, tvým přátelům, známým. Na co používají své tvořivé touhy? Na co je používáš ty?“
„Já? No… jak to na co? Jako všichni jsem se snažil vydělat více peněz, abych se nějak zabezpečil v životě. Pořídil jsem si auto, a ne jedno. A hodně dalšího, potřebného pro
život, například slušný nábytek.“
„A to je všechno? Pouze na toto jsi používal svou, Bohu náležející, tvořivou touhu?“
„Vždyť ji na tohle používají všichni lidé.“
„Na co?“
„Na peníze! Jak se bez nich obejít? Například obléknout se do normálních šatů, lépe se najíst, něco koupit, popít. Všechno je tady jasné. A ty - „na co?“.“
„Najíst se… popít. Vladimíre, pochop, toto všechno a v přebytku od prvopočátku je všem dáno.“
„Dáno? No a kampak se to potom vytratilo?“
„A co si sám myslíš - kam?“
„Myslím, že se ty původní oděvy jednoduše roztrhaly, unosily se a všechno první jídlo lidé již dávno snědli. Teď je jiná doba, jiná móda na oblečení a chutě ohledně jídla se změnily,“
„Vladimíre, Bůh dal svému synovi netlející oděv, zásoby jídla jsou takové, že by se nikdy nevyčerpaly.“
„A kdepak to všechno je teď?“
„Toto všechno se i teď uchovává, existuje.“
„Pak řekni kde. Jak lze uvidět skrýše, ve kterých je ukryto dodnes tolik zásob?“
„Hned to uvidíš. Jenom se dívej city. Pouze city dokážeš poznat podstatu výtvorů Boží touhy.“
POČÁTEK TVOŘENÍ
„Představ si počátek. Ještě nebyla Země. Hmota ještě neodrážela vesmírné světlo. Ale vesmír, stejně jako teď, byl zaplněný velkým množstvím různých energií. Živé bytosti těch energií ve tmě myslely a ve tmě tvořily. Vnější světlo nepotřebovaly. Uvnitř sebe si svítily. A v každé bylo vše - i mysl, i pocity i energie snažení. Ale přece mezi nimi byly rozdíly. V každé jedna energie převládala nad ostatními. Jako i teď je ve vesmíru bytost ničení a bytost tvořící život. A také měly množství různých odstínů, podobajících se lidským citům. Tyto vesmírné bytosti se nijak nemohly dotýkat. Uvnitř každé bytosti množství energií vytvářelo jednou mdlý, podruhé bleskurychlý pohyb. A uvnitř sebe, sebou stvořené, na místě také ničilo. Jejich pulsace vesmír neměnila, nikým nebyla viděná, a každá si myslela, že je jediná v prostoru. Jediná!
Nejasnost svého předurčení jim nedávala možnost stvořit nehynoucí dílo, které by přineslo uspokojení. Proto pulsace byla v bezčasovosti a v bezmeznosti, ale nebyl všeobecný pohyb.
Najednou jakoby impulsem všechny pocítily kontakt! Současně všechny bytosti nezměrného vesmíru. To mezi těmi živými energetickými komplexy najednou jeden ozářil ostatní. Jestli byl tento komplex starý nebo velmi mladý - nejde říci běžnými slovy. Jestli vznikl z vakua nebo z jisker všeho, na co lze pomyslet - to není důležité. Tento komplex se velice silně podobal člověku! Člověku, žijícímu dnes! Podobal se jeho druhému „Já“. Ne materiálnímu, ale věčnému, svatému. Jeho živé energie snažení a touhy se poprvé lehce začaly dotýkat všech existujících ve vesmíru. A on samotný byl tak vášnivý, že všechno uvedl do pohybu pocitů. Poprvé ve vesmíru zazněly zvuky komunikace. A kdyby se první zvuky převedly na dnešní slova, tak bychom pocítili smysl otázek a odpovědí. Ze všech stran nezměrného prostoru k Němu jedinému mířila jedna otázka, vyslovená všemi:
‚Co si tak vášnivě přeješ?‘ ptali se všichni.
A On jim odpovídal, jistý ve své touze:
‚Společné tvoření a radost pro všechny z jeho pozorování.‘
‚Co může přinést radost pro všechny?‘
‚Narození!‘
‚Narození čeho?! Dávno jsme každý soběstačný.‘
‚Narození, v kterém budou obsažené částečky všeho.‘
‚Jak lze v jednom celku spojit všechno ničící a všechno tvořící?‘
‚Nejdřív uvést do rovnováhy protikladné energie v sobě!‘
‚Kdo je schopný dokázat něco podobného?‘
‚Já.‘
‚Ale existuje energie pochybnosti. Navštíví tě pochybnost a zničí tě, na drobné kousky tě roztrhá množství různých energií. Nikdo nedokáže udržet protiklady v jednom celku.‘
‚Ale existuje také energie přesvědčení. Přesvědčení a pochybnost, když jsou vyvážené, pomohou přesnosti a kráse budoucího stvoření.‘
‚Jak se můžeš nazvat ?‘
‚Jsem Bůh. Dokážu částečky všech vašich energií do sebe přijmout. Já odolám! Já stvořím! Tvoření přinese radost celému vesmíru!‘
Všechny bytosti z celého vesmíru současně namířily části svých energií k Němu jedinému. A každá se snažila převládat nad všemi, aby se do toho nového jako nejvyšší vtělila pouze ona.
Tak se začal velký boj všech vesmírných energií. Neexistuje délka času ani míra objemu, které by umožnily popsat rozsah toho boje. Klid nastoupil až tehdy, když všechny navštívilo uvědomění: nic nemůže být vyšší a silnější než jedna vesmírná energie - energie Božské touhy.
Bůh vlastnil energii touhy. Dokázal všechno do sebe přijmout, vyvážit, usmířit a začal tvořit. Tvořit ještě v sobě. Ještě uvnitř sebe, vytvářeje výtvory budoucna, s rychlostí, kterou nelze určit, zahrnoval láskou každý detail, pro každý výtvor promýšlel vzájemné spojení se vším. Všechno dělal sám. Sám ve tmě nedohledného vesmíru. Sám v sobě zrychloval pohyb všech vesmírných energií. Neznalost výsledku všechny lekala a oddalovala od Tvůrce. Stvořitel se ocitl ve vakuu. A to vakuum se zvětšovalo.
Byl chlad zmrtvení, úlek a odcizení kolem. A On jediný již viděl překrásné úsvity, slyšel zpěv ptáků a cítil aróma kvetení. Svou vášnivou touhou sám tvořil překrásná díla.
,Zastav,‘ tvrdily Mu, ‚jsi ve vakuu, teď vybuchneš! Jak v sobě udržuješ energie? Nic ti nepomáhá stěsnat se, nyní je tvůj úděl pouze vybuchnout. Ale jestli máš ještě okamžik, zastav se! Tiše rozpusť své tvořící energie.‘
A On jim odpovídal:
,Mé touhy! Nezradím je! Pro ně budu pokračovat ve stěsnávání a zrychlování svých energií. Mé touhy! V nich vidím, jak v trávě uspěchanec-mravenec běhá mezi květinami. A orlice v odvážném vzletu učí létat své syny.‘
Svou nevědomou energií Bůh v sobě zrychloval pohyb všech vesmírných energií. Nadšení je stěsnávalo do semínka v Jeho Duši.
