Vladimír Megre
Vladimír Megre se narodil 23. července roku 1950. Předtím nikdy nepublikoval. Dříve - proslulý podnikatel, prezident Meziregionální asociace podnikatelů Sibiře. V roce 1994-95 organizoval na své náklady dvě velké obchodní expedice na lodích po ece Ob trasou Novosibirsk – Salechard – Novosibirsk. O jeho první expedici „Kupecká karavana“ se hodně psalo v novinách na Sibiři, v Chantymansijském a Jamaloněněckém národnostním okruhu.
Po dlouhou dobu bylo pro přátele a příbuzné záhadou, co donutilo podnikatele s desetiletou praxí utratit shromážděný kapitál a k tomu zastavit majetek na přípravu expedicí, které nejenže neměly žádný zisk, ale ani se nevyplatily.
V jeho knihách se otevírá tajemství intuitivního hledání. On přivezl z expedice to, co nelze ocenit v peněžním ekvivalentu. V řadě centrálních novin zveřejnil senzační materiály, které měly velké čtenářské ohlasy a komentáře vědců. Sám autor sdělil následující: „Nejsem spisovatel, nemám literární zkušenosti a omlouvám se čtenářům za styl mého psaní. Mé knihy nepatří do řady publicistiky, fantastiky nebo dobrodružné literatury, nehledě na neobvyklost a neskutečnost toho, co se stalo. Jejich žánr se mi nepodařilo určit.“
Anastasia
„Jsem člověk, žena!“, tvrdí o sobě tato vskutku pohledná poustevnice žijící uprostřed lesů sibiřské tajgy. Tak velmi vzdálena způsobu života současné civilizace, a přesto ví o něm samotném, jeho příčinách a důsledcích mnohem více, než kdokoliv z nás...
Obklopena pouze přírodou, božími výtvory, projevuje svoji upřímnou lásku ke všemu živému. Síla a rychlost jejich myšlenek již uchvátila mnohé čtenáře knih V. Megreho po celém světě natolik, že si počínají uvědomovat zhoubnost současného technokratického způsobu života a usilují o návrat k původním pramenům – uvědomělému soužití s přírodou, v souladu se zákony stvoření...
Teprve upřímná touha, čistota úmyslů a láska dělá člověka člověkem, člověka tvůrce, jenž je odměněn radostí při pozorování stvořeného...
Poznejte však Anastasii sami, skrze její myšlenky, skrze své vlastní srdce...!
Ukázka:
KDO VYCHOVÁVÁ NAŠE DĚTI?
Na dveřích ordinace soukromé polikliniky visela tabulka informující o tom, že zde ordinuje doktor lékařských věd, specialista v oblasti dětské psychologie. Bylo tu uvedeno příjmení, jméno a jméno po otci doktora, který mi byl doporučen jako jeden z nejlepších věhlasných odborníků v otázkách vzájemných vztahů mezi dětmi a rodiči. Objednal jsem se k němu jako poslední, abychom nebyli omezeni časem: pokud se rozhovor ukáže být prospěšný, za příplatek navrhnu doktorovi prodloužení pro mě důležitého rozhovoru.
V ordinaci u stolu seděl člověk důchodového věku se smutnou tváří. Unaveně ukládal do desek popsané listy papíru. Nabídl mi, abych se posadil, položil před sebe čistý list papíru a pronesl:
„Poslouchám vás. Jaké máte problémy?“
Abych mu nemusel vyprávět dlouhý příběh spojený s událostmi, jež se staly po setkání s Anastasií v tajze, pokusil jsem se vyložit podstatu mé otázky co nejstručněji:
„Alexandře Sergejeviči, potřebuji navázat kontakt s dítětem, se svým synem, kterému zanedlouho bude pět let.“
„Myslíte, že jste ztratil kontakt se svým synem?“ zeptal se unaveně a lhostejně psycholog.
„Uvědomělý kontakt jako takový skoro ani nebyl. Stalo se, že jsem se svým dítětem po jeho narození skoro vůbec nekomunikoval. Viděl jsem ho ještě v kojeneckém věku a potom… Nikdy jsem s ním nemluvil, zkrátka, začal si uvědomovat život beze mě. Žili jsme odděleně, ale teď mám před sebou setkání a rozhovor s mým pětiletým synem. Možná, že existují nějaké techniky, které pomáhají získat si dítě? Vždyť jsou případy, když se muž žení se ženou, která již má dítě, a navazuje s ním kontakt, stává se mu otcem a kamarádem.“
„Postupy samozřejmě jsou, ale ne vždy jsou stejně účinné. Ve vztahu mezi dětmi a rodiči mnoho záleží na individualitě, na povahách.“
„Chápu, ale přesto bych chtěl tyto konkrétní postupy znát.“
„Konkrétní… Nu což… Když se objevíte v rodině, a je třeba pochopit, že dokonce jedna žena s dítětem je již rodina, pokuste se co nejméně rušit ten způsob života, který vytvořili. Nějakou dobu pro svého syna budete cizím člověkem a s tímto je třeba se smířit. Z počátku si potřebujete na všechno zvyknout a nechat je, aby si zvykli na vás. Pokuste se spojit svůj příchod se splněním doposud nesplněných přání a tužeb dítěte. Zeptejte se jeho matky, po jaké hračce toužil, ale ona mu ji nemohla koupit. Není třeba, abyste ji kupoval sám. Navažte s dítětem nějak rozhovor o svém dětství, o svých hračkách a řekněte mu, že jste po ní toužil. Jestli rozhovor podpoří a sdělí vám své přání mít stejnou, nabídněte mu, že společně pojedete do obchodu a koupíte vytouženou hračku. Důležitý je samotný rozhovor, společná cesta. Chlapec se vám musí svěřit se svou touhu, dovolit, abyste se zúčastnil jejího splnění.“
„Příklad s hračkami se mi moc nehodí. Můj syn zatím neviděl hračky, které se prodávají v obchodech.“
„To je divné… Takže se nehodí?.. Pojďte, můj drahý, budeme mluvit otevřeně. Pokud chcete slyšet radu, užitečnou pro vás, povězte mi podrobněji o svém vztahu se ženou, která vám porodila syna. Kdo je? Kde pracuje, kde žije? Jak je zajištěná její rodina? Co, podle vás, bylo příčinou vaší roztržky?“
Pochopil jsem, že chci-li slyšet od psychologa konkrétnější rady, budu mu muset povědět o svém vztahu s Anastasií, v kterém i já sám jsem zatím neměl jasno. Proto jsem ani neměl ponětí, co o něm mám vyprávět psychologovi. Aniž bych řekl její jméno, sdělil jsem mu následující:
„Žije ve velice vzdáleném kraji na Sibiři. Seznámil jsem se s ní náhodou, když jsem tam byl s obchodní expedicí. Se začátkem perestrojky jsem se pustil do podnikání na Sibiři: po řece Ob jsem lodí vozil různé zboží do vzdálených míst, zpátky - ryby, kožešiny, divoce rostoucí plody.“
„Chápu. Takže, jako Paratov: po sibiřské řece kupec vesele putoval k závisti všech.“
„Ne vesele putoval, ale pracoval. Podnikatelé mají vždy problémy.“
„Připusťme, že mají, ale pobavit se vy, podnikatelé, stíháte.“
„U mě s touto ženou vůbec nešlo o zábavu. Zachtělo se mi od ní mít syna. I dříve jsem chtěl syna, potom jsem jako by zapomněl na své přání. Ubíhala léta… A když jsem ji viděl… Jak je zdravá, mladá a krásná… Teď jsou skoro všechny ženy nějaké neduživé, nemocné, ale ona - zdravá, kvetoucí. Proto jsem si pomyslel, že dítě také bude krásné a zdravé. Porodila mi syna. Jezdil jsem za nimi, když byl ještě úplně malinký, ještě nemohl mluvit a chodit. Měl jsem ho v náručí. Potom jsem se s ním nestýkal.“
A proč jste s ním nekomunikoval?“
Jak jen jsem měl během krátké besedy objasnit tomuto člověku všechno, o čem jsem napsal v několika knihách. Jak jsem mu měl povědět, že Anastasia odmítla opustit svůj palouček v tajze a odstěhovat se se synem do města, a já nejsem přizpůsobený životu v tajze. A to, že právě ona mi nedávala možnost nejenže darovat mu obvyklé hračky, ale ani se s ním stýkat. Každé léto jsem přijížděl do sibiřské tajgy, chodil jsem na louku, kde žije Anastasia a můj syn, ale vidět syna se mi stále nedařilo. Pokaždé byl někde pryč, u dědy a pradědy, kteří žili v sousedství, v hloubi bezmezné sibiřské tajgy. Anastasia mě odmítala odvést k nim na návštěvu a co víc: pokaždé houževnatě trvala na tom, že nejdřív se mám připravit na rozhovor se svým synem.
Ve snaze dotknout se tématu výchovy dětí jsem dával mnohým svým známým stejnou otázku, která, i když byla úplně jednoduchá, vždy vyvolávala podiv a nepochopení: „Promluvil sis někdy vážně se svým dítětem?“
A nakonec se ukázalo, že témata rozhovorů jsou u všech stejná: „Jdi jíst… Je na čase spát… Nevyváděj… Posbírej své hračky… Udělal jsi domácí úkoly?..“
Dítě roste, jde do školy, ale na to, aby se s ním pohovořilo o smyslu života, o předurčení člověka, nebo alespoň o tom, jakou životní cestu má před sebou, mnohým lidem buď nestačí čas, nebo podobný rozhovor nepovažují za důležitý. Možná si myslí, že je to předčasné, že to ještě stihnou. Ale nestíhají. Dítě vyrůstá…
Ale když se my sami nesnažíme mluvit se svými dětmi seriózně, kdo je v tom případě vychovává? Proč mi Anastasia po všechna ta léta nedovolovala komunikovat s mým vlastním synem? Nevím, čeho se bála nebo něčemu chtěla zabránit?
A pak přišel den, kdy se najednou zeptala: „Vladimíre, cítíš se být připravený, aby ses setkal se svým synem a pohovořil s ním?“ Odpověděl jsem, že se chci setkat, ale nedokázal jsem pronést slova „jsem připravený“.
Po celá ta léta jsem o vztazích mezi rodiči a dětmi četl všechno, co se mi podařilo najít. Psal jsem knihy, mluvil jsem na konferencích v různých státech, ale nepsal jsem a nemluvil jsem o tom nejdůležitějším, co mě zajímalo celou tuto dobu - o výchově dětí a o vzájemném vztahu mezi nimi a starší generací.
Promýšlel jsem množství rad z literatury o výchově dětí, avšak stále častěji se mi vybavovala Anastasiina věta: „Výchova dětí - je výchova sebe.“ Dlouhou dobu jsem nechápal úplně smysl této věty, ale nakonec jsem si pro sebe udělal pevný závěr: naše děti nevychovávají rodičovská kázání, škola nebo univerzita. Naše děti vychovává způsob života: náš způsob života, způsob života společnosti celkově. A ať rodiče, učitelé ve škole nebo jiné osvětářské instituce říkají cokoliv, používají jakékoliv moudré výchovné systémy, děti budou následovat způsob života vytvořený kolem nich většinou lidí.
Tedy výchova dětí zcela závisí na tvém vlastním chápání světa, na tom, jak žiješ ty sám, tví rodiče a celá společnost. V nemocné, nešťastné společnosti se mohou rodit pouze nemocné a nešťastné děti.
„Pokud mi podrobně nepovíte o vzájemném vztahu mezi matkou vašeho syna a vámi, bude pro mě těžké dát vám účinnou radu,“ přerušil dlouhou pauzu psycholog.
„Bylo by to dlouhé povídání. Ale stručně řečeno, život se vyvinul tak, že jsem několik let nekomunikoval se svým synem, a to je všechno.“
„Dobře, v tom případě mi řekněte, pomáhal jste nějak materiálně v průběhu těchto let matce vašeho dítěte? Myslím si, že pro podnikatele je materiální pomoc nejjednodušším projevem pozornosti k rodině.“
„Ne, nepomáhal jsem. Myslí si, že je vším potřebným zajištěna.“
„Copak je velice bohatá?“
„Prostě všechno má.“
Alexandr Sergejevič prudce vstal a rychle pronesl:
„Žije v sibiřské tajze. Vede poustevnický způsob života. Jmenuje se - Anastasia, váš syn - Vladimír a vy sám - Vladimír Nikolajevič. Poznal jsem vás. Četl jsem všechny vaše knihy, a ne jednou.“
„Ale…“
Alexandr Sergejevič začal nervózně chodit po pokoji, potom opět řekl:
„Ano… ano… Opravdu jsem na to přišel? Rozluštil jsem to. Odpovězte mi, prosím, na jednu otázku. Odpovězte mi! Je to pro mě velice důležité. Pro vědu… I když ne, neodpovídejte. Řeknu to sám. Začínám chápat. Jsem přesvědčen, že po celá ta léta po setkání s Anastasií jste intenzivně studoval psychologii, filozofii. Stále jste přemýšlel o výchově dětí. Je to tak?“
„Ano.“
„Ale závěry, jež jste udělal po přečtení „moudrých“ knih a článků, vás neuspokojily. A tehdy jste začal hledat odpovědi sám v sobě, nebo jinými slovy, přemýšlet o dorůstající generaci, o výchově dětí?“
„Zřejmě ano. Ale víc o svém synu.“
„To je nerozlučně spjato. Přišel jste ke mně v zoufalství a nemáte moc velkou naději, že dostanete odpovědi na otázky, jež před vámi vyvstaly. Když je nedostanete ode mě, budete pokračovat v hledání.“
„Zřejmě.“
„Ano… Ohromující… Řeknu vám jméno člověka, který je nesrovnatelně silnější a moudřejší než já.“
„Kdo je ten člověk a jak se mám k němu dostat?“
„Tento člověk je vaše Anastasia, Vladimíre Nikolajeviči.“
„Anastasia? Ale poslední dobou velice málo mluví o výchově dětí. A to právě ona mi neumožňovala komunikovat se synem.“
„Právě - ona. Také jsem do tohoto okamžiku nemohl logicky objasnit její chování. Neuvěřitelný čin. Milující žena najednou prohlašuje budoucímu otci, že on nesmí komunikovat se svým synem. Nestandardní situace, která se dříve nikde nevyskytovala. Ale ten důsledek!.. Důsledek je ohromující! Vždyť se jí podařilo donutit… Ne, toto slovo v dané situaci není vhodné. Anastasii se povedlo přimět… A koho? Promiňte, přimět nepříliš vzdělaného podnikatele, aby se zajímal o psychologii, filozofii, o otázky výchovy dětí. O tomto jste přemýšlel celou dobu, samotný fakt, že jste přišel ke mně to potvrzuje. Po celá ta léta Anastasia vychovávala syna, ale současně vychovávala i vás. Připravovala setkání otce se synem.“
„Syna skutečně vychovávala sama. A co se týká mě - nemyslím si to. Vídáme se celkem zřídka. Setkání jsou také krátká.“
„Ale o informaci, kterou dává v průběhu těchto, jak říkáte, krátkých setkání, je třeba přemýšlet až dodneška. Ohromující informaci. Vy, Vladimíre Nikolajeviči, říkáte, že Anastasia málo mluví o výchově děti, ale není tomu tak.“
Alexandr Sergejevič se rychle přiblížil ke stolu, vytáhl ze zásuvky silný šedivý sešit, šetrně ho pohladil a pokračoval:
„Z vašich knih jsem v určité posloupnosti vypsal všechny Anastasiiny výroky o narození a výchově dětí. Dějové podrobnosti jsem vynechal. I když jsem možná zbytečně vytrhl citát z kontextu. Námět je samozřejmě důležitý, pro snazší pochopení. V Anastasiiných výrocích je ukryt velikánský, řekl bych, filozofický smysl, moudrost starodávné kultury. Jsem ochoten předpokládat, a nejen já, že tyto teorie jsou vyloženy v nějaké starodávné knize, jejíž stáří se počítá na miliony let. Anastasiina vyprávění vynikají hloubkou, přesností vyjadřování podle nás nejzávažnějších myšlenek, vyložených v starodávných manuskriptech i soudobých vědeckých pracích. Když jsem zvlášť vypsal všechno, co se týká narození a výchovy člověka, tak… nakonec vznikl traktát, kterému ve světě není rovno. Jsem přesvědčený, že na jeho základě bude obhájeno množství disertací, uděleno nemálo vědeckých hodností, budou udělány ohromující objevy, ale to hlavní je v něčem jiném - na Zemi se objeví nová rasa, jejíž jméno je „Člověk“!“
„Vždyť člověk existuje i teď.“
„Myslím, že z pohledu budoucnosti lze o faktu existence člověka pochybovat.“
„Jak to? Vždyť vy i já existujeme, jak tedy lze pochybovat o naší existenci?“
„Existují naše těla, říkáme jim „lidé“. Ale obsah, psychický stav lidských bytostí se v budoucnu bude významně lišit od našeho, tudíž, vzhledem k odlišnostem, je nutné změnit název. Možná, že dnešní lidé budou pojmenováni „člověkem určité doby“, nebo nějak jinak budou nazváni ti, kdo se narodí v budoucnu.“
„Cožpak je opravdu všechno tak vážné?“
„Vážné i nepochybné. Například vy jste přečetl mnoho knih o výchově dětí, které napsali vědci. Teď mi řekněte, kdy začíná výchova dítěte?“
„Někteří autoři se domnívají, že je třeba začít od jednoho roku.“
„No právě. V lepším případě - od jednoho roku. Ale Anastasia ukázala, jak se člověk formuje již před… Jsem si jistý, že jste si teď pomyslel: „V matčině lůně.“ Ale ona dokázala, že rodiče mohou vytvářet budoucí dítě již před setkáním spermatozoidu s vaječnou buňkou. A toto lze vědecky objasnit. Anastasia stojí výš než všichni současní nebo dřívější psychologové. Její výroky jsou pádné, zahrnují všechna období vývoje dětí: před početím, při početí, nitroděložní a další.
