Vladimír Megre
Vladimír Megre se narodil 23. července roku 1950. Předtím nikdy nepublikoval. Dříve - proslulý podnikatel, prezident Meziregionální asociace podnikatelů Sibiře. V roce 1994-95 organizoval na své náklady dvě velké obchodní expedice na lodích po ece Ob trasou Novosibirsk – Salechard – Novosibirsk. O jeho první expedici „Kupecká karavana“ se hodně psalo v novinách na Sibiři, v Chantymansijském a Jamaloněněckém národnostním okruhu.
Po dlouhou dobu bylo pro přátele a příbuzné záhadou, co donutilo podnikatele s desetiletou praxí utratit shromážděný kapitál a k tomu zastavit majetek na přípravu expedicí, které nejenže neměly žádný zisk, ale ani se nevyplatily.
V jeho knihách se otevírá tajemství intuitivního hledání. On přivezl z expedice to, co nelze ocenit v peněžním ekvivalentu. V řadě centrálních novin zveřejnil senzační materiály, které měly velké čtenářské ohlasy a komentáře vědců. Sám autor sdělil následující: „Nejsem spisovatel, nemám literární zkušenosti a omlouvám se čtenářům za styl mého psaní. Mé knihy nepatří do řady publicistiky, fantastiky nebo dobrodružné literatury, nehledě na neobvyklost a neskutečnost toho, co se stalo. Jejich žánr se mi nepodařilo určit.“
Anastasia
„Jsem člověk, žena!“, tvrdí o sobě tato vskutku pohledná poustevnice žijící uprostřed lesů sibiřské tajgy. Tak velmi vzdálena způsobu života současné civilizace, a přesto ví o něm samotném, jeho příčinách a důsledcích mnohem více, než kdokoliv z nás...
Obklopena pouze přírodou, božími výtvory, projevuje svoji upřímnou lásku ke všemu živému. Síla a rychlost jejich myšlenek již uchvátila mnohé čtenáře knih V. Megreho po celém světě natolik, že si počínají uvědomovat zhoubnost současného technokratického způsobu života a usilují o návrat k původním pramenům – uvědomělému soužití s přírodou, v souladu se zákony stvoření...
Teprve upřímná touha, čistota úmyslů a láska dělá člověka člověkem, člověka tvůrce, jenž je odměněn radostí při pozorování stvořeného...
Poznejte však Anastasii sami, skrze její myšlenky, skrze své vlastní srdce...!
Ukázka:
Kdo vlastně jsme?
Dvě civilizace
My všichni někam pospícháme, o něco usilujeme. Každý z nás si přeje prožít šťastný život, potkat svou lásku, založit rodinu. Ale daří se mnohým dosáhnout toho po čem touží?
Na čem záleží naše spokojenost nebo nespokojenost se životem, náš úspěch nebo neúspěch? V čem je smysl života každého člověka nebo lidstva celkově? Co nás čeká v budoucnu?
Tyto otázky existují dávno, ale nikdo na ně srozumitelně neodpověděl. A chtěli bychom vědět, v jakém státě na nás čeká život za pět nebo deset let? V jakém světě budou žít naše děti? Jenže my to nevíme a zřejmě také nejsme příliš schopni představit si svou budoucnost, protože všichni někam pospícháme, ale kam?
Neuvěřitelné, ale je to fakt, že jasnou představu budoucna našeho státu jsem nedostal od vědců-analytiků nebo politiků, ale od Anastasie - poustevnice z tajgy. A ona nejenže ukázala obraz překrásného budoucna, ale odůvodněně dokázala jeho možnost pro naši generaci. Ve skutečnosti předložila svůj projekt rozvoje státu.
Když jsem šel z paloučku, na kterém žije Anastasia, k řece, tak z nějakého důvodu se ve mně objevilo pevné přesvědčení: její projekt toho může ve světě hodně změnit. Pokud přihlédneme k tomu, že všechno zmodelované v jejích myšlenkách se potom vždy uskuteční v reálném životě, tak fakticky již žijeme ve státě, jehož budoucnost může být pouze překrásná. Šel jsem tajgou a přemýšlel nad slovy poustevnice o překrásném budoucnu státu, ve kterém ještě možná stihne žít i naše generace. Ve státě, kde nebudou regionální konflikty, zločinnost a nemoce, nebudou chudí. A i když jsem nechápal všechny její myšlenky, tak tentokrát jsem nechtěl pochybovat o ničem z toho, co řekla Anastasia. Naopak, všem se mi chtělo dokázat, že má pravdu.
Pevně jsem se rozhodl udělat všechno, co můžu, pro realizaci tohoto projektu. Navenek vypadal úplně jednoduchý: je třeba, aby každá rodina dostala hektar půdy na doživotí a vybudovala na něm svůj rodový statek, svůj kousíček vlasti. Ale detaily tohoto projektu silně ovládly mé myšlenky. Byly maximálně jednoduché, ale zároveň i neuvěřitelné.
No je to možné?! Ne vědci-agrárníci, ale poustevnice z tajgy dokázala, že při správném rozmístění výsadby na pozemku už za několik let nebude třeba hnojit půdu a co víc, dokonce málo úrodná půda se bude zlepšovat.
Jako hlavní důvod Anastasia uvedla situaci s tajgou. Po tisíciletí existuje tajga, roste v ní všechno, ale nikdo půdu v tajze nehnojí. Anastasia říká, že všechno, co roste na zemi, jsou materializované myšlenky Boha a že On všechno zařídil tak, aby se člověk nemusel obtěžovat problémy obstarávání jídla. Je třeba se pouze vynasnažit pochopit Stvořitelovu myšlenku a tvořit překrásné společně s Ním.
A já také mohu uvést názorný příklad. Na ostrově Kypr, jenž jsem měl možnost navštívit, je kamenitá půda. Ale tato země nebyla taková vždy. Před mnoha staletími na ostrově rostly cedrové lesy, ovocné stromy, ve spoustě řek tekla velice čistá sladká voda a ostrov se podobal zemskému ráji. Římské legie obsadily ostrov, začaly kácet cedry a stavět z nich své lodě. Vykácely na ostrově cedrové háje. Teď je na větší části ostrova úplně živořící rostlinstvo, již na jaře tam usychá tráva, letní deště začaly být ojedinělé a je tam nedostatek sladké vody. Kypřané jsou nuceni vlečnými nákladními loděmi dovážet na ostrov úrodnou půdu. A tak to vypadá, že člověk nevylepšil stvořené, ale svým barbarským zasahováním to zhoršil.
Anastasia, když detailizovala svůj projekt, říkala, že na pozemku je třeba nutně zasadit rodový strom a že pohřbívat zemřelého člověka je třeba ne na hřbitově, ale na pozemku rodové půdy, již sám uspořádal. Na hrobě není třeba dělat žádné pomníky. Památkou na člověka nemá být mrtvé, ale živé. Památkou pro blízké budou živé výtvory člověka. Tehdy se jeho duše bude moci opět vtělit do materiálního světa, v rajské pozemské zahradě.
Lidé pohřbení na hřbitově se nemohou dostat do ráje. Jejich duše se nemohou vtělit do hmoty, dokud existují myšlenky příbuzných a přátel, kteří myslí na jejich smrt. Náhrobek je pomníkem smrti. Rituál pohřbívání byl vymyšlen temnými silami a jeho cílem je alespoň na čas uvěznit lidskou duši. Náš Otec nestvořil pro své milované děti žádné trápení ani smutek. Všechny Boží výtvory jsou věčné, soběstačné a sebeobnovující. Všechno žijící na zemi, počínaje navenek jednoduchou bylinkou a konče člověkem, představuje harmonický celek a něco věčného.
A v tomto, myslím si, má pravdu. Podívejte se, co máme: teď vědci říkají, že lidská myšlenka je materiální, ale jestli je to pravda, tak to vychází, že příbuzní zesnulého, myslíce na něj jako na mrtvého, právě tím ho udržují v mrtvém stavu, trápí jeho duši. Anastasia tvrdí, že člověk, přesněji jeho duše, může žít věčně. Může se stále vtělovat do nového těla, ale za určitých podmínek. Rodový statek, vybudovaný podle jejího projektu, vytváří takové podmínky. Já jsem tomu jednoduše uvěřil, více kvalifikovaně dokázat nebo vyvrátit Anastasiina tvrzení o životě a smrti zřejmě budou moci vědci-ezoterici.
„Och, budeš mít hodně oponentů,“ říkal jsem Anastasii. A na to se ona jen smála: „Vždyť všechno se teď stane velmi jednoduše, Vladimíre. Lidská myšlenka má schopnost materializovat se, pozměňovat předměty, předurčovat události, vytvářet budoucnost. Proto také vychází, že oponenti, kteří se budou snažit dokázat smrtelnost lidské podstaty, sami sebe zničí, neboť vyprodukují svůj konec právě svými myšlenkami.
Ti, kteří dokáží pochopit své předurčení a podstatu nekonečnosti, začnou žít šťastně, věčně se převtělujíce, neboť svými myšlenkami sami vyprodukují svoji šťastnou nekonečnost.“
A ještě se mi její projekt moc zalíbil, když jsem začal propočítávat jeho ekonomickou vhodnost a přesvědčil jsem se, že každý člověk, jenž si založí statek podle Anastasiina projektu, může jeho pomocí zabezpečit slušnou existenci svých dětí a vnuků. Tady jde nejen o zabezpečení svých dětí kvalitními potravinami, zajištění bydlení. Anastasia říkala, že plot je třeba udělat z živých stromů a čtvrtinu hektaru má zabírat les. Dvacet pět arů lesa - je to přibližně tři sta stromů. Za osmdesát až sto let je možná pokácí. Z těchto stromů se získá přibližně čtyři sta kubických metrů prken a dobře vysušené a opracované řezivo pro ozdobu již dnes stojí nejméně sto dolarů za kubický metr, celkem vychází čtyřicet tisíc dolarů. Samozřejmě, není třeba kácet všechen les, lze vzít potřebnou část vyrostlých stromů a hned jako náhradu zasadit nové. Celková hodnota rodinného statku uspořádaného podle Anastasiina projektu může činit kolem milionu dolarů a víc a vybudovat ho je schopna každá rodina, jež má dokonce střední dostatek. Dům pro začátek může být více než skromný, hlavním bohatstvím bude správně a hezky uspořádaný pozemek. Zámožní lidé již teď platí velké peníze firmám, které se zabývají designem krajiny. V Moskvě je takových podniků kolem čtyřiceti a ty nesedí bez práce. Správné a hezké uspořádání pouze sta čtverečních metrů půdy přilehlé k domu činí podle jejich sazby půldruhého tisíce dolarů a výše.
Jeden jehličnatý strom, asi šest metrů vysoký, a jeho zasazení přijde na pět set dolarů a lidé, kteří chtějí žít na krásně zařízeném pozemku, platí tak velké peníze. Platí proto, že jejich rodiče nenapadlo založit pro své děti rodinný statek. Ale vždyť na tohle není třeba být bohatý, je třeba pouze správně rozmístit priority ve své hlavě. Jakpak můžeme vychovávat své děti, jestli sami nechápeme tak jednoduché věci? Anastasia má pravdu, když říká, že s výchovou je třeba začít u sebe sama.
Velice silně jsem zatoužil mít svůj statek: vzít hektar půdy, postavit dům a hlavně zasadit kolem různou výsadbu, zařídit svůj kousíček vlasti tak, jak to vylíčila Anastasia, a aby ho obklopovaly pozemky jiných lidí též překrásně zařízené. A aby se tam mohla ubytovat Anastasia se synem nebo přijíždět na návštěvu a potom - vnuci, pravnuci. Možná, že pravnuci budou chtít pracovat ve městě, v tom případě pak budou moci přijíždět na svůj rodový statek odpočinout si. A jednou ročně, třiadvacátého července, na svátek celé Země, se možná ve svém domě sejdou všichni příbuzní. Já samozřejmě již v té době nebudu, ale zůstane statek mnou založený, stromy rostoucí na něm, zahrada. Vykopu nevelký rybníček, pustím do něj potěr, aby byly ryby. Stromy budou zasazené podle zvláštního rozvržení, jak to říkala Anastasia. Něco se mým potomkům bude líbit, něco třeba budou chtít pozměnit, ale i v tom i v druhém případě si na mě vzpomenou.
