„...Nepředpověděls, Nostradáme, ale stvořil vlastní myšlenkou data strašných kataklysmat světa. Mnohé jsi uvěřit ti donutil, a tím jsi jejich myšlenky do děje toho strašného zapojil. Vynáší se myšlenka tvá, strašící lidi svým proroctvím a bezvýchodností. Ale teď se nevyplní. Ať se tvá myšlenka utká s mou.
...Jsem člověk. Anastasia! A jsem silnější!
Ukázka:
Nezvaná návštěva
Alexandr začal mluvit po sibiřsku klidně, ale cítil jsem vzrušení v duši šedivějícího mladého Sibiřana.
„V době, kdy jsem četl tvou knížku „Anastasia“, dělal jsem aspiranturu na Moskevské univerzitě. Zabýval jsem se filozofií a psychologií. Studoval jsem východní náboženství. Se zájmem. A najednou Anastasia… Ne za devaterými horami, ale vedle mého domu, na Sibiři, tam, kde jsem se narodil. Pocítil jsem v jejích slovech takovou sílu, logiku a smysl, a hlavně pocítil jsem něco mně blízkého, významného. Cizí učení vybledla ve srovnání s tímto neobvyklým pocitem zrozeným ve mně. Zahodil jsem všechno a letěl jsem domů, jako bych letěl ze tmy do světla. Chtěl jsem uvidět Anastasii. Promluvit si s ní. Vrátil jsem se domů a začal s Jegoryčem jezdit člunem k místu na břehu, které jsi popsal v knize. Vypátrali jsme jej s Jegoryčem. Čas od času i další lidé se pokoušeli o setkání s Anastasií. Vyptávali se na toto místo. Ale my jsme tam nikoho nepřiváželi. Místním obyvatelům se dostávalo rozumu, aby pochopili o co jde a nepodporovali zvědavce. Ale jednou jsme, já, přesněji já sám, bez Jegoryče, přivezl na to místo celou skupinu lidí.“
„Proč jsi to udělal?“
„Tehdy se mi zdálo, že jednám správně, pro dobro. Bylo jich šest. Dva významní vědci a podle všeho s velkými možnostmi. Nebo ti, co stáli za nimi a poslali je, měli velké možnosti. Zbývající čtyři - ochranka. Byli vyzbrojení pistolemi, ale měli v arzenálu i jiné zbraně. Měli také vysílačky. Požádali mě, abych je doprovázel. Souhlasil jsem. Ne kvůli penězům. Ze začátku jsme dlouho hovořili. Neskrývali, že cílem jejich expedice je setkání s Anastasií. Jejich vedoucí, šedivý důstojný člověk, Boris Mojsejevič chápal, že samotná Anastasia může udělat pro vědu víc, než mnoho vědeckých ústavů. Jejich záměrem bylo odvézt ji z tajgy, vytvořit pro ni podmínky na chráněném území. Zajistit ochranu. Boris Mojsejevič říkal:
,Pokud to neuděláme my, tak to udělá někdo jiný. A také se může leccos přihodit. Anastasia je neobvyklý jev, je naší povinností ji studovat a chránit.‘
Pomocník Borise Mojsejeviče, Stanislav, inteligentní mladý muž, byl dokonce zamilovaný do Anastasie, i když na dálku. Souhlasil jsem s jejich důvody. Najali si od družstevníků nevelký parník. Autem na něj dovezli sudy s palivem pro vrtulníky. Když jsme dorazili na místo, na vyvýšeném břehu, postavili stany a vysílačkou přivolali vrtulník. Vrtulník byl vybavený technikou pro letecké snímkování videokamerou a ještě nějakým neobvyklým zařízením. Každý den létal nízko nad tajgou a snímal čtverec za čtvercem. Dva vědci každodenně prohlíželi získaný materiál. Občas i sami letěli k místu, které je zaujalo. Hledali Anastasiinu louku, kde se chystali přistát vrtulníkem. Představoval jsem si, s jakým hlukem bude přistávat na Anastasiinu louku a plašit vše živé. Vzpomněl jsem si na malé Anastasiino dítě a pomyslel, že to může polekat i je. Začal jsem navrhovat vědcům, aby potom, co zjistí, kde se nachází louka, tam nepřistáli vrtulníkem, ale udělali si mapu a šli pěšky. Ale Stanislav mi vysvětlil, že pro Borise Mojsejeviče bude těžké vykonat tak dlouhou cestu tajgou. Stanislav také sdílel mé obavy ohledně rušení klidu obyvatel tajgy, ale ubezpečoval mě, že Boris Mojsejevič dokáže postupně uklidnit i Anastasii i dítě. Všechno se stalo na čtvrtý den.“
„Co se stalo?“
„Vrtulník odletěl na další videonatáčení a my jsme se zabývali každý něčím. Jeden z ochranky uviděl samotnou ženskou postavu, blížící se k táboru ze strany tajgy. Sdělil to Borisovi Mojsejeviči. Za chvíli celý tábor pozoroval přibližující se ženu. Měla na sobě lehký svetřík, dlouhou sukni, šátek na hlavě byl uvázán tak, že skrýval čelo a krk. Stáli jsme jako skupina. Vpředu byl Boris Mojsejevič a Stanislav. Žena se k nám přiblížila. Na tváři neměla ani strach, ani rozpaky. Oči… Neobyčejné oči se s láskou dívaly na lidi. A tento pohled vzbuzoval teplo. Měl jsem pocit, že se nedívá na všechny najednou, ale na každého zvlášť. Zmocnilo se nás nějaké nepochopitelné vzrušení. Nikdo ji ani nenabídl, aby se posadila. Začala mluvit jako první. Pronesla klidným a neobyčejně dobrým hlasem:
,Přeji vám dobrý den, lidé.‘
Stáli jsme a mlčeli. První na ni promluvil Boris Mojsejevič.
,Buďte zdráva,‘ odpověděl za všechny. ,Představte se, prosím, kdo jste?‘
,Jmenuji se Anastasia. Přišla jsem k vám s prosbou. Odvolejte zpátky, prosím, svůj vrtulník. Nepříznivě působí na tato místa. Hledáte mě. Tady jsem. Odpovím vám na otázky, na které budu moci odpovědět.‘
,Ano, samozřejmě, hledali jsme vás. Děkujeme, že jste přišla sama. Odpadlo tolik problémů,‘ začal mluvit Boris Mojsejevič. Ani on jí nenabídl místo, nehledě na to, že u stanu stála židle a rozkládací křesla, nevzal ji stranou. Nečekané objevení Anastasie jej zřejmě přivedlo do rozpaků. Hned začal mluvit o cíli našeho příjezdu: ,Ano, velmi dobré… Sama jste přišla a my jsme vlastně přicestovali za vámi. Nedělejte si starosti, vrtulník hned odvoláme.‘
Boris Mojsejevič nařídil vedoucímu ochranky, aby se spojil vysílačkou s kapitánem vrtulníku a vrátil ho do tábora. Jeho povel byl hned splněn. Pak se otočil k Anastasii a již klidněji a s jistotou k ní promluvil:
,Anastasie, teď přiletí vrtulník. Posadíte se do něj spolu s našimi kolegy. Ukažte jim svou louku, vrtulník přistane, vezmete si svého syna. Převezeme vás spolu se synem do chráněného území u Moskvy. Všechno tam zařídíme tak, jak si to budete přát. Na tomto území vás nikdo nevyruší. Je soustavně chráněné. Po vašem usídlení se ochrana rezervace zesílí. Jenom někdy, ve vhodnou dobu, s vámi budou komunikovat vědci. Jsou to dostatečně připravení lidé. Bude pro vás zajímavé s nimi komunikovat. Pro ně také bude zajímavý váš výklad některých přírodních a sociálních jevů, vaše filozofie. Budete-li chtít, přidělíme vám schopného pomocníka. Tento člověk, který se bude stále nacházet vedle vás, bude vám skvěle rozumět. Nehledě na své mládí, už je velký, talentovaný vědec. Navíc je ještě do vás zamilovaný na první pohled. Mohli byste, jak se mi zdá, vytvořit dobrý, šťastný pár. Je vás hoden nejen svou vzdělaností, ale i způsobem života. Je tady,‘ Boris Mojsejevič se otočil ke Stanislavovi, ukázal na něj rukou a pozval ho:
,Pojď blíž, Stanislave, co je to s tebou? Představ se.‘
Stanislav se přiblížil, postavil se naproti Anastasii a s trochou rozpaků promluvil:
,Boris Mojsejevič mě vám rovnou namluvil. Možná, že vás to překvapilo, ale jsem skutečně připraven požádat vás o ruku, přijmout za vlastního vašeho syna, pomoci v řešení mnohých problémů, jsem vám k dispozici jako přítel,‘ Stanislav elegantně sklonil hlavu před Anastasií a políbil jí ruku. Byl elegantní a sympatický. A kdyby Anastasii převlékl do jiných šatů… Stanislav je trochu vyšší než ona a spolu by skutečně mohli vypadat jako hezký a důstojný pár.
Anastasia mu laskavě odpověděla:
,Děkuji vám, že se chováte ke mně dobře… Děkuji vám za to, že se o mě staráte,‘ a dodala: ,Jestli se skutečně cítíte být dost silný na to, abyste směroval svou lásku, učinil život druhého člověka naplněným a šťastnějším, tak si vzpomeňte, možná, že ve vašem okolí mezi známými ženami je někdo nespokojený se životem, v něčem nešťastná žena. Všimněte si jí, zamilujte se do ní, udělejte ji šťastnou.‘
,Ale já chci milovat vás, Anastasie.‘
,Jsem šťastná jiným. Neztrácejte se mnou své úsilí. Jsou ženy, které vás potřebují víc.‘
Boris Mojsejevič se rozhodl pomoci zmlklému Stanislavovi:
,Ten jiný, Anastasie, je ten, s kým jste se setkala? Samozřejmě máte na mysli Vladimíra? Není to zdaleka nejlepší exemplář naší společnosti.‘
,Podobné hodnocení nezmění mé city. Nejsem schopna ovládat city.‘
,Ale proč jste se přece setkala právě s Vladimírem? S člověkem vzdáleným od duchovnosti, vědy a vůbec od normálního života? Vždyť je obyčejný podnikatel. Proč jste se zamilovala právě do něj?‘“
„V určitou chvíli jsem najednou pochopil,“ pokračoval Alexandr, „Boris Mojsejevič, Stanislav a celá jejich skupina mají přesně určený cíl - odvézt, zajmout Anastasii jakýmkoliv způsobem a použít ji pouze v nějakém svém vlastním zájmu, použít ji proti její vůli. A není důležité, čí je to nápad, jejich vlastní nebo povel někoho, kdo stojí výš. Budou chtít uskutečnit zamýšlené. A žádné, byť sebedůležitější důvody je nezastaví. Možná, že to chápala i Anastasia. Bezpochyby, nemohla neznát, necítit jejich záměry. Nicméně stále se k nim chovala jako k dobrým a jí blízkým lidem. Upřímně a otevřeně mluvila s námi o tom nejtajnějším, a její chování, upřímnost zdržovaly nebo spíše oddalovaly násilí. Tak pádně čelila pokusům Borise Mojsejeviče a Stanislava ochladit její vztah k tobě, že udělala nesmyslným jejich uvažování na toto téma. Říká se, že zamilovaná žena vidí ve svém milovaném pouze dobré, nehledě na to, co on dělá a čím ve skutečnosti je. Ale její důvody byly jiného druhu. Po zklidnění prvního vzrušení z jejího objevení, podařilo se mi nenápadně zapnout diktafon. Pak jsem často poslouchal a analyzoval to, co řekla. Pamatuji si všechno… A to „všechno“ převrací mé vědomí.“
„Co ti převrací vědomí?“ zajímalo mě Anastasiino mínění o mně.
A Alexandr pokračoval:
„Na otázku Borise Mojsejeviče: „Proč jste se zamilovala právě do něj?“ Anastasia ze začátku odpověděla jednoduše:
,Nemá smysl se na to ptát, neboť žádný zamilovaný nebude moci objasnit, proč miluje právě toho, koho miluje. Pro každou zamilovanou ženu nejlepším a nejdůležitějším bude pouze její vyvolený. I můj milovaný pro mě je nejlepší.‘
,Ale přece, Anastasie, nemůžete popírat, že váš výběr je absurdní. I když se to stalo náhodou, stejně je to absurdní. Vaše vůle, schopnosti, analytický rozum musí ochladit prvotní zápal, objasnit vám nepřesvědčivost tohoto člověka ve srovnání s jinými. Popřemýšlejte nad tím.‘
,Přemýšlení právě říká o opačném. V tomto případě je zbytečné ztrácet s tím čas. Ono jen zvětšuje záhadnost toho, co se stalo. Je třeba všechno přijmout tak, jak to je.‘
,Přijmout absurdnost? Paradox?‘
,Ono to tak vypadá pouze na první pohled. Podnikli jste tak dlouhou cestu z Moskvy. S potížemi jste se dostali na toto místo na břehu. Dáváte mi otázky o mé lásce. Ale netušíte, že právě toto je paradox, že co se týče této lásky, lepší odpovědí na to jsou události, které se staly v Moskvě. A pro vás bylo by lepší popřemýšlet nad nimi tam. Je zbytečné cestovat tak daleko.‘
,Jaké události se staly v Moskvě?‘
,Navenek jsou nevýznamné. Ale pouze navenek. Hned po setkání se mnou se Vladimír, jak říkáte obyčejný, ničím nevýznamný, nemravný člověk, vzdal všeho a přijel ze Sibiře do Moskvy. Přijel, aby dodržel své slovo dané mně - organizovat společenství podnikatelů s čistými úmysly. Neměl již peníze, ale jednal. V Moskvě v Tokmakově ulici číslo čtrnáct, stojí dvoupatrový dům. Dříve tam pracovali lidé stojící v čele prvního sdružení podnikatelů. Ale tito lidé odešli. Sdružení umíralo. Vladimír vstoupil do této budovy a v jejích prázdných malých i velkých místnostech začalo být živo. Tam psal různé dopisy, prohlášení k podnikatelům. Pracoval od časného rána do pozdního večera a ve své kanceláři zůstával i přes noc. Našli se lidé, kteří za ním přišli a začali mu pomáhat, uvěřili v něj i v to, co dělal. Tady v lese jsem ho o to žádala. Říkala jsem mu, jak je to důležité. Vybudovala jsem a vyložila mu postupný plán. Dosáhnout cíle bylo možné jen za dodržení posloupnosti vybudované touhou. Nejdřív bylo třeba napsat knihu. S její pomocí vysvětlit a rozšířit informaci. Kniha měla najít a sdružit podnikatele s čistými úmysly, dát mu prostředky na uskutečnění tohoto plánu. Ale Vladimír dělal všechno tak, jak to sám chápal a považoval za správné. Skoro na mě nevzpomínal. Pochopil důležitost toho, co jsem vymyslela a tím žil. Šel svou cestou, čímž porušil posloupnost. A takovým způsobem dosáhnout cíle bylo nemožné. Ale nevěděl to a jednal s neuvěřitelnou houževnatostí, vynalézavostí. Začali mu pomáhat jiní lidé, kteří uvěřili ideji. Pomalu vyrůstaly výhonky nového sdružení podnikatelů. Tohle bylo neuvěřitelné, ale trochu se mu to podařilo. Sešli se. A toto byli podnikatelé s více čistými úmysly. Seznam jejich adres existuje, můžete se přesvědčit.‘
,Četli jsme ten seznam. Je v prvním vydání knihy. Ale musím vás zklamat, Anastasie. V seznamu jsou i takové podniky, jako závod „Krystal“, moskevský závod, vyrábějící alkoholické nápoje. Jeho produkce nekoresponduje s pojmem duchovnosti.‘
,Ve světě je všechno relativní. Možná že ten „Krystal“ ve srovnání s jinými není nejhorší. Ostatně mluvíme o úmyslech, které jsou schopné všechno měnit. Materiálno dnešního dne je plodem včerejšího úmyslu.‘
,S tímto výrokem bych souhlasil. Avšak váš Vladimír nedokázal organizovat společenství podnikatelů s čistými úmysly. Ujišťuji vás, Anastasie, vsadila jste na špatného člověka.‘
,Porušil předem stanovený sled událostí, a proto ani nemohl přijít k cíli. Neměl elementární možnost a prostředky rozšířit informaci za hranice Moskvy. Vyvinuly se nepříznivé okolnosti, zůstal bez kanceláře, bez spojení a bez noclehu. Odešel z této budovy s malou skupinkou Moskvanů, kteří mu pomáhali. Odešel bez životních prostředků. Neměl možnost zaplatit lidem, co mu pomáhali, za jejich práci, neměl žádné ubytování, ani zimní oblečení. Opustil rodinu a byl opuštěný rodinou. A víte, o čem mluvil s nevelkou skupinkou Moskvanů, když směřovali mrazivou ulicí k metru? Projednával, jak všechno znova začít. I v takovém stavu plánoval, co podniknout. Je podnikatel. Moskvané šli za ním, poslouchali ho a věřili mu. Měli ho rádi.‘
,Za co? Dovolte se zeptat.‘