A najednou pocítil dotek. Ze všech stran, všude Jej ožehla neznámá energie a hned se vzdálila, na dálku svým teplem ohřívajíc, nějakou novou silou naplňujíc. A vše, co bylo vakuem, se najednou rozsvítilo. Vesmír uslyšel nové zvuky, když se Bůh zeptal s něžným nadšením:
‚Kdo jsi? Jaká energie?‘
Odpověděla mu slova hudby:
‚Jsem energie lásky a nadšení.‘
‚Mám v sobě tvou částečku. Dokázala zadržet energie pohrdání, nenávisti a zlobu.‘
‚Jsi Bůh, tvá energie - touha Tvé duše - dokázala všechno uvést do harmonie. A jestli má částečka jí pomohla, tak mě vyslechni, o Bože, a pomoz mi.‘
‚O co žádáš? Proč ses mě dotkla vší sílou svého ohně?‘
‚Pochopila jsem, že jsem Láska. Nemohu částečně… Chci se Tvé duši odevzdat celá. Vím, že mě celou do sebe nevpustíš, aby se neporušila harmonie mezi dobrem a zlem. Ale zaplním vakuum kolem Tebe sebou. Ohřeji všechno uvnitř, kolem Tebe. Nedotknou se vesmírný chlad a mlha Tebe.‘
‚Co se děje? Co? Ještě silněji jsi zazářila!‘
‚Ne já sama. Tohle je Tvá energie! Tvá duše! Pouze se odrazila ode mě a odražené světlo do Tvé navi* vrací se.‘
Vzkřikl odvážný a cílevědomý Bůh, nadšený Láskou:
‚Vše se zrychluje. Vše ve mně bouří. O, jak je překrásné nadšení! Tak ať se splní výtvory mé touhy Láskou zářící!‘“
nav* - neviditelný svět
TVÉ PRVNÍ OBJEVENÍ
„Země! Jako jádro celého vesmíru a centrum všeho vznikla viditelná planeta - Země! Najednou bylo kolem vidět hvězdy, slunce a měsíc. Neviditelné tvořící světlo, jdoucí ze Země, v nich nacházelo svůj odraz.
Poprvé se ve vesmíru objevil nový aspekt bytí! Materiální aspekt, a ten zářil.
Od okamžiku objevení Země nic a nikdo nevlastnil viditelnou hmotu. Země se dotýkala všeho, co bylo ve vesmíru, ale i byla sama sebou. Zjevila se soběstačným výtvorem. Všechno, co rostlo, žilo, plavalo a lítalo, neumíralo, nikam nemizelo. Dokonce z hniloby se tvořila muška a jí se stravovaly jiné formy života. Všechno splývalo do jediného překrásného života.
Všechny vesmírné bytosti se s podivem a nadšením začaly dívat na Zem. Země se dotýkala všeho, ale nikomu nebylo dáno se dotknout jí.
Uvnitř Boha vzrůstalo nadšení. A v záření Lásky, jež zaplnila vakuum, Božská bytost měnila své obrysy a nabírala formy, které teď má lidské tělo.
Boží mysl pracovala mimo rychlost, mimo čas. V nadšení a osvícení na nekonečnost předháněla myšlenky všech energií a tvořila! Ještě jedno, zatím v sobě, neviditelné stvoření.
Najednou zaplálo ozáření, a jako ožehnutá novým zápalem, se zachvěla energie Lásky. A v radostném nadšení vzkřikl Bůh:
‚Dívej se, vesmíre, dívej! Tady je můj syn! Člověk! Stojí na Zemi. Je materiální! A má v sobě částečky všech vesmírných energií. Žije na všech úrovních bytí. Je má podoba a obraz můj, a jsou v něm částečky všech vašich energií. Tak si ho zamilujte! Zamilujte si ho!
Můj syn přinese radost všemu existujícímu. Je stvoření! Je narození! Je všechno ze všeho! Stvoří nový výtvor a v nekonečnost se promění jeho stále opakující se obnovení.
Když sám, když násobený mnohokrát, vydávající neviditelné světlo a spojující ho vjedno, bude řídit celý vesmír, daruje radost života všemu. Všechno jsem mu odevzdal a také mu odevzdávám pomyšlené v budoucnu.‘
Tak jsi poprvé stál na překrásné Zemi.“
„O kom mluvíš? O mně?“
„O tobě a o tom, kdo se dotkne toho napsaného řádku.“
„Anastasie, jakpak je to možné? Tady není žádná souvislost. Jakpak mohou všichni čtenáři stát tam, kde stál, jak bylo řečeno, pouze jeden. V Bibli se také o tom mluví. Ze začátku byl pouze jeden člověk, říkalo se mu Adam. Také jsi řekla, že Bůh stvořil jednoho.“
„Všechno je správné, Vladimíre. Ale podívej se, z jednoho jsme vzešli všichni. Jeho částečka a informace, uložená do ní, se vtělovala do všech ostatních lidí, narozených na Zemi. A jestli vůlí své myšlenky odhodíš tíhu svých pomíjivých starostí, tak pocítíš ty pocity, které se dodnes uchovávají v malinké částečce. Byla tam, pamatuje si všechno. Je teď v tobě a v každém člověku žijícím na zemi. Dej jí možnost projevit se, pociť, co jsi viděl ty, a ty, který čteš tento řádek, co jsi viděl na začátku své cesty.“
„To je neuvěřitelné! Tak copak to vychází, že všichni žijící lidé byli tam, na té Zemi, na samém začátku?“
„Ano. Jenže ne na té Zemi, ale na této. Jenomže Země měla jinou tvář.“
„A jak lze nás všechny společně pojmenovat?“
„Pro tebe je více obvyklé uslyšet jméno Adam? Budu ho používat, ale představ si, že jsi to ty. A také ať si každý sebe představí pod tímto jménem. Lehce napomohu slovy lepší představivosti.“
„Ano, pomoz. Protože zatím si nějak obtížně představuji sebe v těch časech.“
„Aby to bylo lehčí, představ si, že jsi vešel do zahrady na rozmezí jara a léta, a v této zahradě jsou plody podzimu. Jsou v něm bytosti, které poprvé vidíš. Je těžké obsáhnout pohledem všechno najednou, když všechno je nové a v každém - dokonalost. Ale vzpomeň si, jak jsi ty, Adam, poprvé uviděl květinu a zastavil na ní svou pozornost. Na úplně malinké květině.
Chrpově modrá barva, tvary lístečků se skládaly z plavných linií. Okvětní lístečky se lehce třpytily, jako by odrážely nebeské světlo. A ty, Adam, jsi přisedl ke květině, kochaje se pohledem na výtvor. A ať ses díval na ni jakkoliv dlouho, obraz květiny se měnil. Větřík s láskou pohoupával květinou na slaboučkém stonku a pod slunečními paprsky se hýbaly okvětní lístky, měníce úhel odrážení světla a své něžnější polotóny. Lístečky se jednou chvěly ve vánku, podruhé jako na pozdrav mávaly pohledu člověka, anebo jako by dirigovaly hudbu, znějící v duši. A jemnější aróma květiny se snažilo obejmout tebe, člověka.
Najednou Adam uslyšel mohutný řev a postavil se, otočil se směrem k řvaní. Opodál stál obrovský lev s lvicí. A lev o sobě dával znát celému okolí.