Dotýká se témat, jež nedokázali plně pochopit ani mudrcové v minulosti, ani dnešní vědci. Zdůraznila to, bez čeho není možné porodit a vychovat plnohodnotného člověka.“
„Na nic takového si nevzpomínám. Nepsal jsem o obdobích.“
„Psal jste knihy, svědčil o událostech. Anastasia pochopila, že budete psát právě takto. A potom - následující krok: sama začala formovat tyto události, fakticky odívala velikou vědeckou práci do poutavé vyprávěcí formy. Tvořila vaši knihu svým životem, přinášela lidem drahocenné znalosti.
Většina čtenářů toto cítí intuitivně. Mnozí jsou nadšení z knih, ale nemohou si úplně uvědomit příčinu nadšení, přijímají informaci, kterou dříve neznali, na podvědomé úrovni. Ale lze ji vnímat i uvědoměle. Hned vám to dokážu. Takže, máme před sebou konspekt Anastasiiných výroků o narození člověka. S mým kolegou jsme je důkladně propracovali a prokomentovali. Je kandidát lékařských věd, sexuolog, ordinuje v sousední ordinaci. Provedli jsme experimenty a proanalyzovali situaci.“
Alexandr Sergejevič otevřel svůj sešit a trochu s rozechvěním a slavnostně začal mluvit:
„Tak tedy začátek… Období před početím. V nedávné minulosti ani v současnosti jej společnost nepovažuje za aspekt výchovy dítěte. Dnes je však zcela zřejmé, že na Zemi nebo někde v nekonečných prostorech vesmíru existovala nebo existuje kultura, kde vzájemné vztahy mezi mužem a ženou byly mnohem dokonalejší než dnešní. A období předcházející početí bylo důležitou, možná, že i hlavní součástí výchovy člověka.
Anastasia v duchu kulturních zvyků civilizace, již neznáme, provádí určitou přípravu dříve, než je dítě počato. Otupila vaši sexuální touhu. Podle událostí, popsaných v první knize, to jako psycholog dobře vidím. Připomenu jejich posloupnost.
Zastavili jste se s Anastasií v tajze, pijete koňak, svačíte, Anastasia se jídla a alkoholu, které jste jí nabídl, ani nedotkla. Svléká vrchní oblečení, lehá si na trávu. Jste uchvácen její přirozenou krásou, probouzí se ve vás samozřejmé přání ovládnout překrásné ženské tělo. V sexuálním vzrušení se pokoušíte o sblížení, dotýkáte se jejího těla a… ztrácíte vědomí.
Nebudeme zabíhat do podrobností toho, jak odpojila vaše vědomí. Důležité je něco jiného - v důsledku tohoto jste Anastasii přestal vnímat jako objekt uspokojení sexuální potřeby. I vy sám o tom vyprávíte, zapsal jsem si vaši větu: „Neměl jsem ani pomyšlení…“.“
„Ano. Je to tak, po události při odpočinku jsem už nepocítil sexuální touhu ve vztahu k Anastasii.“
„Teď druhá etapa - početí - vyprávění o kultuře početí dítěte.
Nocleh v útulné zemljance, vůně suché trávy a květin. Ale pro vás je neobvyklé spát sám v noci v tajze a žádáte Anastasii, aby si lehla vedle vás. Již chápete: jestli bude nablízku, nic špatného se vám nestane. Anastasia si lehla vedle vás.
Takže ve velice intimním prostředí se vedle vás ocitá překrásné mladé ženské tělo, které se liší ještě jednou zvláštností - vyzařuje zdraví. Na rozdíl od mnoha ženských těl, jež jste viděl dříve, skutečně kypí zdravím. Cítíte aróma Anastasiina dechu, ale přitom se ve vás neprobouzí žádná sexuální touha. Je z vás vyhnána. Prostor je očištěn pro jiný psychický stav - snahu o pokračování rodu. Myslíte na syna! Na syna, jenž zatím není. Tady je vaše věta z knihy: „Bylo by dobře, kdybych měl s Anastasií syna. Je tak zdravá. Dítě by také pochopitelně bylo zdravé a krásné.“ Mimovolně dáváte ruku na Anastasina prsa, hladíte je, ale to už je jiné láskání. Ne sexuální. Jako byste hladil svého syna. Potom píšete o doteku rtů, o lehkém Anastasiinu dechu, a dál… úplné vynechání jakýchkoliv podrobností. Potom hned popisujete jitro, překrásnou náladu, pocit neobyčejné události. Jsem si jistý, že vám vydavatelé pro větší popularitu knih nejednou nabízeli, abyste popsal tuto noc detailněji.“
„Ano, skutečně mi to nejednou nabízeli.“
„Nicméně, tuto noc jste nepopsal v žádném ze svých nových vydání knihy, proč?“
„Protože…“
„Stop! Prosím, nemluvte. Chci prověřit sám sebe, správnost svých závěrů. Sexuální podrobnosti té noci jste nepopsal proto, že po doteku Anastasiiných rtů se jednoduše absolutně na nic nepamatujete.“
„Ano, nepamatuji se, ani teď si nemohu na nic vzpomenout, kromě neobyčejných pocitů ráno.“
„To, co vám teď řeknu, budete pokládat za neuvěřitelné. V tu překrásnou noc jste neměl s Anastasií žádný sex.“
„Neměl? A co syn? Sám jsem ho viděl.“
„V tu noc jste se skutečně fyzicky sblížili. Byly spermatozoidy… zkrátka všechno to, co k početí dítěte patří, ale sex to nebyl. Nejednou jsme s kolegy analyzovali to, co se vám přihodilo. Stejně jako já jsou přesvědčeni o tom, že jste s Anastasií sex neměl. Samotným slovem „sex“ se v naší době myslí uspokojení tělesných potřeb, snaha o dosažení tělesného uspokojení. Ale v kontextu událostí noci v tajze daný cíl chybí, myslím tím, že jste se nesnažili docílit tělesného uspokojení. Snaha a cíl byly jiné - dítě. Tudíž i název události má být jiný. Tady nejde jen o terminologii, tady jde o kvalitativně jiný způsob narození člověka.
Ještě jednou chci zopakovat: je to kvalitativně jiný způsob narození člověka. Mé tvrzení není abstraktní, lze jej lehce dokázat vědeckými srovnáními. Posuďte sám, nikdo z dnešních psychologů nebo fyziologů nebude popírat vliv vnějších psychických faktorů na formování zárodku v matčině lůně. Mezi jiným má velký, a dosti často dominantní, význam chování muže k těhotné ženě. Také nemůžeme popírat vliv chování muže k ženě v okamžiku tělesného sblížení na formování budoucího člověka. V jednom případě je to vztah jako k objektu uspokojení tělesné vášně. V druhém - jako k společnému tvůrci. Tudíž i výsledek bude různý. Je možné, že dítě počaté za takových podmínek, se bude úrovní intelektu lišit tak výrazně, jak se liší dnešní člověk od opice.
Sex a s ním spojené uspokojení při stvoření nejsou cílem, jsou pouze prostředkem. Jiné psychické energie budou řídit těla, také jinak se bude formovat stav dítěte.
Z výše řečeného vyplývá první pravidlo: žena, která si přeje porodit plnohodnotného člověka, vytvořit pevnou a šťastnou rodinu, musí vycítit okamžik, kdy se muž bude chtít s ní sblížit s cílem narození dítěte a bude si představovat své budoucí dítě, přát si jeho narození.
Za těchto podmínek muž a žena dosahují psychického stavu, který jim dává možnost dosáhnout nejvyšší spokojenosti ze sblížení. A budoucí dítě dostává energie, které nemají děti narozené tradičním, přesněji, náhodným způsobem.“
„A jak žena vycítí tento okamžik? Jak se dozví o myšlenkách muže? Vždyť myšlenky jsou neviditelné.“
„Laskání! Podle něj to lze určit. Psychický stav se vždy vyjadřuje vnějšími příznaky. Ve stavu radosti se člověk směje, má na tváři úsměv. Když je mu smutno, bude mít odpovídající výraz očí, pózu a tak dále. V tomto případě, myslím si, nebude tak těžké odlišit čistě sexuální láskání od toho, kdy se muž dotýká ženy, jako by se dotýkal budoucího dítěte. Pouze při takovém přístupu se stává něco, co ze všech bytostí, žijících na Zemi, je schopen pocítit pouze člověk. Popsat, vědecky objasnit toto „něco“ nikdo a nikdy nedokáže. V okamžiku, kdy se toto stává, není možné analyzovat. Jako psycholog můžu pouze předpokládat, že podstatným v této události nebude spojení dvou fyzických těl, ale něco nezměrně většího: splynutí dvou myšlenek vjedno. Ještě přesněji: splynutí dvou komplexů citů vjedno. Dosažené uspokojení a prožité blaho budou značně předstihovat pouhé sexuální uspokojení. Nepomíjí tak rychle, jak je to při obyčejném sexu. Nepochopitelný příjemný stav může trvat měsíce, dokonce i roky. Právě tento stav formuje pevnou, láskyplnou rodinu. Právě o tomto mluví Anastasia. To znamená, že muž, který jednou něco takového pocítí, nedokáže proměnit získaný pocit na pouze sexuální uspokojení. Nedokáže, nebude mít přání být nevěrný své manželce. Své milované. Právě od tohoto okamžiku se začíná formovat rodina. Šťastná rodina!
Existuje takový výraz: „Sňatky se uzavírají na nebesích.“ V daném případě se tento výraz úplně shoduje s událostí. Posuďte sám. Co je dnes všeobecným důkazem nebeského sňatku? Papír, vydaný občanským matričním úřadem, nejrůznější církevní rituály. Je to směšné, že? Směšné a smutné.
Anastasia dává přesnou definici: důkazem sňatku, uzavřeného na nebi, může být pouze neobyčejně překrásný stav muže a ženy, jehož důsledkem je narození nového plnohodnotného člověka.
Sám za sebe mohu dodat: většina dětí, dnes narozených, jsou nemanželské. A teď… Teď vám přečtu komentáře mého kolegy sexuologa:
,Sexuální vztahy muže a ženy, popsané v knize „Anastasia“, odhalují úplně jiný význam sexu. Všechny dnes existující příručky na toto téma, počínaje starořeckými, indickými a konče současnými, jsou naprosto naivní a směšné ve srovnání s významem toho, co řekla Anastasia. Všechna starodávná a také současná veledíla o sexu, jež k nám došla, všechna pojednání se omezují na hledání všemožných póz, na techniku láskání a vnější atributy. Ale fyziologické, psychické schopnosti a možnosti lidí jsou různé.
Pro každého konkrétního jedince může být nejvíce efektivní a přijatelná pouze jedna poloha, vlastní pouze jeho charakteru a temperamentu, určité vnější atributy.
Stěží se ve světě najde odborník schopný z množství existujících způsobů přesně určit nejpřijatelnější pro každého konkrétního člověka. Pro splnění podobného úkolu musí odborník znát tisíce existujících způsobů s různými nuancemi, prostudovat fyzické, psychické schopnosti konkrétního člověka a to je nemožné.
Důkazem toho, že problém teorie sexuálních vztahů mezi mužem a ženou dnešní věda nevyřešila, je stále větší pokles potence u většiny mužů a žen dnešní společnosti. Narůstá počet manželských párů sexuálně neuspokojujících jeden druhého. Smutná situace může být změněná.
To, co ukázala Anastasia, je důkazem toho, že v přírodě existuje nějaký mechanizmus, nějaké vyšší síly, jež jsou schopny vyřešit zdánlivě neřešitelný problém okamžitě. Tento mechanizmus, nebo nějaké síly prostřednictvím určitého stavu dvou lidí - muže a ženy - speciálně pro ně vyhledávají stav a způsoby pohlavních vztahů, vhodné pouze pro ně.
Nepochybně, v tomto případě bude uspokojení svou úrovní dosahovat nejvyššího bodu. Je zcela možné, že muž a žena, kteří prožijí podobné uspokojení, budou vždy chránit manželskou věrnost nezávisle na tom, jakými zákony a rituály bude podmíněna.
Manželská věrnost! Manželská nevěra. Zrada.“
Alexandr Sergejevič vstal od stolu a mluvil dál vestoje:
„Anastasia poprvé ukázala podstatu tohoto jevu, pamatuji si nazpaměť některé věty i celé monology. Poslechněte si, jak říkala: ,Všemi možnými způsoby vnucují člověku, že uspokojení lze lehce dosáhnout, myslíce pouze na tělesná potěšení. A tím člověka odvádějí od Pravdy. Chudinky zklamané ženy, jež o tom nevědí, se celý život trápí a hledají ztracené blaho. Hledají na špatném místě. Žádná žena nemůže uchránit muže před mravní zpustlostí, pokud si sama dovolí oddat se mu jenom kvůli uspokojení tělesných potřeb.‘ A tady ještě… Hned… Ano… ,Potom se budou snažit ovládat stále nová a nová těla nebo používat všedně a odsouzeně jenom svá těla a jen intuitivně si budou uvědomovat, že skutečná slast opravdového svazku se od nich neustále vzdaluje.‘
Absolutně přesně uvedená příčina manželské nevěry. Mohu to objasnit i jako psycholog. Všechno je logické: muž a žena, tak zvaní manželé, se zabývají sexem pro sex. Intuitivně cítí, že nedosahují dostatečného uspokojení, obrací se na odborníka, čtou doplňkovou literaturu. Doporučují se jim různé polohy, laskání, zkrátka, aby se pustili do hledání většího uspokojení prostřednictvím změny sexuálních technik.
Všimněte si - pustit se do hledání. Toto ani nemusí být vysloveno, ale oni sami, jak to přesně vystihla Anastasia, intuitivně vědouce o existenci vyššího blaha, začnou hledat. Ale kde jsou meze tohoto hledání? Copak se omezuje pouze na změnu poloh? Jeho absolutně logickým pokračováním je změna těl.
,Och!‘ křičí ve společnosti. ,Je to manželská nevěra.‘ Není tady žádná nevěra. Není proto, že nejsou manželé!
Sňatek, stvrzený papírem, není manželským svazkem. Jsou to pouze konvence vymyšlené společností.
Manželský svazek má být uzavřen mezi mužem a ženou prostřednictvím dosažení toho nejvyššího stavu, o němž pověděla Anastasia. Nejenže o něm pověděla, ale i ukázala způsoby jeho dosažení. Je to nová kultura vzájemného vztahu mezi mužem a ženou.“
„Copak, Alexandře Sergejeviči, navrhujete mladým lidem, aby začínali s intimním stykem ještě před oficiálním uzavřením manželství?“
„Většina lidí se právě takhle chová. Jenom se stydíme o tom mluvit otevřeně. Ale já navrhuji nevěnovat se sexu pro sex ani před, ani po registraci manželského svazku.
Považujeme se za svobodnou společnost. Máme možnost svobodně se zabývat mravní zkázou. A také se jí zabýváme! Zvrhlost se stala průmyslem. Kino a množství různorodé pornografické produkce, prostituce, gumové ženy ze sexshopů jsou toho důkazem.
Na pozadí této bakchanálie, jež svědčí o úplné nemohoucnosti současné vědy pochopit přírodu a předurčenost mechanizmů, zpevňujících svazek dvou, se jako blesk objevil vynález.
Já jako psycholog jsem pochopil grandióznost toho, co odhalila Anastasia. Ukázala novou kulturu vzájemných vztahů mezi mužem a ženou.
Hlavní role v nich náleží ženě. Anastasia dokázala i vás přivést k chápání této kultury. Dokázala to udělat, používajíc, možná intuitivně, poznatky nějaké starodávné civilizace. Ale… my… Přesněji můj kolega, dokázal v praxi… Dokázal, že muž také může…
Je sexuolog. Společně s ním jsme analyzovali Anastasiiny výroky. To on jako první hovořil o nové, pro nás neznámé, kultuře vzájemných vztahů. A nejvíc ho ohromil Anastasiin výrok… Musíte se na něj pamatovat. Anastasia řekla: ,Který člověk by se chtěl objevit na světě jako důsledek tělesného potěšení? Každý by chtěl být stvořen velkým návalem lásky, touhou ke stvoření, ne objevit se na světě jako důsledek tělesných radovánek.‘ Ale naše děti se objevily na světě právě jako důsledek tělesných radovánek. Chtěli jsme s manželkou dítě, zabývali jsme se sexem. Ani nevím, který den jsme počali. Konkrétněji jsme začali na dítě myslet, když byla těhotná. Ale Anastasia říká, že musí být určitý stav a snaha právě v okamžiku předcházejícím intimnímu sblížení.