,Zeptejte se jich, těchto Moskvanů, za co, co v něm našli. Zajděte do budovy v Tokmakově ulici a zeptejte se ochranky, proč tito lidé, předávající jeden druhému službu, přinášeli ve sklenicích a v různých balíčcích jídlo a pokaždé se mu snažili poskytnout večeři. A snažili se to udělat tak, aby jej neurazili svým darem. Tito muži, kteří mu nebyli podřízeni, vařili doma různé polévky, boršč a přinášeli je, aby si trochu pojedl domácího jídla. Milovali ho. Proč? Ještě si promluvte, až přijdete do této budovy, se sekretářkou, bývalou herečkou, která hrála hlavní roli ve filmu „Trnitou cestou ke hvězdám“, hrála dívku mimozemšťanku. Velmi dobře hrála. Ve velmi dobrém filmu, vyzývajícím chránit a milovat Zem. Zeptejte se jí, proč ona, i když byla zaměstnankyní jiné firmy, která se nenacházela v této budově, se mu snažila nenápadně pomáhat a pomáhala? Nebyla jeho sekretářkou, ale pomáhala mu. Proč se snažila v poledne přinést mému milovanému kávu nebo čaj? Dělala to všechno tak, jako by ji firma zásobovala cukrem, sušenkami a čajem. Ve skutečnosti to všechno přinášela ze svého domu. Nebyla bohatá. Milovala ho. Proč? Ale Vladimír stejně ztrácel síly a umíral. Fyzické síly jej opouštěly. Nicméně i v předsmrtném stavu snažil se dosáhnout cíle. Ano, je podnikatel. A jeho Duch je silný.‘
,Anastasie, mluvíte alegoricky. Co znamenají slova „v předsmrtném stavu“? Je to v přeneseném smyslu?‘
,Je to v přímém smyslu. Několik dnů, když byl v Moskvě, jeho tělo bylo skoro mrtvé. Obvykle v takovém stavu lidé leží bez pohnutí. On ale chodil a konal.‘
,Možná, že díky Vám, Anastasie?‘
,Po celých těchto dvaačtyřicet hodin jsem ani na vteřinku, ani na okamžik nepřestávala jej ohřívat svým paprskem. Ale to nestačilo. Můj paprsek by nedokázal udržet život v těle, v kterém slábne Duch. Ale Vladimírův Duch bojoval. Ve své snaze si Duch nevšímal příchodu smrti. Pomohl mému paprsku. Pak ještě mi přišly na pomoc další paprsky. Byly úplně slaboučké a neuvědomělé. Byly to paprsky těch, kdo ho obklopovali v Moskvě, kdo ho milovali. Skoro mrtvé tělo se začalo naplňovat životem. Před upřímnou Láskou, pokud je jí dostatečně, smrt ustupuje. Nesmrtelnost člověka je v lásce, ve schopnosti vyvolávat lásku k sobě.‘
,Mrtvé tělo nemůže chodit. Mluvíte přece v jinotajích, nevědecky.‘
,Kritérium lidských věd vždy má časový charakter. Existují pravdy nejen pro dnešní den.‘
,No a jak tedy se mají současní vědci o tomto přesvědčit? Potřebujeme údaje měřících přístrojů.‘
,Dobře. Kurské nádraží. V metru je umístěn fotoautomat. V jednom z těch dnů se Vladimír vyfotografoval na propustku. Tato fotografie může být ještě v budovách na adrese: Leninský prospekt čtyřicet dva. Může ji mít i Vladimír. Podívejte se pozorně, uvidíte všechny příznaky mrtvého těla, dokonce automat zachytil mrtvolné skvrny, fleky. Ale uvidíte i život v očích. Snahu bojovat.‘
,Ale přece pouze Vy jste jej mohla zachránit, Anastasie. Řekněte, proč jste ztrácela tolik svého úsilí právě na něj? Proč?‘
,Zachránění jsem se zúčastnila nejen já. Zeptejte se třech moskevských studentů, proč pro něj za své peníze najali byt? Proč, když konečně pochopil a začal psát knihu, oni, dělajíce zkoušky a přivydělávajíce kde se dá, v noci dávali jeho text do počítače? Proč? Můžete se na toto zeptat mnohých Moskvanů, kteří byli vedle něj v těžkou chvíli. Rozluštění tajemství je v nich, a ne ve mně. Proč jej Moskva, její lidé ochraňovali, pomáhali a věřili mu? Moskva také psala tuto knihu. Jsem nadšená tímto městem! Zamilovala jsem se do něj! Žádné řvoucí železné stroje, šílená kataklyzmata technokratického světa nikdy nedokáží vymazat vnímání dobra a lásky v duších lidí žijících v tomto městě. Mnozí lidé tohoto města usilují o dobré a světlé - o Lásku. Přes řvoucí mechanizmy a pomíjivost cítí její velkou sílu a blaho.‘
,Ale, Anastasie, to, co říkáte, je skutečně neuvěřitelné a ohromující. Tohle se nemohlo stát samo od sebe. Tohle ještě jednou dokazuje neuvěřitelnost vašich schopností, nebývalé možnosti paprsku, který máte. Nesporně jste jím ozařovala Moskvany, kteří byli v kontaktu s Vladimírem. Nebudete to snad popírat, že jste je ozařovala? I všechny zázraky jste tvořila Vy.‘
,Zázraky tvořila Láska. A svým paprskem jsem se skutečně opatrně dotýkala všech, kdo s ním komunikovali. Jenom trošinku jsem v nich zesílila city dobra, Lásky, usilování o světlé. Zesílila jsem pouze to, co již bylo v nich. I kniha byla vydána Moskvou. První náklad byl malinký i knížka byla tenoučká. Ale lidé ji kupovali. Šla na odbyt. Vladimír nezkreslil události, které se staly v tajze, poctivě vyložil prožité pocity. Mnohým čtenářům jsem se jevila rozumná a dobrá, Vladimír - hloupý a omezený. Lidé, nacházející se ve svých domech, četli vyložené a nebrali v úvahu to, že Vladimír se nacházel se mnou v hluboké sibiřské tajze sám. Tehdy pro něj všechno bylo velmi neobvyklé. A není známo, kdo jiný by mohl jít tak daleko do tajgy bez vybavení. A jak by se zachoval, kdyby uviděl to, co uviděl on. Vladimír poctivě popsal události. A pro mnohé se jevil hloupý. Také mi dáváte otázku, proč právě on a proč jej tolik miluji. Když se psala kniha, již si toho hodně uvědomoval jinak. Velmi rychle všechno chápe. Ti, kteří měli tu možnost s ním mluvit, nemohli si toho nevšimnout. Ale on se nesnažil přikrášlit sebe, dřívějšího.‘
ZVUKY VESMÍRU
„Anastasia o tobě mluvila s láskou,“ pokračoval Alexandr. Věděla všechno o lidech a o událostech. Říkala:
,První nevelký náklad knihy, kterou napsal Vladimír, byl vydán v Moskvě a hned se objevily nadšené ohlasy, básně, obrazy, písně. Díky upřímnosti výkladu se v knize zachovaly mnou vyhledaná spojení a symboly. To ony vyvolaly v lidech neobyčejné, blahodárné, všeuzdravující city.‘
Při těchto Anastasiiných slovech Boris Mojsejevič zneklidněl, najednou se posadil za stolek u stanu. Viděl jsem, jak se pokusil nenápadně zapnout diktafon. Zřejmě v té honičce za nějakou důležitou informací si vůbec přestal všímat svého okolí. Nenabídl Anastasii, aby si sedla, přemýšlel pouze o tom, jak co nejrychleji a co nejvíce informací od ní dostat. Vzrušený šedivý vědec dával otázky:
,V různých zemích světa se vědci snaží drahými speciálními přistrojí zachytit neobvyklé zvuky vesmíru. Existují. Věda je zná. Možná, že zatím ne všechny, pouze některé. Třeba jednu miliardtinu. Jakýmpak způsobem je zachycujete Vy, Anastasie? Jakým přístrojem lze provést výběr zvuků, které by účelně působily na psychiku člověka?‘
,Takový přístroj existuje dávno. Jmenuje se - lidská Duše. Naladění a čistota Duše přijímá nebo odmítá zvuky…‘
,Ano, dobře. Připusťme, že jste to dokázala. Dokázala jste mezi miliardou existujících vesmírných zvuků udělat výběr těch nejlepších a pak i jejich spojení. Ale zvuk lze vyprodukovat pomocí přístroje, pomocí určitého hudebního nástroje. Co s tím má společného kniha? Vždyť ona znít nemůže.‘
,Ano, kniha nezní. Slouží jako notový list. Čtené zvuky člověk mimovolně vyslovuje uvnitř sebe. Takovým způsobem spojení schovaná v textu zní v jeho duši v nezkreslené, původní podobě. Nesou i pravdu i vyléčení. To, co zní v duši, není schopen vytvořit žádný umělý nástroj.‘
,Jakýmpak způsobem Vladimír zachránil všechny Vaše znaky, aniž by sám o nich něco věděl?‘
,Poznala jsem všechny jeho slovní obraty. A věděla jsem předem: Vladimír nebude zkreslovat události, podstatu toho, co uslyší, dokonce sebe představí tak, jak to je. Ale nesdělil všechna spojení znaků. Měl pokračovat v psaní. Vždyť vyložil jen malou část z toho, co věděl a chápal v té době. Bylo třeba pokračovat v psaní. Už se jej dotýkala nebývala sláva, ještě trochu úsilí a bylo by organizováno společenství podnikatelů. A najednou Vladimír opět udělal nepředvídaný krok. Nechal lidem ze svého okolí zaplacený moskevský byt, nechal jim možnost přijímat komplimenty čtenářů, sedl do vlaku a odjel z Moskvy.‘
,Proč to udělal?‘
,Stále chtěl najít důkazy toho, co jsem řekla, vědecké důkazy. Chtěl se přesvědčit o existenci těch věcí, o kterých jsem mluvila. A odjel na Kavkaz, aby uviděl na vlastní oči dolmeny - starodávné stavby, do kterých odcházeli umírat živí lidé před deseti tisíci lety. Vyprávěla jsem mu o tom. Řekla jsem i to, jak tyto dolmeny jsou důležité pro lidi žijící dnes.
Vladimír přijel do města, které se jmenuje Gelendžik. V muzeích Krasnodara, Novorossijska, Gelendžika shromáždil materiál o dolmenech. Pak se setkával s různými vědci, archeology, regionalisty, kteří se zabývali dolmeny. Shromáždil o dolmenech více informací, než je v kterémkoliv muzeu. Samozřejmě, že jsem se snažila mu pomoci, nenápadně. Ale i sám pracoval rychle a odhodlaně. Když porovnal všechny sebrané informace s tím, co jsem mu říkala, když mu archeologové ukázali nejbližší cestu k dolmenům a on se dozvěděl o tom, že jich bylo víc, ale jsou zničené, protože místní obyvatelstvo jim nepřikládalo náležitý význam a vůbec se o to málo zajímalo, tak udělal neuvěřitelné. Za tři měsíce změnil vztah místních obyvatel k dolmenům. Začali k nim chodit s květinami. Z iniciativy žen - regionalistek Gelendžiku bylo vytvořeno společenské sdružení. Pojmenovali jej na mou počest - „Anastasia“. Toto sdružení otevřelo školu průvodců, aby mohli vyprávět návštěvám o dolmenech, chránit je a neničit. A ještě začali připravovat výlety do přírody a pojmenovali tento cyklus exkurzí „Exkurze za poznáním“.‘
,Anastasie, myslíte, že je to všechno díky němu? Vaše role tady není?‘
,Kdybych alespoň něco mohla udělat bez něj, tak bych to udělala dřív. Moc jsem to chtěla udělat. V těchto horách v jednom vzdáleném dolmenu umírala má pramaminka.‘
,Ale jak? Jak je to možné, aby jeden člověk, ještě nikomu neznámý, za krátkou dobu změnil chování lidí? Organizoval činorodé sdružení? Říkáte, že místní obyvatelé věděli o vědeckých materiálech, o různých publikacích, když to všechno bylo v muzeu. Jenže to je nevzrušovalo.‘
,Ano, znali, ale nevzrušovalo je to.‘
,Ale proč právě jeho poslouchali? Jak se mu to povedlo? Není možné tak rychle změnit mínění lidí.‘
,Nevěděl o tom. Nevěděl, že není možno rychle, právě proto konal a měnil. Jeďte do tohoto města, zeptejte se lidí, kteří vstoupili do tohoto sdružení, jak a proč se to povedlo.
Radovala jsem se z toho, co se děje v tomto městě. Sdružení „Anastasia“ … Když se ho zeptali, tak s tím názvem souhlasil. Myslela jsem, že kvůli mně. Myslela jsem, že mě začíná chápat a milovat. Skutečně hodně toho pochopil, ale nezačal mě mít rád. Udělala jsem chybu. Zanedlouho jsem musela pochopit, že jeho láska se pro mě může stát nesplnitelným snem po celý život. Musela jsem pochopit, že bude dosaženo všeho, co jsem vymyslela, že budou lidé přeneseni přes úsek času temných sil. A budou šťastní! Uskuteční se všechno, po čem jsem toužila, kromě lásky mně opětované. A je to odplata za mé chyby, mou nedokonalost a nedostatečnou čistotu úmyslů.‘
,Co se stalo? Proč jste se tak rozhodla? Ostatně, všem je dávno jasné, že je hrubý a neotesaný. Věřte mi, Anastasie, jako starší než Vy a jako otec rodiny Vám řeknu, že i Vaši rodiče by nesouhlasili s podobným vztahem.‘
,Prosím, není třeba takhle mluvit o tom, kdo je mi drahý. Někomu se zdá být Vladimír hrubým, ale já vím něco jiného.‘
DUCH PRAMAMINKY
,Jednou ráno jsem pochopila…‘ tiše řekla Anastasia a její pohled jako by se ponořil do minulosti. ,V to ráno Vladimír nebyl doma, v bytě, který si dočasně najal. Nemohla jsem ho najít svým paprskem. Začínal se den, kdy před mnoha léty v dolmenu umírala má pramaminka. V tento den vždy na ni vzpomínám. Snažím se s ní promluvit. I ona se mnou mluví. Také chodíte v památný den na hřbitov za svými příbuznými, abyste o nich popřemýšleli, promluvili si s nimi. Já toto dělám neodcházejíc z louky. Můj paprsek mi pomáhá mluvit a vidět na dálku a oni jej cítí. V ten den jsem vzpomínala na svou pramaminku, jako obvykle pokoušela jsem se s ní mluvit, ale necítila jsem její odpovědi. Vůbec jsem necítila. Nereagovala na mě. Nikdy dříve se mi tohle nastávalo. Pak jsem začala paprskem hledat její dolmen. Našla jsem ho. Svítila jsem na něj vší silou. Pramaminka nereagovala. Stalo se něco mně neznámého. Duch mé pramaminky nebyl v dolmenu.‘
,Anastasie, vysvětlete, prosím, co je to Duch člověka? Z čeho se skládá?‘
,Ze všeho neviditelného, co je v člověku, včetně některých vášní a pocitů, získaných za dobu existence v těle.‘
,Má v sobě Duch nějakou energii, analogickou těm, které známe?‘
,Ano, je to energetický komplex, skládající se z množství energií. Po přerušení fyzické existence jednotlivého lidského individua, některé z těchto komplexů podléhají rozpadu na jednotlivé energie, které se pak používají v rostlinných, živočišných sloučeninách, v důležitých přírodních jevech.‘
,Jakou sílu, jaký energetický potenciál má komplex nerozdělených energií?‘
,Každý ji má jinou. Nejslabší nemůže překonat ani gravitační energii. Stejně se pak rozpadává.‘
,Gravitační? Nejslabší… Lze vidět jeho projevy alespoň v něčem? Nahmatat? Pocítit?‘
,Samozřejmě. Například smršť.‘
,Smršť, která vytrhává stromy s kořeny, převrací… V tom případě jakou energii má nejsilnější komplex?‘
,Nejsilnější? Vždyť je to On. Sílu Jeho energie nemohu úplně pochopit.‘
,A co tak nějaký střední?‘
,V energetických komplexech mnohých středních Duchů už je přítomná energie uvolněné mysli.‘
,Jakou sílu má takový střední komplex?‘
,Vždyť jsem vám odpověděla, má v sobě uvolněnou energii mysli.‘
,Co to znamená? S čím to lze porovnat? Jak jej lze definovat?‘
,S čím? Definovat? Jakou nejsilnější energii si může představit Váš rozum, Vaše mysl, vědomí?‘
,Energii jaderného výbuchu. Ne, energii procesů odehrávajících se na Slunci.‘
,Všechno, co jste jmenovali, se rovná jen malinké částečce energie uvolněné mysli. Co se týče definice, tak vy je vymýšlíte sami a používáte při slovní komunikaci mezi sebou. Tady se ale žádná z vámi vymyšlených nehodí. Můžete používat tu, kterou znáte, násobenou mocninou nekonečna.‘
,Jaká je síla energie Ducha vaší pramaminky?‘
,Má v sobě uvolněnou energii mysli.‘
