V knize jsou pokryty hlavní oblasti psychologie: • historie a metodologie oboru, • neurobiologické základy lidského chování, • kognitivní psychologie, • emoce a motivace, • psychologie osobnosti, • psychický vývoj, • sociální chování, • psychopatologie, • psychoterapie. Text je doplněn množstvím schémat, fotografií a grafů. Vede čtenáře k utváření vlastních názorů a umožňuje důkladné opakování získaných poznatků. V Portálu rovněž vyšly Testy k Psychologii Atkinsonové a Hilgarda (2011) od Johna G. Carltona, obsahující testové otázky a úkoly k procvičení nesmírného množství dat této učebnice. Kniha vychází v novém českém překladu. Ten měl za předlohu patnácté anglické vydání, které bylo důkladně přepracováno a aktualizováno. Kniha je určena vysokoškolským studentům psychologie, učitelství, lékařství a různých sociálních oborů, psychologům, pedagogům, sociálním pracovníkům, zdravotníkům, středoškolákům připravujícím se na studium psychologie a dalším zájemcům o psychologii. První vydání moderně pojaté učebnice psychologie připravil Ernest Hilgard, profesor psychologie na Stanfordově univerzitě (USA). Postupně se učebnice stala známou jako dílo editorů Atkinsonové a Hilgarda. Dnes je tato nesmírně úspěšná kniha průběžně aktualizována týmem, který se vydání od vydání mění. Počet stran: 888 ISBN: 978-80-262-0083-3 Vazba: pevná Ukázka: Diagnostika osobnosti Osobnost lze definovat jako příznačné a charakteristické vzorce myšlení, emocí a chování, které tvoří individuální osobní styl interakce s fyzickým a sociálním prostředím. Stojíme-li před úkolem popsat něčí osobnost, obvykle použijeme výrazy označující rysy osobnosti – tedy přídavná jména jako „společenský“ nebo „svědomitý“. Psychologové osobnosti se pokusili navrhnout formální metody pro popis a měření osobnosti. Tyto metody ve třech ohledech dalece přesahují hranice každodenního používání výrazů, které označují osobnostní rysy. Za prvé se pokoušejí redukovat potenciální soubor názvů rysů do zvládnutelného rozsahu, který by ale nepřestával zahrnovat rozmanitost lidské osobnosti. Za druhé se pokoušejí zajistit reliabilitu a validitu nástrojů pro měření osobnosti. A za třetí provádějí empirický výzkum s cílem odhalit vztahy mezi jednotlivými rysy a specifickými typy chování. Při sestavování vyčerpávajícího, ale zvládnutelného souboru rysů je možné využít slovník. Odborníci předpokládají, že v průběhu jazykové evoluce se v jazyce ustálila označení pro většinu (a možná i pro všechny) důležité odlišnosti mezi jedinci, které se projevují v každodenním životě. Jazyk ztělesňuje nahromaděnou kulturní zkušenost a slovník je písemným záznamem této zkušenosti. Myšlenku prozkoumat jazyk s cílem vyhledat výrazy, které označují charakteristiky osobnosti, pojali na konci 19. století Galton a Rumelin a na počátku 20. století Klages a Baumgarten. Ve třicátých letech minulého století zaznamenali Allport a Odbert (1936) v anglické slovní zásobě přibližně 18 000 slov, která popisují chování – bylo to téměř 5 % všech slov uvedených ve slovníku! Tento seznam potom omezili na 4500 slov, která označovala nejtypičtější rysy. Další badatelé použili názvy označující rysy, aby sestavili hodnocení osobnosti jedinců. Požádali probandy, kteří dobře znali určitého jedince, aby na příslušné škále vyznačili míru každého rysu u posuzovaného jedince. Posuzovatel měl například hodnotit přátelskost posuzované osoby na sedmibodové škále s krajními body „není vůbec přátelský“ a „velmi přátelský“. Raymond Cattell (1943, 1945) v polovině čtyřicátých let minulého století zkrátil Allportův a Odbertův seznam na 171 položek a získal hodnocení pro každý rys (de Raad, 1998). Statistickými metodami potom určil, kolik osobnostních faktorů může odpovídat za korelaci mezi hodnocením rysů. Z této analýzy vyplynulo 12 faktorů, k nimž ještě připojil čtyři další, které zastupovaly rysy, jež neodhalila