Dokud si nepřiznáme, že jsme v zajetí růz­ných vnitřních pastí, nemůžeme se z nich vysvobodit ani pochopit, jak jsme se v nich vlastně ocitli. Cesta k poznání sebe sama není vždy snadná ani pohodlná, neboť od nás vyžaduje, abychom se vzdali řady iluzí a sebeklamů, ať už o sobě nebo o lidech ko­lem nás, které nás provázejí od dětství. Zkrátka abychom se mohli začít učit být štastní, musíme se nejprve odnaučit mnohému z toho, co do nás – často v dobré víře – rodiče, škola či společnost vložili. Kniha je určena těm, kdo jsou ochotni na své cestě za vnitřní pohodou přijmout nepohodlí spojené s tím, že opustí dobře zná­mé a útěšné vězení, kterému více či méně dobrovolně navykli, a vydají se do ne­známa za svobodou. Těm, kdo se odhodlají rozetnout své začarované kruhy a učit se být šťastný. Těm, kdo se rozhodnou přestat „dělat“ a chtě­jí začít konečně „být“. Měli bychom se naučit poodstoupit a odpoutat se od fascinující vábničky přímo viditelného „subjektivního“ násilí, páchaného jasně identifikovatelným původcem a chápaného jako narušení „normálního“, pokojného stavu věcí. Musíme umět rozpoznávat obrysy pozadí, jež podobné jevy vyvolává. To je východisko Žižkovy knihy: „subjektivní“ násilí je pouze nejviditelnější částí základní triády, do níž patří i dva druhy násilí „objektivního“: jednak násilí „symbolické“, tedy násilí vtělené v řeči, a především pak to, jemuž Žižek říká násilí „systémové“, projevující se neblahými, ba katastrofickými následky hladkého fungování našich ekonomických a politických systémů. Žižkova kniha není ovšem pouhou analýzou, nýbrž i pokusem o obranu – obranu násilí emancipačního. Místo aby se s násilím konfrontoval čelně, pokouší se Žižek nahlédnout tento fenomén nepřímo, ze strany, jakoby úkosem: přímá konfrontace s násilím je totiž ve své podstatě matoucí, neboť zdrcující hrůza násilných činů a empatie s oběťmi nevyhnutelně působí jako překážka v přemýšlení.