,Jak jste se dozvěděla o své pramamince, kde a jak zemřela, když se toto stalo před deseti tisíci léty?!‘
,Generace mých prarodičů o ní předávala jeden druhému informaci. O mé pramamince, která odešla umírat do dolmenu.‘
,Pověděla Vám o tom Vaše matka?‘
,Když moje maminka zahynula, byla jsem ještě malinká. Neschopná pochopit takovou informaci. Dědeček a pradědeček mně všechno pověděli o mých maminkách.‘
,Lze uvidět Ducha obyčejným lidským zrakem?‘
,Částečně ano. Pokud změníte vnímání spektra, vnímání barev zrakem, vnitřní rytmus.‘
,Copak je to možné?‘
,Vám známý jev barvosleposti právě napovídá, že tohle je možné. Myslíte si, že se to stává mimo vůli člověka, že je to pouze nemoc, ale není tomu tak.‘
,Řekla jste, že vaše pramaminka je hodna toho, aby se o ní předávala informace z generace na generaci v průběhu tisíciletí. V čem je hodnota a význam této informace?‘
,Má pramaminka byla mezi lidmi Původních Pramenů poslední, kdo měl schopnost a věděl, jak a na co má myslet žena při kojení dítěte. Znalosti, které se začaly ztrácet v lidské civilizaci ještě před deseti tisíci lety. A dnes jsou skoro úplně ztracené. Má pramaminka ještě nebyla úplně stará, ale odešla do dolmenu umírat, aby zachránila všechny tyto znalosti Původních Pramenů. A když se k lidem začne vracet uvědomění… Když pocítí potřebu… Tak, aby mohla předat tyto znalosti kojícím matkám. A ony pak pomohou jedna druhé všechno poznat. Prostřednictvím umírání v dolmenu poznala pramaminka ještě větší pravdy, potřebné pro ženy.‘
,Proč šla právě do dolmenu? Čím se dolmen liší od obyčejné kamenné hrobky? A proč se rozhodla zemřít v dolmenu, aniž by počkala, než zestárne?‘
,Již tehdy lidé přikládali stále menší význam kojení dětí, a ženám se dolmeny neposkytovaly. Starý náčelník uctíval mou pramaminku a chápal, že když nesplní její prosbu, tak nový náčelník ji ani nebude poslouchat a všechny její záměry bude považovat za vrtoch. Ale starému náčelníkovi se nepodařilo donutit muže, aby postavili dolmen pro mou pramaminku. A tehdy jí dal starý náčelník svůj dolmen. Muži nechtěli zvednout střechu dolmenu, aby tam mohla vejít má pramaminka. Po celou noc se ženy snažily toto udělat, ale mnohotunová deska nepovolila. Za úsvitu přišel starý náčelník, který už nechodil, ale přece přišel, opíraje se o hůl. Usmál se na ženy, podpořil je slovy a ženy zvedly těžkou desku. Pramaminka vešla do dolmenu.‘
,Čím se liší dolmen od kamenné hrobky?...‘
,Navenek skoro ničím, ale do dolmenu, do kamenné hrobky, jak říkáte, odcházeli umírat živí lidé. Dolmen není pouze kamenná kultovní budova. Je to pomník moudrostí a velkému sebeobětování Ducha pro budoucí generace. I dnes je důležitý svým předurčením. Smrt v dolmenu nebyla úplně obyčejná. A vůbec slovo „smrt“ se tady moc nehodí.‘
,Mohu si to představit. Živý člověk, zazděný do kamenné cely… Je to skutečně neobvykle trýznivá smrt.‘
,Lidé odcházející do dolmenů vůbec netrpěli. Neobvyklost jejich smrti byla v tom, že meditovali. Meditovali ve věčnost, Duchem navždy zůstávajíce na zemi, zachránivši některé zemské pocity. Ale byli navždy připraveni o materiální vtělení na Zem.‘
,Jak meditovali?‘
,Vy teď víte, co je to meditace. Obzvlášť ze starovýchodních náboženstvích. I teď jsou nauky, pomáhající jen částečně poznat jev meditace, ale bohužel ne její předurčení. I teď jsou lidé, kteří dokáží meditovat: na nějakou dobu oddělit část Ducha od svého těla a pak jej vrátit. Pomocí meditace v dolmenu, ještě při živém těle, Duch se mnohokrát úplně odděloval a vracel, dokud tělo bylo živé, pak navěky zůstal v dolmenu. Samotný věčně bude čekat, až za ním přijdou lidé, aby jim předal moudrost Původních Pramenů. Tělo, i když nějakou dobu žilo, tak stejně bylo uvězněné. Duch měl možnost pobývat v různých rovinách a vracet se zpátky. Tohle dávalo možnost analyzovat s neuvěřitelnou rychlostí, podle našich měřítek. Jako by zpřesňovat již existující Pravdu. Člověk, který zemřel nebo odešel do věčné meditace v dolmenu, věděl, že jeho Duše, Duch se již nikdy nebudou moci materializovat. Nikdy se nebude moci vtělit do žádného pozemského těla, do žádné materie. Nikdy se nebude moci vzdálit od dolmenu nadlouho, ale bude mít schopnost komunikovat s částečkou duše člověka, který se přiblíží k dolmenu. A pokud bychom mluvili o utrpení smrti a mukách vůbec, tak v tomto případě ony spočívají v tom, že po dobu tisíc let se k nim nikdo nepřibližuje, aby si vzal tyto znalosti. Jejich velká tragičnost spočívá v jejich nevyužití. Nevyužití, kvůli kterému…‘
,Anastasie, domníváte se, že pro kojící ženy-matky je velmi důležité mít tyto znalosti, schopnosti?‘
,Velmi důležité.‘
,Ale proč? Vždyť mléko matky vyživuje pouze tělo dítěte.‘
,Nejen tělo. Může v sobě nést obrovskou informaci a citlivost. Vždyť určitě víte, že každá látka má také svou informaci, záření, vibraci…‘
,Ano, má. Ale jak mateřské mléko může předávat citlivost?‘
,Může - je velmi citlivé. Je nerozlučně spjato s city matky. Podle nich se dokonce mění chuť mléka. A v důsledku stresu, který postihne matku, může mateřské mléko dokonce zmizet, srazit se.‘
,Ano, skutečně, může… Může… Takže k Vaší pramamince nikdo nechodí? Nechodí po dobu mnoha tisíc let?‘
,Ze začátku chodili. Většinou generace příbuzných a lidé, kteří tam žili. Pak se na Zemi začala odehrávat různá kataklyzmata. Stěhování. Dolmen zůstal. Ale poslední tisíce let se k dolmenu mé pramaminky nikdo nepřibližuje, aby se dozvěděl… Teď se vůbec dolmeny ničí… Protože lidé nevědí…
Když jsem v tajze vyprávěla Vladimírovi o dolmenech, o pramamince, řekl mi, že se možná přiblíží k jejímu dolmenu. Tehdy jsem mu objasnila, že nebude moci pochopit, pocítit Ducha pramaminky a přijmout její informaci. Pro muže jsou neznámé city, pocity kojící matky. Po tisíciletí čeká pramaminka na ženy, ne na muže, ale ženy nejdou k dolmenu. Pouze já s ní jednou ročně komunikuji, s mou pramaminkou.
V ten den jsem si s ní také chtěla popovídat, říci jí něco hezkého. Ale nešlo to. Duch mé pramaminky u dolmenu nebyl. A já, nechápajíc proč, jsem začala rychle pohybovat paprskem kolem dolmenu, stále jsem zvětšovala průměr kruhu. A najednou… Uviděla jsem! Uviděla! V nevelké soutěsce, na kamenech… Na kamenech ležel Vladimír. A moje pramaminka, její Duch se nad ním sklonil v podobě žmolku neviditelných energií. Pochopila jsem. Věděla jsem ještě dříve, jak Vladimír hledal průvodce, aby se dostal do hor k dolmenům vzdáleným od cesty. Ale nenašel. Zadarmo s ním nikdo nechtěl jít. A tak šel Vladimír do hor sám. Zřítil se ze stezky do soutěsky. Měl obyčejné boty, nepřizpůsobené k chození po horách. Vůbec neměl žádné vybavení pro cestu do hor. Chtěl se přesvědčit o existenci dolmenů, sáhnout na ně. A šel do hor. V památný den šel k dolmenům vzdáleným od cest. Pramaminka nevěděla, proč jde v horách tento člověk, vůbec nezvyklý chození po horských cestách. A dívala se na něj. A když uklouzl, zřítil se a začal se kutálet dolů, ona najednou… Její Duch se pružným žmolkem vrhl dolů. Pramaminka zachránila Vladimíra. Když se kutálel, tak se neuhodil hlavou o kameny, neztratil vědomí od množství úderů. Pramaminka držela jeho hlavu pružným žmolkem vzduchu, jakoby ve svých dlaních a čekala, až přijde k sobě. Proto také nemluvila se mnou. Nepřemístila se ke svému dolmenu ani tehdy, když se mu vrátilo vědomí. Zůstala dole, v soutěsce. Zůstala a dívala se, jak se Vladimír drápe nahoru k stezce. Pak jsem pochopila, že je na stezce, protože se z ní začaly kutálet kamínky. To ona se schoulila do pružného větříku a odhazovala kamínky z horské stezky. Chtěla mu pomoci sejít s hory stezkou dolů. Také jsem to moc chtěla. A začala jsem rychle-rychle hýbat po stezce svým paprskem, aby nebyla tak mokrá, kluzká, aby Vladimír mohl dojít do svého bytu a ošetřit si rány. Jenže Vladimír vyšel ze soutěsky nahoru, sedl si na stezce a prohlížel malinký výkres, který mu narýsoval archeolog Novorossijského muzea. Pak se postavil a kulhaje vykročil. Ale ne dolů, suchou stezkou už bez kamínků, ale opačným směrem - nahoru. Znehybněla jsem překvapením, i pramaminka, myslím, nepochopila jeho záměr. Najednou úplně odbočil ze stezky a lezl přes trnité keře… Pochopila jsem: leze k dolmenu mé pramaminky. Dostal se k němu. Posadil se na kraj kamenné desky na portál dolmenu. Začal rozepínat bundu. Bolela jej ruka. Dlouho rozepínal svou bundu. Když to zvládl, tak jsem uviděla… Pod bundou měl květiny. Tři růžičky. Dva stonky se ulomily. Růžičky se zničily, když se kutálel dolů do soutěsky a narážel na kameny. Některé trny byly od krve. Položil ulomené růžičky na portál dolmenu. Zapálil si. A řekl:
„Škoda, že se zlomily květiny. Tohle je pro tebe, krásko. Zřejmě jsi byla kráska, jako Anastasia. Byla jsi rozumná a dobrá. Chtěla jsi povědět našim ženám o kojení dětí. Jenomže o tobě nevědí. I tvůj dolmen je daleko od cesty, pro ženy je složité se k němu dostat.“
Pak vyndal placatku koňaku, dvě malé skleničky, vytáhl z kapsy hrst zmačkaných bonbónů. Naplnil skleničky koňakem. Jednu vypil a druhou dal na portál dolmenu, položil na ni bonbónek a řekl:
„Tohle je pro tebe, krásko.“
Vladimír dělal všechno tak, jak to dělají dnešní lidé na hřbitově, když jdou za svými blízkými, příbuznými nebo za přáteli. A pramaminka… Její Duch se žmolkem neviditelných energii zmítal kolem něj. Přišla do rozpaků, nevěděla jak se má chovat. Stále se snažila nějak odpovědět na Vladimírova slova, zhušťovala se ve vzduchu do podoby svého těla, ale její obrysy byly průhledné a sotva viditelné. A ona se mu, nevidícímu a neslyšícímu, stále snažila něco vysvětlit, vzrušovala se, a proto se zmítala. A žmolek vzduchu se lehce dotkl skleničky. Ta se převrhla. Vladimír pomyslel, že to větřík náhodně převrhl skleničku s koňakem a zažertoval: „Co je to s tebou, nešiko, rozlila jsi tak drahý koňak.“
A Duch pramaminky najednou znehybněl v koutku dolmenu. Vladimír znovu nalil koňak do její skleničky, na ni položil kamínek, pak opět bonbónek. A opět, jako by pro sebe, promluvil: „Je třeba udělat normální cestičku k tvému dolmenu. Počkej ještě trochu. Bude cestička k tvému dolmenu. A po ní k tobě půjdou ženy. Povíš jim, na co je třeba myslet při kojení malého děťátka. A ty jsi, zřejmě, měla hezká prsa.“
Pak začal sestupovat z hory. Vrátil se domů pozdě v noci. Seděl sám ve studeném bytě na pohovce, převazoval rány a prohlížel videokazetu. Půjčili mu prohlídnout si videokazetu, kterou nahrávali a předávali jeden druhému lidé z různých měst. Na obrazovce velké auditorium, převážně ženy, poslouchalo řečníka. Mluvil o Bohu, o síle Ducha zbožného člověka. Pak začal mluvit o mně. O tom, že jsem ideál ženy, o který je třeba usilovat, že síla mého Ducha a rozumu je velká, že mi pomáhají Světlé síly a že teď, když více poznám život lidí obyčejného světa, tak jim budu moci pomoci. Mnoho hezkého bylo o mně řečeno. A najednou… Bylo řečeno, že mě ještě nepotkal pravý muž. Že ten, s kterým jsem se stýkala… A ještě se říkalo, že v Austrálii je mladý člověk, mě důstojný, že se s ním setkám, s pravým mužem… A Vladimír… On… Rozumíte… Seděl sám. Slyšel tato slova… Snažil se jednou rukou převázat rány na nohách. Druhá ruka ho velmi bolela od pohmožděnin. Vrhla jsem se paprskem k Vladimírovi. Chtěla jsem ohřát jeho poranění, odehnat bolest. A říci… Nějak mu říci… Nikdy neslyší, když s ním hovořím na dálku, ale tentokrát by se to podařilo… Zřejmě by se podařilo, protože jsem velmi silně chtěla, aby mě uslyšel. Uslyšel, jak ho miluji! Jenom jeho. A pouze on, můj milovaný, on je pravý muž.
Ale něco mě jako by popálilo a odhodilo na trávu. Něco nepouštělo můj paprsek k Vladimírovi. Opět jsem rychle nasměrovala svůj paprsek do pokoje, kde seděl u televize a uviděla: před Vladimírem v podobě žmolku neviditelné energie klečel Duch mé pramaminky. Vladimír ji nemohl vidět a slyšet. Sledoval videokazetu. A pramaminka mu foukala na rány, když na ně lil tu příšerně pálící kolínskou vodu. Stále mu něco říkala a říkala, ji neslyšícímu.
Pramaminka je tak silná svým duchem, že se nic neviditelného nemůže dostat skrz ni. Roztříští se i zařízení psychotronní zbraně, pokud budou na ni nasměrována. Ani se toho nevšimne. Stejně všechno bude odhozeno. Už jsem nijak nemohla zasáhnout. Jenom se dívat… Dívala jsem se a rychle-rychle přemýšlela. Co se stalo? Proč vznikla taková situace? Proč tohle říkal řečník? Chtěl mi pomoci? Něco objasnit? Co? Proč jsem se tak vrhla ke svému milovanému? Samozřejmě, lekla jsem se, že se urazí pro tato slova - „nepravý muž“ a že bude na mě žárlit kvůli tomu druhému, v Austrálii. A najednou… Ó, jak to bolelo… Ta urážka… Vladimír si všechno vyslechl, povzdechl si a řekl: „Je to možné? Pravý muž v Austrálii. Setkají se. Možná, že mi pak dají syna.“
Můj paprsek se zachvěl. Nějak se všechno jako by zatemnilo. Rozumíte… Vladimír nežárlil. Samozřejmě, není to dobrý pocit - žárlit. Ale chtěla jsem, aby alespoň trošinku, alespoň nějakou chvilku žárlil. Ale Vladimír jako by mě lhostejně dával druhému. Už jsem to nemohla vydržet a zakřičela. Začala jsem prosit, uprošovat pramaminku, aby mně objasnila, co jsem udělala špatně? Kde jsem udělala chybu? Kde jsem se prohřešila? Neodpovídala, až dokud Vladimír neovázal poslední ránu. Pak smutně řekla: „Bylo třeba pouze milovat, dceruško. Přát dobré milovanému, a ne i sobě.“
Snažila jsem se vysvětlit, že jsem chtěla pouze to dobré. Ale opět mi tiše řekla: „Tobě patří obrazy, hudba, verše a písně. Stáváš se hvězdou, dceruško. Na hvězdu se lze dívat se zalíbením a milovat ji jako hvězdu, ale ne jako ženu.“
Pramaminka už nic víc neřekla. Přestávala jsem se kontrolovat, zakřičela jsem, snažila jsem se vysvětlit nebo dokázat, že nechci být hvězdou, že chci být jednoduše ženou a milovanou. Ale nikdo mě neslyšel.
Pomozte mi, prosím! Teď jsem toho hodně pochopila. Ať se zastaví šíření této kazety. Vštěpuje lidem a Vladimírovi, že jsem ideál, hvězda, že se mnou má být někdo jiný, ale ne on. Nejsem hvězda. Jsem žena. Chci milovat toho, koho chci milovat já sama.