A pohřben budu na svém statku a poprosím, aby můj hrobeček nijak nevynikal. Ať se nikdo nad ním nepřetvařuje s truchlivou tváří. A vůbec, ať není žádný smutek. Žádný náhrobek, ale jednoduše vyrostou z těla a vzejdou nad zemí čerstvá tráva a keře a možná, že i nějaké plody prospěšné pro zdraví mých potomků-příbuzných. Jaký je užitek z náhrobních desek? Žádný, pouze zármutek. Ať na mě vzpomínají ne se smutkem, ale s radostí, přijíždějíce na statek mnou založený. Ech, já jim všechno tak rozmístím, tak všechno zasadím…
Myšlenky se splétaly v nějaké radostné předtuše něčeho grandiózního. Je třeba co nejrychleji začínat, nějak konat, rychleji se dostat do města, ale já musím jít tímto lesem ještě asi deset kilometrů. Už aby rychleji končil, tenhle les. A najednou, z ničeho nic, se mi vybavila v paměti informace o lesích Ruska, nevzpomněl jsem si na všechna čísla, uvedu údaje, jež jsem jednou přečetl ve statistické informaci:
„Lesy jsou hlavní druh rostlinstva Ruska, zabírají 45% jeho teritoria. Rusko vlastní největší zásoby lesů na celém světě. V roce 1993 činila plocha lesního fondu 886,5 milionů hektarů a celková zásoba dřeviny - 80,7 miliard, což přibližně dělá 21,7 a 25,9% světových zásob. Převaha druhého čísla nad prvním vypovídá o tom, že Rusko disponuje více vyzrálými a více výkonnými lesy, než celý zbytek planety.
Lesy hrají obrovskou roli v plynové bilanci atmosféry a regulují planetární klima Země. Celková bilance pro lesy Ruska, propočítaná B. N. Moisejevým, činí 1789064,8 tisíc tun pro kysličník uhličitý a 1299019,9 tisíc tun pro kyslík.
Každoročně se v lesích Ruska deponuje 600 milionů tun uhlíku. Tyto gigantické objemy migrace plynů podstatně stabilizují plynové složení a klima planety.“
To jsou věci! Někteří lidé říkají, že pro Rusko je připravena nějaká zvláštní mise, ale ona nečeká, již se plní.
To je ale - lidé celé planety, kdo v menší míře, kdo ve větší, není důležité, důležité je něco jiného - lidé celé planety dýchají také vzduch Ruska. Vdechují kyslík, který vyrábí tento les, a já teď jím tak jednoduše jdu. Zajímalo by mě, zdali tento les dodává lidem žijícím na planetě pouze kyslík nebo možná ještě něco důležitého?
Teď ve mně tajga, kterou jsem šel, nevyvolávala pocit znepokojení, jak tomu bylo dříve. Měl jsem takový pocit, jako bych šel bezpečným parkem. Samozřejmě v tajze nejsou parkové cestičky a v cestě občas překáželo roští, nebo husté keře, ale tentokrát mě neznepokojovaly.
Cestou jsem trhal plody: maliny, černý rybíz, poprvé jsem si se zájmem prohlížel, jak se svým zevnějškem liší stromy, dokonce stejného druhu. Jak různě je rozmístěné rostlinstvo - ani jeden stejný obraz.
Poprvé jsem se pozorně díval na tajgu a ona se mi zdála být lepší. Zřejmě byl ten pocit způsoben i tím, že se v této tajze narodil a žije na svém paloučku můj malinký syn a Anastasia - žena, setkání s níž změnilo celý můj život.
V této nekonečné tajze je malinká Anastasiina loučka, kterou nechce opouštět nadlouho a nevymění ji za žádný, byť i ten nejmodernější byt. Tato louka je jakoby obyčejné pusté místo: není tam ani dům, ani bouda, ani bytové zařízení a ona, jakmile se k ní přibližuje, tak se rázem raduje. I u mě se při třetí návštěvě Anastasiiny loučky z nějakého důvodu dostavil pocit podobající se tomu, který se objevuje, když se člověk vrací domů po těžké cestě.
Celkem podivné věci se dějí v našem světě. Po tisíciletí lidská společnost jakoby usiluje o štěstí, o blahobyt každého člověka, ale když to rozebereme, tak tento člověk, žijící ve středu společnosti, uprostřed moderního civilizovaného města, je stále častěji bezbranný. Buď se mu přihodí dopravní nehoda, nebo jej okradou, stále se ho chytají nějaké nemoce, bez lékáren již ani nemůže žít, anebo kvůli nějaké nespokojenosti se životem spáchá sebevraždu. Právě v civilizovaných státech s vysokou životní úrovní roste počet sebevražd. Matky z různých regiónů vystupují v televizi, říkají: nemáme čím krmit své děti, naše rodiny hladoví.
Anastasia žije s malinkým dítětem v tajze, jakoby v jiné civilizaci. Naši společnost o nic nežádá, žádnou policii, vnitřní vojsko pro svou ochranu nepotřebuje. Vytváří se dojem, že na této loučce se ani jí, ani dítěti nemůže stát nic špatného.
Ano, samozřejmě, máme odlišné civilizace a ona nabízí převzít to lepší z těchto dvou světů. A tehdy se změní způsob života mnohých lidí na zemi, zrodí se nové šťastné lidské společenství. Bude to zajímavé společenství - nové, neobyčejné. Tak například…
OCHUTNEJTE VESMÍR
Dlouhou dobu jsem nemohl souhlasit s tím, že Anastasia úplně klidně nechává kojence samotného. Buď ho jednoduše položí na trávu pod nějakým keříkem, nebo vedle odpočívající medvědice či vlčice. Již jsem se přesvědčil, že mu neublíží žádné zvíře. Naopak, budou jej bránit do posledního dechu. Jenomže před kým? Jestli zvířata v okolí jsou jako chůvy, tak před kým bránit? Ale stejně je to neobvyklé, když kojence nechávají samotného, a pokusil jsem se přesvědčit Anastasii, aby tohle nedělala. Říkal jsem:
„Jestli zvířata neubližují dítěti, tak to neznamená, že se mu nemůže přihodit jiné neštěstí.“
A ona odpovídala:
„Neumím si představit, Vladimíre, jaká neštěstí máš na mysli.“
„Mnohá, která se stávají bezmocným dětem. Například, vyplazí se na pahorek a potom se z něj skutálí, vykloubí si nožku nebo ručku.“
„Ta výška, kterou dítě zvládne samo, mu neudělá žádnou škodu.“
„No, a co když se nají něčeho škodlivého? Vždyť je nerozumný, všechno si dává do pusy, tak se lze lehce otrávit, kdo mu potom bude vyplachovat žaludek? Žádní doktoři poblíž nejsou a ty nemáš ani klystýr, abys dítěti propláchla střeva, kdyby něco.“
Na což se Anastasia pouze smála:
„Nač je zapotřebí klystýr, Vladimíre. Střeva lze propláchnout jiným způsobem a mnohem efektivnějším než klystýr.“
„Jak?“
„Chceš to zkusit? Tobě by to zrovna neuškodilo, hned ti přinesu několik bylinek…“
„Počkej, není třeba, pochopil jsem. Chceš mi dát to, co způsobí žaludeční obtíže.“
„Žaludeční obtíže máš již dávno. A bylinka vyžene z tvého žaludku všechno nepotřebné.“
„Jasně, kdyby něco, tak dáš dítěti bylinky a ono dostane průjem. Ale proč je třeba dohnat situaci k takové exekuci na dítěti?“
„Vždyť k tomu ani nedojde. Nic nepotřebného náš syn jíst nebude. Děti, obzvlášť kojenci zvyklí na mateřské mléko, nikdy nic jiného ve velké míře jíst nebudou. A náš syn může pouze lehce ochutnat nějaký plod nebo bylinku. Jestli se ukáže, že je škodlivá, hořká, pro něj nepotřebná, tak ji také sám vyplivne. Jestli jí trochu sní a ona začne škodit jeho žaludku, tak to vyzvrací, zato si ji zapamatuje a napříště jíst nebude. Ale bude znát celou zem ne podle něčího vyprávění, ale podle chuti. Ať náš syn ochutnává vesmír.“
Celkem má asi pravdu, doteď se dítěti ani jednou nestalo nic špatného. A ještě jsem si všiml jedné věci: zvířata v okolí Anastasiiny louky sama cvičí své potomstvo k vzájemnému vztahu s člověkem. Dříve jsem si myslel, že to dělá sama Anastasia, ale potom jsem se přesvědčil, že s tímto svůj čas neztrácí.
Jednou jsem uviděl toto: sedíme na kraji paloučku na sluníčku, Anastasia teprve nakojila syna a ten blaženě ležel v jejím náručí. Ze začátku si trochu zdříml nebo pospal, potom se svou malinkou ručičkou začal dotýkat Anastasiiných vlasů a usmívat se. Anastasia se dívala na syna a také se usmívala, něžně mu šeptala různá slova.
Uviděl jsem, jak na louku vyšla vlčice se svými mláďaty - se čtyřmi úplně malinkými vlčaty. Vlčice šla k nám, ale ve vzdálenosti deseti metrů se zastavila, lehla si na trávu. Vlčata, jež za ní cupitala, se hned začala ukládat k jejímu břichu. Anastasia uviděla vlčici ležící s vlčaty, zvedla se z trávy se synem v náručí, přiblížila se k ní, přisedla si asi dva metry od vlčice a s úsměvem si začala prohlížet mláďata. Přitom laskavě mluvila:
„O, jaké krasavce porodila naše šikulka. Z jednoho určitě bude vůdce a tato holčička, celá máma, přinese jí radost, důstojně prodlouží rod.“
Vlčice jako by dřímala, buď dřímotou nebo laskavým Anastasiiným hlasem blaženě přimhouřila oči. Vlčata nechala být břicho vlčice a začala se dívat na Anastasii a jedno z nich, jež se zatím pohybovalo ne příliš jistě, namířilo směrem k Anastasii.
Vlčice, která jako by dřímala, najednou vyskočila, chytla vlče do zubů a odhodila ho k ostatním. Totéž se stalo i s druhým vlčetem, i s třetím, i se čtvrtým, jež se pokusilo přiblížit k Anastasii. Nerozumná vlčata pokračovala ve svých pokusech, ale vlčice je nepouštěla, až dokud nepřestala se svými pochody. Dvě vlčata začala mezi sebou bojovat, zbytek tiše usedl a díval se na nás. Dítě v Anastasiině náručí také uvidělo vlčici s vlčaty, zadívalo se na ně, potom začalo netrpělivě škubat nožkama a proneslo nějaký přivolávající zvuk.
Anastasia natáhla ruku směrem k vlčici a vlčatům. Dvě vlčata nějak nejistě namířila směrem k natažené lidské ruce, ale tentokrát je vlčice nezastavila, naopak, postrčila dvě hrající se vlčata k natažené ruce. A ta se vbrzku octla vedle Anastasie. Jedno začalo jemně kousat palec natažené Anastasiiny ruky, druhé se opřelo tlapkami o ruku, další dvě se připlazila k noze. Syn se zavrtěl v Anastasiině náručí, zjevně se snažil dostat k vlčatům, Anastasia ho spustila na trávu a on, hned zapomněl na všechno kolem a začal si s nimi hrát! Anastasia se přiblížila k vlčici, pocuchala ji na zátylku a vrátila se ke mně.
Pochopil jsem, že vlčice naučená sama nikdy Anastasii neobtěžovat se k ní přibližuje pouze na určité gesto, a teď učila své potomstvo právě tomu. Vlčici zřejmě stejně tak učila matka a matku - její matka. A tak si z generace na generaci zvířata předávala pravidla chování k člověku. A musím říci - uctivého chování, taktního. Ale kdo a jak je naučil jinému - útočit na člověka?
