Já touhu nemusela skrývat, já slyšela se říkat, to pravda hvězd, to slovo v srdci jest. Já otevřela bránu do kouzel jiter k ránu, já otevřela tu knihu knih, já našla zas svůj šťastný smích, hle to šalba barev duhových a zvonků zvonivých. Já vešla hledíc s úžasem na tu krásnou snovou zem, to motýl ten posel hvězd mi do dlaní tu sed, já našla duhový ten květ. Já šla hrát si s motýly, kteří tu dlouho nebyli, po duhových cestách tančila jsem ve snách -ten tanec duhový, tak vábivý i s motýly. Tu náhle do oka mi pad ten lístek z opuště­ ných rán, ten smutek z osamělých ran. To touha matky Země, mě to dítě nezvedené volala mě zpět, tu klíčem chtěla uzamknout tu touhu a spoutat mě v lůně znovu, moci odvléknout mě domů, tam kde pevná a příliš tvrdá je zem, kde mládí jde v plen, kde létat se nesmí ani když se setmí, kde příliš tvrdá je zem, ach netahej mě sem! Já poslechnout už chtěla, když tu náhle včela, šeptla mi že včera pěšinkou vznášela se víla, co v rose zkoupala se celá a já jak chtěla včela, tančila jsem zcela s barevnými pramínky, s kouzel­ nými prstýnky, s duhovými kamínky, co zachránily vzpomínky. Já nalezla jsem svět co kouzelný měl dech. Nevrátím se zpět.