Zmýlila jsem se. Zatoužila jsem, aby se stalo, že o mně budou mluvit, věnovat mi básně a písně, malíři mě budou malovat…Všechno se přesně tak stalo. Vždycky se všechno uskuteční, když zatoužím. Tohle se splnilo také. Děkuji za básně a písně. Děkuji básníkům. Ale zmýlila jsem se. Zatoužila jsem po tom. Chtěla jsem to všechno proto, aby se na tohle Vladimír díval a poslouchal. Aby vzpomínal. Vzpomínal na mě. Ale když jsem toužila, tak jsem nevěděla… Teď to chápu. Stává se ze mě hvězda. Na hvězdu se dívají se zalíbením. A milují prostě ženu.‘
,Kdepak, Anastasie! Není možné zastavit rozšiřování kazety, a to takové, kterou si lidé nahrávají sami. Tento proces je neovladatelný. Nikdo to nedokáže.‘
,Tak vidíte. Vy to nedokážete. Ale Vladimír… Je podnikatel. I když je proces neovladatelný. Stejně by alespoň něco podnikl. Jenže nechce nic dělat, smířil se s tím, že se k němu nehodím.‘
SVĚTLÉ SÍLY
„Šedivý vědec jako by na všechno zapomněl a dál zasypával Anastasii otázkami:
,Co je to Světlé síly, Anastasie?‘
,Jsou to světlé myšlenky, kdykoliv vyprodukované lidmi. Zaplňují celý prostor.‘
,Můžete s nimi volně komunikovat, vidět je?‘
,Ano, mohu.‘
,Dokázala byste odpovědět na jakoukoliv vědeckou otázku?‘
,Možná, na mnohé. Ale každý vědec, každý člověk může dostávat odpověď sám. Všechno záleží na čistotě úmyslů, na cíli tázajícího se.‘
,Mohla byste pro vědu objasnit některé jevy?‘
,Pokud ve vás nevzniká odpověď, znamená to, že nemáte dost čisté úmysly. Takový je zákon Stvořitele. Nebudu jej porušovat, když pocítím odpor.‘
,Existuje něco vyššího než světlé myšlenky, vyprodukované člověkem?‘
,Ano, existuje. Ale jsou stejné co do významu.‘
,Co je to? Jak to můžete pojmenovat?‘
,Tak, jak jste to schopný vnímat.‘
,Můžete s Ním mluvit?‘
,Ano. Občas. Myslím si, že mluvím právě s Ním.‘
,Existuje ve vesmíru nějaká energie neznámá na Zemi?‘
,Nejsilnější energie vesmíru je na Zemi. Je třeba to pouze pochopit.‘
,Můžete alespoň nějak, přibližně popsat tuto energii? Podobá se jaderné reakci? Vakuovým jevům?‘
,Nejsilnější energie ve vesmíru - je energie čisté Lásky.‘
,Myslel jsem viditelnou, hmatatelnou energii, která má vliv na technický pokrok. Která je schopná ohřívat, svítit. A, chcete-li, i způsobit explozi.‘
,Také mluvím o tomtéž. Všechna existující zařízení dohromady, vytvořená lidskýma rukama, nemohou dlouho osvětlovat Zem. Energie Lásky - může.‘
,Přece ale mluvíte nějak alegoricky. V nějakém jiném, nepřímém smyslu.‘
,Mluvím v přímém, „vašem“ smyslu.‘
,Ale láska - je cit. Neviditelný, nelze jej použít, uvidět.‘
,Je to energie. Odráží se, lze ji vidět.‘
,Kde se odráží? Kdy je možno ji vidět?‘
,Slunce, hvězdy, viditelné planety pouze odráží tuto energii.‘
,Copak na Slunci neprobíhají samostatné reakce hoření, chemické reakce?‘
,Stačí pouze trošinku popřemýšlet, aby byla pochopena nesprávnost takového úsudku. Vždyť to je, jak se u vás říká, „jedna a jedna jsou dvě“ …‘
,Může člověk řídit tuto energii?‘
,Ve větší míře zatím ne.‘
,Víte, jak se to dělá?‘
,Nevím. Kdybych to věděla, tak můj milovaný už by mě měl rád.‘
,Můžete komunikovat s tím, kdo je vyšší než Světlé síly? Vždy Vám odpovídá? Ochotně?‘
,Vždy. Velmi laskavě vždy odpovídá. Protože jinak nemůže.‘
,Mohla byste se u Něj zeptat jak řídit energii Lásky?‘
,Ptala jsem se.‘
,A co?‘
,Pro pochopení některých Jeho odpovědí je třeba mít určitou úroveň uvědomění, čistoty. Ve mně je toho všeho nedostatečně. Ne všechny odpovědi chápu.‘
,Ale budete ještě nějak usilovat o vzájemnou lásku?‘
,Samozřejmě. Budu.‘
,Jak?‘
,Budu přemýšlet. Pomozte mi. Je třeba se zeptat všech žen, které milovaly, byly nebo nebyly milovány. Popřemýšlí, proanalyzují a vytvoří myšlenky, které se objeví v rovině Světlých sil. Uvidím je. Pochopím a pak pomohu všem. Myšlenky Světlé roviny jsou vždy srozumitelné.‘
,Anastasie, není možné dát otázku všem ženám najednou. Nikdo to nedokáže.‘
,Tak se zeptejte Vladimíra, vymyslí, jak to udělat, něco podnikne. Kvůli mně samotné přemýšlet nebude. Dokážete mu objasnit, že je to velmi důležité pro všechny lidi, pro něj. Když pocítí závažnost, tak určitě něco podnikne. Najde způsob, jak se zeptat všech.‘
,Tolik mu věříte. V tom případě proč Vás nemiluje?‘
,Nemůže za to. Já jsem vinna. Udělala jsem hodně chyb. Možná, že jsem se ukvapila a svými schopnostmi jsem se mu zdála nereálná. Možná, ještě nemůže pochopit proč se jeho syn má vychovávat, jak se mu zdá, v podmínkách pro člověka nezvyklých - v lese. Možná, že jsem neměla tak radikálně měnit jeho zvyky, míchat se do jeho uvědomění. Teď už vím: muži to velmi nemají rádi. Dokonce za toto bijí ženy. Bylo třeba, zřejmě, počkat, všechno by pochopil sám. Měl se alespoň v něčem cítit silnější než já. Ale nepochopila jsem to včas. Řekla jsem, že nesmí vidět syna, pokud se neočistí. V ten okamžik jsem myslela pouze na syna, na to, co bude pro něj lepší a neúmyslně jsem řekla: „Není to dobře, když syn uvidí svého otce jako nedouka.“ A proto vyšlo, že já jsem ta chytrá a můj milovaný - hloupý. Na jakou vzájemnou lásku lze pomýšlet po tom všem?‘
,Pročpak se máte ptát jiných žen, když jste sama schopna takto analyzovat?‘
,Musím mít jasno, zdali je možnost vše napravit. Sama to nedokážu, když na něj myslím, tak jsem moc vzrušená. Analyzovat je třeba v klidu, vzpomínajíc, porovnávajíc. Ale já nemám na co vzpomínat, kromě něj.‘
,A promluvit si s ním můžete?‘
,Myslím si, že obvyklá slova jsou marná. Opravdová Láska nevzniká ze slov. Jsou zapotřebí nějaké činy. Ale jaké? Možná, že někdo z žen má zkušenosti a zná odpověď?‘
,A svým paprskem také nemůžete nějak zapůsobit?‘
,Teď se ho svým paprskem ani nemohu dotknout. Duch mé pramaminky se často nachází vedle něj. A nedovoluje mi to. Pochopila jsem, proč…‘
PŘEPADENÍ
„K táboru se přibližoval vrtulník. Všichni jsme se mlčky dívali, jak se snášel. Lidé, kteří vyšli z vrtulníku, se přiblížili k naší skupině. Piloti se také podívali na Anastasii. Skupina zdravých, ozbrojených mužů se mlčky dívala na osamělou ženu v starém svetříku stojící před nimi a všem bylo jasné - tato žena má být zajata. Otázka tkvěla pouze v tom, jak tento únos provést pokud možno slušně. Po dlouhé pauze začal mluvit Boris Mojsejevič a všechno vyložil na rovinu:
,Anastasie, představujete určitý význam pro vědu. Už je rozhodnuto o vašem stěhování. Je to nutné i pro vaše dobro. Jestliže to kvůli nepochopení situace odmítnete udělat dobrovolně, budeme nuceni vás dopravit silou. Samozřejmě budete chtít, aby vaše dítě bylo s vámi i na novém místě. Ukažte na mapě svou louku a vrtulník přiveze vaše dítě. Později můžeme odchytit i některá zvířata a přestěhovat je k vám do nového bydliště. Opakuji, tohle všechno je nutné pro dobro vaše, vašeho syna a ostatních lidí. Vždyť chcete být prospěšná lidem?‘
,Ano,‘ klidně odpověděla Anastasia a hned přidala, ,o vše, co vím, jsem připravena se rozdělit s lidmi, když je to bude zajímat, ale se všemi lidmi.
Věda není vlastnictvím všech najednou. Její úspěchy ze začátku využívají lokální skupiny a často v zištném osobním zájmu. Většina dostává pouze to, co lokální skupiny považují za vhodné zveřejnit. Třeba vy, koho představujete? Copak ne zvláštní lokální skupinu? Nemohu s vámi odjet. Musím vychovat člověka, svého syna. V plné míře je to možné udělat tam, kde je vytvořený Prostor Lásky. Tento prostor byl utvářen a zdokonalován mými vzdálenými a blízkými rodiči, je zatím malý, ale právě přes něj jsem spojená se vším jsoucím ve vesmíru. Každý člověk má vytvořit kolem sebe svůj Prostor Lásky, darovat jej svému dítěti. Nelze trestuhodně rodit děti, aniž bychom pro ně připravili Prostor Lásky. Každý člověk má vytvořit kolem sebe malinký Prostor Lásky. A když to pochopí a udělá každý, pak celá Země bude zářícím bodem Lásky ve vesmíru. Tak to chtěl On a v tomto je předurčení člověka. Neboť pouze člověk může toto vytvořit.‘
Dva silní muži z ochranky obešli Anastasii zezadu. Není známo, na čí povel jednali, zda na povel šéfa ochranky, nebo to všechno bylo naplánováno dřív. Podívali se na sebe a současně chytili Anastasii za ruce. Udělali to profesionálně, ale také s nějakou bázlivostí. Pevně ji drželi za ruce, jako chyceného ptáka za roztažená křídla. Rozložitý, nakrátko ostříhaný šéf ochranky vyšel dopředu a stoupl si vedle Borise Mojsejeviče. Na Anastasiině tváři nebyl strach. Ale už se na nás nedívala. Lehce sklonila hlavu k zemi, její oči byly sklopené, skrývaly pohled. A začala mluvit, aniž by zvedla pohled, ale stále klidně a laskavým hlasem.
,Nepoužívejte, prosím, násilí, je to nebezpečné.‘
,Pro koho?‘ chraptivě se zeptal šéf ochranky.
,Pro vás. I já se budu cítit nepříjemně.‘
Boris Mojsejevič, ve snaze zakrýt strach nebo nervozitu, se zeptal:
,Můžete využít schopností, které nejsou vlastní člověku, a způsobit nám fyzickou bolest?‘
,Jsem člověk. Člověk, jako všichni lidé. Ale vzrušuji se. Vzrušení může způsobit nechtěné.‘
,Co, například?‘
,Hmota… buňka… atomy… atomové jádro… chaoticky se pohybující částečky jádra. Víte o nich. Když si je jasně a přesně představíte, uvidíte, prostudujete, ve své představě vyvedete z jádra alespoň jednu chaoticky pohybující se částečku, s hmotou se začne dít, dít…‘
Anastasia otočila hlavu stranou, trochu nadzvedla řasy a začala se dívat na kámen, ležící na zemi. Kámen se začal rozpadávat na jednotlivé částečky a proměnil se v hromádku písku. Pak se podívala na šéfa ochranky, přimhouřeně zkoncentrovala pohled. Z okraje levého ucha šéfa ochranky začala vycházet pára. Ušní chrupavka pomalu, milimetr za milimetrem mizela a najednou mladý ochránce, stojící vedle něj, s tváří zbledlou strachem vytáhl pistoli. Udělal to automaticky, profesionálně, bez přemýšlení. Rychle namířil pistoli na Anastasii a vystřelil do ní celý zásobník. Zřejmě v tento okamžik myšlenky každého z nás letěly velmi rychle a stalo se něco, co již známe z případů, které se přihodily vojákům v době války. Když v extrémních podmínkách viděli mířící střelu nebo kulku. I když letí svou obvyklou rychlostí, díky zrychlení mysli a vnímání se zdá, že letí pomalu. Viděl jsem jak směrem k Anastasii jedna za druhou letěly kulky, vystřelené z pistole bledého člena ochranky. První, letící do hlavy, zasáhla spánek. Následující k ní nedolétly, ještě při letu se rozpadly na prach, jako ten kámen, na který se dívala Anastasia. Všichni jsme stáli jakoby v nějakém strnutí a dívali jsme se, jak zpod šátku na Anastasiině tváři pomalu stékal krvavý pramínek. Ochránci, kteří drželi Anastasii za ruce, se od ní při střelbě odklonili, ale její ruce nepustili. Křečovitě se jí chytili a táhli ji za ruce do různých stran. A najednou se po zemi kolem nás začalo šířit modravé světélkování. Vycházelo odněkud seshora, zesilovalo se. Blahodárně nás okouzlilo, nedávajíc možnost se hýbat a mluvit. V naprostém tichu zazněla Anastasiina slova: ,Pusťte, prosím, mé ruce. Mohu to nestihnout. Prosím, pusťte.‘
Ale, ochránci, jako by strnule, ji křečovitě drželi dál. Teď chápu, proč zvedala nahoru ruku v typickém gestu, když komunikovala s tebou. Tímto ukazovala někomu nahoře, že je v pořádku a nepotřebuje pomoc. Ale tentokrát jí nedali možnost zvednout ruku… Modravé světélkování se stále zesilovalo, pak něco jako by zajiskřilo a uviděli jsme ji. Uviděli jsme nad námi visící ohnivou kouli, pulzující modrým světlem. Podobala se kulovému blesku. A uvnitř ní jiskřilo, proplétalo se mezi sebou množství blesků-výbojů. Občas, prorážejíce modrý obal, dotýkaly se vršků stromů, stojících daleko od nás, květin u našich nohou, ale žádné škody jim neudělaly. Jeden z tenoučkých paprsků-blesků se na okamžik dotkl závalu z kamenů a spadlého stromu v potoce. Zával se hned proměnil v mráček a zmizel. Zřejmě paprsky, které prorážely modrý povrch ohnivé koule, měly obrovskou sílu neznámé energie. Byla řízená nějakým rozumem. Cítili jsme vedle sebe přítomnost rozumné bytosti, disponující nepředstavitelnou silou. Ale nejvíce neuvěřitelnými a nepřirozenými v dané situace byly naše pocity, způsobené její přítomností. Nebyl to ani strach, ani napětí, naopak… Jen si to představ, v takové situaci jsme pocítili klid a slast, jako by se vedle nás objevilo něco nám blízkého a milého. Modrá pulzující koule se vznášela nad námi a jako by zkoumala a hodnotila situaci. Najednou opsala ve vzduchu kruh a spustila se k Anastasiiným nohám. Zesílilo se modré světélkování a jako blahodárná malátnost nás uvolňovalo. Nechtělo se nám hýbat, cokoliv poslouchat, ani mluvit. Hned několik ohnivých blesků prorazilo modrý povrch, vrhlo se k Anastasii a začalo se lehce dotýkat, jako by hladit, prsty jejích bosých nohou. Anastasia se vyprostila ze zajetí omámených ochránců a natáhla ruce ke kouli. Ta se hned přemístila k jejímu obličeji a ohnivé blesky, které před našima očima rozdrtily kameny závalu v potoce na prach, se začaly dotýkat jejích rukou, vůbec jim neubližujíce. Anastasia začala mluvit s koulí. Její slova jsme neslyšeli, ale podle gest jejích rukou a výrazu ve tváři jsme pochopili, že se jí pokoušela něco vysvětlit a dokázat, o něčem ji přesvědčit a že se to nedařilo. Koule neodpovídala, ale stejně bylo jasné, že s ní nesouhlasí. Pochopili jsme to podle toho, že Anastasia pokračovala v přesvědčování se stále větším rozechvěním. Zřejmě vzrušením její tváře zčervenaly, nepřestávajíc mluvit sundala šátek. Prameny zlatožlutých vlasů přikryly Anastasiina ramena, zaclonily již zaschlou krev na její tváři. Viděli jsme, jak jsou překrásné a dokonalé rysy jejího obličeje. Jako ohnivá kometa obletěla koule několikrát kolem Anastasie a opět znehybněla u jejího obličeje. Tisíce tenkých blesků se vrhly k nazlátlým vlasům, pečlivě se dotýkaly každého vlásku zvlášť, nadzvedávaly je a jako by hladily. Jeden z paprsků nadzvedl celý pramen vlasů a odhalil ránu na Anastasiině spánku, způsobenou výstřelem. Druhý začal pomalu klouzat po stopě zaschlé krve. Ne slovy, ale pohyby ohnivých paprsků koule jako by jí připomínala to, co se stalo a nesouhlasila s jejími důvody. Stáhla do sebe všechny své paprsky, Anastasia sklonila hlavu a zmlkla. Koule ještě jednou obletěla kolem Anastasie a vzlétla do výše. Modravé světélkování zesláblo, vracel se k nám původní stav. A když všechno bylo skoro jako před tím, modré světlo začalo ustupovat před nahnědlou lehkou mlhou zvedající se ze země. Zaplňovala všechno kolem, pouze Anastasia zůstávala v malém modrém kruhu. A když nás nahnědlá mlha úplně zahalila, poznali jsme, co je to peklo.“
CO JE TO PEKLO
„Obrázky biblických publikací se zobrazením mučení hříšníků na pánvích, nejděsnější náměty s nestvůrami z videofilmů jsou naivní dětské pohádky ve srovnání s tím, co jsme zažili. Za celou svou existenci si lidstvo nedokázalo představit nebo vymyslet něco podobného. Ve všech biblických námětech, hororech lidská fantazie nejde dál než ukázat nejrozmanitějším způsobem mučení těla, ale to je nic ve srovnání se skutečným peklem.“
„A co může být strašnější než vytříbená mučení těla? Jaké se vám to peklo zdálo?“
„Když modravé světélkování zesláblo tak, že dalo možnost nahnědlé mlze se zvednout a zahalit nás od hlavy až k patě, byli jsme rozděleni na dvě části.“
„Na jaké části?“
„Představ si… Najednou jsem se skládal ze dvou součástí. První - mé tělo, potažené průhlednou kůží, přes kterou bylo vidět všechny vnitřní orgány, srdce, žaludek, střeva, krev kolující v žilách, a další. Druhá část - neviditelná - se skládala z citů, emocí, rozumu, přání, pocitů bolesti, zkratka ze všeho, co je neviditelného v člověku.“
„A jaký je v tom rozdíl, jsou-li tyto části dohromady nebo zvlášť, když jsi to stejně ty? Co tak strašného se vám přihodilo, když nepočítám průhlednost kůže?“
„Rozdíl byl neuvěřitelně velký. Spočíval v tom, že naše těla začala konat samostatně, nezávisle na rozumu, vůli, dychtění, přání. Mohli jsme pozorovat činy našich těl zpovzdáli, přitom city, pocity bolesti zůstávaly uvnitř nás, neviditelných. Ale o možnost působit na činy svých těl jsme byli připraveni.“
„Jako silně opilí?“
„Opilí sebe zpovzdáli nevidí, alespoň v okamžik opilosti, ale my jsme všechno viděli a cítili. Měli jsme neuvěřitelně jasné vědomí. Viděl jsem, jak je překrásná tráva, kytky, řeka. Slyšel jsem, jak zpívají ptáci a zurčí potůček, cítil jsem čistotu vzduchu a teplo slunečních paprsků. Ale těla… P
...Jsem člověk. Anastasia! A jsem silnější!