A vůbec, po seznámení s životem poustevníků sibiřské tajgy vzniká mnoho různých otázek, takových otázek, které jsem dříve ani nemohl předpokládat. Anastasia nechce měnit svůj poustevnický způsob života. Ale, počkat! Když na ni myslím jako na poustevnici, tak u mě při slovech „poustevník“, „poustevnice“ vznikají asociace s člověkem odděleným od společnosti, od současného informačního systému, ale co máme ve skutečnosti? Po každé návštěvě její loučky vydávám novou knihu. Posuzují ji různí lidé, staří a mladí, vědci a vůdci náboženských spolků. Vypadá to tak, že ne já jí přináším informaci z naší společnosti, ve všem informované, ale ona mně dává informaci zajímavou pro společnost.
Tak kdopak je v tom případě skutečný poustevník? Nezamotali jsme se v pavučině hojnosti, nebo spíš zdánlivé hojnosti informace a ve skutečnosti jsme se vzdálili nebo odpojili od pravého pramene informace? Neuvěřitelné, jak to ve skutečnosti je - zapadlá Anastasiina loučka v tajze je jako informační centrum, jako kosmodrom do jiných úrovní bytí. Tak kdopak jsem v tom případě já, my, kdo je Anastasia? Ostatně, je to teď důležité? Hlavní je něco jiného - její poslední vyjádření ohledně možnosti změny k lepšímu v životě každého člověka, státu a lidstva celkově prostřednictvím změny životních podmínek jednotlivých lidí.
Neuvěřitelná jednoduchost: je třeba dát člověku alespoň hektar půdy, potom vypráví, co je třeba udělat na této půdě a pak… Neuvěřitelné, taková jednoduchost… A s člověkem vždy bude energie Lásky. Budou milující se manželé. Budou šťastné děti, zmizí mnohé nemoce, zastaví se války a kataklyzmata. Člověk se přiblíží k Bohu.
Fakticky navrhla vybudovat vedle velkých měst množství paloučků podobných jejímu. Přitom neodmítá využívání výdobytků naší civilizace: „Ať negativní zapracuje také pro dobro,“ říká. A já jsem uvěřil jejímu projektu. Uvěřil jsem tomu překrásnému, co se má stát jeho realizací v našem životě. A mnohé z tohoto projektu se mi zdálo být srozumitelné. Jenom je třeba ještě jednou všechno popořádku prověřit, promyslet. Je třeba její projekt přizpůsobit každé krajině.
Uchvátila mě Anastasiina idea ohledně země a jejího obhospodaření. Chtěl jsem se rychleji dostat domů, podívat se, co o podobných osadách říkají vědci, zdali je ve světě něco podobného? Chtělo se mi ze začátku detailně vyprojektovat novou osadu a potom se s ostatními zájemci zúčastnit společného budování. Samozřejmě ani já, ani nikdo jiný nemůže vzít na sebe zodpovědnost z projektování této překrásné osady budoucna sám. Je třeba společně!.. Je třeba společně projednat informaci a vyprojektovat svou, s ohledem na chyby ostatních.
AUROVILSKÉ TOUHY
První měsíce po návratu od Anastasie jsem intenzivně sbíral a studoval informaci o ekologických osadách. Většina pramenů vyprávěla o zahraničních analogiích. Celkem jsem na toto téma sebral informaci o 86 osadách z 19 států, takových jako Belgie, Kanada, Dánsko, Anglie, Francie, Německo, Indie a jiné. Ale tato informace mě zvlášť nepotěšila. V žádném státě nebylo dosti velkého hnutí, nebyly osady, jež by byly schopné podstatně ovlivnit sociální stav těchto států. Jedna z největších a známých osad byla v Indii - je to město Aurovil. Právě o něm povím více podrobněji.
Aurovil byl založen v roce 1968 manželkou zakladatele Integrované jógy Šri Aurobinda - Mirrou Rišar. Předpokládalo se, že na půdě přidělené indickou vládou nedaleko města Pandičerri, kde od čtyřicátých let působí Ašram Šri Aurobinda - centrum přívrženců Integrované jógy, vznikne osada a vyroste město s padesáti tisíci obyvatel. Aurovil - v překladu znamená „město červánků“, nebo „město úsvitu“ - měl realizovat ideu sjednocení lidí, spojených společným cílem budování harmonického materiálního světa, jenž by nebyl v rozporu s duchovním světem. Ve své chartě Mirra Rišar říkala: „Aurovil - je centrum duchovních a materiálních výzkumů, připravujících živou realizaci skutečné lidské jednoty.“
Idea stvoření města, ve kterém lidé budou žít v harmonii se světem přírody, v harmonii ducha a lásky, byla schválena indickou vládou, osobně Indirou Gandi, UNESCO, dostala finanční podporu indické vlády a mnohých sponzorů. Na slavnostním zahájení byli přítomní představitelé 121 zemí a 23 indických států. Překrásné město - touha zřejmě většiny „duchovních“ celého světa - se začalo budovat.
Avšak po smrti Mirry Rišar v roce 1973 se žák Aurobinda - Satprem ostře vyjádřil proti Aurovilu a nazval ho čistě „komerčním podnikem“. Ašrám Šri Aurobindy, jenž kontroloval větší část financí „podniku“, dělal si nárok na moc nad vším, co se dělo ve městě, ale osadníci se domnívali, že jejich komuna patří všemu světu a že Ašrám jim nemá co poroučet. Začala ostrá konfrontace mezi duchovními Ašrámu a duchovními Aurovilu. Byla nejen v duchovní rovině, ale stále více přecházela i do fyzické. V roce 1980 indická vláda byla nucena učinit rozhodnutí o vyvedení Aurovilu zpod kontroly společenství Šrí Aurobindy. V osadě se objevila stálá policejní stanice. Situace s Aurovilem způsobila také celkovou krizi hnutí, učení Šrí Aurobinda.
Dnes v Aurovilu žije kolem 1200 obyvatel místo 50000 a víc, jak to předpokládali organizátoři. Celkově je v oblasti, spolu s místním obyvatelstvem 13 vísek, 30000 lidí. Možná, že příčina neúspěchu Aurovilské touhy tkví v následující situaci: Aurovilec, jenž má povolení, má právo si vystavět dům, ale právnicky země, na níž stojí dům, náleží Aurovilu. Země se kupuje za prostředky Aurovilce, ale na jméno Aurovilu. Takže vychází, že důvěra se prokazuje Aurovilu, ale k žádnému z jeho obyvatel plná důvěra není. Každý obyvatel je závislý. Ale vždyť na projektu pracovali lidé, kteří se považovali za vysoce duchovní. Zřejmě duchovnost má i svůj rub.
Dnešní stav Aurovilu mě velice zarmoutil a sklíčil. Neměl jsem pochybnosti vůči Astasiinu projektu, avšak v hlavě mi začaly vznikat negativní myšlenky. Jestli se normální osada nevydařila v Indii - státě, jenž se považuje málem za vůdce v duchovním chápání lidského bytí, jestli se to nepodařilo při finanční podpoře ze strany indické vlády, UNESCO, sponzorů z různých států, jak tedy může Anastasia předvídat všechna „úskalí“ sama. No dobře, ať ne sama, ať dokonce spousta čtenářů, kteří sdílejí její názory, zkusí všechno propočítat, promyslet, předvídat. Všem společně se to také nemusí podařit, protože nikdo nemá zkušenosti.
Kdyby aspoň někdo znal ten stěžejní kámen, na kterém může být vybudováno šťastné bytí jednotlivého člověka a společenství celkově, tak zřejmě by šťastná společnost byla vybudována alespoň někde. Ale ona není! V žádném státě. Jsou pouze negativní zkušenosti. A kde hledat pozitivní?
„V Rusku!“ odpověděla Anastasia.
A NA ZEMI BUDE DOBRO
„Na jednom ruském statku žila svorná rodina. Manžel s manželkou a dvě děti. Chlapec Konstantin, asi osmiletý, a holčička Dáša, tak pětiletá. Jejich otec byl považován za jednoho z nejtalentovanějších programátorů Ruska. Ve své pracovně měl několik moderních počítačů, na nichž sestavoval programy pro vojenskou správu. Občas, ponořený do práce, vysedával u počítače i večer.
Členové rodiny, zvyklí scházet se večer, šli za ním do pracovny a tam se tiše zabývali každý svým. Manželka si sedala do křesla a vyšívala. Syn Konstantin četl nebo si kreslil, zobrazuje krajiny nových osad. Pouze pětiletá Dáša si ne vždy nacházela činnost pro duši a tehdy si sedala do křesla tak, aby viděla na všechny své blízké a dlouho si každého pozorně prohlížela. Občas zavírala oči a tehdy její tvář vyjadřovala celou škálu pocitů.
V ten večer, navenek obyčejný, seděla rodina v otcově pracovně, kde se každý zabýval tím svým. Dveře pracovny byly otevřené, a proto z dětského pokoje, jenž se nacházel vedle pracovny, všichni slyšeli kukání starožitných hodin s mechanickou kukačkou. Obvykle kukačka kukala pouze ve dne, ale již byl večer. Proto se otec odtrhl od své práce a podíval se na dveře, ostatní členové rodiny se udiveně dívali tam, odkud se před chvíli donesl zvuk. Pouze malinká Dáša seděla v křesle se zavřenýma očima a ničeho si nevšímala. Na jejích rtech hrál úsměv jednou sotva viditelný, podruhé zřetelný. Najednou se zvuk opět zopakoval, jako by se někdo nacházel v dětském pokoji, nařizoval ručičky hodin, donucuje mechanickou kukačku neustále kukat a zvěstovat další hodinu. Ivan Nikiforovič, tak se jmenoval otec rodiny, se otočil se svým křeslem směrem k synovi a řekl:
,Kosťo, jdi tam, prosím, zkus zastavit hodiny, nebo je oprav. Tolik let nám sloužil dědečkův dárek. To je nějaká divná porucha… Divná… Zkus ji opravit, Kosťo.’
Děti vždycky poslouchaly. Nedělaly to z bázně před trestem, nikdy také nebyly trestány. Kosťa a Dáša milovali a uctívali své rodiče. Největší radostí pro ně bylo dělat něco spolu s rodiči nebo plnit rodičovskou prosbu. Kosťa, když slyšel otcovu prosbu, se ihned zvedl, ale do dětského pokoje nešel k údivu matky a otce. Stál a díval se na mladší sestru sedící v křesle se zavřenýma očima. Z dětského pokoje se stále neslo kukání. Ale Kosťa stál a ustavičně se díval na svou mladší sestru. Galina - matka rodiny - se znepokojeně dívala na ztuhlého syna. Najednou se zvedla a polekaně vykřikla:
,Kosťo… Kosťo, co je to s tebou?’
Osmiletý syn se otočil k matce, udivený jejím leknutím, a odpověděl:
,Se mnou je všechno v pořádku, maminko, chtěl bych splnit otcovu prosbu, ale nemohu.’
,Proč? Nemůžeš se hýbat? Nemůžeš vejít do svého pokoje?’
,Mohu se hýbat,’ a na důkaz toho zamával Kosťa rukama a zadupal nohama, ,ale jít do pokoje je zbytečné, vždyť ona je tady a je silnější.’
‘Kdo je tady? Kdo je silnější?’ stále více se znepokojovala matka.
‘Dáša,’ odpověděl Kosťa a ukázal na mladší sestru, jež seděla v křesle se zavřenýma očima a usmívala se. ‘To ona přeřazuje ručičky. Pokoušel jsem se je vrátit na původní místo, ale mně se to nedaří, když ona…’
‘Co to říkáš, Kostěňko? I ty i Dášenka jste před námi, vidím vás, jakpak můžete být tady a zároveň hýbat ručičkami hodin v jiném pokoji?’