Začal se Adam dívat na hezký a mohutný trup korunovaný hustou hřívou. Lev také uviděl Adama a zvíře okamžitě velkými kroky zamířilo k člověku. Lvice za ním nezaostávala. Adam se zadíval se zalíbením na hru mohutných svalů. Tři metry před Adamem se zvířata zastavila. Laskal je pohled člověka, z něhož vycházela něha a polaskaný lev se v něze spustil na zem. Lvice si také lehla vedle něj, nehýbala se, aby neporušila blahodárné teplé světlo jdoucí k nim od člověka.
Adam probíral prsty lví hřívu, prohlížel si drápy mohutné tlapy a bílé tesáky a dotýkal se jich, usmíval se, když lev mručel blažeností.“
„Anastasie, co je to za světlo, vycházející na počátku z člověka, že ho ani lev neroztrhal? A proč teď světlo nevychází? Vždyť teď nikdo nesvítí.“
„Vladimíre, copak sis nevšiml, teď je také velký rozdíl. Pohled člověka rozlišuje všechno pozemské: malinkou bylinku, krvelačné zvíře a kámen se zpomalenou myslí. Tajemný, záhadný je naplněný nevysvětlitelnou silou. Pohled člověka může být laskajícím. A také může zahalit všechno živé chladem ničení. Řekni, tobě se například nestávalo, že tě ohřál nějaký pohled? Nebo se ti dělalo nepříjemně na duši od něčích očí?“
„Vlastně ano. Stávalo se, že jsem cítil, když se někdo na mě díval. Kdy se díval příjemně a kdy - ne.“
„No vidíš, takže ty také víš, že laskající pohled vytváří v tobě příjemné teplo. A že ničení a chlad přináší jiný pohled. V první dny byl pohled člověka mnohokrát silnější. Stvořitel udělal to, že všechno živé se snažilo být ohřáté tímto pohledem.“
„Kampak se teď ztratila všechna síla lidského pohledu?“
„Ne všechna. Zůstalo jí ještě dost, ale pomíjivost a povrchnost myšlení, jiná rychlost myšlenky, chybná představa podstaty a mdlost uvědomění kalí pohled, nedávají se otevřít tomu, co všichni od člověka čekají. Teplo Duše je uchováno v každém uvnitř. Ach, kdyby se mu celému podařilo u každého se otevřít! Všechna skutečnost by se proměnila v původní překrásnou zahradu.“
„U všech lidí? Jak to bylo na počátku u Adama? Copak se tohle může stát?“
„Změnit se může všechno, o co usiluje lidská mysl, spojená v jediný celek. Když byl Adam sám, síla jeho mysli byla taková, jakou teď má celé lidstvo.“
„Oho! Proto se ho lev bál?“
„Lev se člověka nebál. Pokořoval se blahodárnému světlu. Všechno existující se snaží poznat blaho, které je schopen vytvořit jedině člověk. Pro tohle je všechno, existující nejen na Zemi, připraveno pociťovat člověka jako přítele, bratra a boha. Rodiče se vždycky snaží všechny lepší schopnosti vložit do svých dětí. Pouze rodiče si upřímně přejí, aby schopnosti dětí převyšovaly jejich. Stvořitel v plné míře odevzdal člověku, svému dítěti, všechno to, o co se sám snažil v návalu nadšení. A jestli všichni jsou schopni pochopit to, že Bůh je dokonalý, tak rodičovskými pocity ať všichni pocítí, jakým se snažil stvořit rodič-Bůh své dítě, milovaného syna-člověka. Jak se nebál zodpovědnosti a jak se navěky zavázal sám sobě nevzdávat se svého výtvoru, když pronesl slova, která přes miliony let k nám došla: ‚Je syn můj, člověk. Je můj obraz! Má podoba.‘“
„Takže Bůh chtěl, aby jeho syn, výtvor, no.. zkrátka člověk byl silnější než On?“
„Potvrzením toho je snaha všech rodičů.“
„A copak, Adam v svůj první den splnil touhy Boha? Co dělal pak, po setkání se lvem?“
„Snažil se poznat všechno existující. Určit název a předurčení každého tvora. Stávalo se, že svůj úkol splnil rychle, také se stávalo, že se s ním dlouho páral. Jako například k večeru svého prvního dne se snažil stanovit předurčení brontosaura, ale nevyřešil úkol. A brontosauři zmizeli ze Země.“
„Proč zmizeli?“
„Zmizeli proto, že člověk nevyznačil jejich předurčení.“
„A brontosauři - to jsou ti, kteří byli několikrát větší než sloni?“
„Ano, větší než sloni, a měli nevelká křídla, na dlouhém krku byla nevelká hlava, z jejíž tlamy chrlil plamen.“
„Jako v pohádce. Například sedmihlavý drak v lidových pohádkách také chrlil plamen. Ale toto je v pohádkách, ne ve skutečnosti.“
„Občas se v pohádkách o minulé skutečnosti mluví jinotajně, ale stává se, že také přesně.“
„Nepovídej. A z čeho se skládala tato obluda? Jak může z tlamy živého zvířete vycházet oheň? Nebo se oheň myslí alegoricky? No, řekněme, nestvůra vydechovala zlobu?“
„Obrovský brontosaurus nebyl zlý, ale dobrý. Jeho vnější objem sloužil pro odlehčení váhy.“
„Jak velký objem může sloužit pro odlehčení váhy?“
„Čím více balón bude zaplněn tím, co je lehčí než vzduch, tím lehčí bude.“
„Co s tím má společného brontosaurus, vždyť není balón?“
„Brontosaurus byl také živou vzduchovou koulí. Konstrukce jeho kostry byla lehká a vnitřní orgány - malé. Uvnitř, jako v balónu, byla prázdnota a stále se zaplňovala plynem, který je lehčí než vzduch. Když povyskočil a mával křídly, tak dokázal trochu letět. Když se vytvářel přebytek plynu, vydechoval jej tlamou. Z tlamy trčely křemenné tesáky, jejichž tření mohlo vytvářet jiskru. A plyn, jdoucí z břišní dutiny, se vzněcoval a chrlil z tlamy jako plamen.“
„To určitě! Počkej, počkej a kdopak ho stále zaplňoval plynem?“
„Vždyť ti říkám, Vladimíre, že se plyn sám uvnitř produkoval při zpracování jídla.“
„Tohle není možné! Plyn je pouze v nitru Země. Odtamtud se těží a pak se jím plní bomby, nebo jej potrubím dodávají ke sporákům, do kuchyně. A tady z jídla - tak jednoduše!“
„Ano, jednoduše.“
„Neuvěřím v takovou jednoduchost a myslím si, že nikdo v ni neuvěří. A budou pochybovat nejen o tom, co jsi řekla o brontosaurovi, ale i o všem ostatním, co říkáš. Takže o tomto psát nebudu.“
„Vladimíre, copak myslíš, že se mohu mýlit, lhát?“
„Lhát, nelhat, ale s plynem ses určitě zmýlila.“
„Nezmýlila jsem se.“
„Dokaž to.“
„Vladimíre, tvůj žaludek a žaludky ostatních lidí produkují dnes stejný plyn.“
„To není možné.“
„A ty tomu uvěř. Zkus ho zapálit, když z tebe vychází.“
„Jak ze mě? Odkud? Kde mám zapálit?“
Anastasia se zasmála a se smíchem řekla:
„Nebuď jako dítě. Sám popřemýšlej, je to intimní otázka.“
Čas od času jsem přemýšlel o tom plynu. Proč jen jsem na něm uvízl? A konec konců jsem se rozhodl provést tento pokus. A udělal jsem to po návratu od Anastasie. Hoří! A na všechna její slova o prvních dnech Adama, nebo o našich prvních dnech, vzpomínám se stále větším zájmem. Z nějakého důvodu vzniká takový pocit, že jsme si z nich něco zapomněli vzít do dnešního dne. Nebo pouze já jsem na to zapomněl. Ostatně, ať každý sám za sebe rozhodne, až se dozví, jak pokračoval první den Člověka. Anastasia o něm vyprávěla takhle.