Zkrátka můj kolega z jejích výroků zřejmě pochopil víc než já. Nebo víc pocítil. Chtěl prožít tento stav. Chtěl, aby se jim narodilo dítě, syn. Mému kolegovi je přes čtyřicet, manželka je mladší o dva roky. Mají dvě děti. Sexem, jak se mi svěřil, se v posledních letech zabývali zřídka. Ale začal mluvit s manželkou o dítěti. Nejdřív se podivila jeho přání. Říkala, že rodit je již pro ni pozdě. Ale své chování k manželovi změnila k lepšímu. Dal jí přečíst knihu s Anastasiinými výroky. A žena již sama začala zavádět rozhovor, ne, ne o svém přání mít dítě, ale o tom, jak správně je to řečeno v knize. Jednou v noci můj kolega začal laskat svou ženu. Nemyslel při tom na sex, ale na svého budoucího syna. Zřejmě to dokázal udělat tak, jak jste to dělal vy. Rozdíl je pouze v tom, že vás k tomuto přivedla Anastasia, a on toho dosáhl sám. Je to náhoda, nebo není - těžko říci, ale jemu se podařilo dosáhnout, podle všeho, právě stejného stavu. Manželka mu odpověděla stejným láskáním. Nejsou mladí, samozřejmě, nepociťovali tak silnou sexuální touhu, jako zamlada. Myšlenky na dítě zřejmě úplně odsunuly do pozadí myšlenky na techniku sexu. V důsledku …v důsledku se stalo „něco“. Ani můj kolega, ani jeho manželka si nemohli vzpomenout na podrobnosti intimního sblížení. Nepamatují se na ně stejně jako vy. Ale stejně jako vy mluví o nezapomenutelných, překrásných pocitech po ránu. Můj kolega říká, že za celý svůj život ani při sblížení se svou manželkou, ani při sblížení s jinými ženami, a měl jich nemálo, nic podobného nezažil.
Jeho čtyřicetiletá manželka je teď těhotná, v sedmém měsíci. Ale tohle není to nejdůležitější. Podstatné je něco jiného - jeho manželka se zamilovala.“
„Do koho?“
„Do svého manžela, Vladimíre Nikolajeviči. Jen si to představte, tato dříve bručivá a trochu nedůtklivá žena teď občas přichází do naší kliniky a čeká, kdy její manžel ukončí ordinaci. Sedí ve vestibulu a jako zamilovaná dívenka čeká. Nenápadně jsem dosti často pozoroval výraz její tváře. Také se změnil, objevil se lehce znatelný úsměv. Znám tuto rodinu dlouho. Přibližně osm let. Sklíčená, obtloustlá žena najednou omládla asi o deset let. Zkrásněla, nehledě na jasně viditelné těhotenství.“
„A chování vašeho kolegy k manželce se také změnilo, nebo zůstalo jako dřív?“
„Sám se změnil. Úplně přestal pít, i když to dříve moc nepřeháněl, nechal kouření. Nejoblíbenější činností se pro ně s manželkou stalo kreslení.“
„Kreslení? A copak kreslí?“
„Kreslí svůj budoucí rodový pozemek, o němž mluvila Anastasia. Chtějí získat půdu a vystavět na ní… Špatně jsem se vyjádřil, ne vystavět dům, ale založit základ rajského koutku pro své budoucí děti.“
„Pro budoucí?“
„Ano, pro budoucí. Jeho manželka teď lituje pouze toho, že se početí dítěte neuskutečnilo na vlastním statku, jak to říká Anastasia, v Prostoru Lásky, stvořeném vlastníma rukama, v kterém se má žena nacházet v průběhu těhotenství a v kterém se má uskutečnit porod, ale v bytě. Manželka mého kolegy je přesvědčená, že dokáže porodit ještě jedno dítě. Můj kolega si tím je také jistý.
Jsem přesvědčený, že instinkt pokračování rodu, vlastní zvířatům, se liší od lidského tím, že se zvířata páří, řídíce se pouze voláním přírody. Zabývaje se tak zvaným sexem, stává se člověk podobný zvířatům. Dítě, jež se objeví na světě v důsledku tohoto procesu, bude napůl člověk - napůl zvíře.
Skutečný člověk se může narodit pouze tehdy, když se stvoření zúčastní energie a city, vlastní pouze člověku: láska, schopnost vidět budoucnost, uvědomění si tvořeného. Slovo „sex“ se tady moc nehodí. Zneuctívá daný čin. Přesnější tady bude slovo „stvoření“. Když muž a žena dosahují stavu, při kterém se uskutečňuje stvoření, právě tehdy se mezi nimi uzavírá svazek na nebesích. Tento svazek není potvrzený papírem nebo obřadem, je upevněný něčím nezměrně větším a významnějším, proto bude pevný a šťastný. A není třeba si myslet, že vstoupit do takového svazku mohou pouze mladí. Příklad mého kolegy dokazuje, že je to dostupné lidem v každém věku. Takový svazek je možný v tom případě, jestli oni dokáží pochopit význam toho, co řekla Anastasia.“
„Tak copak z toho vyplývá? Všichni lidé, kteří mají v občanském průkazu razítko o registraci sňatku, nejsou ve skutečnosti ženatí?“
„Razítko v občanském průkazu - to je pouze konvence, vymyšlená společností. Papíry, všemožné obřady v různých dobách u různých národů se navenek lišily, ale jejich podstata je stejná - působení na psychiku, snaha umělou cestou stvořit alespoň zdání svazku dvou lidí. A Anastasia to přesně určuje, když o něm říká: ,Falešný svazek je strašný. Děti! Rozumíš, Vladimíre, děti! Ony cítí umělost a lživost takového svazku. A začínají pochybovat o všem, co říkají rodiče. Děti podvědomě cítí lež již ve svém početí. A je jim z toho špatně.‘
Ukázalo se, že v přírodě existuje ne umělý, ale přirozený, Božský svazek. Jak ho lze dosáhnout, je právě ukázáno dnešním lidem.“
„Takže fakticky je třeba, aby ženatí lidé, tím myslím ty, kteří mají razítko v občanském průkazu, uzavírali sňatek se svým manželem nebo manželkou podruhé?“
„Přesněji řečeno ne podruhé, ale opravdově.“
„Pro mnohé lidi to bude těžké pochopit. Ve všech zemích jsou zvyklí, že sex je největší potěšení a zabývají se jím všichni, jeden jako druhý, pro rozkoš.“
„Tohle všechno je lež, Vladimíre Nikolajeviči. Devadesát procent mužů není schopno uspokojit ženu. Mýtus o tom, že mnozí lidé při sexu dosahují nejvyšší rozkoše je pouze psychologická sugesce. Sexuální touhy člověka jsou využívány komerčním průmyslem. Masa legálních a nelegálních pornografických časopisů - to jsou finanční toky. Právě ony balamutí lidské hlavy. Filmy, v kterých supermani různého druhu lehce uspokojují své partnerky, jsou také byznys.
Jednoduše se bojíme, stydíme se přiznat jeden druhému, že nemáme vhodné partnery. Ale nepopíratelný fakt zůstává. Šedesát procent uzavřených manželských svazků se rozpadá. Zbylých čtyřicet procent rodin má daleko k dokonalosti. Stálé manželské nevěry, rozkvět prostituce jsou toho důkazem.
To uspokojení, které dnes prožíváme při sexu, není zdaleka úplné. Je pouze malinkou částí uspokojení, charakteristického pro člověka, když dva skutečně naplňují božské předurčení, které marně hledáme po celý život.
,Hledáme na špatném místě!‘ Správnost tohoto výroku nepopiratelně potvrzuje sám život.
Anastasia - představitelka kultury nějaké starodávné civilizace, o které naši historici zřejmě nemají ani potuchy - ruší ustálené stereotypy. O dokonalosti této kultury lze soudit i podle vztahu k těhotné ženě. Jistou podmínkou této kultury je to, že se těhotná žena má nacházet devět měsíců na tom místě, na kterém počala dítě a tamtéž i porodit. Do jaké míry je to důležité?
Za pomoci informací, které má současná věda, a srovnávací analýzy lze dokázat přednost tohoto tvrzení. Místo, kde se má uskutečnit početí a kde má matka donosit své budoucí dítě, je nazváno statkem. Na něm muž a žena vlastnoručně založí zahradu s různými rostlinami. Fyziologové nebudou popírat důležitost správného stravování těhotné ženy. Na toto téma je napsáno mnoho vědeckých a amatérských prací. A co? Každá těhotná žena je má studovat? Zapomenout na všechno a usilovně studovat literární prameny: co a kdy má jíst? Tohle je těžké si představit.
Dokonce i kdyby každá těhotná žena prostudovala tyto vědecké teorie, vyvstal by před ní určitě druhý neřešitelný úkol: kde má dostat doporučovaný produkt.
Představme si velice bohatý současný manželský pár. Jeho materiální možnosti mu dovolují koupit cokoliv. Je to iluze! Nejsou a ani nemohou být peníze, dovolující koupit to, co bude chtít těhotná žena a právě v ten okamžik, kdy to bude chtít. Myslím tím to, že za žádné peníze se nedá koupit například jablko, jež je blízké svou hodnotou tomu, které může utrhnout žena z jabloňky ve své zahradě a ihned je sníst.
Následující aspekt je psychologického rázu, a je neméně závažný, než fyziologický. Pojďme si představit a porovnat dvě situace.
První - standardní, která se stává většině. Vezmeme mladou rodinu průměrně nebo trochu více než středně bohatou. Těhotná žena žije s manželem v bytě. Může se dost hodnotně stravovat? Ne! Dnešní, dokonce drahé supermarkety nám nemohou nabídnout hodnotnou stravu. Konzervované, zmražené potraviny jsou pro člověka nepřirozené. Tržnice! Ale i tam mají potraviny, jemně řečeno, nedůvěryhodnou kvalitu. I soukromníci se naučili používat všemožné chemické přípravky při pěstování potravin. Když je pěstují pro sebe - to je jedna věc, ale když na prodej, tak je snaha dosáhnout co největšího výnosu nutí používat různé stimulátory. Toto chápe každý a samozřejmě vzniká pocit neklidu při přijímání stravy neznámého původu.
Pocit neklidu! Je to stálý průvodce dnešního člověka.
Na těhotnou ženu doléhá nekonečný proud informací o ustavičných sociálních kataklyzmatech, ekologických neštěstích. V jejím vědomí a podvědomí narůstají obavy o osud budoucího dítěte. A kde, v čem jsou pozitivní faktory? Jednoduše nejsou a ani nemohou být v hrozných bytových podmínkách, k nimž se sami odsuzujeme.
Dokonce i v dobře zařízeném bytě si zvykáme na zařízení a ono přestává těšit náš zrak novotou. Zvykáme si i na to, že v bytě se všechny věci ničí a stárnou, stejně jako si zvykáme na to, že voda z kohoutku není vhodná na pití. Ale toto všechno najednou jasně začíná cítit těhotná žena. Nezbývá jí nic jiného než doufat ve „snad“.
Tohle je jediné, s čím může počítat, nacházejíc se pod tlakem bezvýchodnosti.
V druhém případě - žena, obklopená Prostorem Lásky, jak ho nazývá Anastasia, kromě uspokojení fyziologických potřeb dostává velice silné psychické dobíjení.
Dnešní věda může objasnit a dokázat správnost skoro všech Anastasiiných výroků. Jsou velice jednoduché a logické. Nezbývá než se divit, proč my, kteří pronášíme mnoho moudrých řečí, jsme na ně nezaměřili svou pozornost.
Avšak Anastasia mluví i o tajemných jevech, jež nemůže objasnit dnešní věda:
,Rodiče mají poskytnout svému stvoření tři hlavní body, tři první aspekty bytí.‘
Dále říká, že pro spojení třech tajemných bodů bytí vjedno na jednom místě a právě na rodovém statku, se musí stát následující: ,Myšlenky dvou v lásce splynou vjedno… Tady je první bod, říká se mu rodičovská mysl… Druhý bod, nebo spíš aspekt lidského bytí, se zrodí a rozsvítí na nebi novou hvězdu, když v lásce a s myšlenkami na překrásné stvoření, dvě těla splynou vjedno… A třetí bod neboli nový aspekt se zrodí tehdy, když se porod uskuteční na tom místě, na kterém bylo počato dítě. A otec má být u toho. Pak nad třemi pozvedne věnec náš velký milující Otec.‘
Nepochybně, přednosti početí, donošení a narození dítěte na jednom místě - překrásném rodovém statku - mohou vědecky dokázat fyziologové a psychologové. Avšak Anastasia mluví o něčem větším. Říká, že v tomto případě se dosahuje úplného spojení narozeného člověka s Kosmem. Proč? Prostřednictvím čeho? Do jaké míry je pro osud budoucího člověka důležitý daný přístup k jeho narození? Současní vědci to mohou jen předpokládat.
Pokusil jsem se porovnat to, co řekla Anastasia, s tím, co prorokují horoskopy moderní v dnešní době. Sama od sebe se naskytla otázka, který ze třech bodů lze pro narození dítěte považovat za hlavní: myšlenku, fyziologické početí nebo příchod dítěte z matčina lůna na svět.
Všeobecně se za datum narození člověka považuje okamžik, kdy dítě opustilo matčino lůno. Od tohoto okamžiku se sestavují horoskopy. Ale věda teď ví, že plod, který se zatím nachází v těle matky, již žije, cítí. A když je tomu tak, tak člověk již existuje. Již je narozený. Hýbe se - matka cítí pohyby jeho nožiček a ručiček. Možná, že přesnějším datem narození člověka je okamžik oplodnění vaječné buňky spermatozoidem? Z hlediska fyziologie tento okamžik přesněji určuje datum narození člověka. Ale… Setkání spermatozoidu s vaječnou buňkou není příčinou, ale důsledkem. Předchází mu úmysly dvou. Možná, že právě ony jsou určením data narození? V současné době se ze třech aspektů za datum narození obvykle považuje okamžik objevení plodu na světě. Zítra to třeba bude něco jiného. Podle Anastasiiny teorie to vypadá, že datum narození člověka je okamžik spojení třech složek vjedno, všech výše vyjmenovaných okamžiků. A toto má svou nepopíratelnou logiku. Ale my, mám na mysli jak dnešní vědu, tak i náboženství, se bojíme dokonce se o tomto zmiňovat.“
„A čeho se tady bát?“
„Je čeho… Víte, Vladimíre Nikolajeviči, jestli uznáme nepochybnost Anastasiiných tvrzení, rovněž budeme muset uznat, že ve srovnání s lidmi té kultury, již Anastasia představuje, nejsme plnohodnotní lidé. Většině dnešních lidí bude chybět jedna nebo dvě složky, charakteristické pro plnohodnotného člověka. Právě proto se nejen bojíme o tom mluvit, ale i pomyslet na to. A bylo by třeba se zamyslet…“
„Ale možná o těchto tvrzeních nemluvíme a nepřemýšlíme proto, že jsou sporná?“
„Naopak! Jsou zcela nesporná!
Zaprvé. Zamyslete se, kdo bude popírat, že nejmorálnější a psychologicky nejnasycenější bude situace, kdy spojení spermatozoidu s vaječnou buňkou bude předcházet nikoli mravní rozklad, ale myšlenka na budoucí dítě.
Zadruhé. Absolutně nesporné je i to, že se těhotná žena má plnohodnotně stravovat, vyhýbat se stresům. Ideálně se k tomu hodí vlastní statek, o němž mluví Anastasia.
Zatřetí. Porod ve známém prostředí, na obvyklém místě je příznivější pro rodičku a hlavně - pro novorozence. Tohle je také nesporné faktum jak pro psychology, tak i pro fyziology. Souhlasíte s každým z těchto tří bodů?“
„Samozřejmě, souhlasím.“
„Tak vidíte, jsou nesporné a nejen pro vědce. Tudíž, nemůžeme popírat pozitivní působení splynutí těchto třech pozitivních složek do jediného celku.
Jako psycholog mohu předpokládat, že při takovém spojení v prostoru probíhá psychická reakce. Reaguje na ni celý vesmírný prostor. Přijímá novorozeného a navazuje s ním informační spojení.“
„Možná. Ale jaký význam přitom má přesnost určení data narození člověka?“
„Obrovský! Globální! Určuje úroveň našeho vlastního vnímání světa. Pokud na první místo klademe příchod plodu na svět, pak v našem cítění světa je prvotní hmota.
Pokud na první místo klademe okamžik splynutí úmyslů muže a ženy, v našem vnímání světa je prvotní vědomí. Budou se tedy formovat různé kultury určující obraz života. V prvním případě se dává přednost hmotě, v druhém - duchu. Veřejný a neveřejný spor na toto téma probíhá již dlouho. Ale teď je pro mě očividná nesmyslnost takového sporu. Anastasia mluví o splynutí vjedno nejen těchto dvou pojmů, ale i třetího. Na základě jejích tvrzení lze vybudovat teorii o narození plnohodnotného člověka a také možnost její realizace. Je to jednoduché a dostupné pro každého. Ale proč nerealizujeme své možnosti? Proč máme chaos ve svém vědomí a život probíhá ve shonu? Tohle je otázka.“
„Myslím si, že za datum narození je přece možno považovat den a hodinu, kdy dítě vyjde z matčina lůna na svět. Jen je to třeba nazvat přesněji: hodina příchodu na svět.“
„Možná. Je to jistě možné. Ale na okamžik narození se přece zeptejte Anastasie.“
„Zeptám se, pro mě samotného je také zajímavé dozvědět se, kdy jsem se narodil, kdy se narodil můj syn.“
„Váš syn… Přišel jste ke mně pro radu a já tady o svém… Promiňte, zapovídal jsem se. Měl jsem toho hodně na srdci.
