Proč je Lílá hra psychologická, proč je hrou poznání? K čemu nám pomáhá, čemu nás učí? Hrací deska se skládá z osmi řad a devíti sloupců, celkem tedy ze 72 polí. Každá řada představuje určitou úroveň vědomí a políčka v té které řadě tvoří různé podrobnější aspekty této úrovně. Každá úroveň má své centrální (prostřední) pole, ke kterému se ostatní v této řadě vztahují (jako okresy ke kraji nebo kraje k zemi). Tato struktura základních stavů bytí sestavená někdy před 2000 lety indickými mudrci a filosofy bývá také nazývána analogicky k Mendělejevově tabulce prvků jako „periodická tabulka vědomí".
Úrovně vědomí jsou uspořádány vzestupně, první například představuje úroveň materiální, fyzickou, druhá úroveň emoční (astrální), třetí je úrovní myšlení, čtvrtá rovnováhy, pátá je úrovní lidství, atd. Tato „tabulka" pomáhá naznačit určitou cestu duševního vývoje jednotlivce, který s použitím svého osobního předmětu (prsten, talisman, apod.) a hrací kostky postupuje po hrací desce - prochází určitými stavy vědomí. Ale protože to není zase tam jednoduché - jako v životě - na své cestě se setkává s překážkami (hady na hrací desce), které ho dostávají dolů, stejně jako potkává „pomocníky" (šípy na hrací desce), kteří mu napomáhají k cestě nahoru. Opakováním hry hráč obvykle zjišťuje, že se na některých polích vyskytuje častěji než na ostatních, a také že na některé hady nebo šípy naráží mnohem častěji než na jiné. Poznává tak své charakteristické rysy, poznává, které stránky své osobnosti by měl rozvíjet a na které si dát pozor, respektive se nad nimi pořádně zamyslet. Staří indičtí světci a mudrcové prý hráli Lílu tak, že si zapisovali své cesty po hrací desce a pozorovali změny svého vědomí; mniši v klášterech tak sledovali svůj duševní vývoj. Vlastním cílem hry je dosáhnout pole, které představuje vesmírné, universální vědomí.
Lílá se dá využít mnoha způsoby. Může hrát jednotlivec sám, pomalu a v poklidu se zamýšlet nad tím, co mu pohyb po hrací desce říká. Může to být také forma relaxace a zklidnění mysli. Na základě našich zkušeností lze hru také použít k řešení aktuálních problémů. Například pokud si položíme konkrétní ( nebo i obecnější) otázku, cesta po hrací desce nám může říci, na co je třeba dát si pozor nebo co je vhodné použít. Pokud se Lílá hraje ve skupině lidí (počet hráčů je 
omezen v podstatě jen velikostí desky), lze sledovat vlastní cestu jako v prvním případě; zajímavé je také sledovat, jak se hráči pohybují vzhledem k sobě. Tam vznikají často bizardní situace - vytvářejí se skupinky, které jdou velmi podobnou cestou, pak se rozpadají a znovu se vracejí, někdo se přidá a někteří odpadnou, apod. Každý si může vybrat, co chce.
A proč to funguje? To je složitá otázka. Jednoduchou odpovědí by bylo - vyzkoušejte a uvidíte. Nicméně jako přiblížení by mohla posloužit paralela se synchronicitou, jevem, jenž v souvislosti s psychickými ději objevil známy psychiatr a psychoanalytik C. G. Jung. Ten stručně definuje synchronicitu jako vztah vnitřních jevů a souvislostí s vnějšími, kde nefunguje přímá příčinná souvislost. Je to doposud nedostatečně prozkoumaný pojem, který označuje zdánlivě nevysvětlitelné shody mezi událostmi, jejichž souvislost nemůže být logicky (kauzálně) dokázána. Princip synchronicity znamená, že naše celkové vnímání vnějšího světa, souhrn našich zkušeností, kráčí synchronně s našim nitrem. V tomto smyslu si každým okamžikem každý z nás znovu vytváří vlastní realitu. Ale toto složité téma by mohlo být námětem na další článek.
Původ Líly je nejasný a tajemný stejně jako celý její osud. Ani komentáře nejsou výsledkem práce jednotlivce. O jejich vznik se pravděpodobně zasloužily celé generace. V průběhu snad dvou tisíc let se na nich podíleli lidé, kteří se snažili svým způsobem dopátrat odpovědí na základní otázky lidské existence. To, že se jim jako nástroj takového poznání podařilo vytvořit hru, jenž může sloužit i zábavě, je skutečně originální. Záhadou zůstává, jak se tato hra dostala k nám. Jisté je jen to, že již v dobách před sametovou revolucí tu kolovala v samizdatových výtiscích, neustálým přepisováním se doplňovala a měnila svoji podobu až do té, která se dostala do našich rukou.