DEN PRVNÍ
„Všechno pro Adama bylo zajímavé. Každá bylinka, důmyslný brouček, nebeští ptáci a voda. Když poprvé uviděl řeku, zadíval se se zalíbením, jak na sluníčku se jiskříc běží průhledná voda, a spatřil v ní rozmanitost života. Adam se rukou dotkl vody. Proud vody ruku hned objal a laskal na ní všechny záhyby, lákal ho k sobě. Celý se ponořil do vody a tělo se hned udělalo lehčím, voda jej držela, a zurčíc, hned celé tělo polaskala. Dlaněmi vyhodil vodu vzhůru a naplnil se obdivem z toho, jak paprsky sluníčka hrály v každé krůpěji, pak tyto kapky opět přijímal proud vody. A s radostným pocitem pil Adam vodu z řeky. A do západu slunce se kochal pohledem a přemýšlel, pak se opět koupal.“
„Počkej, Anastasie, řekla jsi, že se napil, ale jedl Adam za celý den alespoň něco? Čím se živil?“
„Kolem bylo mnoho rozmanitých plodů, chuťově různých, a bylin, vhodných k jídlu. Ale v první dny Adam necítil hlad. Byl nasycený vzduchem.“
„Vzduchem? Ale vzduchem sytý nebudeš. Dokonce je takové pořekadlo.“
„Tím vzduchem, který dýchá člověk, se teď vskutku nelze stravovat. Dnešní vzduch je umrtvený a dosti často bývá škodlivý pro duši a tělo. Řekl jsi o pořekadle, že se vzduchem nelze nasytit, ale je i jiné: ‚Samotným vzduchem jsem se krmil.‘ Právě ono odpovídá tomu, co bylo dáno člověku zpočátku. Adam se narodil v překrásné zahradě a ve vzduchu, jež ho obklopoval, nebyla žádná škodlivá částečka. V tom vzduchu byl rozpuštěný pyl a krůpěje nejčistší rosy.“
„Pyl? Jaký?“
„Květinový pyl a bylinkový, šířící étery ze stromů a plodů. Z těch, co byly poblíž i přinesené větříkem ze vzdálených míst. Tehdy problémy jídla nijak neodváděly člověka od důležitých záležitostí. Všechno okolí jej vyživovalo prostřednictvím vzduchu. Stvořitel původně udělal všechno tak, že všechno živé na zemi se v zápalu lásky snažilo posloužit člověku. Vzduch, voda a větřík životodárné byly.“
„V tomto máš pravdu: vzduch bývá velmi škodlivý, ale člověk vymyslel klimatizační zařízení. Očišťuje vzduch od škodlivých látek. Prodává se také minerální voda v láhvích. Takže teď problémy vzduchu a vody pro mnohé lidi, kteří nejsou chudí, jsou vyřešeny.“
„Bohužel, Vladimíre, klimatizační zařízení problém neřeší. Zadržuje škodlivé částečky, ale ještě více umrtvuje vzduch. Voda, která se uchovává v láhvích, zazátkováním umírá. Vyživuje pouze staré buňky těla. Pro nové narození, aby se buňky tvého těla stále obnovovaly, jsou zapotřebí živý vzduch a voda.“
PROBLÉMY POTVRZOVALY DOKONALOST ŽIVOTA
„Toto všechno měl Adam?“
„Ano, měl! Proto jeho mysl letěla rychle. Za relativně krátkou dobu dokázal všemu dát předurčení. Sto osmnáct let uběhlo jako jeden den.“
„Sto osmnáct let - do tak vysokého věku žil Adam sám?“
„Sám, v uchvacující zajímavé práci žil první člověk - Adam. Jeho sto osmnáct let mu nepřineslo stáří, ale rozkvět.“
„Ve sto osmnácti letech člověk stárne, dokonce se považuje za dlouhověkého, přemáhají ho různé nemoci a choroby.“
„Toto je teď, Vladimíre, ale tehdy se nemoci člověka nedotýkaly. Životnost každé buňky byla delší, ale i když se buňka unavovala, bylo jí dáno odumřít, tak okamžitě místo ní vznikala nová, plná energie. Lidské tělo mohlo žít tolik let, kolik si přály Duch a Duše.“
„Tak to vypadá tak, že dnešní člověk sám nechce žít déle?“
„Svými činy každou vteřinu zkracuje svůj věk a smrt pro sebe vymyslel sám člověk.“
„Jak to vymyslel? Vždyť přichází sama. Proti vůli.“
„Když kouříš nebo požíváš alkohol, když vjíždíš do města, nasycujícího vzduch smradem spálenin, když konzumuješ umrtvené jídlo a zlobou požíráš sám sebe, tak řekni, Vladimíre, kdo jiný než ty sám přibližuješ svou smrt?“
„Teď pro všechny nastal takový život.“
„Člověk je volný. Každý sám buduje svůj život a každou vteřinou určuje svůj věk.“
„A co, tehdy, no…, tam, v ráji neexistovaly problémy?“
„Problémy, i když se objevovaly, tak se řešily ne jako újma, ale dokonalost života potvrzovaly.“
PRVNÍ SETKÁNÍ
„Jednou, ve svých sto osmnácti letech, se Adam vzbudil za ranního úsvitu, ale jaro v něm nevyvolalo nadšení. A nevstal vstříc slunečním paprskům jako obvykle.
V listoví nad ním zvonivě zpíval slavík. Adam se otočil opačným směrem od zpěvu ptáka.
Před zrakem, se zatajeným chvěním, jaro zaplňovalo prostor, zurčením vody řeka zvala k sobě Adama, dováděly nad ním vlaštovky. Oblaka měnila podivné obrazy. Něžnější aróma bylin, květin, stromů a keřů se snažilo jej obejmout. O, jak se tehdy Bůh podivil! Mezi jarní velkolepostí pozemských výtvorů, pod nebeskou modří Jeho syn-člověk byl smutný. Jeho milované dítě nepřebývalo v radosti, ale v zármutku. Co pro milujícího Otce může být smutnější než tento obraz?