Pochopte, ordinuji třikrát týdně. Lidé sem přicházejí se svými problémy. Všichni mají standardní otázky: jak vychovat dítě, jak navázat kontakt se synem nebo s dcerou? A dítěti je již pět, deset nebo třeba i patnáct let.
Říci člověku: ,Je pozdě, milý brachu, vychovávat,‘ znamená zničit v něm poslední naději. Proto se vlastně musím zabývat utěšováním.“
„Vždyť mému synovi je také skoro pět let. Takže jsem také přišel pozdě?“
„U vás, Vladimíre Nikolajeviči, je to jiné. Vedle vašeho syna je Anastasia. Ne nadarmo nedovolila, abyste uvrhl dítě do podmínek našeho světa. Ona ho také vychová v souladu s jinou kulturou.“
„Takže my se synem jsme představitelé různých kultur, a tudíž si nikdy nebudeme rozumět?“
„Rodiče a děti jsou vždy představiteli jakoby různých kultur, různých světonázorů. Každá generace má své priority. Pravda je, že rozdíl není tak zarážející, jako ve vašem případě. Dám vám radu, dříve, než budete komunikovat se synem, poraďte se s Anastasií, jak to nejlépe udělat. Pozorně sledujte, co bude říkat. Vždyť jste hodně četl o výchově dětí, přemýšlel jste. Teď pro vás bude jednodušší ji pochopit.“
„Ne vždy se daří ji pochopit, dokonce i po dlouhé době. Některé výroky vyvolávají pochybnosti. Jsou mystické a nepodložené. Mnohé z toho, co říká, se vůbec snažím nepublikovat, protože se to často více podobá fantastice a…“
Alexandr Sergejevič najednou udeřil dlaní do stolu a ostře, dokonce hrubě mě přerušil:
„Nemáte právo se takhle chovat. Jestli vám rozum neumožňuje něco pochopit, dejte tu možnost druhým.“
Příkrost psychologova hlasu a smysl toho, co řekl, se mi nelíbily. Podobná vyjádření na svou adresu jsem slyšel a četl již nejednou. Podle nich to vycházelo, že jsem nějaký hlupák a má role se omezuje jen na co nejpřesnější vyložení všeho, co řekla poustevnice z tajgy. Ale vědátoři, kteří podobné věci prohlašují, nepřihlédli ke všemu. Rozhodl jsem se usměrnit psychologa, jenž najednou začal být agresivní:
„Vy si samozřejmě myslíte, že patříte k těm druhým - schopným pochopit všechno řečené. Nejsem psycholog s vědeckou hodností, ale dokonce i pro mě je pochopitelná jednoduchá pravda: pokud začnu publikovat všechny neodůvodněné mystické výroky, tak se celkově ke všemu, co jsem napsal v knihách, budou chovat jako k pohádce. A bude pohřbeno všechno racionální, co lze použít již v dnešním životě. Tím, že nepublikuji některé mystické výroky, možná zachraňuji to racionální.“
„A můžete mi říci konkrétněji, o jaké mystice mluvíte?“
„Třeba o tomhle. Anastasia řekla, že posbírala z vesmíru nejlepší spojení tónů, schovala je v textu knihy a ony budou blahodárně působit na čtenáře.“
„Ano, pamatuji se na to. Velmi dobře se na to pamatuji. Je to napsáno již v první knize. Tamtéž je řečeno, že se působení zesílí, pokud čtenář při čtení bude naslouchat zvukům přírody.“
„Takže si to pamatujete? A také to, že tato slova jsou nejen v textu samotné knihy, ale také jsou umístěna na vnitřní straně přebalu. Pamatujete se na to? Poradili mi to vydavatelé, aby se nalákali čtenáři. Tak jsem to také udělal…“
„Správně jste to udělal.“
„Správně? A víte o tom, že tento výrok na přebalu knihy mnohé čtenáře od knihy odradil? Mnozí ho pochopili jako reklamní trik, psalo se o tom i v tisku. V některých vydáních jsem to z přebalu odstranil. Mnozí lidé ho považují za mystické, vymyšlené.“
„Idioti! Copak…Copak rozum společnosti do takové míry atrofoval? Nebo lenost rozumu odpojuje logické myšlení mas?“
„Co s tím má společného lenost rozumu, jestli to není možné dokázat?“
„Dokázat? Copak se tady má dokazovat? Tento výrok není nic jiného, než psychologický test geniální svou jednoduchostí a účinností, který okamžitě a jednoduše určuje hlupáky s atrofovanými rozumovými schopnostmi. Jestli při tom ještě vystupují v médiích, tak tím ukazují: dívejte se, jsme všichni hlupáci. Geniální test!“
„Co s tím má společného test? Tento výrok není dokazatelný.“
„Myslíte, že není dokazatelný? Ale vždyť tady není co dokazovat. To, co řekla Anastasia je axióm. Posuďte to sám. Text jakékoliv knihy, všimněte si - jakékoliv knihy, jakéhokoliv dopisu, jakéhokoliv ústního projevu se skládá právě ze spojení zvuků. Je to jasné? Souhlasíte s tím?“
„No, celkem ano, souhlasím. Skutečně, texty všech knih se skládají ze spojení…“
„Vidíte, jak je všechno jednoduché? A na této jednoduchosti ti, kteří jsou líní logicky myslet, ztroskotali.“
„Možná. Ale vždyť Anastasia řekla, že našla a sebrala z vesmírného prostoru nejlepší spojení a že ona budou mít blahodárný vliv na čtenáře.“
„Ale i na tomto není nic mystického. Posuďte to sám. Když čtete tu nebo onu knihu, článek v novinách nebo v časopisu, copak to na vás nijak nepůsobí? Text vás může nezaujmout, vyvolat podráždění, uspokojení, zlobu nebo radost. Je to tak? Rozumíte mi? Souhlasíte?“
„Ano.“
„To je dobře. A co se týká blahodárného vlivu Anastasiiných textů, je dokázaný tím, jak čtenáři reagují na knihy. Tady nejde o recenze, které se mohou udělat i na objednávku. Fakt blahodárného vlivu se potvrzuje tvůrčím nadšením. A jeho důkazem je množství básní a písní, jež napsali vaši čtenáři. Vždyť jsem koupil sadu pěti kazet s písněmi, věnovanými Anastasii. Napsali je obyčejní lidé nebo, možná, naopak - neobyčejní. Koupil jsem tyto nahrávky, poslouchal jsem je. Samotný život potvrdil to, co řekla Anastasia. Vždyť se básně zrodily pod vlivem přečteného. A vy říkáte „mystika“. Nemáte právo být cenzorem Anastasie.“
„Dobře. Mějte se. Děkuji za rady.“
Již jsem se chytl kliky na dveřích, abych opustil ordinaci psychologa.
„Počkejte, prosím, Vladimíre Nikolajeviči. Vidím, že jste se urazil. Promiňte mi, jestli můj tón byl poněkud ostrý. Nechci, aby naše loučení bylo takové.“
Alexandr Sergejevič stál uprostřed místnosti, trochu zavalitý starší člověk. Pečlivě zapnul knoflíky svého pláště a pokračoval:
„Pochopte, musíte psát všechno, co říká Anastasia. I když něco z toho nechápete vy, já nebo ještě někdo. Budiž. Důležité je, aby to pochopily ony!“
„Kdo, ony?“
„Mladé ženy, jež jsou zatím schopné rodit zdravé děti. Když to pochopí, určitě se všechno změní… Avšak nějak málo jsme mluvili o vašem synu, vy jste ale ke mně přišel právě kvůli němu.“
„Samozřejmě, přišel jsem kvůli němu.“
„Nic konkrétního vám poradit nemohu. Příliš nestandardní situace. Možná, že byste mu měl přinést nějaké knihy s obrázky. O dějinách, například. Hezky se obléknout. Možná, že teď říkám hlouposti, ale prostě chci, abyste mu představil naši skutečnost nepříliš drsnou.“
„A jakou? Upravenou a přikrášlenou?“
„O to tady nejde. Vždyť se mu ukážete jako představitel naší skutečnosti, čímž se zkompromitujete před dítětem.“
„A proč mám odpovídat sám za všechny zvrhlosti naší společnosti?“
„Jestli synovi ukážete svou neschopnost změnit něco v naší společnosti k lepšímu, ukážete mu svou bezmocnost. Zkompromitujete se před synem. Myslím si, že je vychován tak, že nechápe existenci něčeho nemožného pro člověka.“
„Zřejmě máte pravdu, Alexandře Sergejeviči. Děkuji za dobrou radu. Skutečně, je lepší před dítětem naši skutečnost trochu přikrášlit. Ano, stojí to za to, jinak si pomyslí…“
Stiskli jsme si ruce, a jak se mi zdálo, rozloučili jsme se bez zloby.
ROZHOVOR SE SYNEM
Prošel jsem sám celou cestu od řeky k Anastasiině louce, blížil jsem se ke známým místům s pocitem, jako bych šel domů. Tentokrát mě nikdo neuvítal. A mně se dokonce líbilo jít tajgou sám, bez průvodce.
Nevolal jsem Anastasii, možná, že se zabývá svými věcmi; až si vše vyřídí, pocítí, že jsem přišel, přijde sama.
Uviděl jsem mé oblíbené místo na břehu jezera, kde jsme s Anastasií často seděli, a dříve, než bych se posadil a odpočinul si po cestě, rozhodl jsem se, že se převléknu.
Vyndal jsem z batohu tmavošedý nemačkavý oblek, tenký bílý svetr a nové boty. Když jsem se chystal do tajgy, chtěl jsem si vzít i bílou košili s kravatou, ale potom jsem si řekl, že se košile pomačká a v tajze není možnost ji vyžehlit. Oblek mi v obchodě složili tak, že se nepomačkal.
Rozhodl jsem se, že se ukážu synovi jako elegantní a sváteční, proto jsem tolik času a sil ztratil s promýšlením svého zevnějšku.
Vzal jsem s sebou i holicí strojek, zrcátko. Umístil jsem ho na stromě, oholil jsem se, učesal jsem se. Potom jsem se posadil na nevelký pahorek, vyndal jsem blok a propisku, abych k plánu setkání se synem přidal to, co jsem promyslel cestou.
Mému synovi brzy bude pět. Samozřejmě, již mluví. Když jsem ho viděl naposledy, byl úplně malinký, zatím nemluvil, a teď by toho měl hodně chápat. Zřejmě po celé dny žvatlá s Anastasií, s dědečky. Pevně jsem se rozhodl: jakmile se uvidím s Anastasií, hned jí povím, jak plánuji setkání se synem a co se mu chystám říci.
Pět let jsem pečlivě studoval různé systémy výchovy dětí a vzal jsem si z nich, podle mě, všechno nejlepší a srozumitelné. Po rozhovorech s pedagogy a dětskými psychology jsem si udělal důležité závěry. Teď, dříve než se setkám se synem, chtěl bych probrat s Anastasií plán, který jsem vypracoval, a udělané závěry. Společně s ní ještě jednou všechno detailně promyslet. Ať mi Anastasia poradí, jaká první slova mám říci synovi, jakou polohu při tom mám zaujmout. Poloha je také důležitá, řekl jsem si, otec se musí zdát svému dítěti důležitý. Ale nejdřív mě Anastasia musí představit.
V mém bloku, jako první bod, bylo napsáno: „Anastasia mě představuje synovi.“
Ať mě představí jednoduchými slovy jako: „Tady, synku, před tebou stojí tvůj otec.“ Ale musí to říci velmi svátečně, aby dítě z jejího tónu vycítilo důležitost otce, aby ho potom poslouchalo.
Najednou jsem pocítil, že všechno kolem utichlo, jako by se nastražilo. Nepolekal jsem se ticha, jež se náhle rozhostilo. Tohle se vždy stávalo před setkáním s Anastasií v tajze. Tajga se všemi obyvateli jako by zatajovala dech, naslouchala, nastražovala se a hodnotila, zdali cizinec nepůsobí jejich paní nějakou nepříjemnost? Když nebyla pocítěna, všechno se uklidnilo.
Podle ticha, jež vzniklo, jsem pochopil, že se zezadu tiše přiblížila Anastasia. Nebylo těžké ji pocítit ještě i proto, že zezadu jako by něco začalo ohřívat má záda. A dívat se zahřívajícím pohledem může pouze Anastasia. Neotočil jsem se hned. Nějakou dobu jsem dál seděl, pociťoval příjemné a radostné teplo. Pak jsem se otočil a uviděl…
Přede mnou pevně stál na trávě bosýma nožičkama můj malinký syn. Povyrostl. Jeho rusé vlasy již spadaly v kudrlinkách k ramenům. Byl oblečený do krátké košile, upletené z vláken kopřiv, bez límce. Podobal se Anastasii, možná, trochu mně, ale hned se to nerozpozná. Jak jsem se otočil, opřený rukama o zem, tak jsem se také na něj díval, strnulý na čtyřech a zapomněl jsem na všechno na světě. Také se na mě mlčky díval pohledem Anastasie. Možná, že z překvapení bych dlouho nedokázal nic říci, ale on promluvil první:
„Přeji zdraví tvým světlým myšlenkám, můj tatínku!“
„Ano? Tobě též, samozřejmě, přeji zdraví,“ odpověděl jsem.
„Promiň mi, tatínku.“
„Co ti mám prominout?“
„To, že jsem přerušil tvé důležité úvahy. Nejdřív jsem stál trochu dál od tebe, abych nepřekážel, ale chtělo se mi blíž a být vedle tebe. Dovol mi, tatínku, zatím, než skončí tvé úvahy, tiše sedět vedle.“
„Ano? Dobře. Samozřejmě, poseď.“
Rychle se přiblížil, posadil se půl metru ode mě a znehybněl. Dál jsem rozpačitě stál na všech čtyřech, ale zatím, co se usazoval, stihl jsem si pomyslet: je třeba zaujmout hlubokomyslnou pózu, abych se zatím, než skončí mé, jak si myslí, důležité úvahy, rozhodl, jak se mám chovat dál.
Zaujal jsem důstojnou pózu a nějakou dobu jsme seděli vedle sebe a mlčeli. Potom jsem se otočil ke svému malinkému synovi, tiše sedícímu vedle mě, a zeptal jsem se:
„No, jak se tady věci mají?“
Když slyšel můj hlas, radostně se vzchopil a začal se mi dívat přímo do očí. Podle jeho pohledu jsem cítil: snažil se, ale nevěděl, co má odpovědět na mou jednoduchou otázku. Potom přece promluvil:
„Já, tatínku, nemohu odpovědět na tvou otázku. Nevím, jak se věci mají. Tady, tatínku, jde život. Je krásný, život.“
„Je třeba nějak pokračovat v rozhovoru,“ pomyslel jsem, „není možné pouštět iniciativu.“ A položil jsem ještě jednu standardní otázku:
„No a jak se máš ty? Posloucháš mámu?“
Tentokrát odpověděl ihned:
„Vždy s radostí poslouchám, když mluví máma. I když dědečkové mluví, je pro mě zajímavé poslouchat. Také k nim promlouvám a oni mě poslouchají. A máma Anastasia si myslí, že hodně mluvím, je třeba více přemýšlet, říká máma Anastasia. Ale mně se rychle myslí a mluvit se mi chce různě.“
„Jak to různě?“
„Skládat slova za sebou, jak dědečkové, jako máma, jako ty, tatínku.“
„A odkud víš, jak skládám slova?“
„Maminka mi to ukázala. Když začíná mluvit tvými slovy, je to pro mě moc zajímavé.“
„Ano? To je ale… No a čím chceš být?“
Opět nepochopil tuto nejjednodušší otázku, kterou dávají všichni dospělí dětem, a po nevelké pauze odpověděl:
„Vždyť já už jsem, tatínku.“
„Chápu, že jsi, ale mám na mysli, čím se chceš stát? Až budeš dospělý, co budeš dělat?“
„Budu tebou, tatínku, až vyrostu. Dokončím to, co teď děláš ty.“
„Odkud víš, co dělám?“
„Maminka Anastasia mi o tom pověděla.“
„A copak ti o mně pověděla?“
„Mnohé. Maminka Anastasia říká, jaký jsi… Jak je to slovo… ano, vzpomněl jsem si, jaký jsi hrdina, můj tatínku.“
„Hrdina?“
„Ano. Je to pro tebe těžké. Maminka chce, aby ses měl lépe. Aby sis odpočinul v lidských podmínkách, ale ty odcházíš tam, kde se mnohým lidem těžko žije. Odcházíš proto, aby tam bylo dobře. Bylo pro mě moc zarmucující dozvědět se, že jsou lidé, kteří nemají svůj palouček, a že je vždycky někdo straší, nutí žít jinak, než chtějí oni sami. Nemohou si sami vzít potravu. Musí… ano, pracovat, tak se tomu říká. Musí postupovat jinak, než chtějí
Vladimír Megre se narodil 23. července roku 1950. Předtím nikdy nepublikoval. Dříve - proslulý podnikatel, prezident Meziregionální asociace podnikatelů Sibiře. V roce 1994-95 organizoval na své náklady dvě velké obchodní expedice na lodích po ece Ob
Po dlouhou dobu bylo pro přátele a příbuzné záhadou, co donutilo podnikatele s desetiletou praxí utratit shromážděný kapitál a k tomu zastavit majetek na přípravu expedicí, které nejenže neměly žádný zisk, ale ani se nevyplatily.