Ukázka:
Nezvaná návštěva
Alexandr začal mluvit po sibiřsku klidně, ale cítil jsem vzrušení v duši šedivějícího mladého Sibiřana.
„V době, kdy jsem četl tvou knížku „Anastasia“, dělal jsem aspiranturu na Moskevské univerzitě. Zabýval jsem se filozofií a psychologií. Studoval jsem východní náboženství. Se zájmem. A najednou Anastasia… Ne za devaterými horami, ale vedle mého domu, na Sibiři, tam, kde jsem se narodil. Pocítil jsem v jejích slovech takovou sílu, logiku a smysl, a hlavně pocítil jsem něco mně blízkého, významného. Cizí učení vybledla ve srovnání s tímto neobvyklým pocitem zrozeným ve mně. Zahodil jsem všechno a letěl jsem domů, jako bych letěl ze tmy do světla. Chtěl jsem uvidět Anastasii. Promluvit si s ní. Vrátil jsem se domů a začal s Jegoryčem jezdit člunem k místu na břehu, které jsi popsal v knize. Vypátrali jsme jej s Jegoryčem. Čas od času i další lidé se pokoušeli o setkání s Anastasií. Vyptávali se na toto místo. Ale my jsme tam nikoho nepřiváželi. Místním obyvatelům se dostávalo rozumu, aby pochopili o co jde a nepodporovali zvědavce. Ale jednou jsme, já, přesněji já sám, bez Jegoryče, přivezl na to místo celou skupinu lidí.“
„Proč jsi to udělal?“
„Tehdy se mi zdálo, že jednám správně, pro dobro. Bylo jich šest. Dva významní vědci a podle všeho s velkými možnostmi. Nebo ti, co stáli za nimi a poslali je, měli velké možnosti. Zbývající čtyři - ochranka. Byli vyzbrojení pistolemi, ale měli v arzenálu i jiné zbraně. Měli také vysílačky. Požádali mě, abych je doprovázel. Souhlasil jsem. Ne kvůli penězům. Ze začátku jsme dlouho hovořili. Neskrývali, že cílem jejich expedice je setkání s Anastasií. Jejich vedoucí, šedivý důstojný člověk, Boris Mojsejevič chápal, že samotná Anastasia může udělat pro vědu víc, než mnoho vědeckých ústavů. Jejich záměrem bylo odvézt ji z tajgy, vytvořit pro ni podmínky na chráněném území. Zajistit ochranu. Boris Mojsejevič říkal:
,Pokud to neuděláme my, tak to udělá někdo jiný. A také se může leccos přihodit. Anastasia je neobvyklý jev, je naší povinností ji studovat a chránit.‘
Pomocník Borise Mojsejeviče, Stanislav, inteligentní mladý muž, byl dokonce zamilovaný do Anastasie, i když na dálku. Souhlasil jsem s jejich důvody. Najali si od družstevníků nevelký parník. Autem na něj dovezli sudy s palivem pro vrtulníky. Když jsme dorazili na místo, na vyvýšeném břehu, postavili stany a vysílačkou přivolali vrtulník. Vrtulník byl vybavený technikou pro letecké snímkování videokamerou a ještě nějakým neobvyklým zařízením. Každý den létal nízko nad tajgou a snímal čtverec za čtvercem. Dva vědci každodenně prohlíželi získaný materiál. Občas i sami letěli k místu, které je zaujalo. Hledali Anastasiinu louku, kde se chystali přistát vrtulníkem. Představoval jsem si, s jakým hlukem bude přistávat na Anastasiinu louku a plašit vše živé. Vzpomněl jsem si na malé Anastasiino dítě a pomyslel, že to může polekat i je. Začal jsem navrhovat vědcům, aby potom, co zjistí, kde se nachází louka, tam nepřistáli vrtulníkem, ale udělali si mapu a šli pěšky. Ale Stanislav mi vysvětlil, že pro Borise Mojsejeviče bude těžké vykonat tak dlouhou cestu tajgou. Stanislav také sdílel mé obavy ohledně rušení klidu obyvatel tajgy, ale ubezpečoval mě, že Boris Mojsejevič dokáže postupně uklidnit i Anastasii i dítě. Všechno se stalo na čtvrtý den.“
„Co se stalo?“
„Vrtulník odletěl na další videonatáčení a my jsme se zabývali každý něčím. Jeden z ochranky uviděl samotnou ženskou postavu, blížící se k táboru ze strany tajgy. Sdělil to Borisovi Mojsejeviči. Za chvíli celý tábor pozoroval přibližující se ženu. Měla na sobě lehký svetřík, dlouhou sukni, šátek na hlavě byl uvázán tak, že skrýval čelo a krk. Stáli jsme jako skupina. Vpředu byl Boris Mojsejevič a Stanislav. Žena se k nám přiblížila. Na tváři neměla ani strach, ani rozpaky. Oči… Neobyčejné oči se s láskou dívaly na lidi. A tento pohled vzbuzoval teplo. Měl jsem pocit, že se nedívá na všechny najednou, ale na každého zvlášť. Zmocnilo se nás nějaké nepochopitelné vzrušení. Nikdo ji ani nenabídl, aby se posadila. Začala mluvit jako první. Pronesla klidným a neobyčejně dobrým hlasem:
,Přeji vám dobrý den, lidé.‘
Stáli jsme a mlčeli. První na ni promluvil Boris Mojsejevič.
,Buďte zdráva,‘ odpověděl za všechny. ,Představte se, prosím, kdo jste?‘
,Jmenuji se Anastasia. Přišla jsem k vám s prosbou. Odvolejte zpátky, prosím, svůj vrtulník. Nepříznivě působí na tato místa. Hledáte mě. Tady jsem. Odpovím vám na otázky, na které budu moci odpovědět.‘
,Ano, samozřejmě, hledali jsme vás. Děkujeme, že jste přišla sama. Odpadlo tolik problémů,‘ začal mluvit Boris Mojsejevič. Ani on jí nenabídl místo, nehledě na to, že u stanu stála židle a rozkládací křesla, nevzal ji stranou. Nečekané objevení Anastasie jej zřejmě přivedlo do rozpaků. Hned začal mluvit o cíli našeho příjezdu: ,Ano, velmi dobré… Sama jste přišla a my jsme vlastně přicestovali za vámi. Nedělejte si starosti, vrtulník hned odvoláme.‘
Boris Mojsejevič nařídil vedoucímu ochranky, aby se spojil vysílačkou s kapitánem vrtulníku a vrátil ho do tábora. Jeho povel byl hned splněn. Pak se otočil k Anastasii a již klidněji a s jistotou k ní promluvil:
,Anastasie, teď přiletí vrtulník. Posadíte se do něj spolu s našimi kolegy. Ukažte jim svou louku, vrtulník přistane, vezmete si svého syna. Převezeme vás spolu se synem do chráněného území u Moskvy. Všechno tam zařídíme tak, jak si to budete přát. Na tomto území vás nikdo nevyruší. Je soustavně chráněné. Po vašem usídlení se ochrana rezervace zesílí. Jenom někdy, ve vhodnou dobu, s vámi budou komunikovat vědci. Jsou to dostatečně připravení lidé. Bude pro vás zajímavé s nimi komunikovat. Pro ně také bude zajímavý váš výklad některých přírodních a sociálních jevů, vaše filozofie. Budete-li chtít, přidělíme vám schopného pomocníka. Tento člověk, který se bude stále nacházet vedle vás, bude vám skvěle rozumět. Nehledě na své mládí, už je velký, talentovaný vědec. Navíc je ještě do vás zamilovaný na první pohled. Mohli byste, jak se mi zdá, vytvořit dobrý, šťastný pár. Je vás hoden nejen svou vzdělaností, ale i způsobem života. Je tady,‘ Boris Mojsejevič se otočil ke Stanislavovi, ukázal na něj rukou a pozval ho:
,Pojď blíž, Stanislave, co je to s tebou? Představ se.‘
Stanislav se přiblížil, postavil se naproti Anastasii a s trochou rozpaků promluvil:
,Boris Mojsejevič mě vám rovnou namluvil. Možná, že vás to překvapilo, ale jsem skutečně připraven požádat vás o ruku, přijmout za vlastního vašeho syna, pomoci v řešení mnohých problémů, jsem vám k dispozici jako přítel,‘ Stanislav elegantně sklonil hlavu před Anastasií a políbil jí ruku. Byl elegantní a sympatický. A kdyby Anastasii převlékl do jiných šatů… Stanislav je trochu vyšší než ona a spolu by skutečně mohli vypadat jako hezký a důstojný pár.
Anastasia mu laskavě odpověděla:
,Děkuji vám, že se chováte ke mně dobře… Děkuji vám za to, že se o mě staráte,‘ a dodala: ,Jestli se skutečně cítíte být dost silný na to, abyste směroval svou lásku, učinil život druhého člověka naplněným a šťastnějším, tak si vzpomeňte, možná, že ve vašem okolí mezi známými ženami je někdo nespokojený se životem, v něčem nešťastná žena. Všimněte si jí, zamilujte se do ní, udělejte ji šťastnou.‘
,Ale já chci milovat vás, Anastasie.‘
,Jsem šťastná jiným. Neztrácejte se mnou své úsilí. Jsou ženy, které vás potřebují víc.‘
Boris Mojsejevič se rozhodl pomoci zmlklému Stanislavovi:
,Ten jiný, Anastasie, je ten, s kým jste se setkala? Samozřejmě máte na mysli Vladimíra? Není to zdaleka nejlepší exemplář naší společnosti.‘
,Podobné hodnocení nezmění mé city. Nejsem schopna ovládat city.‘
,Ale proč jste se přece setkala právě s Vladimírem? S člověkem vzdáleným od duchovnosti, vědy a vůbec od normálního života? Vždyť je obyčejný podnikatel. Proč jste se zamilovala právě do něj?‘“
„V určitou chvíli jsem najednou pochopil,“ pokračoval Alexandr, „Boris Mojsejevič, Stanislav a celá jejich skupina mají přesně určený cíl - odvézt, zajmout Anastasii jakýmkoliv způsobem a použít ji pouze v nějakém svém vlastním zájmu, použít ji proti její vůli. A není důležité, čí je to nápad, jejich vlastní nebo povel někoho, kdo stojí výš. Budou chtít uskutečnit zamýšlené. A žádné, byť sebedůležitější důvody je nezastaví. Možná, že to chápala i Anastasia. Bezpochyby, nemohla neznát, necítit jejich záměry. Nicméně stále se k nim chovala jako k dobrým a jí blízkým lidem. Upřímně a otevřeně mluvila s námi o tom nejtajnějším, a její chování, upřímnost zdržovaly nebo spíše oddalovaly násilí. Tak pádně čelila pokusům Borise Mojsejeviče a Stanislava ochladit její vztah k tobě, že udělala nesmyslným jejich uvažování na toto téma. Říká se, že zamilovaná žena vidí ve svém milovaném pouze dobré, nehledě na to, co on dělá a čím ve skutečnosti je. Ale její důvody byly jiného druhu. Po zklidnění prvního vzrušení z jejího objevení, podařilo se mi nenápadně zapnout diktafon. Pak jsem často poslouchal a analyzoval to, co řekla. Pamatuji si všechno… A to „všechno“ převrací mé vědomí.“
„Co ti převrací vědomí?“ zajímalo mě Anastasiino mínění o mně.
A Alexandr pokračoval:
„Na otázku Borise Mojsejeviče: „Proč jste se zamilovala právě do něj?“ Anastasia ze začátku odpověděla jednoduše:
,Nemá smysl se na to ptát, neboť žádný zamilovaný nebude moci objasnit, proč miluje právě toho, koho miluje. Pro každou zamilovanou ženu nejlepším a nejdůležitějším bude pouze její vyvolený. I můj milovaný pro mě je nejlepší.‘
,Ale přece, Anastasie, nemůžete popírat, že váš výběr je absurdní. I když se to stalo náhodou, stejně je to absurdní. Vaše vůle, schopnosti, analytický rozum musí ochladit prvotní zápal, objasnit vám nepřesvědčivost tohoto člověka ve srovnání s jinými. Popřemýšlejte nad tím.‘
,Přemýšlení právě říká o opačném. V tomto případě je zbytečné ztrácet s tím čas. Ono jen zvětšuje záhadnost toho, co se stalo. Je třeba všechno přijmout tak, jak to je.‘
,Přijmout absurdnost? Paradox?‘
,Ono to tak vypadá pouze na první pohled. Podnikli jste tak dlouhou cestu z Moskvy. S potížemi jste se dostali na toto místo na břehu. Dáváte mi otázky o mé lásce. Ale netušíte, že právě toto je paradox, že co se týče této lásky, lepší odpovědí na to jsou události, které se staly v Moskvě. A pro vás bylo by lepší popřemýšlet nad nimi tam. Je zbytečné cestovat tak daleko.‘
,Jaké události se staly v Moskvě?‘
,Navenek jsou nevýznamné. Ale pouze navenek. Hned po setkání se mnou se Vladimír, jak říkáte obyčejný, ničím nevýznamný, nemravný člověk, vzdal všeho a přijel ze Sibiře do Moskvy. Přijel, aby dodržel své slovo dané mně - organizovat společenství podnikatelů s čistými úmysly. Neměl již peníze, ale jednal. V Moskvě v Tokmakově ulici číslo čtrnáct, stojí dvoupatrový dům. Dříve tam pracovali lidé stojící v čele prvního sdružení podnikatelů. Ale tito lidé odešli. Sdružení umíralo. Vladimír vstoupil do této budovy a v jejích prázdných malých i velkých místnostech začalo být živo. Tam psal různé dopisy, prohlášení k podnikatelům. Pracoval od časného rána do pozdního večera a ve své kanceláři zůstával i přes noc. Našli se lidé, kteří za ním přišli a začali mu pomáhat, uvěřili v něj i v to, co dělal. Tady v lese jsem ho o to žádala. Říkala jsem mu, jak je to důležité. Vybudovala jsem a vyložila mu postupný plán. Dosáhnout cíle bylo možné jen za dodržení posloupnosti vybudované touhou. Nejdřív bylo třeba napsat knihu. S její pomocí vysvětlit a rozšířit informaci. Kniha měla najít a sdružit podnikatele s čistými úmysly, dát mu prostředky na uskutečnění tohoto plánu. Ale Vladimír dělal všechno tak, jak to sám chápal a považoval za správné. Skoro na mě nevzpomínal. Pochopil důležitost toho, co jsem vymyslela a tím žil. Šel svou cestou, čímž porušil posloupnost. A takovým způsobem dosáhnout cíle bylo nemožné. Ale nevěděl to a jednal s neuvěřitelnou houževnatostí, vynalézavostí. Začali mu pomáhat jiní lidé, kteří uvěřili ideji. Pomalu vyrůstaly výhonky nového sdružení podnikatelů. Tohle bylo neuvěřitelné, ale trochu se mu to podařilo. Sešli se. A toto byli podnikatelé s více čistými úmysly. Seznam jejich adres existuje, můžete se přesvědčit.‘
,Četli jsme ten seznam. Je v prvním vydání knihy. Ale musím vás zklamat, Anastasie. V seznamu jsou i takové podniky, jako závod „Krystal“, moskevský závod, vyrábějící alkoholické nápoje. Jeho produkce nekoresponduje s pojmem duchovnosti.‘
,Ve světě je všechno relativní. Možná že ten „Krystal“ ve srovnání s jinými není nejhorší. Ostatně mluvíme o úmyslech, které jsou schopné všechno měnit. Materiálno dnešního dne je plodem včerejšího úmyslu.‘
,S tímto výrokem bych souhlasil. Avšak váš Vladimír nedokázal organizovat společenství podnikatelů s čistými úmysly. Ujišťuji vás, Anastasie, vsadila jste na špatného člověka.‘
,Porušil předem stanovený sled událostí, a proto ani nemohl přijít k cíli. Neměl elementární možnost a prostředky rozšířit informaci za hranice Moskvy. Vyvinuly se nepříznivé okolnosti, zůstal bez kanceláře, bez spojení a bez noclehu. Odešel z této budovy s malou skupinkou Moskvanů, kteří mu pomáhali. Odešel bez životních prostředků. Neměl možnost zaplatit lidem, co mu pomáhali, za jejich práci, neměl žádné ubytování, ani zimní oblečení. Opustil rodinu a byl opuštěný rodinou. A víte, o čem mluvil s nevelkou skupinkou Moskvanů, když směřovali mrazivou ulicí k metru? Projednával, jak všechno znova začít. I v takovém stavu plánoval, co podniknout. Je podnikatel. Moskvané šli za ním, poslouchali ho a věřili mu. Měli ho rádi.‘
,Za co? Dovolte se zeptat.‘