Množství božských energií, jež odpočívaly sto osmnáct let od stvoření, se okamžitě dalo do pohybu. Celý vesmír znehybňoval. V aureole energie Lásky zářilo takové zrychlení, dříve nevídané, že všechno existující chápalo: Bůh zamýšlí nové tvoření. Ale co ještě lze vytvořit po tom, co se tvořilo na vrcholu nadšení? Tehdy to ještě nikdo nechápal. A rychlost Boží mysli narůstala. Energie Lásky mu šeptala:
,Opět jsi všechno uvedl do nadšeného pohybu. Energie ožehují tvé vesmírné prostory. Jak to, že sám nevybuchuješ a nehoříš v takovém zápalu? Kam míříš? K čemu? Já už tebou nezářím. Podívej, můj Bože, já tebou hořím, proměňuji planety v hvězdy. Zastav se, všechno lepší už jsi stvořil, u tvého syna zmizí smutek. Zastav se, o Bože!..‘
Úpěnlivé prosby Lásky Bůh neslyšel. A výsměchy vesmírných bytostí nevnímal. Jako mladý a vášnivý sochař pokračoval v zrychlení všech energií. A najednou po celém nezměrném vesmíru zazářilo, jako hvězda nevídané krásy, a všechno existující vydechlo údivem, i sám Bůh zašeptal nadšeně:
,Dívej se, vesmíre! Dívej! Mezi pozemskými výtvory stojí má dcera. Jak dokonalé a překrásné jsou její rysy. Bude důstojná mého syna. Neexistuje dokonalejší výtvor než ona. V ní je obraz a podoba má a všechny vaše částečky, tak si ji zamilujte, zamilujte si ji!
On a ona! Můj syn a dcera má přinesou radost všemu existujícímu! A na všech úrovních bytí vystaví překrásné vesmírné světy!‘
Trávou, umytou rosou, šla z pahorku svátečním dnem v paprscích úsvitu k Adamovi děva. Graciózní chůze, ladná postava, plavné a něžné křivky těla, v odstínech pokožky - světlo Božího úsvitu. Stále blíž a blíž. Tady je! Před Adamem, ležícím na trávě, stanula děva.
Větřík upravil zlaté pramínky, odhaluje čelo. Vesmír zatajil svůj dech. O, jak je překrásný její vzhled - tvého výtvoru, Bože!
Adam, ležící na trávě, pouze pohlédl na vedle stojící děvu, lehce zívl a otočil se, zavřel oči.
Všechny vesmírné bytosti tehdy uslyšely, ale ne slova, uslyšely, jak ve svých myšlenkách mdle uvažoval Adam o novém stvoření Boha: ,A je to tady, přiblížil se ještě jeden nový tvor. Nic nového v něm není, pouze se mi podobá. Kolenní klouby u koňů jsou více pružné a pevnější. Leopard má kůži zářivější, veselejší. A k tomu se ještě přiblížil bez pozvání, a já jsem dnes chtěl dát nové předurčení mravencům.‘
Eva chvilku stála blízko Adama, pak šla k říční zátoce, usedla na břehu u křoví a v ztichlé vodě prohlížela svůj odraz.
A začaly reptat vesmírné bytosti, jejich mysli se spojily vjedno: ,Dvě dokonalosti nedokázaly ocenit jedna druhou. V Božích tvorech dokonalost není.‘
Pouze energie Lásky, jediná ve vesmírném reptání, se snažila sebou ochránit Tvůrce. Její záření Boha obklopovalo. Všichni věděli, že energie Lásky nikdy do ničeho nemluvila. Vždy, neviditelná a mlčenlivá, v nevídaných prostorech bloudila. Proč ale teď, celá beze zbytku tak zazářila kolem Boha? Nevnímajíc vesmírné reptání, pouze Jeho jediného ohřívala svým zářením a utěšovala:
,Odpočiň si, velký Tvůrce, a přiveď svého syna k rozumu. Dokážeš napravit jakýkoliv ze svých překrásných výtvorů.‘
Slova odpovědi uslyšel celý vesmír a skrz ně poznal moudrost a velikost Boha:
,Můj syn je obraz a podoba má. Jsou v něm částečky všech vesmírných energií. Je alfa a omega. Je stvoření! A budoucna uskutečnění! Ode dneška a ve všem budoucím ani mně ani nikomu jinému nebude dáno bez jeho přání měnit jeho osud. Všechno, co si bude přát sám - bude mu dáno. Ne v pomíjivosti pomyšlené - realizuje se. Nesklonil se můj syn při pohledu na dokonalost těla děvy. Neudivila ho, k překvapení celého vesmíru. Ještě si syn můj neuvědomil, co svými city pocítil. První pocítil, že mu něco chybí. A že děva - nové stvoření stojící před ním - nevlastní to. Syn můj! Syn můj svými city pociťuje celý vesmír, ví všechno, co vlastní vesmír.‘
Celý vesmír zaplnila otázka:
,Copak může chybět tomu, v kom jsou všechny naše energie a všechny energie tvé?‘
A Bůh všem odpověděl:
,Energie Lásky.‘
A zaplanula energie Lásky:
,Ale já jsem jediná, a Tvá. Tebou jediným zářím.‘
,Ano! Jsi jediná, má Lásko,‘ zazněla slova Boží odpovědi. ,Tvé zářící světlo svítí a laská, má Lásko. Jsi nadšení. Jsi schopna všechno zrychlovat, zostřuješ pocity a také jsi vyrovnaný klid, má Lásko. Prosím tě, spusť se na Zem celá beze zbytku. Sebou, energií velké blaženosti zahal je, mé děti.‘
Dialog loučení Boha a Lásky ozvučil začátek vší pozemské lásky.
,Můj bože,‘ vzývala Láska Tvůrce. ‚Když odejdu, tak zůstaneš sám, navždy neviditelný, nebudeš viditelný na žádné z existujících úrovní bytí.‘
,Můj syn a dcera má ať ode dneška září v navi, javi*, pravi*.‘
,Můj Bože, kolem Tebe se vytvoří vakuum. A nikdy do Tvé duše nepronikne životadárné teplo. Bez tohoto tepla Duše zchladne.‘
,Nejen mně, ale i všemu existujícímu ať toto teplo září ze Země. Dění synů mých a dcer jej znásobí. A celá Země teplem svítící Lásky v prostoru zazáří. Všichni budou cítit blahodárné světlo Země, ohřejí se jím všechny energie mé.‘
,Můj Bože, před tvým synem a dcerou je otevřeno množství různých cest. Mají v sobě energie všech úrovní bytí. A jestli alespoň jedna bude převládat, povede je nesprávnou cestou, co budeš moci udělat Ty, který jsi všechno odevzdal a vidíš, jak taje, slábne energie, jdoucí ze Země. Který jsi všechno odevzdal a vidíš, jak na Zemi nad vším převládají energie ničení. Tvé výtvory se pokrývají mrtvým škraloupem. Tvá tráva je zaházena kameny. Co tehdy uděláš, Ty, který jsi odevzdal všechnu svobodu synovi svému?‘
‚Mezi kameny opět dokážu prorazit stebélkem trávy, na nedotčené malinké loučce otevřu lístečky květinky. Mé pozemské dcery a synové si dokáží uvědomit své předurčení.‘
,Můj Bože, když odejdu, tak budeš neviditelný všemu.