V jeho knihách se otevírá tajemství intuitivního hledání. On přivezl z expedice to, co nelze ocenit v peněžním ekvivalentu. V řadě centrálních novin zveřejnil senzační materiály, které měly velké čtenářské ohlasy a komentáře vědců. Sám autor sdělil následující: „Nejsem spisovatel, nemám literární zkušenosti a omlouvám se čtenářům za styl mého psaní. Mé knihy nepatří do řady publicistiky, fantastiky nebo dobrodružné literatury, nehledě na neobvyklost a neskutečnost toho, co se stalo. Jejich žánr se mi nepodařilo určit.“
Anastasia
„Jsem člověk, žena!“, tvrdí o sobě tato vskutku pohledná poustevnice žijící uprostřed lesů sibiřské tajgy. Tak velmi vzdálena způsobu života současné civilizace, a přesto ví o něm samotném, jeho příčinách a důsledcích mnohem více, než kdokoliv z nás...
Obklopena pouze přírodou, božími výtvory, projevuje svoji upřímnou lásku ke všemu živému. Síla a rychlost jejich myšlenek již uchvátila mnohé čtenáře knih V. Megreho po celém světě natolik, že si počínají uvědomovat zhoubnost současného technokratického způsobu života a usilují o návrat k původním pramenům – uvědomělému soužití s přírodou, v souladu se zákony stvoření...
Teprve upřímná touha, čistota úmyslů a láska dělá člověka člověkem, člověka tvůrce, jenž je odměněn radostí při pozorování stvořeného...
Poznejte však Anastasii sami, skrze její myšlenky, skrze své vlastní srdce...!
Ukázka:
KDO VYCHOVÁVÁ NAŠE DĚTI?
Na dveřích ordinace soukromé polikliniky visela tabulka informující o tom, že zde ordinuje doktor lékařských věd, specialista v oblasti dětské psychologie. Bylo tu uvedeno příjmení, jméno a jméno po otci doktora, který mi byl doporučen jako jeden z nejlepších věhlasných odborníků v otázkách vzájemných vztahů mezi dětmi a rodiči. Objednal jsem se k němu jako poslední, abychom nebyli omezeni časem: pokud se rozhovor ukáže být prospěšný, za příplatek navrhnu doktorovi prodloužení pro mě důležitého rozhovoru.
V ordinaci u stolu seděl člověk důchodového věku se smutnou tváří. Unaveně ukládal do desek popsané listy papíru. Nabídl mi, abych se posadil, položil před sebe čistý list papíru a pronesl:
„Poslouchám vás. Jaké máte problémy?“
Abych mu nemusel vyprávět dlouhý příběh spojený s událostmi, jež se staly po setkání s Anastasií v tajze, pokusil jsem se vyložit podstatu mé otázky co nejstručněji:
„Alexandře Sergejeviči, potřebuji navázat kontakt s dítětem, se svým synem, kterému zanedlouho bude pět let.“
„Myslíte, že jste ztratil kontakt se svým synem?“ zeptal se unaveně a lhostejně psycholog.
„Uvědomělý kontakt jako takový skoro ani nebyl. Stalo se, že jsem se svým dítětem po jeho narození skoro vůbec nekomunikoval. Viděl jsem ho ještě v kojeneckém věku a potom… Nikdy jsem s ním nemluvil, zkrátka, začal si uvědomovat život beze mě. Žili jsme odděleně, ale teď mám před sebou setkání a rozhovor s mým pětiletým synem. Možná, že existují nějaké techniky, které pomáhají získat si dítě? Vždyť jsou případy, když se muž žení se ženou, která již má dítě, a navazuje s ním kontakt, stává se mu otcem a kamarádem.“
„Postupy samozřejmě jsou, ale ne vždy jsou stejně účinné. Ve vztahu mezi dětmi a rodiči mnoho záleží na individualitě, na povahách.“
„Chápu, ale přesto bych chtěl tyto konkrétní postupy znát.“
„Konkrétní… Nu což… Když se objevíte v rodině, a je třeba pochopit, že dokonce jedna žena s dítětem je již rodina, pokuste se co nejméně rušit ten způsob života, který vytvořili. Nějakou dobu pro svého syna budete cizím člověkem a s tímto je třeba se smířit. Z počátku si potřebujete na všechno zvyknout a nechat je, aby si zvykli na vás. Pokuste se spojit svůj příchod se splněním doposud nesplněných přání a tužeb dítěte. Zeptejte se jeho matky, po jaké hračce toužil, ale ona mu ji nemohla koupit. Není třeba, abyste ji kupoval sám. Navažte s dítětem nějak rozhovor o svém dětství, o svých hračkách a řekněte mu, že jste po ní toužil. Jestli rozhovor podpoří a sdělí vám své přání mít stejnou, nabídněte mu, že společně pojedete do obchodu a koupíte vytouženou hračku. Důležitý je samotný rozhovor, společná cesta. Chlapec se vám musí svěřit se svou touhu, dovolit, abyste se zúčastnil jejího splnění.“
„Příklad s hračkami se mi moc nehodí. Můj syn zatím neviděl hračky, které se prodávají v obchodech.“
„To je divné… Takže se nehodí?.. Pojďte, můj drahý, budeme mluvit otevřeně. Pokud chcete slyšet radu, užitečnou pro vás, povězte mi podrobněji o svém vztahu se ženou, která vám porodila syna. Kdo je? Kde pracuje, kde žije? Jak je zajištěná její rodina? Co, podle vás, bylo příčinou vaší roztržky?“
Pochopil jsem, že chci-li slyšet od psychologa konkrétnější rady, budu mu muset povědět o svém vztahu s Anastasií, v kterém i já sám jsem zatím neměl jasno. Proto jsem ani neměl ponětí, co o něm mám vyprávět psychologovi. Aniž bych řekl její jméno, sdělil jsem mu následující:
„Žije ve velice vzdáleném kraji na Sibiři. Seznámil jsem se s ní náhodou, když jsem tam byl s obchodní expedicí. Se začátkem perestrojky jsem se pustil do podnikání na Sibiři: po řece Ob jsem lodí vozil různé zboží do vzdálených míst, zpátky - ryby, kožešiny, divoce rostoucí plody.“
„Chápu. Takže, jako Paratov: po sibiřské řece kupec vesele putoval k závisti všech.“
„Ne vesele putoval, ale pracoval. Podnikatelé mají vždy problémy.“
„Připusťme, že mají, ale pobavit se vy, podnikatelé, stíháte.“
„U mě s touto ženou vůbec nešlo o zábavu. Zachtělo se mi od ní mít syna. I dříve jsem chtěl syna, potom jsem jako by zapomněl na své přání. Ubíhala léta… A když jsem ji viděl… Jak je zdravá, mladá a krásná… Teď jsou skoro všechny ženy nějaké neduživé, nemocné, ale ona - zdravá, kvetoucí. Proto jsem si pomyslel, že dítě také bude krásné a zdravé. Porodila mi syna. Jezdil jsem za nimi, když byl ještě úplně malinký, ještě nemohl mluvit a chodit. Měl jsem ho v náručí. Potom jsem se s ním nestýkal.“
A proč jste s ním nekomunikoval?“
Jak jen jsem měl během krátké besedy objasnit tomuto člověku všechno, o čem jsem napsal v několika knihách. Jak jsem mu měl povědět, že Anastasia odmítla opustit svůj palouček v tajze a odstěhovat se se synem do města, a já nejsem přizpůsobený životu v tajze. A to, že právě ona mi nedávala možnost nejenže darovat mu obvyklé hračky, ale ani se s ním stýkat. Každé léto jsem přijížděl do sibiřské tajgy, chodil jsem na louku, kde žije Anastasia a můj syn, ale vidět syna se mi stále nedařilo. Pokaždé byl někde pryč, u dědy a pradědy, kteří žili v sousedství, v hloubi bezmezné sibiřské tajgy. Anastasia mě odmítala odvést k nim na návštěvu a co víc: pokaždé houževnatě trvala na tom, že nejdřív se mám připravit na rozhovor se svým synem.
Ve snaze dotknout se tématu výchovy dětí jsem dával mnohým svým známým stejnou otázku, která, i když byla úplně jednoduchá, vždy vyvolávala podiv a nepochopení: „Promluvil sis někdy vážně se svým dítětem?“
A nakonec se ukázalo, že témata rozhovorů jsou u všech stejná: „Jdi jíst… Je na čase spát… Nevyváděj… Posbírej své hračky… Udělal jsi domácí úkoly?..“
Dítě roste, jde do školy, ale na to, aby se s ním pohovořilo o smyslu života, o předurčení člověka, nebo alespoň o tom, jakou životní cestu má před sebou, mnohým lidem buď nestačí čas, nebo podobný rozhovor nepovažují za důležitý. Možná si myslí, že je to předčasné, že to ještě stihnou. Ale nestíhají. Dítě vyrůstá…
Ale když se my sami nesnažíme mluvit se svými dětmi seriózně, kdo je v tom případě vychovává? Proč mi Anastasia po všechna ta léta nedovolovala komunikovat s mým vlastním synem? Nevím, čeho se bála nebo něčemu chtěla zabránit?
A pak přišel den, kdy se najednou zeptala: „Vladimíre, cítíš se být připravený, aby ses setkal se svým synem a pohovořil s ním?“ Odpověděl jsem, že se chci setkat, ale nedokázal jsem pronést slova „jsem připravený“.
Po celá ta léta jsem o vztazích mezi rodiči a dětmi četl všechno, co se mi podařilo najít. Psal jsem knihy, mluvil jsem na konferencích v různých státech, ale nepsal jsem a nemluvil jsem o tom nejdůležitějším, co mě zajímalo celou tuto dobu - o výchově dětí a o vzájemném vztahu mezi nimi a starší generací.
Promýšlel jsem množství rad z literatury o výchově dětí, avšak stále častěji se mi vybavovala Anastasiina věta: „Výchova dětí - je výchova sebe.“ Dlouhou dobu jsem nechápal úplně smysl této věty, ale nakonec jsem si pro sebe udělal pevný závěr: naše děti nevychovávají rodičovská kázání, škola nebo univerzita. Naše děti vychovává způsob života: náš způsob života, způsob života společnosti celkově. A ať rodiče, učitelé ve škole nebo jiné osvětářské instituce říkají cokoliv, používají jakékoliv moudré výchovné systémy, děti budou následovat způsob života vytvořený kolem nich většinou lidí.
Tedy výchova dětí zcela závisí na tvém vlastním chápání světa, na tom, jak žiješ ty sám, tví rodiče a celá společnost. V nemocné, nešťastné společnosti se mohou rodit pouze nemocné a nešťastné děti.
„Pokud mi podrobně nepovíte o vzájemném vztahu mezi matkou vašeho syna a vámi, bude pro mě těžké dát vám účinnou radu,“ přerušil dlouhou pauzu psycholog.
„Bylo by to dlouhé povídání. Ale stručně řečeno, život se vyvinul tak, že jsem několik let nekomunikoval se svým synem, a to je všechno.“
„Dobře, v tom případě mi řekněte, pomáhal jste nějak materiálně v průběhu těchto let matce vašeho dítěte? Myslím si, že pro podnikatele je materiální pomoc nejjednodušším projevem pozornosti k rodině.“
„Ne, nepomáhal jsem. Myslí si, že je vším potřebným zajištěna.“
„Copak je velice bohatá?“
„Prostě všechno má.“
Alexandr Sergejevič prudce vstal a rychle pronesl:
„Žije v sibiřské tajze. Vede poustevnický způsob života. Jmenuje se - Anastasia, váš syn - Vladimír a vy sám - Vladimír Nikolajevič. Poznal jsem vás. Četl jsem všechny vaše knihy, a ne jednou.“
„Ale…“
Alexandr Sergejevič začal nervózně chodit po pokoji, potom opět řekl:
„Ano… ano… Opravdu jsem na to přišel? Rozluštil jsem to. Odpovězte mi, prosím, na jednu otázku. Odpovězte mi! Je to pro mě velice důležité. Pro vědu… I když ne, neodpovídejte. Řeknu to sám. Začínám chápat. Jsem přesvědčen, že po celá ta léta po setkání s Anastasií jste intenzivně studoval psychologii, filozofii. Stále jste přemýšlel o výchově dětí. Je to tak?“
„Ano.“
„Ale závěry, jež jste udělal po přečtení „moudrých“ knih a článků, vás neuspokojily. A tehdy jste začal hledat odpovědi sám v sobě, nebo jinými slovy, přemýšlet o dorůstající generaci, o výchově dětí?“
„Zřejmě ano. Ale víc o svém synu.“
„To je nerozlučně spjato. Přišel jste ke mně v zoufalství a nemáte moc velkou naději, že dostanete odpovědi na otázky, jež před vámi vyvstaly. Když je nedostanete ode mě, budete pokračovat v hledání.“
„Zřejmě.“
„Ano… Ohromující… Řeknu vám jméno člověka, který je nesrovnatelně silnější a moudřejší než já.“
„Kdo je ten člověk a jak se mám k němu dostat?“
„Tento člověk je vaše Anastasia, Vladimíre Nikolajeviči.“
„Anastasia? Ale poslední dobou velice málo mluví o výchově dětí. A to právě ona mi neumožňovala komunikovat se synem.“
„Právě - ona. Také jsem do tohoto okamžiku nemohl logicky objasnit její chování. Neuvěřitelný čin. Milující žena najednou prohlašuje budoucímu otci, že on nesmí komunikovat se svým synem. Nestandardní situace, která se dříve nikde nevyskytovala. Ale ten důsledek!.. Důsledek je ohromující! Vždyť se jí podařilo donutit… Ne, toto slovo v dané situaci není vhodné. Anastasii se povedlo přimět… A koho? Promiňte, přimět nepříliš vzdělaného podnikatele, aby se zajímal o psychologii, filozofii, o otázky výchovy dětí. O tomto jste přemýšlel celou dobu, samotný fakt, že jste přišel ke mně to potvrzuje. Po celá ta léta Anastasia vychovávala syna, ale současně vychovávala i vás. Připravovala setkání otce se synem.“
„Syna skutečně vychovávala sama. A co se týká mě - nemyslím si to. Vídáme se celkem zřídka. Setkání jsou také krátká.“
„Ale o informaci, kterou dává v průběhu těchto, jak říkáte, krátkých setkání, je třeba přemýšlet až dodneška. Ohromující informaci. Vy, Vladimíre Nikolajeviči, říkáte, že Anastasia málo mluví o výchově děti, ale není tomu tak.“
Alexandr Sergejevič se rychle přiblížil ke stolu, vytáhl ze zásuvky silný šedivý sešit, šetrně ho pohladil a pokračoval:
„Z vašich knih jsem v určité posloupnosti vypsal všechny Anastasiiny výroky o narození a výchově dětí. Dějové podrobnosti jsem vynechal. I když jsem možná zbytečně vytrhl citát z kontextu. Námět je samozřejmě důležitý, pro snazší pochopení. V Anastasiiných výrocích je ukryt velikánský, řekl bych, filozofický smysl, moudrost starodávné kultury. Jsem ochoten předpokládat, a nejen já, že tyto teorie jsou vyloženy v nějaké starodávné knize, jejíž stáří se počítá na miliony let. Anastasiina vyprávění vynikají hloubkou, přesností vyjadřování podle nás nejzávažnějších myšlenek, vyložených v starodávných manuskriptech i soudobých vědeckých pracích. Když jsem zvlášť vypsal všechno, co se týká narození a výchovy člověka, tak… nakonec vznikl traktát, kterému ve světě není rovno. Jsem přesvědčený, že na jeho základě bude obhájeno množství disertací, uděleno nemálo vědeckých hodností, budou udělány ohromující objevy, ale to hlavní je v něčem jiném - na Zemi se objeví nová rasa, jejíž jméno je „Člověk“!“
„Vždyť člověk existuje i teď.“
„Myslím, že z pohledu budoucnosti lze o faktu existence člověka pochybovat.“
„Jak to? Vždyť vy i já existujeme, jak tedy lze pochybovat o naší existenci?“
„Existují naše těla, říkáme jim „lidé“. Ale obsah, psychický stav lidských bytostí se v budoucnu bude významně lišit od našeho, tudíž, vzhledem k odlišnostem, je nutné změnit název. Možná, že dnešní lidé budou pojmenováni „člověkem určité doby“, nebo nějak jinak budou nazváni ti, kdo se narodí v budoucnu.“
„Cožpak je opravdu všechno tak vážné?“
„Vážné i nepochybné. Například vy jste přečetl mnoho knih o výchově dětí, které napsali vědci. Teď mi řekněte, kdy začíná výchova dítěte?“
„Někteří autoři se domnívají, že je třeba začít od jednoho roku.“
„No právě. V lepším případě - od jednoho roku. Ale Anastasia ukázala, jak se člověk formuje již před… Jsem si jistý, že jste si teď pomyslel: „V matčině lůně.“ Ale ona dokázala, že rodiče mohou vytvářet budoucí dítě již před setkáním spermatozoidu s vaječnou buňkou. A toto lze vědecky objasnit. Anastasia stojí výš než všichni současní nebo dřívější psychologové. Její výroky jsou pádné, zahrnují všechna období vývoje dětí: před početím, při početí, nitroděložní a další.