‘No ano, tady,’ odpověděl Kosťa, ‘ale myšlenka je tam, kde jsou hodiny. Jenomže její myšlenka je silnější. Proto také kukají, dokud její mysl zrychluje ručičky. Poslední dobou si tak často hraje. Říkal jsem jí, aby to nedělala. Věděl jsem, že se můžete znepokojit, ale Dáša stejně, jakmile se zamyslí, ihned začne něco vyvádět…’
‘Nad čím se Dáša zamýšlí?’ vstoupil do rozhovoru Ivan Nikiforovič. ‘A proč jsi nám o tom nic neřekl dříve, Kosťo?’
‘Vždyť to sami vidíte, jak se zamýšlí. Ručičky hodin - to není podstatné, takhle se jenom baví. Také to mohu dělat - hýbat ručičkami, když mi nikdo nepřekáží. Jenom se neumím zamýšlet jako Dáša. Když přebývá v zamyšlení, její myšlence nelze zabránit.’
‘Nad čím se zamýšlí? Víš o tom, Kosťo?’
‘Nevím. Tak se jí zeptejte sami. Já teď přeruším její zamyšlenost, aby neprovedla ještě něco.’
Kosťa se přiblížil ke křeslu, v kterém seděla jeho mladší sestra, a trochu hlučněji než obvykle, zřetelně pronesl:
‘Dášo, přestaň dumat. Jestli nepřestaneš, tak s tebou nebudu mluvit celý den. A vůbec, polekala jsi mámu.’
Řasy malinké holčičky se zachvěly, hodnotícím pohledem přešla všechny přítomné v pracovně a jako by se vzpamatovala, vyskočila z křesla a omluvně sklonila hlavu. Kukání se zastavilo a nějakou dobu bylo v pracovně naprosté ticho, které přerušil tichý, omlouvající se hlas malinké Dáši. Zvedla hlavičku, podívala se na mámu a otce zářícíma laskavýma očima a pronesla:
‘Maminko, tatínku, promiňte mi, jestli jsem vás polekala. Ale já musím, moc, moc to musím domyslet. Teď to nemohu nedomyslet. Zítra to také budu domýšlet, až si odpočinu.’ Rty holčičky se zachvěly, zdálo se, že se hned rozpláče, ale ona pokračovala: ‘Ty, Kosťo, se mnou nebudeš mluvit, ale já se stejně budu zamýšlet, dokud to nedomyslím.’
‘Pojď ke mně, dceruško,’ pronesl, snaže se být zdrženlivý, Ivan Nikiforovič, natáhl ruce k dceři a rozpřáhl je pro obejmutí.
Dáša se vrhla k otci. Poskočila a objala otce kolem krku, a chvíli se přitiskla k jeho tváři, potom sklouzla z kolenou, postavila se vedle a přitiskla se k němu hlavičkou.
Ivan Nikiforovič, z nějakého důvodu těžce skrývaje dojetí, začal mluvit s dcerou:
‘Nerozrušuj se, Dášenko, máma se už nepoleká, když se zamyslíš. Jenom pověz, o čem přemýšlíš. Co musíš rozhodně domyslet a proč se ručičky hodin hýbou rychleji, když myslíš?’
‘Chci, tatínku, udělat, aby všechno příjemné trvalo dlouho a nepříjemné málo a neznatelně, nebo vůbec, tak to chci domyslet, aby ručičky přeskakovaly nepříjemné a aby to nebylo.’
‘Ale vždyť všechno příjemné a nepříjemné nezáleží na hodinových ručičkách, Dášenko.’
‘Ne na hodinových ručičkách, tatínku. Pochopila jsem, že ne na hodinových ručičkách. Ale já s nimi zároveň hýbu, abych pociťovala čas. Kukačka odpočítává rychlost mé myšlenky, protože já to musím stihnout… Proto také hýbu ručičkami.’
‘Jak to děláš, Dášenko?’
‘Jednoduše. Krajíčkem myšlenky si představuji ručičky hodin, potom si pomyslím, že je třeba, aby se hýbaly rychleji, pohybují se rychleji, když začínám rychle myslet.’
‘Čeho chceš dosáhnout, dceruško, posouvajíc čas? Čím se ti nelíbí daný?’
‘Líbí se mi. Nedávno jsem pochopila, že čas není vinen. To lidé sami kazí svůj čas. Ty, tatínku, sedíš u svého počítače a potom na dlouho odjíždíš. Ty, tatínku, kazíš čas, když odjíždíš.’
‘Já? Kazím? Jak?’
‘Čas je dobrý, když jsme spolu. Když jsme spolu, pak bývají velice příjemné minutky a hodiny, a dokonce i dny. Tehdy se všechno kolem raduje. Pamatuješ se, tatínku, když jabloňka teprve začínala rozkvétat… Uviděli jste s mámou první kvítečky a ty jsi mámu popadl a začal s ní kroužit. Maminka se smála tak zvonivě, že se radovalo všechno kolem, lístečky a ptáčkové se radovali. A vůbec jsem se neurazila, že jsi nekroužil se mnou, ale s maminkou, protože moc miluji naši maminku. Společně se všemi jsem se radovala z takového času. Ale potom nastal jiný čas. Teď jsem pochopila, že ty jsi ho udělal jiný. Odjel jsi od nás na dlouho. Na jabloňce se už začala objevovat malinká jablíčka. Stále jsi byl pryč. A maminka chodila k této jabloňce a stála tam sama. Ale nikdo s ní nekroužil a nesmála se zvonivě a všechno kolem nemělo proč se radovat. A maminka má úplně jiný úsměv, když tu nejsi. Smutný úsměv. A tento čas je špatný.’
Dáša mluvila rychle a s rozechvěním. Najednou se jako by zarazila z něčeho uvnitř a vypálila:
‘Nesmíš ho zhoršovat, když je krásný…čas… Tatínku!’
‘Dášo… V něčem máš pravdu… Samozřejmě… Ale nevíš všechno o době, v které my všichni… V které žijeme,..’ popleteně mluvil Ivan Nikiforovič. Byl rozrušený. Potřeboval nějak objasnit nutnost svých odjezdů. Srozumitelně to objasnit své malinké dceři. Ale nenašel nic lepšího, než vyprávět jí o své práci a ukazovat na počítači schémata a modely raket.
‘Pochop to, Dášenko. Je nám tady, samozřejmě, dobře. I těm lidem, kteří žijí s námi v sousedství, je také dobře. Ale ve světě jsou jiná místa, jiné státy. A tam je mnoho různých zbraní… Abychom ubránili náš překrásný sad, sady a domy tvých kamarádek, tátové občas odchází. Náš stát také musí mít mnoho moderních zbraní, aby se ubránil… A nedávno… Dášenko… Rozumíš, nedávno v jiném státě, ne v našem, byla vynalezena nová zbraň… Zatím je silnější než naše… Tady se podívej na monitor, Dášenko,’ Ivan Nikiforovič ťukl na klávesnici a na monitoru se objevilo zobrazení rakety neobvyklého vzhledu.
‘Tady, Dášenko, podívej se. Je to velká raketa a na jejím trupu je padesát šest malých raket. Na povel člověka velká raketa vzlétá a směřuje k určenému bodu, aby tam zničila všechno živé. A ještě je velice těžké tuto raketu sestřelit. Pokud se k ní přiblíží jakýkoliv předmět, aktivuje se palubní počítač, od trupu se odděluje jedna z malinkých raket a ničí předmět.
Malinká raketa má větší rychlost než velká, poněvadž na začátku startu využívá setrvačnost velké. Aby se dalo sestřelit jedno takové monstrum, je třeba nasměrovat proti němu padesát sedm raket. Země, jež vyrobila nosnou raketu, má zatím pouze tři vzorky. Jsou důkladně schované na různých místech, v dolech, hluboko pod zemí, ale na povel vyslaný pomocí radiových vln mohou vzletět. Nevelká skupina teroristů již vydírá řadu států, vyhrožujíc jim velkým zničením. Musím rozluštit program palubního počítače nosné rakety, Dášenko.’
Ivan Nikiforovič se zvedl a začal chodit po pokoji. Dál rychle mluvil a stále více se nořil do svých myšlenek o programu, jako by zapomněl na svou dceru stojící u počítače. Najednou se rychle přiblížil k monitoru, na němž byl zobrazen vnějšek rakety, ťukl na klávesy a na obrazovce monitoru se objevilo schéma palivového systému raketového komplexu, potom schéma radarového zařízení, opět celkový pohled. Ivan Nikiforovič měnil zobrazení a již si nevšímal své malinké dcerky. Uvažoval nahlas:
‘Zjevně zásobili každý segment lokálním zařízením. Ano, samozřejmě, každý. Ale program nemůže být různý. Program je stejný…’
Najednou vedlejší počítač vydal poplašný zvuk, jako by vyžadoval okamžitou pozornost. Ivan Nikiforovič se otočil k monitoru vedlejšího počítače a ztuhl. Na monitoru blikalo a stále se opakovalo sdělení následujícího obsahu: „Poplach X“, „Poplach X“. Rychle ťukl na klávesy a na obrazovce se objevil člověk ve vojenské uniformě:
‘Co se stalo?’ zeptal se ho Ivan Nikiforovič.
‘Byly zaznamenány tři podivné výbuchy,’odpověděl voják. ‘Je vydán povel uvést celý obranný komplex do pohotovosti číslo jedna. Pokračují výbuchy menší síly. V Africe je zemětřesení. Nikdo to není schopen vysvětlit. Podle údajů informační služby všechny vojenské bloky planety jsou uvedeny do pohotovosti číslo jedna. Útočící strana není určena. Výbuchy pokračují, pokoušíme se objasnit situaci. Všem pracovníkům našeho oddělení bylo nařízeno přistoupit k analýze situace,’ rychle a vojensky přesně mluvil člověk z obrazovky monitoru a na konci dodal již ne nevzrušeně, ale s nějakým zvoláním:
‘Výbuchy pokračují, Ivane Nikiforoviči, výbuchy pokračují, přepínám…’
Obraz člověka ve vojenské uniformě zmizel. A Ivan Nikiforovič se stále díval na zhaslou obrazovku a usilovně přemýšlel. V zamýšlení se pomalu otočil ke svému křeslu, vedle kterého pořád stála malinká Dáša a zachvěl se díky neuvěřitelné domněnce. Uviděl, jak jeho malinká dcera přimhouřila oči a bez mrknutí se dívala na obrazovku s vyobrazením moderní rakety. Najednou její tělíčko sebou trhlo, Dáša s úlevou vydechla, zmáčkla klávesu „Enter“, a když se objevilo zobrazení další rakety, opět přimhouřila oči a začala se na něj soustředěně dívat. Ivan Nikiforovič stál jako ochrnutý, neměl sílu se pohnout z místa a pouze si v duchu horečně opakoval tutéž otázku: ‘Skutečně je vyhazuje do povětří? Vyhazuje je do povětří svou myšlenkou, protože se jí nelíbí. Ona je vyhazuje do povětří? Opravdu? Jak?’ Chtěl zastavit svou dceru a obrátil se na ni, ale nedokázal pronést ani slovo nahlas, pouze šeptal: ‘Dášo, Dášenko, dceruško, zastav se!’
Kostík, jenž pozoroval celou tuto scénu, se najednou rychle zvedl, přiběhl k mladší sestře, lehce ji plácl na zadeček a rychle pronesl:
‘Tak ty jsi teď, Dášo, polekala i tátu. Teď s tebou nebudu mluvit dva dny. Jeden den za mámu, druhý - za tátu. Slyšíš? Slyšíš, říkám, že jsi polekala tátu.’
Pomalu vycházejíc ze svého soustředěného stavu, Dáša se otočila k bratrovi a již nepřimhouřeným pohledem, ale prosícím a omluvným, se mu začala dívat do očí. Kosťa uviděl Dášiny oči, jež se naplňovaly slzami, položil ruku na její ramínko a méně přísně než dříve pronesl: ‘Tak dobře, ohledně mluvení jsem to přehnal, ale teď si své mašle ráno budeš uvazovat sama, nejsi malá.’ A se slovy: ‘Jen aby tě nenapadlo brečet,’ laskavě objal Dášu. Holčička se tvářičkou zabořila do Kosťovy hrudi, její ramínka se škubala, s hořkostí opakovala: ‘Opět jsem vás vylekala. Jsem nemožná. Chtěla jsem to udělat co nejlépe, ale vylekala jsem vás.’