,Zeptejte se jich, těchto Moskvanů, za co, co v něm našli. Zajděte do budovy v Tokmakově ulici a zeptejte se ochranky, proč tito lidé, předávající jeden druhému službu, přinášeli ve sklenicích a v různých balíčcích jídlo a pokaždé se mu snažili poskytnout večeři. A snažili se to udělat tak, aby jej neurazili svým darem. Tito muži, kteří mu nebyli podřízeni, vařili doma různé polévky, boršč a přinášeli je, aby si trochu pojedl domácího jídla. Milovali ho. Proč? Ještě si promluvte, až přijdete do této budovy, se sekretářkou, bývalou herečkou, která hrála hlavní roli ve filmu „Trnitou cestou ke hvězdám“, hrála dívku mimozemšťanku. Velmi dobře hrála. Ve velmi dobrém filmu, vyzývajícím chránit a milovat Zem. Zeptejte se jí, proč ona, i když byla zaměstnankyní jiné firmy, která se nenacházela v této budově, se mu snažila nenápadně pomáhat a pomáhala? Nebyla jeho sekretářkou, ale pomáhala mu. Proč se snažila v poledne přinést mému milovanému kávu nebo čaj? Dělala to všechno tak, jako by ji firma zásobovala cukrem, sušenkami a čajem. Ve skutečnosti to všechno přinášela ze svého domu. Nebyla bohatá. Milovala ho. Proč? Ale Vladimír stejně ztrácel síly a umíral. Fyzické síly jej opouštěly. Nicméně i v předsmrtném stavu snažil se dosáhnout cíle. Ano, je podnikatel. A jeho Duch je silný.‘
,Anastasie, mluvíte alegoricky. Co znamenají slova „v předsmrtném stavu“? Je to v přeneseném smyslu?‘
,Je to v přímém smyslu. Několik dnů, když byl v Moskvě, jeho tělo bylo skoro mrtvé. Obvykle v takovém stavu lidé leží bez pohnutí. On ale chodil a konal.‘
,Možná, že díky Vám, Anastasie?‘
,Po celých těchto dvaačtyřicet hodin jsem ani na vteřinku, ani na okamžik nepřestávala jej ohřívat svým paprskem. Ale to nestačilo. Můj paprsek by nedokázal udržet život v těle, v kterém slábne Duch. Ale Vladimírův Duch bojoval. Ve své snaze si Duch nevšímal příchodu smrti. Pomohl mému paprsku. Pak ještě mi přišly na pomoc další paprsky. Byly úplně slaboučké a neuvědomělé. Byly to paprsky těch, kdo ho obklopovali v Moskvě, kdo ho milovali. Skoro mrtvé tělo se začalo naplňovat životem. Před upřímnou Láskou, pokud je jí dostatečně, smrt ustupuje. Nesmrtelnost člověka je v lásce, ve schopnosti vyvolávat lásku k sobě.‘
,Mrtvé tělo nemůže chodit. Mluvíte přece v jinotajích, nevědecky.‘
,Kritérium lidských věd vždy má časový charakter. Existují pravdy nejen pro dnešní den.‘
,No a jak tedy se mají současní vědci o tomto přesvědčit? Potřebujeme údaje měřících přístrojů.‘
,Dobře. Kurské nádraží. V metru je umístěn fotoautomat. V jednom z těch dnů se Vladimír vyfotografoval na propustku. Tato fotografie může být ještě v budovách na adrese: Leninský prospekt čtyřicet dva. Může ji mít i Vladimír. Podívejte se pozorně, uvidíte všechny příznaky mrtvého těla, dokonce automat zachytil mrtvolné skvrny, fleky. Ale uvidíte i život v očích. Snahu bojovat.‘
,Ale přece pouze Vy jste jej mohla zachránit, Anastasie. Řekněte, proč jste ztrácela tolik svého úsilí právě na něj? Proč?‘
,Zachránění jsem se zúčastnila nejen já. Zeptejte se třech moskevských studentů, proč pro něj za své peníze najali byt? Proč, když konečně pochopil a začal psát knihu, oni, dělajíce zkoušky a přivydělávajíce kde se dá, v noci dávali jeho text do počítače? Proč? Můžete se na toto zeptat mnohých Moskvanů, kteří byli vedle něj v těžkou chvíli. Rozluštění tajemství je v nich, a ne ve mně. Proč jej Moskva, její lidé ochraňovali, pomáhali a věřili mu? Moskva také psala tuto knihu. Jsem nadšená tímto městem! Zamilovala jsem se do něj! Žádné řvoucí železné stroje, šílená kataklyzmata technokratického světa nikdy nedokáží vymazat vnímání dobra a lásky v duších lidí žijících v tomto městě. Mnozí lidé tohoto města usilují o dobré a světlé - o Lásku. Přes řvoucí mechanizmy a pomíjivost cítí její velkou sílu a blaho.‘
,Ale, Anastasie, to, co říkáte, je skutečně neuvěřitelné a ohromující. Tohle se nemohlo stát samo od sebe. Tohle ještě jednou dokazuje neuvěřitelnost vašich schopností, nebývalé možnosti paprsku, který máte. Nesporně jste jím ozařovala Moskvany, kteří byli v kontaktu s Vladimírem. Nebudete to snad popírat, že jste je ozařovala? I všechny zázraky jste tvořila Vy.‘
,Zázraky tvořila Láska. A svým paprskem jsem se skutečně opatrně dotýkala všech, kdo s ním komunikovali. Jenom trošinku jsem v nich zesílila city dobra, Lásky, usilování o světlé. Zesílila jsem pouze to, co již bylo v nich. I kniha byla vydána Moskvou. První náklad byl malinký i knížka byla tenoučká. Ale lidé ji kupovali. Šla na odbyt. Vladimír nezkreslil události, které se staly v tajze, poctivě vyložil prožité pocity. Mnohým čtenářům jsem se jevila rozumná a dobrá, Vladimír - hloupý a omezený. Lidé, nacházející se ve svých domech, četli vyložené a nebrali v úvahu to, že Vladimír se nacházel se mnou v hluboké sibiřské tajze sám. Tehdy pro něj všechno bylo velmi neobvyklé. A není známo, kdo jiný by mohl jít tak daleko do tajgy bez vybavení. A jak by se zachoval, kdyby uviděl to, co uviděl on. Vladimír poctivě popsal události. A pro mnohé se jevil hloupý. Také mi dáváte otázku, proč právě on a proč jej tolik miluji. Když se psala kniha, již si toho hodně uvědomoval jinak. Velmi rychle všechno chápe. Ti, kteří měli tu možnost s ním mluvit, nemohli si toho nevšimnout. Ale on se nesnažil přikrášlit sebe, dřívějšího.‘
ZVUKY VESMÍRU
„Anastasia o tobě mluvila s láskou,“ pokračoval Alexandr. Věděla všechno o lidech a o událostech. Říkala:
,První nevelký náklad knihy, kterou napsal Vladimír, byl vydán v Moskvě a hned se objevily nadšené ohlasy, básně, obrazy, písně. Díky upřímnosti výkladu se v knize zachovaly mnou vyhledaná spojení a symboly. To ony vyvolaly v lidech neobyčejné, blahodárné, všeuzdravující city.‘
Při těchto Anastasiiných slovech Boris Mojsejevič zneklidněl, najednou se posadil za stolek u stanu. Viděl jsem, jak se pokusil nenápadně zapnout diktafon. Zřejmě v té honičce za nějakou důležitou informací si vůbec přestal všímat svého okolí. Nenabídl Anastasii, aby si sedla, přemýšlel pouze o tom, jak co nejrychleji a co nejvíce informací od ní dostat. Vzrušený šedivý vědec dával otázky:
,V různých zemích světa se vědci snaží drahými speciálními přistrojí zachytit neobvyklé zvuky vesmíru. Existují. Věda je zná. Možná, že zatím ne všechny, pouze některé. Třeba jednu miliardtinu. Jakýmpak způsobem je zachycujete Vy, Anastasie? Jakým přístrojem lze provést výběr zvuků, které by účelně působily na psychiku člověka?‘
,Takový přístroj existuje dávno. Jmenuje se - lidská Duše. Naladění a čistota Duše přijímá nebo odmítá zvuky…‘
,Ano, dobře. Připusťme, že jste to dokázala. Dokázala jste mezi miliardou existujících vesmírných zvuků udělat výběr těch nejlepších a pak i jejich spojení. Ale zvuk lze vyprodukovat pomocí přístroje, pomocí určitého hudebního nástroje. Co s tím má společného kniha? Vždyť ona znít nemůže.‘
,Ano, kniha nezní. Slouží jako notový list. Čtené zvuky člověk mimovolně vyslovuje uvnitř sebe. Takovým způsobem spojení schovaná v textu zní v jeho duši v nezkreslené, původní podobě. Nesou i pravdu i vyléčení. To, co zní v duši, není schopen vytvořit žádný umělý nástroj.‘
,Jakýmpak způsobem Vladimír zachránil všechny Vaše znaky, aniž by sám o nich něco věděl?‘
,Poznala jsem všechny jeho slovní obraty. A věděla jsem předem: Vladimír nebude zkreslovat události, podstatu toho, co uslyší, dokonce sebe představí tak, jak to je. Ale nesdělil všechna spojení znaků. Měl pokračovat v psaní. Vždyť vyložil jen malou část z toho, co věděl a chápal v té době. Bylo třeba pokračovat v psaní. Už se jej dotýkala nebývala sláva, ještě trochu úsilí a bylo by organizováno společenství podnikatelů. A najednou Vladimír opět udělal nepředvídaný krok. Nechal lidem ze svého okolí zaplacený moskevský byt, nechal jim možnost přijímat komplimenty čtenářů, sedl do vlaku a odjel z Moskvy.‘
,Proč to udělal?‘
,Stále chtěl najít důkazy toho, co jsem řekla, vědecké důkazy. Chtěl se přesvědčit o existenci těch věcí, o kterých jsem mluvila. A odjel na Kavkaz, aby uviděl na vlastní oči dolmeny - starodávné stavby, do kterých odcházeli umírat živí lidé před deseti tisíci lety. Vyprávěla jsem mu o tom. Řekla jsem i to, jak tyto dolmeny jsou důležité pro lidi žijící dnes.
Vladimír přijel do města, které se jmenuje Gelendžik. V muzeích Krasnodara, Novorossijska, Gelendžika shromáždil materiál o dolmenech. Pak se setkával s různými vědci, archeology, regionalisty, kteří se zabývali dolmeny. Shromáždil o dolmenech více informací, než je v kterémkoliv muzeu. Samozřejmě, že jsem se snažila mu pomoci, nenápadně. Ale i sám pracoval rychle a odhodlaně. Když porovnal všechny sebrané informace s tím, co jsem mu říkala, když mu archeologové ukázali nejbližší cestu k dolmenům a on se dozvěděl o tom, že jich bylo víc, ale jsou zničené, protože místní obyvatelstvo jim nepřikládalo náležitý význam a vůbec se o to málo zajímalo, tak udělal neuvěřitelné. Za tři měsíce změnil vztah místních obyvatel k dolmenům. Začali k nim chodit s květinami. Z iniciativy žen - regionalistek Gelendžiku bylo vytvořeno společenské sdružení. Pojmenovali jej na mou počest - „Anastasia“. Toto sdružení otevřelo školu průvodců, aby mohli vyprávět návštěvám o dolmenech, chránit je a neničit. A ještě začali připravovat výlety do přírody a pojmenovali tento cyklus exkurzí „Exkurze za poznáním“.‘
,Anastasie, myslíte, že je to všechno díky němu? Vaše role tady není?‘
,Kdybych alespoň něco mohla udělat bez něj, tak bych to udělala dřív. Moc jsem to chtěla udělat. V těchto horách v jednom vzdáleném dolmenu umírala má pramaminka.‘
,Ale jak? Jak je to možné, aby jeden člověk, ještě nikomu neznámý, za krátkou dobu změnil chování lidí? Organizoval činorodé sdružení? Říkáte, že místní obyvatelé věděli o vědeckých materiálech, o různých publikacích, když to všechno bylo v muzeu. Jenže to je nevzrušovalo.‘
,Ano, znali, ale nevzrušovalo je to.‘
,Ale proč právě jeho poslouchali? Jak se mu to povedlo? Není možné tak rychle změnit mínění lidí.‘
,Nevěděl o tom. Nevěděl, že není možno rychle, právě proto konal a měnil. Jeďte do tohoto města, zeptejte se lidí, kteří vstoupili do tohoto sdružení, jak a proč se to povedlo.
Radovala jsem se z toho, co se děje v tomto městě. Sdružení „Anastasia“ … Když se ho zeptali, tak s tím názvem souhlasil. Myslela jsem, že kvůli mně. Myslela jsem, že mě začíná chápat a milovat. Skutečně hodně toho pochopil, ale nezačal mě mít rád. Udělala jsem chybu. Zanedlouho jsem musela pochopit, že jeho láska se pro mě může stát nesplnitelným snem po celý život. Musela jsem pochopit, že bude dosaženo všeho, co jsem vymyslela, že budou lidé přeneseni přes úsek času temných sil. A budou šťastní! Uskuteční se všechno, po čem jsem toužila, kromě lásky mně opětované. A je to odplata za mé chyby, mou nedokonalost a nedostatečnou čistotu úmyslů.‘
,Co se stalo? Proč jste se tak rozhodla? Ostatně, všem je dávno jasné, že je hrubý a neotesaný. Věřte mi, Anastasie, jako starší než Vy a jako otec rodiny Vám řeknu, že i Vaši rodiče by nesouhlasili s podobným vztahem.‘
,Prosím, není třeba takhle mluvit o tom, kdo je mi drahý. Někomu se zdá být Vladimír hrubým, ale já vím něco jiného.‘
DUCH PRAMAMINKY
,Jednou ráno jsem pochopila…‘ tiše řekla Anastasia a její pohled jako by se ponořil do minulosti. ,V to ráno Vladimír nebyl doma, v bytě, který si dočasně najal. Nemohla jsem ho najít svým paprskem. Začínal se den, kdy před mnoha léty v dolmenu umírala má pramaminka. V tento den vždy na ni vzpomínám. Snažím se s ní promluvit. I ona se mnou mluví. Také chodíte v památný den na hřbitov za svými příbuznými, abyste o nich popřemýšleli, promluvili si s nimi. Já toto dělám neodcházejíc z louky. Můj paprsek mi pomáhá mluvit a vidět na dálku a oni jej cítí. V ten den jsem vzpomínala na svou pramaminku, jako obvykle pokoušela jsem se s ní mluvit, ale necítila jsem její odpovědi. Vůbec jsem necítila. Nereagovala na mě. Nikdy dříve se mi tohle nastávalo. Pak jsem začala paprskem hledat její dolmen. Našla jsem ho. Svítila jsem na něj vší silou. Pramaminka nereagovala. Stalo se něco mně neznámého. Duch mé pramaminky nebyl v dolmenu.‘
,Anastasie, vysvětlete, prosím, co je to Duch člověka? Z čeho se skládá?‘
,Ze všeho neviditelného, co je v člověku, včetně některých vášní a pocitů, získaných za dobu existence v těle.‘
,Má v sobě Duch nějakou energii, analogickou těm, které známe?‘
,Ano, je to energetický komplex, skládající se z množství energií. Po přerušení fyzické existence jednotlivého lidského individua, některé z těchto komplexů podléhají rozpadu na jednotlivé energie, které se pak používají v rostlinných, živočišných sloučeninách, v důležitých přírodních jevech.‘
,Jakou sílu, jaký energetický potenciál má komplex nerozdělených energií?‘
,Každý ji má jinou. Nejslabší nemůže překonat ani gravitační energii. Stejně se pak rozpadává.‘
,Gravitační? Nejslabší… Lze vidět jeho projevy alespoň v něčem? Nahmatat? Pocítit?‘
,Samozřejmě. Například smršť.‘
,Smršť, která vytrhává stromy s kořeny, převrací… V tom případě jakou energii má nejsilnější komplex?‘
,Nejsilnější? Vždyť je to On. Sílu Jeho energie nemohu úplně pochopit.‘
,A co tak nějaký střední?‘
,V energetických komplexech mnohých středních Duchů už je přítomná energie uvolněné mysli.‘
,Jakou sílu má takový střední komplex?‘
,Vždyť jsem vám odpověděla, má v sobě uvolněnou energii mysli.‘
,Co to znamená? S čím to lze porovnat? Jak jej lze definovat?‘
,S čím? Definovat? Jakou nejsilnější energii si může představit Váš rozum, Vaše mysl, vědomí?‘
,Energii jaderného výbuchu. Ne, energii procesů odehrávajících se na Slunci.‘
,Všechno, co jste jmenovali, se rovná jen malinké částečce energie uvolněné mysli. Co se týče definice, tak vy je vymýšlíte sami a používáte při slovní komunikaci mezi sebou. Tady se ale žádná z vámi vymyšlených nehodí. Můžete používat tu, kterou znáte, násobenou mocninou nekonečna.‘
,Jaká je síla energie Ducha vaší pramaminky?‘
,Má v sobě uvolněnou energii mysli.‘
,Jak jste se dozvěděla o své pramamince, kde a jak zemřela, když se toto stalo před deseti tisíci léty?!‘