Dotýká se témat, jež nedokázali plně pochopit ani mudrcové v minulosti, ani dnešní vědci. Zdůraznila to, bez čeho není možné porodit a vychovat plnohodnotného člověka.“
„Na nic takového si nevzpomínám. Nepsal jsem o obdobích.“
„Psal jste knihy, svědčil o událostech. Anastasia pochopila, že budete psát právě takto. A potom - následující krok: sama začala formovat tyto události, fakticky odívala velikou vědeckou práci do poutavé vyprávěcí formy. Tvořila vaši knihu svým životem, přinášela lidem drahocenné znalosti.
Většina čtenářů toto cítí intuitivně. Mnozí jsou nadšení z knih, ale nemohou si úplně uvědomit příčinu nadšení, přijímají informaci, kterou dříve neznali, na podvědomé úrovni. Ale lze ji vnímat i uvědoměle. Hned vám to dokážu. Takže, máme před sebou konspekt Anastasiiných výroků o narození člověka. S mým kolegou jsme je důkladně propracovali a prokomentovali. Je kandidát lékařských věd, sexuolog, ordinuje v sousední ordinaci. Provedli jsme experimenty a proanalyzovali situaci.“
Alexandr Sergejevič otevřel svůj sešit a trochu s rozechvěním a slavnostně začal mluvit:
„Tak tedy začátek… Období před početím. V nedávné minulosti ani v současnosti jej společnost nepovažuje za aspekt výchovy dítěte. Dnes je však zcela zřejmé, že na Zemi nebo někde v nekonečných prostorech vesmíru existovala nebo existuje kultura, kde vzájemné vztahy mezi mužem a ženou byly mnohem dokonalejší než dnešní. A období předcházející početí bylo důležitou, možná, že i hlavní součástí výchovy člověka.
Anastasia v duchu kulturních zvyků civilizace, již neznáme, provádí určitou přípravu dříve, než je dítě počato. Otupila vaši sexuální touhu. Podle událostí, popsaných v první knize, to jako psycholog dobře vidím. Připomenu jejich posloupnost.
Zastavili jste se s Anastasií v tajze, pijete koňak, svačíte, Anastasia se jídla a alkoholu, které jste jí nabídl, ani nedotkla. Svléká vrchní oblečení, lehá si na trávu. Jste uchvácen její přirozenou krásou, probouzí se ve vás samozřejmé přání ovládnout překrásné ženské tělo. V sexuálním vzrušení se pokoušíte o sblížení, dotýkáte se jejího těla a… ztrácíte vědomí.
Nebudeme zabíhat do podrobností toho, jak odpojila vaše vědomí. Důležité je něco jiného - v důsledku tohoto jste Anastasii přestal vnímat jako objekt uspokojení sexuální potřeby. I vy sám o tom vyprávíte, zapsal jsem si vaši větu: „Neměl jsem ani pomyšlení…“.“
„Ano. Je to tak, po události při odpočinku jsem už nepocítil sexuální touhu ve vztahu k Anastasii.“
„Teď druhá etapa - početí - vyprávění o kultuře početí dítěte.
Nocleh v útulné zemljance, vůně suché trávy a květin. Ale pro vás je neobvyklé spát sám v noci v tajze a žádáte Anastasii, aby si lehla vedle vás. Již chápete: jestli bude nablízku, nic špatného se vám nestane. Anastasia si lehla vedle vás.
Takže ve velice intimním prostředí se vedle vás ocitá překrásné mladé ženské tělo, které se liší ještě jednou zvláštností - vyzařuje zdraví. Na rozdíl od mnoha ženských těl, jež jste viděl dříve, skutečně kypí zdravím. Cítíte aróma Anastasiina dechu, ale přitom se ve vás neprobouzí žádná sexuální touha. Je z vás vyhnána. Prostor je očištěn pro jiný psychický stav - snahu o pokračování rodu. Myslíte na syna! Na syna, jenž zatím není. Tady je vaše věta z knihy: „Bylo by dobře, kdybych měl s Anastasií syna. Je tak zdravá. Dítě by také pochopitelně bylo zdravé a krásné.“ Mimovolně dáváte ruku na Anastasina prsa, hladíte je, ale to už je jiné láskání. Ne sexuální. Jako byste hladil svého syna. Potom píšete o doteku rtů, o lehkém Anastasiinu dechu, a dál… úplné vynechání jakýchkoliv podrobností. Potom hned popisujete jitro, překrásnou náladu, pocit neobyčejné události. Jsem si jistý, že vám vydavatelé pro větší popularitu knih nejednou nabízeli, abyste popsal tuto noc detailněji.“
„Ano, skutečně mi to nejednou nabízeli.“
„Nicméně, tuto noc jste nepopsal v žádném ze svých nových vydání knihy, proč?“
„Protože…“
„Stop! Prosím, nemluvte. Chci prověřit sám sebe, správnost svých závěrů. Sexuální podrobnosti té noci jste nepopsal proto, že po doteku Anastasiiných rtů se jednoduše absolutně na nic nepamatujete.“
„Ano, nepamatuji se, ani teď si nemohu na nic vzpomenout, kromě neobyčejných pocitů ráno.“
„To, co vám teď řeknu, budete pokládat za neuvěřitelné. V tu překrásnou noc jste neměl s Anastasií žádný sex.“
„Neměl? A co syn? Sám jsem ho viděl.“
„V tu noc jste se skutečně fyzicky sblížili. Byly spermatozoidy… zkrátka všechno to, co k početí dítěte patří, ale sex to nebyl. Nejednou jsme s kolegy analyzovali to, co se vám přihodilo. Stejně jako já jsou přesvědčeni o tom, že jste s Anastasií sex neměl. Samotným slovem „sex“ se v naší době myslí uspokojení tělesných potřeb, snaha o dosažení tělesného uspokojení. Ale v kontextu událostí noci v tajze daný cíl chybí, myslím tím, že jste se nesnažili docílit tělesného uspokojení. Snaha a cíl byly jiné - dítě. Tudíž i název události má být jiný. Tady nejde jen o terminologii, tady jde o kvalitativně jiný způsob narození člověka.
Ještě jednou chci zopakovat: je to kvalitativně jiný způsob narození člověka. Mé tvrzení není abstraktní, lze jej lehce dokázat vědeckými srovnáními. Posuďte sám, nikdo z dnešních psychologů nebo fyziologů nebude popírat vliv vnějších psychických faktorů na formování zárodku v matčině lůně. Mezi jiným má velký, a dosti často dominantní, význam chování muže k těhotné ženě. Také nemůžeme popírat vliv chování muže k ženě v okamžiku tělesného sblížení na formování budoucího člověka. V jednom případě je to vztah jako k objektu uspokojení tělesné vášně. V druhém - jako k společnému tvůrci. Tudíž i výsledek bude různý. Je možné, že dítě počaté za takových podmínek, se bude úrovní intelektu lišit tak výrazně, jak se liší dnešní člověk od opice.
Sex a s ním spojené uspokojení při stvoření nejsou cílem, jsou pouze prostředkem. Jiné psychické energie budou řídit těla, také jinak se bude formovat stav dítěte.
Z výše řečeného vyplývá první pravidlo: žena, která si přeje porodit plnohodnotného člověka, vytvořit pevnou a šťastnou rodinu, musí vycítit okamžik, kdy se muž bude chtít s ní sblížit s cílem narození dítěte a bude si představovat své budoucí dítě, přát si jeho narození.
Za těchto podmínek muž a žena dosahují psychického stavu, který jim dává možnost dosáhnout nejvyšší spokojenosti ze sblížení. A budoucí dítě dostává energie, které nemají děti narozené tradičním, přesněji, náhodným způsobem.“
„A jak žena vycítí tento okamžik? Jak se dozví o myšlenkách muže? Vždyť myšlenky jsou neviditelné.“
„Laskání! Podle něj to lze určit. Psychický stav se vždy vyjadřuje vnějšími příznaky. Ve stavu radosti se člověk směje, má na tváři úsměv. Když je mu smutno, bude mít odpovídající výraz očí, pózu a tak dále. V tomto případě, myslím si, nebude tak těžké odlišit čistě sexuální láskání od toho, kdy se muž dotýká ženy, jako by se dotýkal budoucího dítěte. Pouze při takovém přístupu se stává něco, co ze všech bytostí, žijících na Zemi, je schopen pocítit pouze člověk. Popsat, vědecky objasnit toto „něco“ nikdo a nikdy nedokáže. V okamžiku, kdy se toto stává, není možné analyzovat. Jako psycholog můžu pouze předpokládat, že podstatným v této události nebude spojení dvou fyzických těl, ale něco nezměrně většího: splynutí dvou myšlenek vjedno. Ještě přesněji: splynutí dvou komplexů citů vjedno. Dosažené uspokojení a prožité blaho budou značně předstihovat pouhé sexuální uspokojení. Nepomíjí tak rychle, jak je to při obyčejném sexu. Nepochopitelný příjemný stav může trvat měsíce, dokonce i roky. Právě tento stav formuje pevnou, láskyplnou rodinu. Právě o tomto mluví Anastasia. To znamená, že muž, který jednou něco takového pocítí, nedokáže proměnit získaný pocit na pouze sexuální uspokojení. Nedokáže, nebude mít přání být nevěrný své manželce. Své milované. Právě od tohoto okamžiku se začíná formovat rodina. Šťastná rodina!
Existuje takový výraz: „Sňatky se uzavírají na nebesích.“ V daném případě se tento výraz úplně shoduje s událostí. Posuďte sám. Co je dnes všeobecným důkazem nebeského sňatku? Papír, vydaný občanským matričním úřadem, nejrůznější církevní rituály. Je to směšné, že? Směšné a smutné.
Anastasia dává přesnou definici: důkazem sňatku, uzavřeného na nebi, může být pouze neobyčejně překrásný stav muže a ženy, jehož důsledkem je narození nového plnohodnotného člověka.
Sám za sebe mohu dodat: většina dětí, dnes narozených, jsou nemanželské. A teď… Teď vám přečtu komentáře mého kolegy sexuologa:
,Sexuální vztahy muže a ženy, popsané v knize „Anastasia“, odhalují úplně jiný význam sexu. Všechny dnes existující příručky na toto téma, počínaje starořeckými, indickými a konče současnými, jsou naprosto naivní a směšné ve srovnání s významem toho, co řekla Anastasia. Všechna starodávná a také současná veledíla o sexu, jež k nám došla, všechna pojednání se omezují na hledání všemožných póz, na techniku láskání a vnější atributy. Ale fyziologické, psychické schopnosti a možnosti lidí jsou různé.
Pro každého konkrétního jedince může být nejvíce efektivní a přijatelná pouze jedna poloha, vlastní pouze jeho charakteru a temperamentu, určité vnější atributy.
Stěží se ve světě najde odborník schopný z množství existujících způsobů přesně určit nejpřijatelnější pro každého konkrétního člověka. Pro splnění podobného úkolu musí odborník znát tisíce existujících způsobů s různými nuancemi, prostudovat fyzické, psychické schopnosti konkrétního člověka a to je nemožné.
Důkazem toho, že problém teorie sexuálních vztahů mezi mužem a ženou dnešní věda nevyřešila, je stále větší pokles potence u většiny mužů a žen dnešní společnosti. Narůstá počet manželských párů sexuálně neuspokojujících jeden druhého. Smutná situace může být změněná.
To, co ukázala Anastasia, je důkazem toho, že v přírodě existuje nějaký mechanizmus, nějaké vyšší síly, jež jsou schopny vyřešit zdánlivě neřešitelný problém okamžitě. Tento mechanizmus, nebo nějaké síly prostřednictvím určitého stavu dvou lidí - muže a ženy - speciálně pro ně vyhledávají stav a způsoby pohlavních vztahů, vhodné pouze pro ně.
Nepochybně, v tomto případě bude uspokojení svou úrovní dosahovat nejvyššího bodu. Je zcela možné, že muž a žena, kteří prožijí podobné uspokojení, budou vždy chránit manželskou věrnost nezávisle na tom, jakými zákony a rituály bude podmíněna.
Manželská věrnost! Manželská nevěra. Zrada.“
Alexandr Sergejevič vstal od stolu a mluvil dál vestoje:
„Anastasia poprvé ukázala podstatu tohoto jevu, pamatuji si nazpaměť některé věty i celé monology. Poslechněte si, jak říkala: ,Všemi možnými způsoby vnucují člověku, že uspokojení lze lehce dosáhnout, myslíce pouze na tělesná potěšení. A tím člověka odvádějí od Pravdy. Chudinky zklamané ženy, jež o tom nevědí, se celý život trápí a hledají ztracené blaho. Hledají na špatném místě. Žádná žena nemůže uchránit muže před mravní zpustlostí, pokud si sama dovolí oddat se mu jenom kvůli uspokojení tělesných potřeb.‘ A tady ještě… Hned… Ano… ,Potom se budou snažit ovládat stále nová a nová těla nebo používat všedně a odsouzeně jenom svá těla a jen intuitivně si budou uvědomovat, že skutečná slast opravdového svazku se od nich neustále vzdaluje.‘
Absolutně přesně uvedená příčina manželské nevěry. Mohu to objasnit i jako psycholog. Všechno je logické: muž a žena, tak zvaní manželé, se zabývají sexem pro sex. Intuitivně cítí, že nedosahují dostatečného uspokojení, obrací se na odborníka, čtou doplňkovou literaturu. Doporučují se jim různé polohy, laskání, zkrátka, aby se pustili do hledání většího uspokojení prostřednictvím změny sexuálních technik.
Všimněte si - pustit se do hledání. Toto ani nemusí být vysloveno, ale oni sami, jak to přesně vystihla Anastasia, intuitivně vědouce o existenci vyššího blaha, začnou hledat. Ale kde jsou meze tohoto hledání? Copak se omezuje pouze na změnu poloh? Jeho absolutně logickým pokračováním je změna těl.
,Och!‘ křičí ve společnosti. ,Je to manželská nevěra.‘ Není tady žádná nevěra. Není proto, že nejsou manželé!
Sňatek, stvrzený papírem, není manželským svazkem. Jsou to pouze konvence vymyšlené společností.
Manželský svazek má být uzavřen mezi mužem a ženou prostřednictvím dosažení toho nejvyššího stavu, o němž pověděla Anastasia. Nejenže o něm pověděla, ale i ukázala způsoby jeho dosažení. Je to nová kultura vzájemného vztahu mezi mužem a ženou.“
„Copak, Alexandře Sergejeviči, navrhujete mladým lidem, aby začínali s intimním stykem ještě před oficiálním uzavřením manželství?“
„Většina lidí se právě takhle chová. Jenom se stydíme o tom mluvit otevřeně. Ale já navrhuji nevěnovat se sexu pro sex ani před, ani po registraci manželského svazku.
Považujeme se za svobodnou společnost. Máme možnost svobodně se zabývat mravní zkázou. A také se jí zabýváme! Zvrhlost se stala průmyslem. Kino a množství různorodé pornografické produkce, prostituce, gumové ženy ze sexshopů jsou toho důkazem.
Na pozadí této bakchanálie, jež svědčí o úplné nemohoucnosti současné vědy pochopit přírodu a předurčenost mechanizmů, zpevňujících svazek dvou, se jako blesk objevil vynález.
Já jako psycholog jsem pochopil grandióznost toho, co odhalila Anastasia. Ukázala novou kulturu vzájemných vztahů mezi mužem a ženou.
Hlavní role v nich náleží ženě. Anastasia dokázala i vás přivést k chápání této kultury. Dokázala to udělat, používajíc, možná intuitivně, poznatky nějaké starodávné civilizace. Ale… my… Přesněji můj kolega, dokázal v praxi… Dokázal, že muž také může…
Je sexuolog. Společně s ním jsme analyzovali Anastasiiny výroky. To on jako první hovořil o nové, pro nás neznámé, kultuře vzájemných vztahů. A nejvíc ho ohromil Anastasiin výrok… Musíte se na něj pamatovat. Anastasia řekla: ,Který člověk by se chtěl objevit na světě jako důsledek tělesného potěšení? Každý by chtěl být stvořen velkým návalem lásky, touhou ke stvoření, ne objevit se na světě jako důsledek tělesných radovánek.‘ Ale naše děti se objevily na světě právě jako důsledek tělesných radovánek. Chtěli jsme s manželkou dítě, zabývali jsme se sexem. Ani nevím, který den jsme počali. Konkrétněji jsme začali na dítě myslet, když byla těhotná. Ale Anastasia říká, že musí být určitý stav a snaha právě v okamžiku předcházejícím intimnímu sblížení.