jav - skutečnost, viditelný svět
prav - zákony, podle kterých funguje jav a nav
Může se stát, že bytosti různých energií najednou budou mluvit prostřednictvím lidí jménem Tvým. Lidé se budou snažit podvolit si jeden druhého. Tebe traktujíce ve svůj prospěch, začnou říkat: „Mluvím v zájmu Boha, byl jsem vyvolený ze všech, všichni mě poslouchejte.“ Co potom budeš dělat?‘
,V nadcházející den se objevím jako červánek. Paprsek sluníčka, laskající všechny pozemské výtvory bez výjimky, mým dcerám a synům pomůže pochopit, že každý sám, svou Duší může mluvit s Duší mou.‘
,Můj Bože, jich bude hodně a Ty jsi sám. A všechny vesmírné bytosti budou toužit ovládnout lidskou Duši. Aby prostřednictvím člověka vyvýšily se nade vším pouze svou energií. A syn tvůj, zbloudilý, se k nim začne modlit.‘
‚Velké množství příčin, vedoucích do slepé uličky, nikam, je hlavní překážka - bude zábranou všemu, co nese lež. Snaha k uvědomění Pravdy je u mých dcer a synů. Lež vždy má své meze, ale bezmezná je Pravda - ona jediná se vždy bude nacházet v uvědomělosti Duše mých synů a dcer!‘
‚O, můj Bože. Nikdo a nic se nemůže vzepřít letu Tvé mysli a touhám Tvým. Jsou překrásné! Za nimi půjdu z vlastní vůle. Ohřeji Tvé děti zářením a věčně jim budu sloužit. Tebou darované nadšení jim pomůže stvořit své výtvory. Pouze o jedno žádám Tě, můj Bože. Dovol nechat u Tebe alespoň jednu jiskřičku Lásky.
Když budeš muset přebývat v temnu, když kolem Tebe bude pouze vakuum, zapomnění a světlo Země zeslábne, ať jiskra, alespoň jedna jiskřička mé Lásky svým míháním září Tobě.‘
Kdyby se člověk, dnes žijící, mohl podívat na nebe a uvidět, co bylo nad Zemí tehdy, jeho zraku by se ukázalo velké vidění. Vesmírné světlo - energie Lásky - se shlukla v kometu, pospíchala k Zemi a ozařovala na své cestě ještě neživá tělesa planet a zapalovala hvězdy nad Zemí. K Zemi! Stále blíž a blíž. Tady je… Najednou, skoro u Země, se záření Lásky zastavilo a zachvělo se. V dáli, mezi hořícími hvězdami, jedna nejmenší hvězdička se zdála být živá. Pospíchala za zářením Lásky k Zemi. A Láska pochopila: poslední její jiskřička od Boha také namířila za ní k Zemi.
‚Můj Bože,“ šeptalo záření Lásky, „ale proč? Nemám vysvětlení. Ale proč? Ani jednu mou jiskřičku jsi nenechal vedle sebe?‘
Slovům Lásky z vesmírné tmy, již nikým neviditelný a ještě nikým nepochopený, Bůh odpověděl. Zazněla jeho božská slova:
‚Nechat sobě - znamená nedodat jim, dcerám a synům mým.‘
‚Můj Bože!..‘
‚O, jak jsi překrásná, Lásko, i jednou jiskřičkou.‘
‚Můj Bože!..‘
‚Pospíchej, Lásko má, pospíchej, neuvažuj. Se svou poslední jiskřičkou pospíchej a všechny mé dcery a syny ohřej.‘
Vesmírná energie Lásky objala pozemské lidi. Celá, do poslední jiskřičky. Bylo v ní všechno. A v celém nezměrném vesmíru, na všech existujících úrovních bytí současně, stanul člověk silnější než všechny bytosti.“
KDYŽ LÁSKA
„Adam ležel mezi vonícími květinami na trávě. Dřímal ve stínu stromu. Mysl tekla liknavě. A najednou vzpomínka jej objala nevědomou vlnou tepla, nějakou silou teplo zrychlovalo všechny myšlenky: ‚Úplně nedávno přede mnou stál nový tvor. Podobal se mi, ale byla v něm také nějaká odlišnost, ale jaká, v čem? A kde je teď? O, jak se mi chce opět uvidět nového tvora! Chci ho opět vidět, ale proč?‘
Rychle vstal z trávy, rozhlédl se kolem. Vzplanula myšlenka: ‚Copak se najednou stalo? Stejné nebe a ptáci, tráva, stromy a keře. Všechno je stejné, ale něco je jiného, na všechno se dívám jinak. Ještě překrásnější jsou všichni pozemští tvorové, vůně, vzduch a světlo.‘
Zrodilo se v Adamových ústech slovo, Adam vykřikl, aby to všichni slyšeli: ‚Já také odpovídám láskou!‘
Nová vlna tepla ze strany řeky hned objala celé tělo. Otočil se směrem k teplu - před ním zářil nový tvor. Logika opustila myšlenky, duše se kochala viděným, když Adam najednou uviděl: na břehu u říční zátoky tiše seděla děva, jenže se nedívala na čistou vodu, ale na něj, odhodivše prameny zlatých vlasů. Laskala ho svým úsměvem, jako by na něj čekala celou věčnost.
Přiblížil se k ní. Když se dívali jeden na druhého, Adam si pomyslel: ‚Nikdo nemá překrásnější oči než ona,‘ a nahlas řekl:
‚Sedíš u vody. Voda je příjemná. Chceš, abychom se vykoupali v řece?‘
‚Chci.‘
‚Pak ti ukážu tvory, chceš?‘
‚Chci.‘
‚Dal jsem jim všem jejich předurčení. Přikážu jim, aby sloužili i tobě. A chceš-li, stvořím nového tvora.‘
‚Chci.‘
Koupali se v řece, běhali po louce. O, jak zvonivě se smála děva, když rozveselený Adam vylezl na slona a předváděl jí nějaký tanec a říkal děvě Evo!
Den se blížil k západu, dva lidé stáli mezi velkolepostí pozemského bytí, kochali se barvami, vůněmi a zvuky. Zamlklá Eva se tiše dívala, jak se stmívalo. Okvětní lístky se skládaly do poupátek. Ve tmě se ztrácely překrásné denní obrazy.
‚Nebuď smutná,“ již sebejistě řekl Adam, „teď přijde noční tma. Je potřebná, pro odpočinek, ale ať přichází kolikrát chce, den se vždy vrací.‘
‚Bude to stejný den, nebo nový?‘ zeptala se Eva.
‚Den se vrátí takový, jakým ho budeš chtít.‘
‚Komu je podřízen každý den?‘
‚Je podřízen mně.‘
‚A ty jsi podřízený komu?‘
‚Nikomu.‘
‚Odkud jsi?‘
‚Jsem z touhy.‘
‚A všechno kolem, laskající vzor, je odkud?‘
‚Také se objevilo z touhy, je stvořené pro mě.‘
‚A kdepak je ten, jehož sen je tak překrásný?‘
‚Často bývá poblíž, jenomže obyčejný pohled ho nevidí. Ale stejně je s ním dobře. Říká si Bůh, můj otec, přítel. Nikdy nevyrušuje, všechno odevzdává mně. Také mu chci něco dát, ale zatím nevím co.‘
‚Takže já také jsem jeho výtvor. Stejně jako ty chci také být mu vděčná. Zvát ho přítelem, Bohem a otcem svým. Možná, že společně s tebou vyřešíme, na jaké naše činy čeká náš otec?‘
‚Slyšel jsem, jak říkal, co může přinést radost všemu.‘
‚Všemu? Znamená to i jemu?‘
‚Ano, znamená to i jemu.‘
‚Pověz mi, co si přeje.‘
‚Společné tvoření a radost pro všechny z jeho pozorování.‘
‚Co může přinést radost všem?‘
‚Narození.‘
‚Narození? Všechno překrásné je zrozeno.‘
‚Často před spánkem přemýšlím o neobyčejném a překrásném stvoření. Začátkem dne odchází sen a vidím, že se zatím nic nevymyslelo. Všechno překrásné je již stvořeno a je viditelné za denního světla.‘
‚Pojď, popřemýšlíme společně.‘
‚Také se mi chtělo být před spánkem vedle tebe, poslouchat tvé dýchání, pociťovat teplo, přemýšlet společně o stvoření.‘
Před spánkem v touhách o překrásném stvoření objímaly se myšlenky v záchvěvu něžných citů, snažení splývaly vjedno. Materiální těla dvou odrážela pomyšlené.“
NAROZENÍ
Den se vracel, opět noc přicházela. Jednou, za rozkvětu dne, když Adam si prohlížel tygří mládě a přemýšlel, tiše se k němu přiblížila Eva, přisedla vedle něj, vzala ho za ruku a položila ji na své břicho.