Galina se přiblížila k dětem, přisedla na bobek a pohladila Dášinu hlavičku. Holčička se hned vrhla matce kolem krku a začala tiše plakat.
‘Jak to dělá, Kosťo? Jak?’ zeptal se syna Ivan Nikiforovič, jenž přicházel k sobě.
‘Stejně tak, jako s ručičkami na hodinách, tati,’ odpověděl Kosťa.
‘Ale hodiny jsou tady a rakety - daleko, a jejich poloha je přísně utajena.’
‘Tati, Dáše je úplně jedno, kde se nachází. Stačí jí, aby uviděla vnější formu předmětu.’
‘Ale výbuchy… Aby se vyhodily do povětří, je třeba spojit kontakty… A nejen jeden kontakt. Vždyť tam je ochrana, kódy…’
‘Vždyť Dáša, tati, spojuje všechny kontakty, do té doby, než nastane zkrat. Dříve to dělala velice dlouho, kolem patnácti minut a poslední dobou asi půl druhé minuty.’
‘Dříve?!’
‘Ano, tati, nejen s raketami. My jsme si tak hráli. Když začala přemísťovat hodinové ručičky, ukázal jsem jí své staré elektrické auto, kterým jsem rád jezdil, když jsem byl malý. Otevřel jsem kapotu a poprosil jsem ji, aby spojila drátky se světly, protože pro mě bylo těžké se tam dostat. Ona je spojila. A když poprosila o svezení, řekl jsem jí, že je ještě malinká a neví, jak je třeba startovat a brzdit, ale potom jsem souhlasil, protože ona naléhala. Vysvětlil jsem jí, co a jak je třeba zapnout, ale Dáša všechno udělala po svém. Dáša se, tatínku, posadila, chytla se za volant a jela, nic nezapínala. Ona si myslela, že zapíná, ale já jsem viděl, že nic rukama nedělá. Přesněji řečeno, zapínala, ale dělala to myšlenkami. A ještě se, tati, kamarádí s mikroby. Oni ji poslouchají.’
‘S mikroby?! S jakými mikroby?’
‘S těmi, kterých je mnoho, kteří žijí všude kolem nás a uvnitř nás. Nejsou vidět, ale oni jsou. Pamatuješ se, tati, na kraji našeho pozemku v lese trčely ze země kovové opěry od starého dálkového elektrického vedení?’
‘Trčely, a co?’
‘Byly rezavé, na betonových pilířích. Když jsme s Dášou chodili na houby, uviděla tyto pozůstatky, řekla, že je to moc špatné, že překáží růstu jahůdek a hub. Potom řekla: „Musíte je rychle, rychle sníst.“’
‘A co?‘
‚Za dva dny tyto rezavé pozůstatky a betonové pilíře nebyly. Zůstala jen pustá zem, zatím bez trávy… Mikroby snědly kov a beton.’
‘Ale proč? Proč jsi, Kosťo, dříve neřekl o všem, co se děje s Dášou?’
‘Bál jsem se, tati.’
‘Čeho?’
‘Četl jsem z historie… V nedávné minulosti byli lidé s neobvyklými schopnostmi izolováni. Chtěl jsem všechno říci tobě a mámě, ale nevěděl jsem, jaká slova mám najít, abyste pochopili, uvěřili…’
‘Kosťo, vždy ti věříme, a navíc jsi mohl předvést… Přesněji řečeno, poprosil bys Dášu, aby předvedla své schopnosti na něčem neškodném.’
‘Já jsem se, tati, bál něčeho jiného… Mohla by předvést…’ Kosťa zmlkl, a když začal mluvit, jeho řeč byla vzrušená a vášnivá. ‘Tati, mám vás s mámou rád… Na Dášu jsem občas přísný, ale také ji mám moc rád. Je hodná. Dáša je přátelská ke všemu v okolí. Neublíží ani broučkovi. A oni neubližují jí. Přiblížila se k úlu, posadila se přímo u česna a dívala se, jak létaly včely… Mnoho včel lezlo po jejích ručičkách, nožkách a po tváři, ale nebodaly. Dášenka nastavovala přilétajícím včeličkám dlaň, sedaly na ni a něco zanechávaly. Potom olízla svou dlaničku a zasmála se. Je hodná, tatínku…’
‘Uklidni se, Kosťo. Nerozrušuj se. Pojď, klidně zhodnotíme situaci. Ano, je třeba si všechno v klidu promyslet. Dáša je ještě dítě. Vyhodila do povětří několik moderních raketových komplexů. Mohla začít světová válka. Strašná válka. Ale i kdyby nebyla válka… Kdyby prolistovala stránky nejen s vyobrazením nepřátelských raket, ale i našich. Jestliže by začaly explodovat všechny existující rakety ve všech státech, svět by se mohl octnout na hranici všeobecné katastrofy. Mohly by zahynout stovky milionů lidí. Také mám rád naši malinkou Dášu. Ale miliony… Je třeba se poradit. Je třeba najít východisko. Ale prozatím, nevím… Je třeba Dášu nějak izolovat. Nějak… Ano. Možná, že je třeba ji na nějakou dobu uspat. Možná… A jaké je východisko? Jaké ještě lze najít východisko?’
‘Tati, tati… Počkej. Možná, že všechny smrtonosné zbraně, jež se jí nelíbí, lze odstranit ze světa?’
‘Odstranit? Ale… Proto je zapotřebí souhlas všech států. Všech vojenských bloků. Ano… Ale toho není možné dosáhnout rychle. Jestli je to vůbec možné. A zatím…’ Ivan Nikiforovič sebou najednou škubl, rychle se přiblížil k počítači, na monitoru ještě svítilo vyobrazení rakety, kterou Dáše zabránili zničit.
Vypnul monitor s vyobrazením rakety, přesedl k počítači spojení a začal posílat text: ‘Základně. Toto sdělení je třeba okamžitě předat všem vojenským blokům a mezinárodním hromadným sdělovacím prostředkům. Příčinou řady výbuchů raketových komplexů jsou bakterie, schopné způsobit zkrat. Jsou řízené. Je třeba zničit všechna vyobrazení munice, jež má schopnost explodovat. Všechna!!! Od nejmenší kulky po nejmodernější raketový komplex. Ten, kdo řídí bakterie, nepotřebuje vědět polohu předmětu s nebezpečím výbuchu, stačí mu pouze vidět jeho zobrazení.‘
Ivan Nikiforovič se podíval na usmívající se Dášu, jež si vesele povídala s mámou, a přidal ke sdělení následující text: ‘Lokalizace zařízení, které řídí výbuchy, není známa.’ Potom poslal na základnu šifrované sdělení.
Příští ráno se konalo mimořádné zasedání Vojenské rady Ruska. Kolem osady, v níž se nacházel statek Ivana Nikiforoviče, byla umístěna ochrana. Snažila se být nenápadná, vojáci byli převlečeni jako silničáři.
Pět kilometrů od osady se jako by začala budovat okružní cesta a „budovali“ ji současně na každém metru, ve dne v noci. Na statku Ivana Nikiforoviče byly instalovány televizní kamery, které sledovaly každou minutu života malinké Dáši. Obraz se přenášel do centra, jenž se podobalo základně řízení kosmických letů. Desítky odborníků, psychologů, vojáků, kteří byli připraveni vydat potřebné příkazy v případě extrémní situace, na směny hlídaly monitory. Odborní psychologové pomocí speciálního spojení doporučovali rodičům malinké Dáši, jak ji mají něčím upoutat, jen aby opět neupadla do zádumčivosti.
Ruská vláda vydala mezinárodní prohlášení, jež mnohým připadalo divné, v němž sdělila, že v Rusku jsou síly schopné vyhazovat do povětří jakoukoliv munici, na jakémkoliv místě. Tyto síly nejsou úplně kontrolované ruskou vládou, ale že se s nimi jedná. Nepravděpodobnost tohoto prohlášení potřebovala důkazy. Mezinárodní rada přijala rozhodnutí vyprodukovat sérii střel neobvyklé formy. Vyrobili je se čtvercovými nábojnicemi. Každá ze zemí účastnících se experimentu si vzala dvacet takových střel a schovala je na různá místa na svém teritoriu.“
„A proč udělali střely se čtvercovými nábojnicemi, proč nevzali obyčejné?“
„Báli se, že mohou vybuchnout nejen všechny střely existující na světě, ale i všechny náboje v zásobníkách pistolí policie a vojáků, všech lidí, jež měli u sebe zbraň s náboji.“
„Ano, samozřejmě. A jak dopadl pokus se čtvercovými nábojnicemi?“
„Ivan Nikiforovič pozval k sobě do pracovny svou malinkou dceru Dášu, ukázal jí fotografii čtvercové nábojnice a poprosil, aby ji vyhodila do povětří. Dáša se podívala na fotografii a řekla:
‘Mám tě moc ráda, tatínku, ale nedokážu splnit tvou prosbu.’
‘Proč?’ divil se Ivan Nikiforovič.
‘Protože se mi to nepodaří.’
‘Jakpak, Dášenko, dříve se ti dařilo, vyhodila jsi do povětří celou sérii moderních raket a teď se to nepovede?’
‘Vždyť jsem se tehdy rozrušila, tatínku. Nechtěla jsem, abys odjížděl, mnoho hodin seděl u svého počítače. Když sedíš u svého počítače, s nikým nemluvíš a nic zajímavého neděláš. Teď jsi stále nablízku. Stal ses moc hodným, tatínku, a proto se mi nepodaří žádné výbuchy.’
Ivan Nikiforovič pochopil - Dáša není schopná vyhodit do povětří hranaté nábojnice, protože jí není jasný cíl výbuchu, jeho smysl. Začal znepokojeně chodit po pracovně, horečně přemýšleje, jak má najít východisko. Začal vzrušeně přesvědčovat Dášu. Obracel se k dceři, ale jako by rozmlouval sám se sebou:
‘Nepovede se… Ano… Je to smutné… Po tisíciletí se ve světě válčilo. Končily války mezi jedněmi státy, začínaly válčit jiné. Hynuly miliony lidí, hynou i teď. Na zbrojení se utrácí obrovské prostředky… A byla možnost zastavit tento nekonečný ničivý proces, ale bohužel,..’ Ivan Nikiforovič se podíval na Dášu sedící v křesle.
Dceřina tvář byla klidná. Se zájmem se dívala, jak chodí po pracovně a mluví. Ale smysl slov, jež pronášel, ji nevzrušoval. Nechápala úplně, co je to války, jaké prostředky a kdo je utrácí.
Přemýšlela o něčem jiném: ‘Proč táta vzrušeně chodí po své pracovně mezi nevlídnými počítači, jež nedávají žádnou energii?Proč nechce vyjít do zahrady, kde kvetou stromy a zpívají ptáci, kde každá bylinka a větvička něčím neviditelným laskají celé tělo. Teď jsou tam máma a bráška Kosťa. Už aby táta co nejdřív ukončil svůj nezajímavý rozhovor a šli by společně do zahrady. Máma a Kosťa se ihned zaradují, jen co je uvidí. Máma se bude usmívat a Kosťa jí už včera slíbil povědět o tom, jak se lze dotknout daleké hvězdičky, dotýkaje se kamínku nebo květinky. Kosťa vždy plní své sliby…’
‘Dášenko, tebe nezajímá mě poslouchat? Nerozumíš tomu, co jsem řekl?’ obrátil se k dceři Ivan Nikiforovič. ‘Myslíš na něco jiného?’
‘Já, tatínku, přemýšlím: proč jsme tady a ne na zahradě, kde na nás všechno čeká?’
Ivan Nikiforovič pochopil, že s dcerou je třeba mluvit více upřímně a konkrétněji. A začal mluvit:
‘Dášenko, když jsi vyhodila do povětří rakety, dívajíc se na jejich zobrazení, zrodila se idea prověřit tvé schopnosti ještě jednou. Přesněji řečeno ukázat celému světu schopnost Ruska zničit všechny zbraně na světě. Pak bude zbytečné je vyrábět. Bude to nesmyslné a nebezpečné. Lidé budou sami likvidovat ty, co jsou již vyrobené. Začne všeobecné odzbrojení. Čtvercové nábojnice jsou vyrobené speciálně proto, abys mohla předvést své schopnosti a aby při tom nikdo nezahynul. Vyhoď je do povětří, Dášenko.’