,Generace mých prarodičů o ní předávala jeden druhému informaci. O mé pramamince, která odešla umírat do dolmenu.‘
,Pověděla Vám o tom Vaše matka?‘
,Když moje maminka zahynula, byla jsem ještě malinká. Neschopná pochopit takovou informaci. Dědeček a pradědeček mně všechno pověděli o mých maminkách.‘
,Lze uvidět Ducha obyčejným lidským zrakem?‘
,Částečně ano. Pokud změníte vnímání spektra, vnímání barev zrakem, vnitřní rytmus.‘
,Copak je to možné?‘
,Vám známý jev barvosleposti právě napovídá, že tohle je možné. Myslíte si, že se to stává mimo vůli člověka, že je to pouze nemoc, ale není tomu tak.‘
,Řekla jste, že vaše pramaminka je hodna toho, aby se o ní předávala informace z generace na generaci v průběhu tisíciletí. V čem je hodnota a význam této informace?‘
,Má pramaminka byla mezi lidmi Původních Pramenů poslední, kdo měl schopnost a věděl, jak a na co má myslet žena při kojení dítěte. Znalosti, které se začaly ztrácet v lidské civilizaci ještě před deseti tisíci lety. A dnes jsou skoro úplně ztracené. Má pramaminka ještě nebyla úplně stará, ale odešla do dolmenu umírat, aby zachránila všechny tyto znalosti Původních Pramenů. A když se k lidem začne vracet uvědomění… Když pocítí potřebu… Tak, aby mohla předat tyto znalosti kojícím matkám. A ony pak pomohou jedna druhé všechno poznat. Prostřednictvím umírání v dolmenu poznala pramaminka ještě větší pravdy, potřebné pro ženy.‘
,Proč šla právě do dolmenu? Čím se dolmen liší od obyčejné kamenné hrobky? A proč se rozhodla zemřít v dolmenu, aniž by počkala, než zestárne?‘
,Již tehdy lidé přikládali stále menší význam kojení dětí, a ženám se dolmeny neposkytovaly. Starý náčelník uctíval mou pramaminku a chápal, že když nesplní její prosbu, tak nový náčelník ji ani nebude poslouchat a všechny její záměry bude považovat za vrtoch. Ale starému náčelníkovi se nepodařilo donutit muže, aby postavili dolmen pro mou pramaminku. A tehdy jí dal starý náčelník svůj dolmen. Muži nechtěli zvednout střechu dolmenu, aby tam mohla vejít má pramaminka. Po celou noc se ženy snažily toto udělat, ale mnohotunová deska nepovolila. Za úsvitu přišel starý náčelník, který už nechodil, ale přece přišel, opíraje se o hůl. Usmál se na ženy, podpořil je slovy a ženy zvedly těžkou desku. Pramaminka vešla do dolmenu.‘
,Čím se liší dolmen od kamenné hrobky?...‘
,Navenek skoro ničím, ale do dolmenu, do kamenné hrobky, jak říkáte, odcházeli umírat živí lidé. Dolmen není pouze kamenná kultovní budova. Je to pomník moudrostí a velkému sebeobětování Ducha pro budoucí generace. I dnes je důležitý svým předurčením. Smrt v dolmenu nebyla úplně obyčejná. A vůbec slovo „smrt“ se tady moc nehodí.‘
,Mohu si to představit. Živý člověk, zazděný do kamenné cely… Je to skutečně neobvykle trýznivá smrt.‘
,Lidé odcházející do dolmenů vůbec netrpěli. Neobvyklost jejich smrti byla v tom, že meditovali. Meditovali ve věčnost, Duchem navždy zůstávajíce na zemi, zachránivši některé zemské pocity. Ale byli navždy připraveni o materiální vtělení na Zem.‘
,Jak meditovali?‘
,Vy teď víte, co je to meditace. Obzvlášť ze starovýchodních náboženstvích. I teď jsou nauky, pomáhající jen částečně poznat jev meditace, ale bohužel ne její předurčení. I teď jsou lidé, kteří dokáží meditovat: na nějakou dobu oddělit část Ducha od svého těla a pak jej vrátit. Pomocí meditace v dolmenu, ještě při živém těle, Duch se mnohokrát úplně odděloval a vracel, dokud tělo bylo živé, pak navěky zůstal v dolmenu. Samotný věčně bude čekat, až za ním přijdou lidé, aby jim předal moudrost Původních Pramenů. Tělo, i když nějakou dobu žilo, tak stejně bylo uvězněné. Duch měl možnost pobývat v různých rovinách a vracet se zpátky. Tohle dávalo možnost analyzovat s neuvěřitelnou rychlostí, podle našich měřítek. Jako by zpřesňovat již existující Pravdu. Člověk, který zemřel nebo odešel do věčné meditace v dolmenu, věděl, že jeho Duše, Duch se již nikdy nebudou moci materializovat. Nikdy se nebude moci vtělit do žádného pozemského těla, do žádné materie. Nikdy se nebude moci vzdálit od dolmenu nadlouho, ale bude mít schopnost komunikovat s částečkou duše člověka, který se přiblíží k dolmenu. A pokud bychom mluvili o utrpení smrti a mukách vůbec, tak v tomto případě ony spočívají v tom, že po dobu tisíc let se k nim nikdo nepřibližuje, aby si vzal tyto znalosti. Jejich velká tragičnost spočívá v jejich nevyužití. Nevyužití, kvůli kterému…‘
,Anastasie, domníváte se, že pro kojící ženy-matky je velmi důležité mít tyto znalosti, schopnosti?‘
,Velmi důležité.‘
,Ale proč? Vždyť mléko matky vyživuje pouze tělo dítěte.‘
,Nejen tělo. Může v sobě nést obrovskou informaci a citlivost. Vždyť určitě víte, že každá látka má také svou informaci, záření, vibraci…‘
,Ano, má. Ale jak mateřské mléko může předávat citlivost?‘
,Může - je velmi citlivé. Je nerozlučně spjato s city matky. Podle nich se dokonce mění chuť mléka. A v důsledku stresu, který postihne matku, může mateřské mléko dokonce zmizet, srazit se.‘
,Ano, skutečně, může… Může… Takže k Vaší pramamince nikdo nechodí? Nechodí po dobu mnoha tisíc let?‘
,Ze začátku chodili. Většinou generace příbuzných a lidé, kteří tam žili. Pak se na Zemi začala odehrávat různá kataklyzmata. Stěhování. Dolmen zůstal. Ale poslední tisíce let se k dolmenu mé pramaminky nikdo nepřibližuje, aby se dozvěděl… Teď se vůbec dolmeny ničí… Protože lidé nevědí…
Když jsem v tajze vyprávěla Vladimírovi o dolmenech, o pramamince, řekl mi, že se možná přiblíží k jejímu dolmenu. Tehdy jsem mu objasnila, že nebude moci pochopit, pocítit Ducha pramaminky a přijmout její informaci. Pro muže jsou neznámé city, pocity kojící matky. Po tisíciletí čeká pramaminka na ženy, ne na muže, ale ženy nejdou k dolmenu. Pouze já s ní jednou ročně komunikuji, s mou pramaminkou.
V ten den jsem si s ní také chtěla popovídat, říci jí něco hezkého. Ale nešlo to. Duch mé pramaminky u dolmenu nebyl. A já, nechápajíc proč, jsem začala rychle pohybovat paprskem kolem dolmenu, stále jsem zvětšovala průměr kruhu. A najednou… Uviděla jsem! Uviděla! V nevelké soutěsce, na kamenech… Na kamenech ležel Vladimír. A moje pramaminka, její Duch se nad ním sklonil v podobě žmolku neviditelných energií. Pochopila jsem. Věděla jsem ještě dříve, jak Vladimír hledal průvodce, aby se dostal do hor k dolmenům vzdáleným od cesty. Ale nenašel. Zadarmo s ním nikdo nechtěl jít. A tak šel Vladimír do hor sám. Zřítil se ze stezky do soutěsky. Měl obyčejné boty, nepřizpůsobené k chození po horách. Vůbec neměl žádné vybavení pro cestu do hor. Chtěl se přesvědčit o existenci dolmenů, sáhnout na ně. A šel do hor. V památný den šel k dolmenům vzdáleným od cest. Pramaminka nevěděla, proč jde v horách tento člověk, vůbec nezvyklý chození po horských cestách. A dívala se na něj. A když uklouzl, zřítil se a začal se kutálet dolů, ona najednou… Její Duch se pružným žmolkem vrhl dolů. Pramaminka zachránila Vladimíra. Když se kutálel, tak se neuhodil hlavou o kameny, neztratil vědomí od množství úderů. Pramaminka držela jeho hlavu pružným žmolkem vzduchu, jakoby ve svých dlaních a čekala, až přijde k sobě. Proto také nemluvila se mnou. Nepřemístila se ke svému dolmenu ani tehdy, když se mu vrátilo vědomí. Zůstala dole, v soutěsce. Zůstala a dívala se, jak se Vladimír drápe nahoru k stezce. Pak jsem pochopila, že je na stezce, protože se z ní začaly kutálet kamínky. To ona se schoulila do pružného větříku a odhazovala kamínky z horské stezky. Chtěla mu pomoci sejít s hory stezkou dolů. Také jsem to moc chtěla. A začala jsem rychle-rychle hýbat po stezce svým paprskem, aby nebyla tak mokrá, kluzká, aby Vladimír mohl dojít do svého bytu a ošetřit si rány. Jenže Vladimír vyšel ze soutěsky nahoru, sedl si na stezce a prohlížel malinký výkres, který mu narýsoval archeolog Novorossijského muzea. Pak se postavil a kulhaje vykročil. Ale ne dolů, suchou stezkou už bez kamínků, ale opačným směrem - nahoru. Znehybněla jsem překvapením, i pramaminka, myslím, nepochopila jeho záměr. Najednou úplně odbočil ze stezky a lezl přes trnité keře… Pochopila jsem: leze k dolmenu mé pramaminky. Dostal se k němu. Posadil se na kraj kamenné desky na portál dolmenu. Začal rozepínat bundu. Bolela jej ruka. Dlouho rozepínal svou bundu. Když to zvládl, tak jsem uviděla… Pod bundou měl květiny. Tři růžičky. Dva stonky se ulomily. Růžičky se zničily, když se kutálel dolů do soutěsky a narážel na kameny. Některé trny byly od krve. Položil ulomené růžičky na portál dolmenu. Zapálil si. A řekl:
„Škoda, že se zlomily květiny. Tohle je pro tebe, krásko. Zřejmě jsi byla kráska, jako Anastasia. Byla jsi rozumná a dobrá. Chtěla jsi povědět našim ženám o kojení dětí. Jenomže o tobě nevědí. I tvůj dolmen je daleko od cesty, pro ženy je složité se k němu dostat.“
Pak vyndal placatku koňaku, dvě malé skleničky, vytáhl z kapsy hrst zmačkaných bonbónů. Naplnil skleničky koňakem. Jednu vypil a druhou dal na portál dolmenu, položil na ni bonbónek a řekl:
„Tohle je pro tebe, krásko.“
Vladimír dělal všechno tak, jak to dělají dnešní lidé na hřbitově, když jdou za svými blízkými, příbuznými nebo za přáteli. A pramaminka… Její Duch se žmolkem neviditelných energii zmítal kolem něj. Přišla do rozpaků, nevěděla jak se má chovat. Stále se snažila nějak odpovědět na Vladimírova slova, zhušťovala se ve vzduchu do podoby svého těla, ale její obrysy byly průhledné a sotva viditelné. A ona se mu, nevidícímu a neslyšícímu, stále snažila něco vysvětlit, vzrušovala se, a proto se zmítala. A žmolek vzduchu se lehce dotkl skleničky. Ta se převrhla. Vladimír pomyslel, že to větřík náhodně převrhl skleničku s koňakem a zažertoval: „Co je to s tebou, nešiko, rozlila jsi tak drahý koňak.“
A Duch pramaminky najednou znehybněl v koutku dolmenu. Vladimír znovu nalil koňak do její skleničky, na ni položil kamínek, pak opět bonbónek. A opět, jako by pro sebe, promluvil: „Je třeba udělat normální cestičku k tvému dolmenu. Počkej ještě trochu. Bude cestička k tvému dolmenu. A po ní k tobě půjdou ženy. Povíš jim, na co je třeba myslet při kojení malého děťátka. A ty jsi, zřejmě, měla hezká prsa.“
Pak začal sestupovat z hory. Vrátil se domů pozdě v noci. Seděl sám ve studeném bytě na pohovce, převazoval rány a prohlížel videokazetu. Půjčili mu prohlídnout si videokazetu, kterou nahrávali a předávali jeden druhému lidé z různých měst. Na obrazovce velké auditorium, převážně ženy, poslouchalo řečníka. Mluvil o Bohu, o síle Ducha zbožného člověka. Pak začal mluvit o mně. O tom, že jsem ideál ženy, o který je třeba usilovat, že síla mého Ducha a rozumu je velká, že mi pomáhají Světlé síly a že teď, když více poznám život lidí obyčejného světa, tak jim budu moci pomoci. Mnoho hezkého bylo o mně řečeno. A najednou… Bylo řečeno, že mě ještě nepotkal pravý muž. Že ten, s kterým jsem se stýkala… A ještě se říkalo, že v Austrálii je mladý člověk, mě důstojný, že se s ním setkám, s pravým mužem… A Vladimír… On… Rozumíte… Seděl sám. Slyšel tato slova… Snažil se jednou rukou převázat rány na nohách. Druhá ruka ho velmi bolela od pohmožděnin. Vrhla jsem se paprskem k Vladimírovi. Chtěla jsem ohřát jeho poranění, odehnat bolest. A říci… Nějak mu říci… Nikdy neslyší, když s ním hovořím na dálku, ale tentokrát by se to podařilo… Zřejmě by se podařilo, protože jsem velmi silně chtěla, aby mě uslyšel. Uslyšel, jak ho miluji! Jenom jeho. A pouze on, můj milovaný, on je pravý muž.
Ale něco mě jako by popálilo a odhodilo na trávu. Něco nepouštělo můj paprsek k Vladimírovi. Opět jsem rychle nasměrovala svůj paprsek do pokoje, kde seděl u televize a uviděla: před Vladimírem v podobě žmolku neviditelné energie klečel Duch mé pramaminky. Vladimír ji nemohl vidět a slyšet. Sledoval videokazetu. A pramaminka mu foukala na rány, když na ně lil tu příšerně pálící kolínskou vodu. Stále mu něco říkala a říkala, ji neslyšícímu.
Pramaminka je tak silná svým duchem, že se nic neviditelného nemůže dostat skrz ni. Roztříští se i zařízení psychotronní zbraně, pokud budou na ni nasměrována. Ani se toho nevšimne. Stejně všechno bude odhozeno. Už jsem nijak nemohla zasáhnout. Jenom se dívat… Dívala jsem se a rychle-rychle přemýšlela. Co se stalo? Proč vznikla taková situace? Proč tohle říkal řečník? Chtěl mi pomoci? Něco objasnit? Co? Proč jsem se tak vrhla ke svému milovanému? Samozřejmě, lekla jsem se, že se urazí pro tato slova - „nepravý muž“ a že bude na mě žárlit kvůli tomu druhému, v Austrálii. A najednou… Ó, jak to bolelo… Ta urážka… Vladimír si všechno vyslechl, povzdechl si a řekl: „Je to možné? Pravý muž v Austrálii. Setkají se. Možná, že mi pak dají syna.“
Můj paprsek se zachvěl. Nějak se všechno jako by zatemnilo. Rozumíte… Vladimír nežárlil. Samozřejmě, není to dobrý pocit - žárlit. Ale chtěla jsem, aby alespoň trošinku, alespoň nějakou chvilku žárlil. Ale Vladimír jako by mě lhostejně dával druhému. Už jsem to nemohla vydržet a zakřičela. Začala jsem prosit, uprošovat pramaminku, aby mně objasnila, co jsem udělala špatně? Kde jsem udělala chybu? Kde jsem se prohřešila? Neodpovídala, až dokud Vladimír neovázal poslední ránu. Pak smutně řekla: „Bylo třeba pouze milovat, dceruško. Přát dobré milovanému, a ne i sobě.“
Snažila jsem se vysvětlit, že jsem chtěla pouze to dobré. Ale opět mi tiše řekla: „Tobě patří obrazy, hudba, verše a písně. Stáváš se hvězdou, dceruško. Na hvězdu se lze dívat se zalíbením a milovat ji jako hvězdu, ale ne jako ženu.“
Pramaminka už nic víc neřekla. Přestávala jsem se kontrolovat, zakřičela jsem, snažila jsem se vysvětlit nebo dokázat, že nechci být hvězdou, že chci být jednoduše ženou a milovanou. Ale nikdo mě neslyšel.
Pomozte mi, prosím! Teď jsem toho hodně pochopila. Ať se zastaví šíření této kazety. Vštěpuje lidem a Vladimírovi, že jsem ideál, hvězda, že se mnou má být někdo jiný, ale ne on. Nejsem hvězda. Jsem žena. Chci milovat toho, koho chci milovat já sama.