„Pociť tady, uvnitř mě, žije můj a zároveň i nový tvor. Cítíš, Adame, jak se hýbe mé rušné stvoření?“
„Ano, cítím. Zdá se mi, že chce ke mně?“
„K tobě? Samozřejmě! Je mé, ale také tvé! Tolik se mi chce uvidět naše stvoření.“
Ne v trápení, ale ve velkém ohromení rodila Eva.
Zapomenuv na všechno okolí, nepociťuje sebe, díval se Adam a chvěl se nedočkavostí. Eva rodila nové, společné stvoření.
Malinké klubko, celé mokré, bezmocně leželo na trávě. Složené nožičky, zavřené oči. Adam se díval neodpoutávaje pohled, jak zahýbalo svou ručičkou, otevřelo pusinku a vdechlo. Adam se bál mrknout, aby nevynechal nejmenší pohyb. Neznámé pocity zaplňovaly všechno uvnitř, kolem. Nemohl zůstat na místě, poskočil a najednou se dal do běhu.
Ve velkém jasu, podél břehu řeky, horem-pádem, neznámo kam, běžel Adam. Zastavil se. V hrudi se šířilo a stále zvětšovalo něco překrásného, nevědomého. A všechno kolem!.. Větřík nejen šustil listím keřů, ale zpíval, přebíraje listoví a lístečky květin. Oblaka v nebi nejen plula - vytvářela okouzlující tanec. Jiskřila se, usmívala se a rychleji tekla voda. No to je ale! Řeka! Řeka, odrážejíc oblaka, nově se před zrakem vlnila. A radostné štěbetání ptáků v nebi! A v trávě jásající cvrkání! Všechno splývalo v jediné znění něžné, velkolepé hudby překrásného vesmíru.
Adam se co nejvíce nadechl a ze všech sil zakřičel. Jeho křik nebyl zvířecí, byl neobyčejný, zazníval něžnějšími zvuky. Všechno okolí zmlklo. Poprvé vesmír slyšel, jak jásavě zpíval člověk na Zemi stojící! Zpíval člověk! A všechno, co dříve v galaxiích znělo, teď zmlklo. Zpíval člověk! A celý vesmír, poslouchaje píseň štěstí, si uvědomil: v žádné galaxii neexistuje struna, která by byla schopna vydat lepší zvuk, než je zvuk písně lidské duše.
Ale píseň jásání nedokázala zmenšit přebytek citů. Adam uviděl lva a vrhl se k němu. Svalil ho na zem jako koťátko, se smíchem ho začal krákat za hřívu, pak poskočil, gestem vyzval lva a dal se do běhu. Lev mu sotva stačil a lvíčata s lvicí úplně zaostávaly. Nejrychleji běžel Adam, mával rukama a cestou zval za sebou všechna zvířata. Myslel si, že jeho stvoření dokáže přinést radost všem.
A opět je před ním malinké klubko. Jeho výtvor! Olíznuté vlčím jazykem a teplým větříkem polaskané malinké živé klubko.
Nemluvně ještě neotvíralo oči - spalo. Všechna zvířata, jež přiběhla s Adamem, si před ním v blaženosti lehla na zem.
‚To je ale!‘ vzkřikl nadšeně Adam. ‚Z mého stvoření vychází světlo, podobné mému. A možná, že je silnější než mé, když se dokonce se mnou děje něco neobyčejného. Všechna zvířata před ním padla v blaženosti. Tolik jsem to chtěl! Dokázal jsem to! Stvořil jsem! Stvořil jsem překrásného živého tvora. Všichni! Všichni se na něj podívejte.‘
Adam přelétl pohledem všechno kolem a najednou se zastavil, jeho pohled strnul. Zastavil se na Evě.
Seděla na trávě sama, lehce unaveným pohledem laskala najednou strnulého, zmlklého Adama. A s novou silou zazářila Láska neviditelnou něhou uvnitř a kolem Adama. A najednou… O, jak se zachvěla vesmírná Láska, když najednou Adam přiběhl k překrásné děvě-matce, když před ní klekl, dotýkal se zlatých pramenů jejích vlasů, rtů a prsou, naplněných mlékem. A výkřik ztlumil v něžné šeptání, když se slovy snažil vyjádřit nadšení:
‚Eva! Má Eva! Má žena! Jsi schopna realizovat touhy?!‘
A na to… Trochu unavený a něžný tichý hlas mu odpověděl:
‚Ano, jsem žena, tvá žena. Uvedu do života všechno, na co dokážeš pomyslet!‘
‚Ano! Ve dvou! Spolu! Teď je mi to jasné! Spolu! Jsme jako On! Jsme schopní uvádět do života touhy! Podívej se! Slyšíš nás, náš Otče?‘
Ale poprvé Adam neuslyšel odpověď. Udivený vyskočil a vzkřikl:
‚Kde jsi, můj Otče?! Podívej se na dílo mé! Jsou dokonalí, nevídaní pozemští tvorové Tví. Všechno je překrásné: stromy, tráva, keře a oblaka tvá. Ale je něco překrásnějšího než tvary květiny, podívej! Mé dílo mi přineslo větší radost než všechno, co jsi stvořil touhou. Mlčíš. Nechceš se na něj dívat? Ale je nejlepší! Mé stvoření se mi líbí nejvíc. Co je to s Tebou? Nechceš se na něj podívat?‘
Podíval se Adam na nemluvně. Nad vzbudivším se tělíčkem děťátka vzduch byl více modrý než obvykle i větřík nic nerozevlával, jenom někdo neviditelný nad rty děťátka ohýbal slaboučký stonek, skláněje květinu. A tři něžná zrnka květinového pylu se dotkla rtů děťátka. Ono - novorozeně - zamlaskalo pusinkou, blaženě vzdechlo, ručičkou i nožičkou zahýbalo a opět usnulo. Adam pochopil, že zatím, co on jásal, Bůh děťátko zahrnoval láskou, a právě proto mlčel.