Zkrátka můj kolega z jejích výroků zřejmě pochopil víc než já. Nebo víc pocítil. Chtěl prožít tento stav. Chtěl, aby se jim narodilo dítě, syn. Mému kolegovi je přes čtyřicet, manželka je mladší o dva roky. Mají dvě děti. Sexem, jak se mi svěřil, se v posledních letech zabývali zřídka. Ale začal mluvit s manželkou o dítěti. Nejdřív se podivila jeho přání. Říkala, že rodit je již pro ni pozdě. Ale své chování k manželovi změnila k lepšímu. Dal jí přečíst knihu s Anastasiinými výroky. A žena již sama začala zavádět rozhovor, ne, ne o svém přání mít dítě, ale o tom, jak správně je to řečeno v knize. Jednou v noci můj kolega začal laskat svou ženu. Nemyslel při tom na sex, ale na svého budoucího syna. Zřejmě to dokázal udělat tak, jak jste to dělal vy. Rozdíl je pouze v tom, že vás k tomuto přivedla Anastasia, a on toho dosáhl sám. Je to náhoda, nebo není - těžko říci, ale jemu se podařilo dosáhnout, podle všeho, právě stejného stavu. Manželka mu odpověděla stejným láskáním. Nejsou mladí, samozřejmě, nepociťovali tak silnou sexuální touhu, jako zamlada. Myšlenky na dítě zřejmě úplně odsunuly do pozadí myšlenky na techniku sexu. V důsledku …v důsledku se stalo „něco“. Ani můj kolega, ani jeho manželka si nemohli vzpomenout na podrobnosti intimního sblížení. Nepamatují se na ně stejně jako vy. Ale stejně jako vy mluví o nezapomenutelných, překrásných pocitech po ránu. Můj kolega říká, že za celý svůj život ani při sblížení se svou manželkou, ani při sblížení s jinými ženami, a měl jich nemálo, nic podobného nezažil.
Jeho čtyřicetiletá manželka je teď těhotná, v sedmém měsíci. Ale tohle není to nejdůležitější. Podstatné je něco jiného - jeho manželka se zamilovala.“
„Do koho?“
„Do svého manžela, Vladimíre Nikolajeviči. Jen si to představte, tato dříve bručivá a trochu nedůtklivá žena teď občas přichází do naší kliniky a čeká, kdy její manžel ukončí ordinaci. Sedí ve vestibulu a jako zamilovaná dívenka čeká. Nenápadně jsem dosti často pozoroval výraz její tváře. Také se změnil, objevil se lehce znatelný úsměv. Znám tuto rodinu dlouho. Přibližně osm let. Sklíčená, obtloustlá žena najednou omládla asi o deset let. Zkrásněla, nehledě na jasně viditelné těhotenství.“
„A chování vašeho kolegy k manželce se také změnilo, nebo zůstalo jako dřív?“
„Sám se změnil. Úplně přestal pít, i když to dříve moc nepřeháněl, nechal kouření. Nejoblíbenější činností se pro ně s manželkou stalo kreslení.“
„Kreslení? A copak kreslí?“
„Kreslí svůj budoucí rodový pozemek, o němž mluvila Anastasia. Chtějí získat půdu a vystavět na ní… Špatně jsem se vyjádřil, ne vystavět dům, ale založit základ rajského koutku pro své budoucí děti.“
„Pro budoucí?“
„Ano, pro budoucí. Jeho manželka teď lituje pouze toho, že se početí dítěte neuskutečnilo na vlastním statku, jak to říká Anastasia, v Prostoru Lásky, stvořeném vlastníma rukama, v kterém se má žena nacházet v průběhu těhotenství a v kterém se má uskutečnit porod, ale v bytě. Manželka mého kolegy je přesvědčená, že dokáže porodit ještě jedno dítě. Můj kolega si tím je také jistý.
Jsem přesvědčený, že instinkt pokračování rodu, vlastní zvířatům, se liší od lidského tím, že se zvířata páří, řídíce se pouze voláním přírody. Zabývaje se tak zvaným sexem, stává se člověk podobný zvířatům. Dítě, jež se objeví na světě v důsledku tohoto procesu, bude napůl člověk - napůl zvíře.
Skutečný člověk se může narodit pouze tehdy, když se stvoření zúčastní energie a city, vlastní pouze člověku: láska, schopnost vidět budoucnost, uvědomění si tvořeného. Slovo „sex“ se tady moc nehodí. Zneuctívá daný čin. Přesnější tady bude slovo „stvoření“. Když muž a žena dosahují stavu, při kterém se uskutečňuje stvoření, právě tehdy se mezi nimi uzavírá svazek na nebesích. Tento svazek není potvrzený papírem nebo obřadem, je upevněný něčím nezměrně větším a významnějším, proto bude pevný a šťastný. A není třeba si myslet, že vstoupit do takového svazku mohou pouze mladí. Příklad mého kolegy dokazuje, že je to dostupné lidem v každém věku. Takový svazek je možný v tom případě, jestli oni dokáží pochopit význam toho, co řekla Anastasia.“
„Tak copak z toho vyplývá? Všichni lidé, kteří mají v občanském průkazu razítko o registraci sňatku, nejsou ve skutečnosti ženatí?“
„Razítko v občanském průkazu - to je pouze konvence, vymyšlená společností. Papíry, všemožné obřady v různých dobách u různých národů se navenek lišily, ale jejich podstata je stejná - působení na psychiku, snaha umělou cestou stvořit alespoň zdání svazku dvou lidí. A Anastasia to přesně určuje, když o něm říká: ,Falešný svazek je strašný. Děti! Rozumíš, Vladimíre, děti! Ony cítí umělost a lživost takového svazku. A začínají pochybovat o všem, co říkají rodiče. Děti podvědomě cítí lež již ve svém početí. A je jim z toho špatně.‘
Ukázalo se, že v přírodě existuje ne umělý, ale přirozený, Božský svazek. Jak ho lze dosáhnout, je právě ukázáno dnešním lidem.“
„Takže fakticky je třeba, aby ženatí lidé, tím myslím ty, kteří mají razítko v občanském průkazu, uzavírali sňatek se svým manželem nebo manželkou podruhé?“
„Přesněji řečeno ne podruhé, ale opravdově.“
„Pro mnohé lidi to bude těžké pochopit. Ve všech zemích jsou zvyklí, že sex je největší potěšení a zabývají se jím všichni, jeden jako druhý, pro rozkoš.“
„Tohle všechno je lež, Vladimíre Nikolajeviči. Devadesát procent mužů není schopno uspokojit ženu. Mýtus o tom, že mnozí lidé při sexu dosahují nejvyšší rozkoše je pouze psychologická sugesce. Sexuální touhy člověka jsou využívány komerčním průmyslem. Masa legálních a nelegálních pornografických časopisů - to jsou finanční toky. Právě ony balamutí lidské hlavy. Filmy, v kterých supermani různého druhu lehce uspokojují své partnerky, jsou také byznys.
Jednoduše se bojíme, stydíme se přiznat jeden druhému, že nemáme vhodné partnery. Ale nepopíratelný fakt zůstává. Šedesát procent uzavřených manželských svazků se rozpadá. Zbylých čtyřicet procent rodin má daleko k dokonalosti. Stálé manželské nevěry, rozkvět prostituce jsou toho důkazem.
To uspokojení, které dnes prožíváme při sexu, není zdaleka úplné. Je pouze malinkou částí uspokojení, charakteristického pro člověka, když dva skutečně naplňují božské předurčení, které marně hledáme po celý život.
,Hledáme na špatném místě!‘ Správnost tohoto výroku nepopiratelně potvrzuje sám život.
Anastasia - představitelka kultury nějaké starodávné civilizace, o které naši historici zřejmě nemají ani potuchy - ruší ustálené stereotypy. O dokonalosti této kultury lze soudit i podle vztahu k těhotné ženě. Jistou podmínkou této kultury je to, že se těhotná žena má nacházet devět měsíců na tom místě, na kterém počala dítě a tamtéž i porodit. Do jaké míry je to důležité?
Za pomoci informací, které má současná věda, a srovnávací analýzy lze dokázat přednost tohoto tvrzení. Místo, kde se má uskutečnit početí a kde má matka donosit své budoucí dítě, je nazváno statkem. Na něm muž a žena vlastnoručně založí zahradu s různými rostlinami. Fyziologové nebudou popírat důležitost správného stravování těhotné ženy. Na toto téma je napsáno mnoho vědeckých a amatérských prací. A co? Každá těhotná žena je má studovat? Zapomenout na všechno a usilovně studovat literární prameny: co a kdy má jíst? Tohle je těžké si představit.
Dokonce i kdyby každá těhotná žena prostudovala tyto vědecké teorie, vyvstal by před ní určitě druhý neřešitelný úkol: kde má dostat doporučovaný produkt.
Představme si velice bohatý současný manželský pár. Jeho materiální možnosti mu dovolují koupit cokoliv. Je to iluze! Nejsou a ani nemohou být peníze, dovolující koupit to, co bude chtít těhotná žena a právě v ten okamžik, kdy to bude chtít. Myslím tím to, že za žádné peníze se nedá koupit například jablko, jež je blízké svou hodnotou tomu, které může utrhnout žena z jabloňky ve své zahradě a ihned je sníst.
Následující aspekt je psychologického rázu, a je neméně závažný, než fyziologický. Pojďme si představit a porovnat dvě situace.
První - standardní, která se stává většině. Vezmeme mladou rodinu průměrně nebo trochu více než středně bohatou. Těhotná žena žije s manželem v bytě. Může se dost hodnotně stravovat? Ne! Dnešní, dokonce drahé supermarkety nám nemohou nabídnout hodnotnou stravu. Konzervované, zmražené potraviny jsou pro člověka nepřirozené. Tržnice! Ale i tam mají potraviny, jemně řečeno, nedůvěryhodnou kvalitu. I soukromníci se naučili používat všemožné chemické přípravky při pěstování potravin. Když je pěstují pro sebe - to je jedna věc, ale když na prodej, tak je snaha dosáhnout co největšího výnosu nutí používat různé stimulátory. Toto chápe každý a samozřejmě vzniká pocit neklidu při přijímání stravy neznámého původu.
Pocit neklidu! Je to stálý průvodce dnešního člověka.
Na těhotnou ženu doléhá nekonečný proud informací o ustavičných sociálních kataklyzmatech, ekologických neštěstích. V jejím vědomí a podvědomí narůstají obavy o osud budoucího dítěte. A kde, v čem jsou pozitivní faktory? Jednoduše nejsou a ani nemohou být v hrozných bytových podmínkách, k nimž se sami odsuzujeme.
Dokonce i v dobře zařízeném bytě si zvykáme na zařízení a ono přestává těšit náš zrak novotou. Zvykáme si i na to, že v bytě se všechny věci ničí a stárnou, stejně jako si zvykáme na to, že voda z kohoutku není vhodná na pití. Ale toto všechno najednou jasně začíná cítit těhotná žena. Nezbývá jí nic jiného než doufat ve „snad“.
Tohle je jediné, s čím může počítat, nacházejíc se pod tlakem bezvýchodnosti.
V druhém případě - žena, obklopená Prostorem Lásky, jak ho nazývá Anastasia, kromě uspokojení fyziologických potřeb dostává velice silné psychické dobíjení.
Dnešní věda může objasnit a dokázat správnost skoro všech Anastasiiných výroků. Jsou velice jednoduché a logické. Nezbývá než se divit, proč my, kteří pronášíme mnoho moudrých řečí, jsme na ně nezaměřili svou pozornost.
Avšak Anastasia mluví i o tajemných jevech, jež nemůže objasnit dnešní věda:
,Rodiče mají poskytnout svému stvoření tři hlavní body, tři první aspekty bytí.‘
Dále říká, že pro spojení třech tajemných bodů bytí vjedno na jednom místě a právě na rodovém statku, se musí stát následující: ,Myšlenky dvou v lásce splynou vjedno… Tady je první bod, říká se mu rodičovská mysl… Druhý bod, nebo spíš aspekt lidského bytí, se zrodí a rozsvítí na nebi novou hvězdu, když v lásce a s myšlenkami na překrásné stvoření, dvě těla splynou vjedno… A třetí bod neboli nový aspekt se zrodí tehdy, když se porod uskuteční na tom místě, na kterém bylo počato dítě. A otec má být u toho. Pak nad třemi pozvedne věnec náš velký milující Otec.‘
Nepochybně, přednosti početí, donošení a narození dítěte na jednom místě - překrásném rodovém statku - mohou vědecky dokázat fyziologové a psychologové. Avšak Anastasia mluví o něčem větším. Říká, že v tomto případě se dosahuje úplného spojení narozeného člověka s Kosmem. Proč? Prostřednictvím čeho? Do jaké míry je pro osud budoucího člověka důležitý daný přístup k jeho narození? Současní vědci to mohou jen předpokládat.
Pokusil jsem se porovnat to, co řekla Anastasia, s tím, co prorokují horoskopy moderní v dnešní době. Sama od sebe se naskytla otázka, který ze třech bodů lze pro narození dítěte považovat za hlavní: myšlenku, fyziologické početí nebo příchod dítěte z matčina lůna na svět.
Všeobecně se za datum narození člověka považuje okamžik, kdy dítě opustilo matčino lůno. Od tohoto okamžiku se sestavují horoskopy. Ale věda teď ví, že plod, který se zatím nachází v těle matky, již žije, cítí. A když je tomu tak, tak člověk již existuje. Již je narozený. Hýbe se - matka cítí pohyby jeho nožiček a ručiček. Možná, že přesnějším datem narození člověka je okamžik oplodnění vaječné buňky spermatozoidem? Z hlediska fyziologie tento okamžik přesněji určuje datum narození člověka. Ale… Setkání spermatozoidu s vaječnou buňkou není příčinou, ale důsledkem. Předchází mu úmysly dvou. Možná, že právě ony jsou určením data narození? V současné době se ze třech aspektů za datum narození obvykle považuje okamžik objevení plodu na světě. Zítra to třeba bude něco jiného. Podle Anastasiiny teorie to vypadá, že datum narození člověka je okamžik spojení třech složek vjedno, všech výše vyjmenovaných okamžiků. A toto má svou nepopíratelnou logiku. Ale my, mám na mysli jak dnešní vědu, tak i náboženství, se bojíme dokonce se o tomto zmiňovat.“
„A čeho se tady bát?“
„Je čeho… Víte, Vladimíre Nikolajeviči, jestli uznáme nepochybnost Anastasiiných tvrzení, rovněž budeme muset uznat, že ve srovnání s lidmi té kultury, již Anastasia představuje, nejsme plnohodnotní lidé. Většině dnešních lidí bude chybět jedna nebo dvě složky, charakteristické pro plnohodnotného člověka. Právě proto se nejen bojíme o tom mluvit, ale i pomyslet na to. A bylo by třeba se zamyslet…“
„Ale možná o těchto tvrzeních nemluvíme a nepřemýšlíme proto, že jsou sporná?“
„Naopak! Jsou zcela nesporná!
Zaprvé. Zamyslete se, kdo bude popírat, že nejmorálnější a psychologicky nejnasycenější bude situace, kdy spojení spermatozoidu s vaječnou buňkou bude předcházet nikoli mravní rozklad, ale myšlenka na budoucí dítě.
Zadruhé. Absolutně nesporné je i to, že se těhotná žena má plnohodnotně stravovat, vyhýbat se stresům. Ideálně se k tomu hodí vlastní statek, o němž mluví Anastasia.
Zatřetí. Porod ve známém prostředí, na obvyklém místě je příznivější pro rodičku a hlavně - pro novorozence. Tohle je také nesporné faktum jak pro psychology, tak i pro fyziology. Souhlasíte s každým z těchto tří bodů?“
„Samozřejmě, souhlasím.“
„Tak vidíte, jsou nesporné a nejen pro vědce. Tudíž, nemůžeme popírat pozitivní působení splynutí těchto třech pozitivních složek do jediného celku.
Jako psycholog mohu předpokládat, že při takovém spojení v prostoru probíhá psychická reakce. Reaguje na ni celý vesmírný prostor. Přijímá novorozeného a navazuje s ním informační spojení.“
„Možná. Ale jaký význam přitom má přesnost určení data narození člověka?“
„Obrovský! Globální! Určuje úroveň našeho vlastního vnímání světa. Pokud na první místo klademe příchod plodu na svět, pak v našem cítění světa je prvotní hmota.
Pokud na první místo klademe okamžik splynutí úmyslů muže a ženy, v našem vnímání světa je prvotní vědomí. Budou se tedy formovat různé kultury určující obraz života. V prvním případě se dává přednost hmotě, v druhém - duchu. Veřejný a neveřejný spor na toto téma probíhá již dlouho. Ale teď je pro mě očividná nesmyslnost takového sporu. Anastasia mluví o splynutí vjedno nejen těchto dvou pojmů, ale i třetího. Na základě jejích tvrzení lze vybudovat teorii o narození plnohodnotného člověka a také možnost její realizace. Je to jednoduché a dostupné pro každého. Ale proč nerealizujeme své možnosti? Proč máme chaos ve svém vědomí a život probíhá ve shonu? Tohle je otázka.“
„Myslím si, že za datum narození je přece možno považovat den a hodinu, kdy dítě vyjde z matčina lůna na svět. Jen je to třeba nazvat přesněji: hodina příchodu na svět.“
„Možná. Je to jistě možné. Ale na okamžik narození se přece zeptejte Anastasie.“
„Zeptám se, pro mě samotného je také zajímavé dozvědět se, kdy jsem se narodil, kdy se narodil můj syn.“
„Váš syn… Přišel jste ke mně pro radu a já tady o svém… Promiňte, zapovídal jsem se. Měl jsem toho hodně na srdci.