Zmýlila jsem se. Zatoužila jsem, aby se stalo, že o mně budou mluvit, věnovat mi básně a písně, malíři mě budou malovat…Všechno se přesně tak stalo. Vždycky se všechno uskuteční, když zatoužím. Tohle se splnilo také. Děkuji za básně a písně. Děkuji básníkům. Ale zmýlila jsem se. Zatoužila jsem po tom. Chtěla jsem to všechno proto, aby se na tohle Vladimír díval a poslouchal. Aby vzpomínal. Vzpomínal na mě. Ale když jsem toužila, tak jsem nevěděla… Teď to chápu. Stává se ze mě hvězda. Na hvězdu se dívají se zalíbením. A milují prostě ženu.‘
,Kdepak, Anastasie! Není možné zastavit rozšiřování kazety, a to takové, kterou si lidé nahrávají sami. Tento proces je neovladatelný. Nikdo to nedokáže.‘
,Tak vidíte. Vy to nedokážete. Ale Vladimír… Je podnikatel. I když je proces neovladatelný. Stejně by alespoň něco podnikl. Jenže nechce nic dělat, smířil se s tím, že se k němu nehodím.‘
SVĚTLÉ SÍLY
„Šedivý vědec jako by na všechno zapomněl a dál zasypával Anastasii otázkami:
,Co je to Světlé síly, Anastasie?‘
,Jsou to světlé myšlenky, kdykoliv vyprodukované lidmi. Zaplňují celý prostor.‘
,Můžete s nimi volně komunikovat, vidět je?‘
,Ano, mohu.‘
,Dokázala byste odpovědět na jakoukoliv vědeckou otázku?‘
,Možná, na mnohé. Ale každý vědec, každý člověk může dostávat odpověď sám. Všechno záleží na čistotě úmyslů, na cíli tázajícího se.‘
,Mohla byste pro vědu objasnit některé jevy?‘
,Pokud ve vás nevzniká odpověď, znamená to, že nemáte dost čisté úmysly. Takový je zákon Stvořitele. Nebudu jej porušovat, když pocítím odpor.‘
,Existuje něco vyššího než světlé myšlenky, vyprodukované člověkem?‘
,Ano, existuje. Ale jsou stejné co do významu.‘
,Co je to? Jak to můžete pojmenovat?‘
,Tak, jak jste to schopný vnímat.‘
,Můžete s Ním mluvit?‘
,Ano. Občas. Myslím si, že mluvím právě s Ním.‘
,Existuje ve vesmíru nějaká energie neznámá na Zemi?‘
,Nejsilnější energie vesmíru je na Zemi. Je třeba to pouze pochopit.‘
,Můžete alespoň nějak, přibližně popsat tuto energii? Podobá se jaderné reakci? Vakuovým jevům?‘
,Nejsilnější energie ve vesmíru - je energie čisté Lásky.‘
,Myslel jsem viditelnou, hmatatelnou energii, která má vliv na technický pokrok. Která je schopná ohřívat, svítit. A, chcete-li, i způsobit explozi.‘
,Také mluvím o tomtéž. Všechna existující zařízení dohromady, vytvořená lidskýma rukama, nemohou dlouho osvětlovat Zem. Energie Lásky - může.‘
,Přece ale mluvíte nějak alegoricky. V nějakém jiném, nepřímém smyslu.‘
,Mluvím v přímém, „vašem“ smyslu.‘
,Ale láska - je cit. Neviditelný, nelze jej použít, uvidět.‘
,Je to energie. Odráží se, lze ji vidět.‘
,Kde se odráží? Kdy je možno ji vidět?‘
,Slunce, hvězdy, viditelné planety pouze odráží tuto energii.‘
,Copak na Slunci neprobíhají samostatné reakce hoření, chemické reakce?‘
,Stačí pouze trošinku popřemýšlet, aby byla pochopena nesprávnost takového úsudku. Vždyť to je, jak se u vás říká, „jedna a jedna jsou dvě“ …‘
,Může člověk řídit tuto energii?‘
,Ve větší míře zatím ne.‘
,Víte, jak se to dělá?‘
,Nevím. Kdybych to věděla, tak můj milovaný už by mě měl rád.‘
,Můžete komunikovat s tím, kdo je vyšší než Světlé síly? Vždy Vám odpovídá? Ochotně?‘
,Vždy. Velmi laskavě vždy odpovídá. Protože jinak nemůže.‘
,Mohla byste se u Něj zeptat jak řídit energii Lásky?‘
,Ptala jsem se.‘
,A co?‘
,Pro pochopení některých Jeho odpovědí je třeba mít určitou úroveň uvědomění, čistoty. Ve mně je toho všeho nedostatečně. Ne všechny odpovědi chápu.‘
,Ale budete ještě nějak usilovat o vzájemnou lásku?‘
,Samozřejmě. Budu.‘
,Jak?‘
,Budu přemýšlet. Pomozte mi. Je třeba se zeptat všech žen, které milovaly, byly nebo nebyly milovány. Popřemýšlí, proanalyzují a vytvoří myšlenky, které se objeví v rovině Světlých sil. Uvidím je. Pochopím a pak pomohu všem. Myšlenky Světlé roviny jsou vždy srozumitelné.‘
,Anastasie, není možné dát otázku všem ženám najednou. Nikdo to nedokáže.‘
,Tak se zeptejte Vladimíra, vymyslí, jak to udělat, něco podnikne. Kvůli mně samotné přemýšlet nebude. Dokážete mu objasnit, že je to velmi důležité pro všechny lidi, pro něj. Když pocítí závažnost, tak určitě něco podnikne. Najde způsob, jak se zeptat všech.‘
,Tolik mu věříte. V tom případě proč Vás nemiluje?‘
,Nemůže za to. Já jsem vinna. Udělala jsem hodně chyb. Možná, že jsem se ukvapila a svými schopnostmi jsem se mu zdála nereálná. Možná, ještě nemůže pochopit proč se jeho syn má vychovávat, jak se mu zdá, v podmínkách pro člověka nezvyklých - v lese. Možná, že jsem neměla tak radikálně měnit jeho zvyky, míchat se do jeho uvědomění. Teď už vím: muži to velmi nemají rádi. Dokonce za toto bijí ženy. Bylo třeba, zřejmě, počkat, všechno by pochopil sám. Měl se alespoň v něčem cítit silnější než já. Ale nepochopila jsem to včas. Řekla jsem, že nesmí vidět syna, pokud se neočistí. V ten okamžik jsem myslela pouze na syna, na to, co bude pro něj lepší a neúmyslně jsem řekla: „Není to dobře, když syn uvidí svého otce jako nedouka.“ A proto vyšlo, že já jsem ta chytrá a můj milovaný - hloupý. Na jakou vzájemnou lásku lze pomýšlet po tom všem?‘
,Pročpak se máte ptát jiných žen, když jste sama schopna takto analyzovat?‘
,Musím mít jasno, zdali je možnost vše napravit. Sama to nedokážu, když na něj myslím, tak jsem moc vzrušená. Analyzovat je třeba v klidu, vzpomínajíc, porovnávajíc. Ale já nemám na co vzpomínat, kromě něj.‘
,A promluvit si s ním můžete?‘
,Myslím si, že obvyklá slova jsou marná. Opravdová Láska nevzniká ze slov. Jsou zapotřebí nějaké činy. Ale jaké? Možná, že někdo z žen má zkušenosti a zná odpověď?‘
,A svým paprskem také nemůžete nějak zapůsobit?‘
,Teď se ho svým paprskem ani nemohu dotknout. Duch mé pramaminky se často nachází vedle něj. A nedovoluje mi to. Pochopila jsem, proč…‘
PŘEPADENÍ
„K táboru se přibližoval vrtulník. Všichni jsme se mlčky dívali, jak se snášel. Lidé, kteří vyšli z vrtulníku, se přiblížili k naší skupině. Piloti se také podívali na Anastasii. Skupina zdravých, ozbrojených mužů se mlčky dívala na osamělou ženu v starém svetříku stojící před nimi a všem bylo jasné - tato žena má být zajata. Otázka tkvěla pouze v tom, jak tento únos provést pokud možno slušně. Po dlouhé pauze začal mluvit Boris Mojsejevič a všechno vyložil na rovinu:
,Anastasie, představujete určitý význam pro vědu. Už je rozhodnuto o vašem stěhování. Je to nutné i pro vaše dobro. Jestliže to kvůli nepochopení situace odmítnete udělat dobrovolně, budeme nuceni vás dopravit silou. Samozřejmě budete chtít, aby vaše dítě bylo s vámi i na novém místě. Ukažte na mapě svou louku a vrtulník přiveze vaše dítě. Později můžeme odchytit i některá zvířata a přestěhovat je k vám do nového bydliště. Opakuji, tohle všechno je nutné pro dobro vaše, vašeho syna a ostatních lidí. Vždyť chcete být prospěšná lidem?‘
,Ano,‘ klidně odpověděla Anastasia a hned přidala, ,o vše, co vím, jsem připravena se rozdělit s lidmi, když je to bude zajímat, ale se všemi lidmi.
Věda není vlastnictvím všech najednou. Její úspěchy ze začátku využívají lokální skupiny a často v zištném osobním zájmu. Většina dostává pouze to, co lokální skupiny považují za vhodné zveřejnit. Třeba vy, koho představujete? Copak ne zvláštní lokální skupinu? Nemohu s vámi odjet. Musím vychovat člověka, svého syna. V plné míře je to možné udělat tam, kde je vytvořený Prostor Lásky. Tento prostor byl utvářen a zdokonalován mými vzdálenými a blízkými rodiči, je zatím malý, ale právě přes něj jsem spojená se vším jsoucím ve vesmíru. Každý člověk má vytvořit kolem sebe svůj Prostor Lásky, darovat jej svému dítěti. Nelze trestuhodně rodit děti, aniž bychom pro ně připravili Prostor Lásky. Každý člověk má vytvořit kolem sebe malinký Prostor Lásky. A když to pochopí a udělá každý, pak celá Země bude zářícím bodem Lásky ve vesmíru. Tak to chtěl On a v tomto je předurčení člověka. Neboť pouze člověk může toto vytvořit.‘
Dva silní muži z ochranky obešli Anastasii zezadu. Není známo, na čí povel jednali, zda na povel šéfa ochranky, nebo to všechno bylo naplánováno dřív. Podívali se na sebe a současně chytili Anastasii za ruce. Udělali to profesionálně, ale také s nějakou bázlivostí. Pevně ji drželi za ruce, jako chyceného ptáka za roztažená křídla. Rozložitý, nakrátko ostříhaný šéf ochranky vyšel dopředu a stoupl si vedle Borise Mojsejeviče. Na Anastasiině tváři nebyl strach. Ale už se na nás nedívala. Lehce sklonila hlavu k zemi, její oči byly sklopené, skrývaly pohled. A začala mluvit, aniž by zvedla pohled, ale stále klidně a laskavým hlasem.
,Nepoužívejte, prosím, násilí, je to nebezpečné.‘
,Pro koho?‘ chraptivě se zeptal šéf ochranky.
,Pro vás. I já se budu cítit nepříjemně.‘
Boris Mojsejevič, ve snaze zakrýt strach nebo nervozitu, se zeptal:
,Můžete využít schopností, které nejsou vlastní člověku, a způsobit nám fyzickou bolest?‘
,Jsem člověk. Člověk, jako všichni lidé. Ale vzrušuji se. Vzrušení může způsobit nechtěné.‘
,Co, například?‘
,Hmota… buňka… atomy… atomové jádro… chaoticky se pohybující částečky jádra. Víte o nich. Když si je jasně a přesně představíte, uvidíte, prostudujete, ve své představě vyvedete z jádra alespoň jednu chaoticky pohybující se částečku, s hmotou se začne dít, dít…‘
Anastasia otočila hlavu stranou, trochu nadzvedla řasy a začala se dívat na kámen, ležící na zemi. Kámen se začal rozpadávat na jednotlivé částečky a proměnil se v hromádku písku. Pak se podívala na šéfa ochranky, přimhouřeně zkoncentrovala pohled. Z okraje levého ucha šéfa ochranky začala vycházet pára. Ušní chrupavka pomalu, milimetr za milimetrem mizela a najednou mladý ochránce, stojící vedle něj, s tváří zbledlou strachem vytáhl pistoli. Udělal to automaticky, profesionálně, bez přemýšlení. Rychle namířil pistoli na Anastasii a vystřelil do ní celý zásobník. Zřejmě v tento okamžik myšlenky každého z nás letěly velmi rychle a stalo se něco, co již známe z případů, které se přihodily vojákům v době války. Když v extrémních podmínkách viděli mířící střelu nebo kulku. I když letí svou obvyklou rychlostí, díky zrychlení mysli a vnímání se zdá, že letí pomalu. Viděl jsem jak směrem k Anastasii jedna za druhou letěly kulky, vystřelené z pistole bledého člena ochranky. První, letící do hlavy, zasáhla spánek. Následující k ní nedolétly, ještě při letu se rozpadly na prach, jako ten kámen, na který se dívala Anastasia. Všichni jsme stáli jakoby v nějakém strnutí a dívali jsme se, jak zpod šátku na Anastasiině tváři pomalu stékal krvavý pramínek. Ochránci, kteří drželi Anastasii za ruce, se od ní při střelbě odklonili, ale její ruce nepustili. Křečovitě se jí chytili a táhli ji za ruce do různých stran. A najednou se po zemi kolem nás začalo šířit modravé světélkování. Vycházelo odněkud seshora, zesilovalo se. Blahodárně nás okouzlilo, nedávajíc možnost se hýbat a mluvit. V naprostém tichu zazněla Anastasiina slova: ,Pusťte, prosím, mé ruce. Mohu to nestihnout. Prosím, pusťte.‘
Ale, ochránci, jako by strnule, ji křečovitě drželi dál. Teď chápu, proč zvedala nahoru ruku v typickém gestu, když komunikovala s tebou. Tímto ukazovala někomu nahoře, že je v pořádku a nepotřebuje pomoc. Ale tentokrát jí nedali možnost zvednout ruku… Modravé světélkování se stále zesilovalo, pak něco jako by zajiskřilo a uviděli jsme ji. Uviděli jsme nad námi visící ohnivou kouli, pulzující modrým světlem. Podobala se kulovému blesku. A uvnitř ní jiskřilo, proplétalo se mezi sebou množství blesků-výbojů. Občas, prorážejíce modrý obal, dotýkaly se vršků stromů, stojících daleko od nás, květin u našich nohou, ale žádné škody jim neudělaly. Jeden z tenoučkých paprsků-blesků se na okamžik dotkl závalu z kamenů a spadlého stromu v potoce. Zával se hned proměnil v mráček a zmizel. Zřejmě paprsky, které prorážely modrý povrch ohnivé koule, měly obrovskou sílu neznámé energie. Byla řízená nějakým rozumem. Cítili jsme vedle sebe přítomnost rozumné bytosti, disponující nepředstavitelnou silou. Ale nejvíce neuvěřitelnými a nepřirozenými v dané situace byly naše pocity, způsobené její přítomností. Nebyl to ani strach, ani napětí, naopak… Jen si to představ, v takové situaci jsme pocítili klid a slast, jako by se vedle nás objevilo něco nám blízkého a milého. Modrá pulzující koule se vznášela nad námi a jako by zkoumala a hodnotila situaci. Najednou opsala ve vzduchu kruh a spustila se k Anastasiiným nohám. Zesílilo se modré světélkování a jako blahodárná malátnost nás uvolňovalo. Nechtělo se nám hýbat, cokoliv poslouchat, ani mluvit. Hned několik ohnivých blesků prorazilo modrý povrch, vrhlo se k Anastasii a začalo se lehce dotýkat, jako by hladit, prsty jejích bosých nohou. Anastasia se vyprostila ze zajetí omámených ochránců a natáhla ruce ke kouli. Ta se hned přemístila k jejímu obličeji a ohnivé blesky, které před našima očima rozdrtily kameny závalu v potoce na prach, se začaly dotýkat jejích rukou, vůbec jim neubližujíce. Anastasia začala mluvit s koulí. Její slova jsme neslyšeli, ale podle gest jejích rukou a výrazu ve tváři jsme pochopili, že se jí pokoušela něco vysvětlit a dokázat, o něčem ji přesvědčit a že se to nedařilo. Koule neodpovídala, ale stejně bylo jasné, že s ní nesouhlasí. Pochopili jsme to podle toho, že Anastasia pokračovala v přesvědčování se stále větším rozechvěním. Zřejmě vzrušením její tváře zčervenaly, nepřestávajíc mluvit sundala šátek. Prameny zlatožlutých vlasů přikryly Anastasiina ramena, zaclonily již zaschlou krev na její tváři. Viděli jsme, jak jsou překrásné a dokonalé rysy jejího obličeje. Jako ohnivá kometa obletěla koule několikrát kolem Anastasie a opět znehybněla u jejího obličeje. Tisíce tenkých blesků se vrhly k nazlátlým vlasům, pečlivě se dotýkaly každého vlásku zvlášť, nadzvedávaly je a jako by hladily. Jeden z paprsků nadzvedl celý pramen vlasů a odhalil ránu na Anastasiině spánku, způsobenou výstřelem. Druhý začal pomalu klouzat po stopě zaschlé krve. Ne slovy, ale pohyby ohnivých paprsků koule jako by jí připomínala to, co se stalo a nesouhlasila s jejími důvody. Stáhla do sebe všechny své paprsky, Anastasia sklonila hlavu a zmlkla. Koule ještě jednou obletěla kolem Anastasie a vzlétla do výše. Modravé světélkování zesláblo, vracel se k nám původní stav. A když všechno bylo skoro jako před tím, modré světlo začalo ustupovat před nahnědlou lehkou mlhou zvedající se ze země. Zaplňovala všechno kolem, pouze Anastasia zůstávala v malém modrém kruhu. A když nás nahnědlá mlha úplně zahalila, poznali jsme, co je to peklo.“
CO JE TO PEKLO
„Obrázky biblických publikací se zobrazením mučení hříšníků na pánvích, nejděsnější náměty s nestvůrami z videofilmů jsou naivní dětské pohádky ve srovnání s tím, co jsme zažili. Za celou svou existenci si lidstvo nedokázalo představit nebo vymyslet něco podobného. Ve všech biblických námětech, hororech lidská fantazie nejde dál než ukázat nejrozmanitějším způsobem mučení těla, ale to je nic ve srovnání se skutečným peklem.“
„A co může být strašnější než vytříbená mučení těla? Jaké se vám to peklo zdálo?“
„Když modravé světélkování zesláblo tak, že dalo možnost nahnědlé mlze se zvednout a zahalit nás od hlavy až k patě, byli jsme rozděleni na dvě části.“
„Na jaké části?“
„Představ si… Najednou jsem se skládal ze dvou součástí. První - mé tělo, potažené průhlednou kůží, přes kterou bylo vidět všechny vnitřní orgány, srdce, žaludek, střeva, krev kolující v žilách, a další. Druhá část - neviditelná - se skládala z citů, emocí, rozumu, přání, pocitů bolesti, zkratka ze všeho, co je neviditelného v člověku.“
„A jaký je v tom rozdíl, jsou-li tyto části dohromady nebo zvlášť, když jsi to stejně ty? Co tak strašného se vám přihodilo, když nepočítám průhlednost kůže?“
„Rozdíl byl neuvěřitelně velký. Spočíval v tom, že naše těla začala konat samostatně, nezávisle na rozumu, vůli, dychtění, přání. Mohli jsme pozorovat činy našich těl zpovzdáli, přitom city, pocity bolesti zůstávaly uvnitř nás, neviditelných. Ale o možnost působit na činy svých těl jsme byli připraveni.“
„Jako silně opilí?“
„Opilí sebe zpovzdáli nevidí, alespoň v okamžik opilosti, ale my jsme všechno viděli a cítili. Měli jsme neuvěřitelně jasné vědomí. Viděl jsem, jak je překrásná tráva, kytky, řeka. Slyšel jsem, jak zpívají ptáci a zurčí potůček, cítil jsem čistotu vzduchu a teplo slunečních paprsků. Ale těla… P