A vzkřikl Adam:
‚Takže Ty jsi pomáhal! Takže jsi byl nablízku a stvoření jsi uznal?‘
A uslyšel tichou odpověď Otce:
‚Ne tak hlučně, Adame, svým jásotem vzbudíš dítě.‘
‚Takže sis, můj Otče, zamiloval, stejně jako mě, i mé stvoření? Nebo ho miluješ více než mě? Když ano, tak proč? Vysvětli! Vždyť není Tvé.‘
‚Láska, můj synu, má pokračování; v novém stvoření - pokračování tvé.‘
‚Takže já jsem tady a současně i v něm? Je v něm i Eva?‘
‚Ano, můj synu, vaše stvoření je ve všem podobné vám, nejen tělem. Duch a duše, spojující se v něm, rodí něco nového. A vaše snahy se prodlouží a mnohokrát zesílí radostné pocity.´
‚Copak nás bude mnoho?´
‚Zaplníš sebou celou zem. Všechno pochopíš citem a pak v jiných galaxiích tvá touha stvoří ještě překrásnější svět.´
‚Kde je kraj vesmíru? Co budu dělat, když k němu přijdu? Když všechno sebou zaplním, stvořím pomyšlené?´
‚Můj synu, vesmír sebou představuje mysl, z ní se zrodila touha, částečně je viditelná v hmotě. Když se přiblížíš ke kraji všeho, nový začátek a pokračování otevře tvá mysl. Z ničeho vznikne nové překrásné zrození tebe, odrážejíc sebou snažení, duši a touhu tvou. Můj synu, jsi nekonečný, věčný, v tobě jsou tvé tvořící touhy.´
‚Otče, jak je mi vždycky dobře, když mluvíš. Když jsi nablízku, tak Tě chci obejmout. Ale jsi neviditelný. Proč?‘
‚Můj synu, když má toužení o tobě přijímaly do sebe vesmírné energie, nestíhal jsem myslet na sebe. Mé touhy a myšlenky tvořily pouze tebe, netvořily můj viditelný vzhled. Ale existují mé viditelné výtvory, pociťuj, nerozebírej je. Rozebrat je pouze rozumem nedokáže nikdo v celém vesmíru.‘
‚Otče, je mi dobře, když mluvíš. Když jsi vedle - všechno je vedle mě. Když se octnu na jiném konci vesmíru, když pocítím v duši pochybnost nebo nepochopení, řekni mi, jak tě mám najít? Kde budeš v této době?‘
‚V tobě a vedle tebe. V tobě je všechno, můj synu, jsi vládce všech vesmírných energií. Všechny vesmírné protiklady jsem vyvážil v tobě, právě tím sebou představuješ to nové. Nedovol žádné z nich převládat v sobě. Tehdy i já budu v tobě.‘
‚Ve mně?‘
‚V tobě a vedle tebe. Ve tvém výtvoru jsi ty a Eva. V tobě je částečka má, a tak i ve tvém stvoření jsem Já.‘
‚Jsem tvůj syn, a kdo bude pro tebe nové stvoření?‘
‚Opět ty.‘
‚Koho budeš milovat více: mě, který jsem teď, nebo mě, narozeného znovu a znovu?‘
‚Láska je jedna, v každém novém vtělení a touze je více naděje.‘
‚Jak jsi moudrý, Otče, tolik tě chci obejmout!‘
‚Dívej se kolem. Viditelné výtvory jsou mé materializované myšlenky a touhy. Svou materiální úrovní bytí vždy můžeš s nimi komunikovat.‘
‚Miluji je, jako Tebe, Otče. Miluji také Evu a své nové stvoření. Kolem je Láska, chci být v ní věčně.‘
‚Můj synu, pouze v Prostoru Lásky budeš věčně žít.‘
Plynuly roky, lze tak říci, ale vždyť čas je pojem podmínečný. Plynuly roky, ale nač počítat? Smrt člověk dlouho nemohl v sobě poznat. A to znamená, že smrt tehdy ani nemohla existovat.“
JABLKO, KTERÝM SE NELZE NASYTIT
„Anastasie, když ze začátku všechno bylo tak dobře, tak co se stalo potom? Proč jsou teď na světě války a lidé hladovějí? Jsou krádeže, zločinci, sebevraždy a věznice. Plno nešťastných rodin a dětí-sirotků. Kam se poděly milující Evy? Kde je Bůh, který slíbil, že všichni věčně budeme žít v lásce? Ostatně, vzpomněl jsem si, co se o tomto říká v Bibli. Kvůli tomu, že člověk utrhl jablko ze zakázaného stromu a ochutnal ho, Bůh vyhnal člověka z ráje. Dokonce u brány postavil stráž, aby se tam opět nepouštěli ti, kteří se provinili.“
„Vladimíre, Bůh člověka z ráje nevyháněl.“
„Ne, vyháněl, četl jsem o tom. Ještě při tom člověka proklínal. Evě říkal, že je hříšnice a bude v mukách rodit a Adam bude v potu tváře získávat potravu. Tak se teď všechno s námi děje v realitě.“
„Vladimíre, popřemýšlej sám, možná že taková logika nebo její nepřítomnost je pro někoho prospěšná, má svůj cíl.“
„Co s tím má společného logika a něčí cíl?“
„Prosím, uvěř. Každý sám by se měl naučit chápat a hodnotit situaci svou Duší. Jen když sám popřemýšlíš, budeš moci pochopit, že Bůh člověka nevyháněl z ráje. Doteď zůstal všech milujícím Otcem. Bůh - je Láska, o tom jsi také četl.“
„Četl.“
„Tak kdepak je v tom případě logika? Vždyť milující rodič nikdy nevyhodí z domu své dítě. Milující rodič, sám snášeje útrapy, odpouští svým dětem jakékoliv hříchy. A nepohlíží Bůh bezúčastně na všechna trápení lidí, svých dětí.“
„Pohlíží nebo nepohlíží - nevím. Ale všem je jasné, že jim nečelí.“
„Copak to povídáš, Vladimíre. Samozřejmě, že vydrží i tuto bolest od syna-člověka. Ale jak dlouho lze nepřijímat Otce? Necítit Jeho lásku, nevidět?“
„Pročpak se najednou tak vzrušuješ? Řekni konkrétněji. Kde, v čem jsou dnešní projevy Boží lásky k nám?“
„Až budeš ve městě, podívej se pozorně kolem sebe. Živý koberec zázračné trávy je pokrytý bezduchým asfaltem, kolem, ze škodlivého betonu, se tyčí giganti, kterým se říká domy, mezi nimi kmitají auta, čoudící smrtelný plyn. Ale mezi kamennými kolosy, jen co najdou malinký ostrůvek, vyráží travička a květiny - výtvory Boha. Šustěním listí, zpěvem ptáků stále vzývá své dcery a syny, aby si uvědomili dějící se a vrátili se do ráje.
Stále se zmenšuje ze země jdoucí Lásky záření, již dávno by se zmenšilo i sluneční odrážení. Ale On svou energií neustále zesiluje životadárnost slunečních paprsků. Jako i před tím miluje své dcery a syny. Věří, čeká, touží, jak jednou, za dalšího úsvitu, člověk si najednou uvědomí a jeho pochopení vrátí Zemi původní kvetení.“
„Ale jak se na Zemi všechno stalo proti Božím touhám a něco nepochopitelného se děje dál tisíce a možná miliony let? Jak je možné stále čekat a věřit?“
„Pro Boha čas neexistuje. Jako v milujícím rodičovi nezmizí v něm víra. A díky této víře my všichni teď žijeme. A sami tvoříme svůj život, používajíce svobodu, danou nám Otcem. A výběr cesty, nikam nevedoucí, nebyl lidmi zvolen náhle.“
„Ne náhle, v tom případě jak? Co znamená výraz „Adamovo jablko“?“
„V té době, jako i teď, vesmír byl zaplněný množstvím živých energií. Živé neviditelné byto