Pojednává o zbraních používaných čínskými válečníky v bitvách během posledních 3 000 let (od dynastie Šang po dynastii Čching), stejně jako o zbraních vytvořených k individuální sebeobraně, resp. v rámci rozličných škol kung-fu. Obsahuje okolo 350 ilustrací – vyobrazení zbraní.
Autor, jenž je presidentem Jangovy akademie bojových umění (YMAA) v Bostonu, čerpá převážně z historických čínských spisů a klasických příruček, které nebyly nikdy přeloženy do evropských jazyků!
Ukázka:
VŠEOBECNÝ ÚVOD
1-1. Úvod
Čínské wu-šu (neboli „bojové techniky“; wushu), známé na Západě jako bojová umění, se vyvíjelo v Číně téměř 5 000 let. Na tomto vývoji se podílelo nejen mnoho škol boje s holýma rukama, ale také široké spektrum mistrů praktikujících cvičení se zbraněmi. S vývojem různých typů zbraní se vyvíjely i materiály a technologie jejich zpracování. Od nejprimitivnějších zbraní vyrobených z dřeva a kamene můžeme sledovat jejich vývoj přes měď, bronz, železo, mosaz a nakonec velmi pevné a přesto lehké slitiny. [Ocel vyráběli Číňané už od 2. stol. př.n.l.; ve středověku vyráběli i meče z wolframové oceli a v 10. stol. zavedli čínští zbrojíři v Japonsku technologii využívající dokonce titanové rudy. Kvalitní hliníkové slitiny, jako je alpaka či tzv. hliníkový bronz, vyráběli již ve 4. stol. Mosaz legovaná ze smithonitu a mědi se v Číně vyráběla zhruba od 5. stol. – pozn. českého editora.]
Ačkoli čínské zbrojařské mistrovství má slavnou minulost, jeho budoucnost je nejistá. Moderní kultura odvádí lidstvo od studia historických zbraní z různých důvodů. Za prvé, střelné zbraně se svým jednoduchým použitím a větším smrtícím účinkem jsou příčinou toho, že porozumění tradičním zbraním se lidem zdá být zbytečným. Za druhé, žije jen velmi málo kvalifikovaných mistrů, kteří vyučují, a tím zachovávají umění ovládání historických zbraní. A nakonec, stát se profesionálem v jakémkoli bojovém umění (zvláště v tom s výzbrojí), vyžaduje mnoho času, trpělivosti a cvičení. Zdá se, že v dnešní společnosti si jen málo lidí přeje vynaložit energii nutnou na zvládnutí starobylého umění čínských zbraní.
Studium a cvičení s čínskými zbraněmi, stejně jako osvojení kteréhokoli bojového umění, má hodnotu daleko přesahující hranici určenou perfektním zvládnutím technik. Je zde ještě vnitřní historická hodnota. Tato umělecká forma se vyvíjela po více než 5 000 let a reprezentuje neuvěřitelný vývoj lidské kultury. Je zde i umělecká hodnota. Stejně jako vynikající tanečník, i mistr bojových umění předvádí absolutní kontrolu nad svým tělem. Je zde hodnota pro zdraví člověka. Procvičování umění ovládání čínských zbraní vyžaduje náročný fyzický trénink. Celé tělo zesílí a dostane se do dobré kondice. Samozřejmě je tu i osobní hodnota ve smyslu umění sebeobrany. Válečné zbraně byly původně vyvinuty pro obranné účely. Cvičení s nimi trénuje jedincovo vnímání a reakční čas, což umožňuje rychlé a správné manévrování. Morální hodnota zůstává nejdůležitějším aspektem bojových umění se zbraní. Cvičící se musí naučit trpělivosti, vytrvalosti a pokoře. S pílí a oddaností jedinec posílí své spirituální přesvědčení a sílu.
Historické čínské zbraně svým velkým množstvím způsobují rozpaky u většiny adeptů bojových umění. K těmto rozpakům přistupuje skutečnost, že mnoho zbraní vzniklo v jiných místech než v Číně. Pro účely klasifikace uvádím, že orientální zbraně, které se dnes obecně používají, jsou čínské, japonské, korejské, indočínské a okinawské.