‘Teď to udělat nemohu, tatínku.’
‘Proč? Dříve jsi mohla, teď nemůžeš.’
‘Dala jsem si slovo, že již nikdy nebudu nic vyhazovat do povětří. A když jsem si takové slovo dala, schopnost vyhazovat do povětří již nemám.’
‘Nemáš? Ale proč sis dala takové slovo?’
‘Bráška Kosťa mi ve své knížce ukazoval obrázky: jak se od výbuchů roztrhávají na kousky lidská těla, jak se lidé lekají výbuchů, jak padají a umírají stromy a dala jsem si slovo…’
‘Dášenko, takže již to nikdy nedokážeš? Alespoň ještě jednou… Pouze jednou. Tyto čtvercové nábojnice.’ Ivan Nikiforovič podal dceři fotografii čtvercové nábojnice. ‘Jsou vyrobené speciálně pro pokus a schované na různých skrytých místech. Ani vedle, ani poblíž nich nejsou lidé. Všichni čekají, jestli vybuchnou, nebo ne. Vyhoď je do povětří, dcerko, tohle nebude porušením slibu. Nikdo nezahyne. Naopak…’
Dáša se ještě jednou lhostejně podívala na fotografii čtvercové nábojnice a klidně odpověděla:
‘I kdybych zrušila dané slovo, tyto nábojnice stejně nevybuchnou, tatínku.’
‘Ale proč?’
‘Protože ty tatínku moc dlouho mluvíš. A já, když jsem se podívala na fotografii, ihned se mi znelíbily tyto čtvercové obludy. Nejsou hezké. A teď…’
‘Co teď?.. Dášenko… Co?’
‘Promiň mi, tatínku, ale potom, co jsi mi ukázal fotografii, jsi mluvil tak dlouho, že za tuto dobu je oni skoro snědli.’
‘Snědli? Co snědli?’
‘Tyto čtvercové nábojnice. Jakmile se mi tyto nábojnice znelíbily, pocítila jsem - oni se dali do pohybu a začali je rychle-rychle jíst.’
‘Kdo, oni?’
‘No, takoví malincí. Jsou všude kolem nás a uvnitř nás. Jsou dobří. Kosťa říká, že jsou to bakterie nebo mikroorganismy. A já jim říkám „po svém“, lépe: „mé malinké, miloučké“. To se jim líbí víc. Občas si s nimi hraji. Lidé si jich skoro nevšímají, ale oni se vždy snaží udělat dobře každému člověku. Když se člověk raduje, je jim také dobře od radostné energie, když se člověk zlobí a ničí něco živého, oni hynou ve velkém množství. Namísto těch, kteří zahynou, pospíchají další. Občas nestíhají vystřídat ty, které zemřeli a lidské tělo je nemocné.’
‘Ale ty jsi zde, Dášenko. A nábojnice jsou schované daleko, v různých státech pod zemí. Jak se mohli, no, tito tví „malincí“, v jiných zemích tak rychle dozvědět o tvém přání?’
‘Vždyť oni si řetězově velice rychle všechno vyprávějí, mnohem rychleji, než běhají elektroníci ve tvém počítači…’
‘Počítač… Spojení… Hned… Hned všechno prověřím, na našem teritoriu jsou kolem každé nábojnice instalované videokamery. Hned.’
Ivan Nikiforovič se otočil k počítači. Na obrazovce monitoru svítilo zobrazení čtvercové střely. Přesněji řečeno toho, co po ní zbylo. Trup střely byl rezavý, celý děravý, vedle se válela hlavice a byla značně zmenšená. Ivan Nikiforovič přepnul monitor, ale s ostatními střelami se děly stejné věci. Na monitoru se objevil člověk ve vojenské uniformě.
‘Dobrý den, Ivane Nikiforoviči, již jste sám všechno viděl.’
‘Jaké závěry udělala Rada?’ zeptal se Ivan Nikiforovič.
‘Členové Rady se rozdělili na dvě skupiny a radí se. Ochrana se pokouší vypracovat dodatečná opatření pro bezpečnost objektu.’
‘Neříkejte mé dceři objekt.’
‘Nerozčilujte se, Ivane Nikiforoviči, v dané situaci je to nepřípustné. Za deset minut u vás bude expertní skupina skládající se z předních odborníků, psychologů, biologů, radioelektroniků. Již jsou na cestě. Zajistěte jim kontakt s vaší dcerou. Připravte ji na to.’
‘K jakému názoru se přiklání většina členů Rady?’
‘Prozatím k úplné izolaci vaší rodiny v prostoru statku. Je nutné, abyste okamžitě odstranil všechna zobrazení technických prostředků. Zůstávejte poblíž dcery a pokuste se ji stále kontrolovat.’
Skupina odborníků Vojenské rady, která přijela na statek Ivana Nikoforoviče, besedovala v průběhu půldruhé hodiny s malinkou Dášou. Holčička trpělivě odpovídala na otázky dospělých, ale po půldruhé hodině se stala událost, jež přivedla do naprostých rozpaků odborníky přítomné na statku a také ty, kteří pozorovali všechno, co se odehrávalo, na svých obrazovkách na ústředí Rady bezpečí. Po půldruhé hodině komunikace s malinkou Dášou se otevřely dveře prostorné pracovny Ivana Nikiforoviče. Do pracovny vešel Kosťa, bratr Dáši. Nesl hodiny s kukačkou, která neustále kukala. Položil hodiny na stůl. Ručičky hodin byly na čísle jedenáct, a když mechanická kukačka měla ukončit určený počet kukání, velké ručičky se rychle otáčely na ciferníku a kukačka všechno začínala znova. Přítomní dospělí se překvapeně dívali jednou na podivné „chování“ hodin, podruhé na Dášu a mlčeli.
‘Oh,’ najednou vykřikla Dáša, ‘vždyť jsem úplně zapomněla. Mám důležitou práci. To má kamarádka Verunka točí ručičkami hodin. Tak jsme se domluvily. Pro případ, že na to zapomenu. Musím jít.’
Dva ochránci zablokovali východ z pracovny.
‘Na co zapomeneš, Dášenko?’ zeptal se dcery Ivan Nikiforovič.
‘Zapomenu jít na statek, na kterém žije má kamarádka Verunka, abych pohladila a zalila její malinkou květinu. Vždyť bez lásky je jí smutno. Má ráda, když se na ni dívají s láskou.’
‘Ale vždyť květina není tvá,’ poznamenal Ivan Nikiforovič, ‘proč ji tvá kamarádka nemůže pohladit sama, svou květinu?’
‘Tatínku, vždyť Verunka odjela s rodiči na návštěvu.’
‘Kam na návštěvu?’
‘Někam na Sibiř.’
Ze všech stran zazněly výkřiky přítomných, pronášené šeptem:
‘Není jediná!’
‘Jaké schopnosti má její kamarádka?’
‘Není sama!’
‘Kolik jich je?’
‘Jak je máme určit?’
‘Je třeba okamžitě udělat opatření ohledně každého podobného dítěte!’
Všechny výkřiky utichly, jakmile se ze svého místa zvedl starší šedivějící muž, jenž seděl stranou. Tento člověk měl vyšší hodnost a postavení nejen mezi přítomnými v pracovně Ivana Nikiforoviče. Byl předsedou Rady bezpečnosti Ruska. Všichni se k němu otočili a zmlkli. Šedivý člověk se díval na Dášu sedící na malém dřevěném křesílku a po jeho tváři tekla slzička. Potom se pomalu přiblížil k Dáše, klekl si před ní na jedno koleno a natáhl ruku směrem k ní. Dáša se zvedla, udělala krok, chytla se volánu svých šatů, předvedla poklonu a položila na jeho dlaň svou malinkou ručičku. Šedivý muž se na ni nějakou dobu díval, potom sklonil hlavu, s úctou políbil Dášinu ručku a řekl:
‘Odpusť nám, prosím, malinká Bohyně.’
‘Jmenuji se Dáša,’odpověděla holčička.
‘Ano, samozřejmě, říkají ti Dáša. Pověz nám, co bude na naší Zemi?’
Holčička se udiveně podívala do tváře staršího muže, přiblížila se k němu a svou dlaničkou opatrně utřela slzu na jeho tváři, dotkla se prstíkem kníru. Potom se otočila ke svému bratrovi a řekla:
‘Ty jsi mi, Kosťo, ještě slíbil pomoct s komunikací s liliemi ve Verunčině rybníčku. Pamatuješ se, jak jsi to sliboval?’
‘Pamatuji,’ odpověděl Kosťa.
‘Tak pojďme.’
‘Pojďme.’
Ve dveřním otvoru Dáša obešla ochránce, kteří se před ní rozestoupili, otočila se k muži, jenž stále klečel na jednom koleně, usmála se na něj a s jistotou pronesla:
‘A na Zemi bude… Bude dobro!’
Po šesti hodinách šedivý předseda Rady bezpečnosti Ruska vystoupil na rozšířeném zasedání:
‘Ve světě je všechno relativní. Ve srovnání s naší generací se ta nová jeví podobná bohům. Ne ona si má brát příklad z nás, ale my z ní. Celá vojenská moc planety
Vladimír Megre se narodil 23. července roku 1950. Předtím nikdy nepublikoval. Dříve - proslulý podnikatel, prezident Meziregionální asociace podnikatelů Sibiře. V roce 1994-95 organizoval na své náklady dvě velké obchodní expedice na lodích po ece Ob
Po dlouhou dobu bylo pro přátele a příbuzné záhadou, co donutilo podnikatele s desetiletou praxí utratit shromážděný kapitál a k tomu zastavit majetek na přípravu expedicí, které nejenže neměly žádný zisk, ale ani se nevyplatily.
V jeho knihách se otevírá tajemství intuitivního hledání. On přivezl z expedice to, co nelze ocenit v peněžním ekvivalentu. V řadě centrálních novin zveřejnil senzační materiály, které měly velké čtenářské ohlasy a komentáře vědců. Sám autor sdělil následující: „Nejsem spisovatel, nemám literární zkušenosti a omlouvám se čtenářům za styl mého psaní. Mé knihy nepatří do řady publicistiky, fantastiky nebo dobrodružné literatury, nehledě na neobvyklost a neskutečnost toho, co se stalo. Jejich žánr se mi nepodařilo určit.“
Anastasia
„Jsem člověk, žena!“, tvrdí o sobě tato vskutku pohledná poustevnice žijící uprostřed lesů sibiřské tajgy. Tak velmi vzdálena způsobu života současné civilizace, a přesto ví o něm samotném, jeho příčinách a důsledcích mnohem více, než kdokoliv z nás...
Obklopena pouze přírodou, božími výtvory, projevuje svoji upřímnou lásku ke všemu živému. Síla a rychlost jejich myšlenek již uchvátila mnohé čtenáře knih V. Megreho po celém světě natolik, že si počínají uvědomovat zhoubnost současného technokratického způsobu života a usilují o návrat k původním pramenům – uvědomělému soužití s přírodou, v souladu se zákony stvoření...
Teprve upřímná touha, čistota úmyslů a láska dělá člověka člověkem, člověka tvůrce, jenž je odměněn radostí při pozorování stvořeného...
Poznejte však Anastasii sami, skrze její myšlenky, skrze své vlastní srdce...!
Ukázka:
Kdo vlastně jsme?
Dvě civilizace
My všichni někam pospícháme, o něco usilujeme. Každý z nás si přeje prožít šťastný život, potkat svou lásku, založit rodinu. Ale daří se mnohým dosáhnout toho po čem touží?
Na čem záleží naše spokojenost nebo nespokojenost se životem, náš úspěch nebo neúspěch? V čem je smysl života každého člověka nebo lidstva celkově? Co nás čeká v budoucnu?