Pochopte, ordinuji třikrát týdně. Lidé sem přicházejí se svými problémy. Všichni mají standardní otázky: jak vychovat dítě, jak navázat kontakt se synem nebo s dcerou? A dítěti je již pět, deset nebo třeba i patnáct let.
Říci člověku: ,Je pozdě, milý brachu, vychovávat,‘ znamená zničit v něm poslední naději. Proto se vlastně musím zabývat utěšováním.“
„Vždyť mému synovi je také skoro pět let. Takže jsem také přišel pozdě?“
„U vás, Vladimíre Nikolajeviči, je to jiné. Vedle vašeho syna je Anastasia. Ne nadarmo nedovolila, abyste uvrhl dítě do podmínek našeho světa. Ona ho také vychová v souladu s jinou kulturou.“
„Takže my se synem jsme představitelé různých kultur, a tudíž si nikdy nebudeme rozumět?“
„Rodiče a děti jsou vždy představiteli jakoby různých kultur, různých světonázorů. Každá generace má své priority. Pravda je, že rozdíl není tak zarážející, jako ve vašem případě. Dám vám radu, dříve, než budete komunikovat se synem, poraďte se s Anastasií, jak to nejlépe udělat. Pozorně sledujte, co bude říkat. Vždyť jste hodně četl o výchově dětí, přemýšlel jste. Teď pro vás bude jednodušší ji pochopit.“
„Ne vždy se daří ji pochopit, dokonce i po dlouhé době. Některé výroky vyvolávají pochybnosti. Jsou mystické a nepodložené. Mnohé z toho, co říká, se vůbec snažím nepublikovat, protože se to často více podobá fantastice a…“
Alexandr Sergejevič najednou udeřil dlaní do stolu a ostře, dokonce hrubě mě přerušil:
„Nemáte právo se takhle chovat. Jestli vám rozum neumožňuje něco pochopit, dejte tu možnost druhým.“
Příkrost psychologova hlasu a smysl toho, co řekl, se mi nelíbily. Podobná vyjádření na svou adresu jsem slyšel a četl již nejednou. Podle nich to vycházelo, že jsem nějaký hlupák a má role se omezuje jen na co nejpřesnější vyložení všeho, co řekla poustevnice z tajgy. Ale vědátoři, kteří podobné věci prohlašují, nepřihlédli ke všemu. Rozhodl jsem se usměrnit psychologa, jenž najednou začal být agresivní:
„Vy si samozřejmě myslíte, že patříte k těm druhým - schopným pochopit všechno řečené. Nejsem psycholog s vědeckou hodností, ale dokonce i pro mě je pochopitelná jednoduchá pravda: pokud začnu publikovat všechny neodůvodněné mystické výroky, tak se celkově ke všemu, co jsem napsal v knihách, budou chovat jako k pohádce. A bude pohřbeno všechno racionální, co lze použít již v dnešním životě. Tím, že nepublikuji některé mystické výroky, možná zachraňuji to racionální.“
„A můžete mi říci konkrétněji, o jaké mystice mluvíte?“
„Třeba o tomhle. Anastasia řekla, že posbírala z vesmíru nejlepší spojení tónů, schovala je v textu knihy a ony budou blahodárně působit na čtenáře.“
„Ano, pamatuji se na to. Velmi dobře se na to pamatuji. Je to napsáno již v první knize. Tamtéž je řečeno, že se působení zesílí, pokud čtenář při čtení bude naslouchat zvukům přírody.“
„Takže si to pamatujete? A také to, že tato slova jsou nejen v textu samotné knihy, ale také jsou umístěna na vnitřní straně přebalu. Pamatujete se na to? Poradili mi to vydavatelé, aby se nalákali čtenáři. Tak jsem to také udělal…“
„Správně jste to udělal.“
„Správně? A víte o tom, že tento výrok na přebalu knihy mnohé čtenáře od knihy odradil? Mnozí ho pochopili jako reklamní trik, psalo se o tom i v tisku. V některých vydáních jsem to z přebalu odstranil. Mnozí lidé ho považují za mystické, vymyšlené.“
„Idioti! Copak…Copak rozum společnosti do takové míry atrofoval? Nebo lenost rozumu odpojuje logické myšlení mas?“
„Co s tím má společného lenost rozumu, jestli to není možné dokázat?“
„Dokázat? Copak se tady má dokazovat? Tento výrok není nic jiného, než psychologický test geniální svou jednoduchostí a účinností, který okamžitě a jednoduše určuje hlupáky s atrofovanými rozumovými schopnostmi. Jestli při tom ještě vystupují v médiích, tak tím ukazují: dívejte se, jsme všichni hlupáci. Geniální test!“
„Co s tím má společného test? Tento výrok není dokazatelný.“
„Myslíte, že není dokazatelný? Ale vždyť tady není co dokazovat. To, co řekla Anastasia je axióm. Posuďte to sám. Text jakékoliv knihy, všimněte si - jakékoliv knihy, jakéhokoliv dopisu, jakéhokoliv ústního projevu se skládá právě ze spojení zvuků. Je to jasné? Souhlasíte s tím?“
„No, celkem ano, souhlasím. Skutečně, texty všech knih se skládají ze spojení…“
„Vidíte, jak je všechno jednoduché? A na této jednoduchosti ti, kteří jsou líní logicky myslet, ztroskotali.“
„Možná. Ale vždyť Anastasia řekla, že našla a sebrala z vesmírného prostoru nejlepší spojení a že ona budou mít blahodárný vliv na čtenáře.“
„Ale i na tomto není nic mystického. Posuďte to sám. Když čtete tu nebo onu knihu, článek v novinách nebo v časopisu, copak to na vás nijak nepůsobí? Text vás může nezaujmout, vyvolat podráždění, uspokojení, zlobu nebo radost. Je to tak? Rozumíte mi? Souhlasíte?“
„Ano.“
„To je dobře. A co se týká blahodárného vlivu Anastasiiných textů, je dokázaný tím, jak čtenáři reagují na knihy. Tady nejde o recenze, které se mohou udělat i na objednávku. Fakt blahodárného vlivu se potvrzuje tvůrčím nadšením. A jeho důkazem je množství básní a písní, jež napsali vaši čtenáři. Vždyť jsem koupil sadu pěti kazet s písněmi, věnovanými Anastasii. Napsali je obyčejní lidé nebo, možná, naopak - neobyčejní. Koupil jsem tyto nahrávky, poslouchal jsem je. Samotný život potvrdil to, co řekla Anastasia. Vždyť se básně zrodily pod vlivem přečteného. A vy říkáte „mystika“. Nemáte právo být cenzorem Anastasie.“
„Dobře. Mějte se. Děkuji za rady.“
Již jsem se chytl kliky na dveřích, abych opustil ordinaci psychologa.
„Počkejte, prosím, Vladimíre Nikolajeviči. Vidím, že jste se urazil. Promiňte mi, jestli můj tón byl poněkud ostrý. Nechci, aby naše loučení bylo takové.“
Alexandr Sergejevič stál uprostřed místnosti, trochu zavalitý starší člověk. Pečlivě zapnul knoflíky svého pláště a pokračoval:
„Pochopte, musíte psát všechno, co říká Anastasia. I když něco z toho nechápete vy, já nebo ještě někdo. Budiž. Důležité je, aby to pochopily ony!“
„Kdo, ony?“
„Mladé ženy, jež jsou zatím schopné rodit zdravé děti. Když to pochopí, určitě se všechno změní… Avšak nějak málo jsme mluvili o vašem synu, vy jste ale ke mně přišel právě kvůli němu.“
„Samozřejmě, přišel jsem kvůli němu.“
„Nic konkrétního vám poradit nemohu. Příliš nestandardní situace. Možná, že byste mu měl přinést nějaké knihy s obrázky. O dějinách, například. Hezky se obléknout. Možná, že teď říkám hlouposti, ale prostě chci, abyste mu představil naši skutečnost nepříliš drsnou.“
„A jakou? Upravenou a přikrášlenou?“
„O to tady nejde. Vždyť se mu ukážete jako představitel naší skutečnosti, čímž se zkompromitujete před dítětem.“
„A proč mám odpovídat sám za všechny zvrhlosti naší společnosti?“
„Jestli synovi ukážete svou neschopnost změnit něco v naší společnosti k lepšímu, ukážete mu svou bezmocnost. Zkompromitujete se před synem. Myslím si, že je vychován tak, že nechápe existenci něčeho nemožného pro člověka.“
„Zřejmě máte pravdu, Alexandře Sergejeviči. Děkuji za dobrou radu. Skutečně, je lepší před dítětem naši skutečnost trochu přikrášlit. Ano, stojí to za to, jinak si pomyslí…“
Stiskli jsme si ruce, a jak se mi zdálo, rozloučili jsme se bez zloby.
ROZHOVOR SE SYNEM
Prošel jsem sám celou cestu od řeky k Anastasiině louce, blížil jsem se ke známým místům s pocitem, jako bych šel domů. Tentokrát mě nikdo neuvítal. A mně se dokonce líbilo jít tajgou sám, bez průvodce.
Nevolal jsem Anastasii, možná, že se zabývá svými věcmi; až si vše vyřídí, pocítí, že jsem přišel, přijde sama.
Uviděl jsem mé oblíbené místo na břehu jezera, kde jsme s Anastasií často seděli, a dříve, než bych se posadil a odpočinul si po cestě, rozhodl jsem se, že se převléknu.
Vyndal jsem z batohu tmavošedý nemačkavý oblek, tenký bílý svetr a nové boty. Když jsem se chystal do tajgy, chtěl jsem si vzít i bílou košili s kravatou, ale potom jsem si řekl, že se košile pomačká a v tajze není možnost ji vyžehlit. Oblek mi v obchodě složili tak, že se nepomačkal.
Rozhodl jsem se, že se ukážu synovi jako elegantní a sváteční, proto jsem tolik času a sil ztratil s promýšlením svého zevnějšku.
Vzal jsem s sebou i holicí strojek, zrcátko. Umístil jsem ho na stromě, oholil jsem se, učesal jsem se. Potom jsem se posadil na nevelký pahorek, vyndal jsem blok a propisku, abych k plánu setkání se synem přidal to, co jsem promyslel cestou.
Mému synovi brzy bude pět. Samozřejmě, již mluví. Když jsem ho viděl naposledy, byl úplně malinký, zatím nemluvil, a teď by toho měl hodně chápat. Zřejmě po celé dny žvatlá s Anastasií, s dědečky. Pevně jsem se rozhodl: jakmile se uvidím s Anastasií, hned jí povím, jak plánuji setkání se synem a co se mu chystám říci.
Pět let jsem pečlivě studoval různé systémy výchovy dětí a vzal jsem si z nich, podle mě, všechno nejlepší a srozumitelné. Po rozhovorech s pedagogy a dětskými psychology jsem si udělal důležité závěry. Teď, dříve než se setkám se synem, chtěl bych probrat s Anastasií plán, který jsem vypracoval, a udělané závěry. Společně s ní ještě jednou všechno detailně promyslet. Ať mi Anastasia poradí, jaká první slova mám říci synovi, jakou polohu při tom mám zaujmout. Poloha je také důležitá, řekl jsem si, otec se musí zdát svému dítěti důležitý. Ale nejdřív mě Anastasia musí představit.
V mém bloku, jako první bod, bylo napsáno: „Anastasia mě představuje synovi.“
Ať mě představí jednoduchými slovy jako: „Tady, synku, před tebou stojí tvůj otec.“ Ale musí to říci velmi svátečně, aby dítě z jejího tónu vycítilo důležitost otce, aby ho potom poslouchalo.
Najednou jsem pocítil, že všechno kolem utichlo, jako by se nastražilo. Nepolekal jsem se ticha, jež se náhle rozhostilo. Tohle se vždy stávalo před setkáním s Anastasií v tajze. Tajga se všemi obyvateli jako by zatajovala dech, naslouchala, nastražovala se a hodnotila, zdali cizinec nepůsobí jejich paní nějakou nepříjemnost? Když nebyla pocítěna, všechno se uklidnilo.
Podle ticha, jež vzniklo, jsem pochopil, že se zezadu tiše přiblížila Anastasia. Nebylo těžké ji pocítit ještě i proto, že zezadu jako by něco začalo ohřívat má záda. A dívat se zahřívajícím pohledem může pouze Anastasia. Neotočil jsem se hned. Nějakou dobu jsem dál seděl, pociťoval příjemné a radostné teplo. Pak jsem se otočil a uviděl…
Přede mnou pevně stál na trávě bosýma nožičkama můj malinký syn. Povyrostl. Jeho rusé vlasy již spadaly v kudrlinkách k ramenům. Byl oblečený do krátké košile, upletené z vláken kopřiv, bez límce. Podobal se Anastasii, možná, trochu mně, ale hned se to nerozpozná. Jak jsem se otočil, opřený rukama o zem, tak jsem se také na něj díval, strnulý na čtyřech a zapomněl jsem na všechno na světě. Také se na mě mlčky díval pohledem Anastasie. Možná, že z překvapení bych dlouho nedokázal nic říci, ale on promluvil první:
„Přeji zdraví tvým světlým myšlenkám, můj tatínku!“
„Ano? Tobě též, samozřejmě, přeji zdraví,“ odpověděl jsem.
„Promiň mi, tatínku.“
„Co ti mám prominout?“
„To, že jsem přerušil tvé důležité úvahy. Nejdřív jsem stál trochu dál od tebe, abych nepřekážel, ale chtělo se mi blíž a být vedle tebe. Dovol mi, tatínku, zatím, než skončí tvé úvahy, tiše sedět vedle.“
„Ano? Dobře. Samozřejmě, poseď.“
Rychle se přiblížil, posadil se půl metru ode mě a znehybněl. Dál jsem rozpačitě stál na všech čtyřech, ale zatím, co se usazoval, stihl jsem si pomyslet: je třeba zaujmout hlubokomyslnou pózu, abych se zatím, než skončí mé, jak si myslí, důležité úvahy, rozhodl, jak se mám chovat dál.
Zaujal jsem důstojnou pózu a nějakou dobu jsme seděli vedle sebe a mlčeli. Potom jsem se otočil ke svému malinkému synovi, tiše sedícímu vedle mě, a zeptal jsem se:
„No, jak se tady věci mají?“
Když slyšel můj hlas, radostně se vzchopil a začal se mi dívat přímo do očí. Podle jeho pohledu jsem cítil: snažil se, ale nevěděl, co má odpovědět na mou jednoduchou otázku. Potom přece promluvil:
„Já, tatínku, nemohu odpovědět na tvou otázku. Nevím, jak se věci mají. Tady, tatínku, jde život. Je krásný, život.“
„Je třeba nějak pokračovat v rozhovoru,“ pomyslel jsem, „není možné pouštět iniciativu.“ A položil jsem ještě jednu standardní otázku:
„No a jak se máš ty? Posloucháš mámu?“
Tentokrát odpověděl ihned:
„Vždy s radostí poslouchám, když mluví máma. I když dědečkové mluví, je pro mě zajímavé poslouchat. Také k nim promlouvám a oni mě poslouchají. A máma Anastasia si myslí, že hodně mluvím, je třeba více přemýšlet, říká máma Anastasia. Ale mně se rychle myslí a mluvit se mi chce různě.“
„Jak to různě?“
„Skládat slova za sebou, jak dědečkové, jako máma, jako ty, tatínku.“
„A odkud víš, jak skládám slova?“
„Maminka mi to ukázala. Když začíná mluvit tvými slovy, je to pro mě moc zajímavé.“
„Ano? To je ale… No a čím chceš být?“
Opět nepochopil tuto nejjednodušší otázku, kterou dávají všichni dospělí dětem, a po nevelké pauze odpověděl:
„Vždyť já už jsem, tatínku.“
„Chápu, že jsi, ale mám na mysli, čím se chceš stát? Až budeš dospělý, co budeš dělat?“
„Budu tebou, tatínku, až vyrostu. Dokončím to, co teď děláš ty.“
„Odkud víš, co dělám?“
„Maminka Anastasia mi o tom pověděla.“
„A copak ti o mně pověděla?“
„Mnohé. Maminka Anastasia říká, jaký jsi… Jak je to slovo… ano, vzpomněl jsem si, jaký jsi hrdina, můj tatínku.“
„Hrdina?“
„Ano. Je to pro tebe těžké. Maminka chce, aby ses měl lépe. Aby sis odpočinul v lidských podmínkách, ale ty odcházíš tam, kde se mnohým lidem těžko žije. Odcházíš proto, aby tam bylo dobře. Bylo pro mě moc zarmucující dozvědět se, že jsou lidé, kteří nemají svůj palouček, a že je vždycky někdo straší, nutí žít jinak, než chtějí oni sami. Nemohou si sami vzít potravu. Musí… ano, pracovat, tak se tomu říká. Musí postupovat jinak, než chtějí