Téměř všechny orientální zbraně mají původ v Číně a postupně se vyvážely do jiných zemí. V následujících staletích vývoje v různých kulturách se zbraně samozřejmě začaly lišit. Doufám, že tato kniha vyjasní nepřehlednost, která byla způsobena těmito okolnostmi.
Autor, jenž je presidentem Jangovy akademie bojových umění (YMAA) v Bostonu, čerpá převážně z historických čínských spisů a klasických příruček, které nebyly nikdy přeloženy do evropských jazyků!
Ukázka:
VŠEOBECNÝ ÚVOD
1-1. Úvod
Čínské wu-šu (neboli „bojové techniky“; wushu), známé na Západě jako bojová umění, se vyvíjelo v Číně téměř 5 000 let. Na tomto vývoji se podílelo nejen mnoho škol boje s holýma rukama, ale také široké spektrum mistrů praktikujících cvičení se zbraněmi. S vývojem různých typů zbraní se vyvíjely i materiály a technologie jejich zpracování. Od nejprimitivnějších zbraní vyrobených z dřeva a kamene můžeme sledovat jejich vývoj přes měď, bronz, železo, mosaz a nakonec velmi pevné a přesto lehké slitiny. [Ocel vyráběli Číňané už od 2. stol. př.n.l.; ve středověku vyráběli i meče z wolframové oceli a v 10. stol. zavedli čínští zbrojíři v Japonsku technologii využívající dokonce titanové rudy. Kvalitní hliníkové slitiny, jako je alpaka či tzv. hliníkový bronz, vyráběli již ve 4. stol. Mosaz legovaná ze smithonitu a mědi se v Číně vyráběla zhruba od 5. stol. – pozn. českého editora.]
Ačkoli čínské zbrojařské mistrovství má slavnou minulost, jeho budoucnost je nejistá. Moderní kultura odvádí lidstvo od studia historických zbraní z různých důvodů. Za prvé, střelné zbraně se svým jednoduchým použitím a větším smrtícím účinkem jsou příčinou toho, že porozumění tradičním zbraním se lidem zdá být zbytečným. Za druhé, žije jen velmi málo kvalifikovaných mistrů, kteří vyučují, a tím zachovávají umění ovládání historických zbraní. A nakonec, stát se profesionálem v jakémkoli bojovém umění (zvláště v tom s výzbrojí), vyžaduje mnoho času, trpělivosti a cvičení. Zdá se, že v dnešní společnosti si jen málo lidí přeje vynaložit energii nutnou na zvládnutí starobylého umění čínských zbraní.
Studium a cvičení s čínskými zbraněmi, stejně jako osvojení kteréhokoli bojového umění, má hodnotu daleko přesahující hranici určenou perfektním zvládnutím technik. Je zde ještě vnitřní historická hodnota. Tato umělecká forma se vyvíjela po více než 5 000 let a reprezentuje neuvěřitelný vývoj lidské kultury. Je zde i umělecká hodnota. Stejně jako vynikající tanečník, i mistr bojových umění předvádí absolutní kontrolu nad svým tělem. Je zde hodnota pro zdraví člověka. Procvičování umění ovládání čínských zbraní vyžaduje náročný fyzický trénink. Celé tělo zesílí a dostane se do dobré kondice. Samozřejmě je tu i osobní hodnota ve smyslu umění sebeobrany. Válečné zbraně byly původně vyvinuty pro obranné účely. Cvičení s nimi trénuje jedincovo vnímání a reakční čas, což umožňuje rychlé a správné manévrování. Morální hodnota zůstává nejdůležitějším aspektem bojových umění se zbraní. Cvičící se musí naučit trpělivosti, vytrvalosti a pokoře. S pílí a oddaností jedinec posílí své spirituální přesvědčení a sílu.
Historické čínské zbraně svým velkým množstvím způsobují rozpaky u většiny adeptů bojových umění. K těmto rozpakům přistupuje skutečnost, že mnoho zbraní vzniklo v jiných místech než v Číně. Pro účely klasifikace uvádím, že orientální zbraně, které se dnes obecně používají, jsou čínské, japonské, korejské, indočínské a okinawské.
Téměř všechny orientální zbraně mají původ v Číně a postupně se vyvážely do jiných zemí. V následujících staletích vývoje v různých kulturách se zbraně samozřejmě začaly lišit. Doufám, že tato kniha vyjasní nepřehlednost, která byla způsobena těmito okolnostmi.