Tyto otázky existují dávno, ale nikdo na ně srozumitelně neodpověděl. A chtěli bychom vědět, v jakém státě na nás čeká život za pět nebo deset let? V jakém světě budou žít naše děti? Jenže my to nevíme a zřejmě také nejsme příliš schopni představit si svou budoucnost, protože všichni někam pospícháme, ale kam?
Neuvěřitelné, ale je to fakt, že jasnou představu budoucna našeho státu jsem nedostal od vědců-analytiků nebo politiků, ale od Anastasie - poustevnice z tajgy. A ona nejenže ukázala obraz překrásného budoucna, ale odůvodněně dokázala jeho možnost pro naši generaci. Ve skutečnosti předložila svůj projekt rozvoje státu.
Když jsem šel z paloučku, na kterém žije Anastasia, k řece, tak z nějakého důvodu se ve mně objevilo pevné přesvědčení: její projekt toho může ve světě hodně změnit. Pokud přihlédneme k tomu, že všechno zmodelované v jejích myšlenkách se potom vždy uskuteční v reálném životě, tak fakticky již žijeme ve státě, jehož budoucnost může být pouze překrásná. Šel jsem tajgou a přemýšlel nad slovy poustevnice o překrásném budoucnu státu, ve kterém ještě možná stihne žít i naše generace. Ve státě, kde nebudou regionální konflikty, zločinnost a nemoce, nebudou chudí. A i když jsem nechápal všechny její myšlenky, tak tentokrát jsem nechtěl pochybovat o ničem z toho, co řekla Anastasia. Naopak, všem se mi chtělo dokázat, že má pravdu.
Pevně jsem se rozhodl udělat všechno, co můžu, pro realizaci tohoto projektu. Navenek vypadal úplně jednoduchý: je třeba, aby každá rodina dostala hektar půdy na doživotí a vybudovala na něm svůj rodový statek, svůj kousíček vlasti. Ale detaily tohoto projektu silně ovládly mé myšlenky. Byly maximálně jednoduché, ale zároveň i neuvěřitelné.
No je to možné?! Ne vědci-agrárníci, ale poustevnice z tajgy dokázala, že při správném rozmístění výsadby na pozemku už za několik let nebude třeba hnojit půdu a co víc, dokonce málo úrodná půda se bude zlepšovat.
Jako hlavní důvod Anastasia uvedla situaci s tajgou. Po tisíciletí existuje tajga, roste v ní všechno, ale nikdo půdu v tajze nehnojí. Anastasia říká, že všechno, co roste na zemi, jsou materializované myšlenky Boha a že On všechno zařídil tak, aby se člověk nemusel obtěžovat problémy obstarávání jídla. Je třeba se pouze vynasnažit pochopit Stvořitelovu myšlenku a tvořit překrásné společně s Ním.
A já také mohu uvést názorný příklad. Na ostrově Kypr, jenž jsem měl možnost navštívit, je kamenitá půda. Ale tato země nebyla taková vždy. Před mnoha staletími na ostrově rostly cedrové lesy, ovocné stromy, ve spoustě řek tekla velice čistá sladká voda a ostrov se podobal zemskému ráji. Římské legie obsadily ostrov, začaly kácet cedry a stavět z nich své lodě. Vykácely na ostrově cedrové háje. Teď je na větší části ostrova úplně živořící rostlinstvo, již na jaře tam usychá tráva, letní deště začaly být ojedinělé a je tam nedostatek sladké vody. Kypřané jsou nuceni vlečnými nákladními loděmi dovážet na ostrov úrodnou půdu. A tak to vypadá, že člověk nevylepšil stvořené, ale svým barbarským zasahováním to zhoršil.
Anastasia, když detailizovala svůj projekt, říkala, že na pozemku je třeba nutně zasadit rodový strom a že pohřbívat zemřelého člověka je třeba ne na hřbitově, ale na pozemku rodové půdy, již sám uspořádal. Na hrobě není třeba dělat žádné pomníky. Památkou na člověka nemá být mrtvé, ale živé. Památkou pro blízké budou živé výtvory člověka. Tehdy se jeho duše bude moci opět vtělit do materiálního světa, v rajské pozemské zahradě.
Lidé pohřbení na hřbitově se nemohou dostat do ráje. Jejich duše se nemohou vtělit do hmoty, dokud existují myšlenky příbuzných a přátel, kteří myslí na jejich smrt. Náhrobek je pomníkem smrti. Rituál pohřbívání byl vymyšlen temnými silami a jeho cílem je alespoň na čas uvěznit lidskou duši. Náš Otec nestvořil pro své milované děti žádné trápení ani smutek. Všechny Boží výtvory jsou věčné, soběstačné a sebeobnovující. Všechno žijící na zemi, počínaje navenek jednoduchou bylinkou a konče člověkem, představuje harmonický celek a něco věčného.
A v tomto, myslím si, má pravdu. Podívejte se, co máme: teď vědci říkají, že lidská myšlenka je materiální, ale jestli je to pravda, tak to vychází, že příbuzní zesnulého, myslíce na něj jako na mrtvého, právě tím ho udržují v mrtvém stavu, trápí jeho duši. Anastasia tvrdí, že člověk, přesněji jeho duše, může žít věčně. Může se stále vtělovat do nového těla, ale za určitých podmínek. Rodový statek, vybudovaný podle jejího projektu, vytváří takové podmínky. Já jsem tomu jednoduše uvěřil, více kvalifikovaně dokázat nebo vyvrátit Anastasiina tvrzení o životě a smrti zřejmě budou moci vědci-ezoterici.
„Och, budeš mít hodně oponentů,“ říkal jsem Anastasii. A na to se ona jen smála: „Vždyť všechno se teď stane velmi jednoduše, Vladimíre. Lidská myšlenka má schopnost materializovat se, pozměňovat předměty, předurčovat události, vytvářet budoucnost. Proto také vychází, že oponenti, kteří se budou snažit dokázat smrtelnost lidské podstaty, sami sebe zničí, neboť vyprodukují svůj konec právě svými myšlenkami.
Ti, kteří dokáží pochopit své předurčení a podstatu nekonečnosti, začnou žít šťastně, věčně se převtělujíce, neboť svými myšlenkami sami vyprodukují svoji šťastnou nekonečnost.“
A ještě se mi její projekt moc zalíbil, když jsem začal propočítávat jeho ekonomickou vhodnost a přesvědčil jsem se, že každý člověk, jenž si založí statek podle Anastasiina projektu, může jeho pomocí zabezpečit slušnou existenci svých dětí a vnuků. Tady jde nejen o zabezpečení svých dětí kvalitními potravinami, zajištění bydlení. Anastasia říkala, že plot je třeba udělat z živých stromů a čtvrtinu hektaru má zabírat les. Dvacet pět arů lesa - je to přibližně tři sta stromů. Za osmdesát až sto let je možná pokácí. Z těchto stromů se získá přibližně čtyři sta kubických metrů prken a dobře vysušené a opracované řezivo pro ozdobu již dnes stojí nejméně sto dolarů za kubický metr, celkem vychází čtyřicet tisíc dolarů. Samozřejmě, není třeba kácet všechen les, lze vzít potřebnou část vyrostlých stromů a hned jako náhradu zasadit nové. Celková hodnota rodinného statku uspořádaného podle Anastasiina projektu může činit kolem milionu dolarů a víc a vybudovat ho je schopna každá rodina, jež má dokonce střední dostatek. Dům pro začátek může být více než skromný, hlavním bohatstvím bude správně a hezky uspořádaný pozemek. Zámožní lidé již teď platí velké peníze firmám, které se zabývají designem krajiny. V Moskvě je takových podniků kolem čtyřiceti a ty nesedí bez práce. Správné a hezké uspořádání pouze sta čtverečních metrů půdy přilehlé k domu činí podle jejich sazby půldruhého tisíce dolarů a výše.
Jeden jehličnatý strom, asi šest metrů vysoký, a jeho zasazení přijde na pět set dolarů a lidé, kteří chtějí žít na krásně zařízeném pozemku, platí tak velké peníze. Platí proto, že jejich rodiče nenapadlo založit pro své děti rodinný statek. Ale vždyť na tohle není třeba být bohatý, je třeba pouze správně rozmístit priority ve své hlavě. Jakpak můžeme vychovávat své děti, jestli sami nechápeme tak jednoduché věci? Anastasia má pravdu, když říká, že s výchovou je třeba začít u sebe sama.
Velice silně jsem zatoužil mít svůj statek: vzít hektar půdy, postavit dům a hlavně zasadit kolem různou výsadbu, zařídit svůj kousíček vlasti tak, jak to vylíčila Anastasia, a aby ho obklopovaly pozemky jiných lidí též překrásně zařízené. A aby se tam mohla ubytovat Anastasia se synem nebo přijíždět na návštěvu a potom - vnuci, pravnuci. Možná, že pravnuci budou chtít pracovat ve městě, v tom případě pak budou moci přijíždět na svůj rodový statek odpočinout si. A jednou ročně, třiadvacátého července, na svátek celé Země, se možná ve svém domě sejdou všichni příbuzní. Já samozřejmě již v té době nebudu, ale zůstane statek mnou založený, stromy rostoucí na něm, zahrada. Vykopu nevelký rybníček, pustím do něj potěr, aby byly ryby. Stromy budou zasazené podle zvláštního rozvržení, jak to říkala Anastasia. Něco se mým potomkům bude líbit, něco třeba budou chtít pozměnit, ale i v tom i v druhém případě si na mě vzpomenou.
A pohřben budu na svém statku a poprosím, aby můj hrobeček nijak nevynikal. Ať se nikdo nad ním nepřetvařuje s truchlivou tváří. A vůbec, ať není žádný smutek. Žádný náhrobek, ale jednoduše vyrostou z těla a vzejdou nad zemí čerstvá tráva a keře a možná, že i nějaké plody prospěšné pro zdraví mých potomků-příbuzných. Jaký je užitek z náhrobních desek? Žádný, pouze zármutek. Ať na mě vzpomínají ne se smutkem, ale s radostí, přijíždějíce na statek mnou založený. Ech, já jim všechno tak rozmístím, tak všechno zasadím…
Myšlenky se splétaly v nějaké radostné předtuše něčeho grandiózního. Je třeba co nejrychleji začínat, nějak konat, rychleji se dostat do města, ale já musím jít tímto lesem ještě asi deset kilometrů. Už aby rychleji končil, tenhle les. A najednou, z ničeho nic, se mi vybavila v paměti informace o lesích Ruska, nevzpomněl jsem si na všechna čísla, uvedu údaje, jež jsem jednou přečetl ve statistické informaci:
„Lesy jsou hlavní druh rostlinstva Ruska, zabírají 45% jeho teritoria. Rusko vlastní největší zásoby lesů na celém světě. V roce 1993 činila plocha lesního fondu 886,5 milionů hektarů a celková zásoba dřeviny - 80,7 miliard, což přibližně dělá 21,7 a 25,9% světových zásob. Převaha druhého čísla nad prvním vypovídá o tom, že Rusko disponuje více vyzrálými a více výkonnými lesy, než celý zbytek planety.
Lesy hrají obrovskou roli v plynové bilanci atmosféry a regulují planetární klima Země. Celková bilance pro lesy Ruska, propočítaná B. N. Moisejevým, činí 1789064,8 tisíc tun pro kysličník uhličitý a 1299019,9 tisíc tun pro kyslík.
Každoročně se v lesích Ruska deponuje 600 milionů tun uhlíku. Tyto gigantické objemy migrace plynů podstatně stabilizují plynové složení a klima planety.“
To jsou věci! Někteří lidé říkají, že pro Rusko je připravena nějaká zvláštní mise, ale ona nečeká, již se plní.
To je ale - lidé celé planety, kdo v menší míře, kdo ve větší, není důležité, důležité je něco jiného - lidé celé planety dýchají také vzduch Ruska. Vdechují kyslík, který vyrábí tento les, a já teď jím tak jednoduše jdu. Zajímalo by mě, zdali tento les dodává lidem žijícím na planetě pouze kyslík nebo možná ještě něco důležitého?