analýza lexikálního souboru. Britský psycholog Hans Eysenck použil psychiatrické hodnocení vlastností pacientů a dospěl ke dvěma osobnostním faktorům: jednak introverzi–extraverzi, jednak emoční stabilitě–nestabilitě, kterou označuje jako neuroticismus (Eysenck, 1953). Později doplnil ještě třetí faktor. Introverze–extraverze se vztahuje k míře, v níž je člověk obrácen do svého vnitřního světa k já, nebo směrem k vnějšímu světu. Na introvertním konci škály se nacházejí jedinci, kteří jsou ostýchaví a jsou nejraději o samotě. Mají sklon stahovat se do sebe, zejména pokud prožívají emoční napětí nebo konfl ikt. Na extravertním konci škály se nacházejí společenští jedinci, kteří dávají přednost povolání, při němž mohou pracovat lidmi. Pokud prožívají stres, vyhledávají společnost druhých lidí. Neuroticismus (stabilita–nestabilita) je dimenzí emocionality, v níž se na neurotickém nebo nestabilním okraji nacházejí náladoví, úzkostní, přecitlivělí a nepřizpůsobiví jedinci; na opačném konci jsou klidní a dobře přizpůsobení jedinci. Obrázek 13.1 ukazuje, jak se obě zmíněné dimenze kombinují za vzniku řady dílčích rysů, které korelují s danými faktory. Kolik základních faktorů osobnosti existuje? Na tuto otázku nelze odpovědět ani s použitím přesných analytických postupů. Cattell dospěl k 16 faktorům, ale Eysenck vystačil se třemi. Další badatelé dospěli k jiným číslům. S podobnou situací jsme se setkali v diskusi o inteligenci ve 12. kapitole, kde jsme uvedli, že počet faktorů vymezujících inteligenci může být jeden (Spearmanův faktor obecné inteligence g), sedm (Th urstonovy primární mentální schopnosti) nebo až 150 (Guilford, 1982). Některé nesrovnalosti se objevují proto, že vstupními údaji analýzy jsou různé rysy, jiné nesrovnalosti se zase objevují proto, že analýze jsou podrobeny jiné typy údajů (například hodnocení vrstevníků nebo sebehodnocení), další nesrovnalosti se objevují kvůli použití odlišných analytických metod. Některé nesrovnalosti jsou však pouze otázkou přístupu. Badatel, který dává přednost diferencovanějšímu nebo jemnějšímu popisu osobnosti, nastaví nižší kritéria pro faktory, a akceptuje jich tedy více. Tvrdí při tom, že kdyby některé faktory sloučil, ztratily by se důležité rozdíly. Jiní badatelé, mezi nimi i Eysenck, raději sloučí několik faktorů nižšího řádu do obecnějších faktorů. Tvrdí, že výsledné faktory budou stabilnější (s větší pravděpodobností se objeví i v jiných analýzách). Pokud provedeme faktorovou analýzu Cattellových 16 faktorů, objeví se dva Eysenckovy faktory jako faktory vyššího řádu. Můžeme tedy uvažovat o hierarchii rysů, v níž se každý široce pojatý obecný rys skládá z několika podřízených a úžeji vymezených rysů. Bez ohledu na popsané neshody se badatelé postupně shodli na tom, že značnou část osobnosti postihuje pět hlavních rysových dimenzí. Goldberg (1981) jim říká „velká pětka“ (Big Five). Přestože těchto pět faktorů bylo původně identifi kováno faktorovou analýzou Allportova a Odbertova seznamu rysů, stejných pět rysů se objevuje v řadě dalších testů osobnosti (McCrae a Costa, 1999). Mezi badateli dosud panují určité neshody ohledně názvů a interpretace faktorů, ale velmi často se používá toto označení: otevřenost vůči zkušenostem, svědomitost, extraverze, ochota a neuroticismus. Tabulka 13.1 uvádí některé reprezentativní příklady rysových škál, které charakterizují každý z uvedených pěti faktorů. Mnozí psychologové osobnosti považují objev a potvrzení existence faktorů „velké pětky“ za jeden z nejdůležitějších objevů současné psychologie osobnosti. Zastánci tohoto konceptu tvrdí, že kolem těchto základních charakteristik osobnosti se sdružuje velké množství úžeji zaměřených charakteristik, kterými se zabývali jiní badatelé (McCrae a Costa, 2006). Řečeno jinými slovy, všechny aspekty osobnosti jsou sdruženy pod pěti základními charakteristikami.