Teď ve mně tajga, kterou jsem šel, nevyvolávala pocit znepokojení, jak tomu bylo dříve. Měl jsem takový pocit, jako bych šel bezpečným parkem. Samozřejmě v tajze nejsou parkové cestičky a v cestě občas překáželo roští, nebo husté keře, ale tentokrát mě neznepokojovaly.
Cestou jsem trhal plody: maliny, černý rybíz, poprvé jsem si se zájmem prohlížel, jak se svým zevnějškem liší stromy, dokonce stejného druhu. Jak různě je rozmístěné rostlinstvo - ani jeden stejný obraz.
Poprvé jsem se pozorně díval na tajgu a ona se mi zdála být lepší. Zřejmě byl ten pocit způsoben i tím, že se v této tajze narodil a žije na svém paloučku můj malinký syn a Anastasia - žena, setkání s níž změnilo celý můj život.
V této nekonečné tajze je malinká Anastasiina loučka, kterou nechce opouštět nadlouho a nevymění ji za žádný, byť i ten nejmodernější byt. Tato louka je jakoby obyčejné pusté místo: není tam ani dům, ani bouda, ani bytové zařízení a ona, jakmile se k ní přibližuje, tak se rázem raduje. I u mě se při třetí návštěvě Anastasiiny loučky z nějakého důvodu dostavil pocit podobající se tomu, který se objevuje, když se člověk vrací domů po těžké cestě.
Celkem podivné věci se dějí v našem světě. Po tisíciletí lidská společnost jakoby usiluje o štěstí, o blahobyt každého člověka, ale když to rozebereme, tak tento člověk, žijící ve středu společnosti, uprostřed moderního civilizovaného města, je stále častěji bezbranný. Buď se mu přihodí dopravní nehoda, nebo jej okradou, stále se ho chytají nějaké nemoce, bez lékáren již ani nemůže žít, anebo kvůli nějaké nespokojenosti se životem spáchá sebevraždu. Právě v civilizovaných státech s vysokou životní úrovní roste počet sebevražd. Matky z různých regiónů vystupují v televizi, říkají: nemáme čím krmit své děti, naše rodiny hladoví.
Anastasia žije s malinkým dítětem v tajze, jakoby v jiné civilizaci. Naši společnost o nic nežádá, žádnou policii, vnitřní vojsko pro svou ochranu nepotřebuje. Vytváří se dojem, že na této loučce se ani jí, ani dítěti nemůže stát nic špatného.
Ano, samozřejmě, máme odlišné civilizace a ona nabízí převzít to lepší z těchto dvou světů. A tehdy se změní způsob života mnohých lidí na zemi, zrodí se nové šťastné lidské společenství. Bude to zajímavé společenství - nové, neobyčejné. Tak například…
OCHUTNEJTE VESMÍR
Dlouhou dobu jsem nemohl souhlasit s tím, že Anastasia úplně klidně nechává kojence samotného. Buď ho jednoduše položí na trávu pod nějakým keříkem, nebo vedle odpočívající medvědice či vlčice. Již jsem se přesvědčil, že mu neublíží žádné zvíře. Naopak, budou jej bránit do posledního dechu. Jenomže před kým? Jestli zvířata v okolí jsou jako chůvy, tak před kým bránit? Ale stejně je to neobvyklé, když kojence nechávají samotného, a pokusil jsem se přesvědčit Anastasii, aby tohle nedělala. Říkal jsem:
„Jestli zvířata neubližují dítěti, tak to neznamená, že se mu nemůže přihodit jiné neštěstí.“
A ona odpovídala:
„Neumím si představit, Vladimíre, jaká neštěstí máš na mysli.“
„Mnohá, která se stávají bezmocným dětem. Například, vyplazí se na pahorek a potom se z něj skutálí, vykloubí si nožku nebo ručku.“
„Ta výška, kterou dítě zvládne samo, mu neudělá žádnou škodu.“
„No, a co když se nají něčeho škodlivého? Vždyť je nerozumný, všechno si dává do pusy, tak se lze lehce otrávit, kdo mu potom bude vyplachovat žaludek? Žádní doktoři poblíž nejsou a ty nemáš ani klystýr, abys dítěti propláchla střeva, kdyby něco.“
Na což se Anastasia pouze smála:
„Nač je zapotřebí klystýr, Vladimíre. Střeva lze propláchnout jiným způsobem a mnohem efektivnějším než klystýr.“
„Jak?“
„Chceš to zkusit? Tobě by to zrovna neuškodilo, hned ti přinesu několik bylinek…“
„Počkej, není třeba, pochopil jsem. Chceš mi dát to, co způsobí žaludeční obtíže.“
„Žaludeční obtíže máš již dávno. A bylinka vyžene z tvého žaludku všechno nepotřebné.“
„Jasně, kdyby něco, tak dáš dítěti bylinky a ono dostane průjem. Ale proč je třeba dohnat situaci k takové exekuci na dítěti?“
„Vždyť k tomu ani nedojde. Nic nepotřebného náš syn jíst nebude. Děti, obzvlášť kojenci zvyklí na mateřské mléko, nikdy nic jiného ve velké míře jíst nebudou. A náš syn může pouze lehce ochutnat nějaký plod nebo bylinku. Jestli se ukáže, že je škodlivá, hořká, pro něj nepotřebná, tak ji také sám vyplivne. Jestli jí trochu sní a ona začne škodit jeho žaludku, tak to vyzvrací, zato si ji zapamatuje a napříště jíst nebude. Ale bude znát celou zem ne podle něčího vyprávění, ale podle chuti. Ať náš syn ochutnává vesmír.“
Celkem má asi pravdu, doteď se dítěti ani jednou nestalo nic špatného. A ještě jsem si všiml jedné věci: zvířata v okolí Anastasiiny louky sama cvičí své potomstvo k vzájemnému vztahu s člověkem. Dříve jsem si myslel, že to dělá sama Anastasia, ale potom jsem se přesvědčil, že s tímto svůj čas neztrácí.
Jednou jsem uviděl toto: sedíme na kraji paloučku na sluníčku, Anastasia teprve nakojila syna a ten blaženě ležel v jejím náručí. Ze začátku si trochu zdříml nebo pospal, potom se svou malinkou ručičkou začal dotýkat Anastasiiných vlasů a usmívat se. Anastasia se dívala na syna a také se usmívala, něžně mu šeptala různá slova.
Uviděl jsem, jak na louku vyšla vlčice se svými mláďaty - se čtyřmi úplně malinkými vlčaty. Vlčice šla k nám, ale ve vzdálenosti deseti metrů se zastavila, lehla si na trávu. Vlčata, jež za ní cupitala, se hned začala ukládat k jejímu břichu. Anastasia uviděla vlčici ležící s vlčaty, zvedla se z trávy se synem v náručí, přiblížila se k ní, přisedla si asi dva metry od vlčice a s úsměvem si začala prohlížet mláďata. Přitom laskavě mluvila:
„O, jaké krasavce porodila naše šikulka. Z jednoho určitě bude vůdce a tato holčička, celá máma, přinese jí radost, důstojně prodlouží rod.“
Vlčice jako by dřímala, buď dřímotou nebo laskavým Anastasiiným hlasem blaženě přimhouřila oči. Vlčata nechala být břicho vlčice a začala se dívat na Anastasii a jedno z nich, jež se zatím pohybovalo ne příliš jistě, namířilo směrem k Anastasii.
Vlčice, která jako by dřímala, najednou vyskočila, chytla vlče do zubů a odhodila ho k ostatním. Totéž se stalo i s druhým vlčetem, i s třetím, i se čtvrtým, jež se pokusilo přiblížit k Anastasii. Nerozumná vlčata pokračovala ve svých pokusech, ale vlčice je nepouštěla, až dokud nepřestala se svými pochody. Dvě vlčata začala mezi sebou bojovat, zbytek tiše usedl a díval se na nás. Dítě v Anastasiině náručí také uvidělo vlčici s vlčaty, zadívalo se na ně, potom začalo netrpělivě škubat nožkama a proneslo nějaký přivolávající zvuk.
Anastasia natáhla ruku směrem k vlčici a vlčatům. Dvě vlčata nějak nejistě namířila směrem k natažené lidské ruce, ale tentokrát je vlčice nezastavila, naopak, postrčila dvě hrající se vlčata k natažené ruce. A ta se vbrzku octla vedle Anastasie. Jedno začalo jemně kousat palec natažené Anastasiiny ruky, druhé se opřelo tlapkami o ruku, další dvě se připlazila k noze. Syn se zavrtěl v Anastasiině náručí, zjevně se snažil dostat k vlčatům, Anastasia ho spustila na trávu a on, hned zapomněl na všechno kolem a začal si s nimi hrát! Anastasia se přiblížila k vlčici, pocuchala ji na zátylku a vrátila se ke mně.
Pochopil jsem, že vlčice naučená sama nikdy Anastasii neobtěžovat se k ní přibližuje pouze na určité gesto, a teď učila své potomstvo právě tomu. Vlčici zřejmě stejně tak učila matka a matku - její matka. A tak si z generace na generaci zvířata předávala pravidla chování k člověku. A musím říci - uctivého chování, taktního. Ale kdo a jak je naučil jinému - útočit na člověka?
A vůbec, po seznámení s životem poustevníků sibiřské tajgy vzniká mnoho různých otázek, takových otázek, které jsem dříve ani nemohl předpokládat. Anastasia nechce měnit svůj poustevnický způsob života. Ale, počkat! Když na ni myslím jako na poustevnici, tak u mě při slovech „poustevník“, „poustevnice“ vznikají asociace s člověkem odděleným od společnosti, od současného informačního systému, ale co máme ve skutečnosti? Po každé návštěvě její loučky vydávám novou knihu. Posuzují ji různí lidé, staří a mladí, vědci a vůdci náboženských spolků. Vypadá to tak, že ne já jí přináším informaci z naší společnosti, ve všem informované, ale ona mně dává informaci zajímavou pro společnost.
Tak kdopak je v tom případě skutečný poustevník? Nezamotali jsme se v pavučině hojnosti, nebo spíš zdánlivé hojnosti informace a ve skutečnosti jsme se vzdálili nebo odpojili od pravého pramene informace? Neuvěřitelné, jak to ve skutečnosti je - zapadlá Anastasiina loučka v tajze je jako informační centrum, jako kosmodrom do jiných úrovní bytí. Tak kdopak jsem v tom případě já, my, kdo je Anastasia? Ostatně, je to teď důležité? Hlavní je něco jiného - její poslední vyjádření ohledně možnosti změny k lepšímu v životě každého člověka, státu a lidstva celkově prostřednictvím změny životních podmínek jednotlivých lidí.
Neuvěřitelná jednoduchost: je třeba dát člověku alespoň hektar půdy, potom vypráví, co je třeba udělat na této půdě a pak… Neuvěřitelné, taková jednoduchost… A s člověkem vždy bude energie Lásky. Budou milující se manželé. Budou šťastné děti, zmizí mnohé nemoce, zastaví se války a kataklyzmata. Člověk se přiblíží k Bohu.
Fakticky navrhla vybudovat vedle velkých měst množství paloučků podobných jejímu. Přitom neodmítá využívání výdobytků naší civilizace: „Ať negativní zapracuje také pro dobro,“ říká. A já jsem uvěřil jejímu projektu. Uvěřil jsem tomu překrásnému, co se má stát jeho realizací v našem životě. A mnohé z tohoto projektu se mi zdálo být srozumitelné. Jenom je třeba ještě jednou všechno popořádku prověřit, promyslet. Je třeba její projekt přizpůsobit každé krajině.
Uchvátila mě Anastasiina idea ohledně země a jejího obhospodaření. Chtěl jsem se rychleji dostat domů, podívat se, co o podobných osadách říkají vědci, zdali je ve světě něco podobného? Chtělo se mi ze začátku detailně vyprojektovat novou osadu a potom se s ostatními zájemci zúčastnit společného budování. Samozřejmě ani já, ani nikdo jiný nemůže vzít na sebe zodpovědnost z projektování této překrásné osady budoucna sám. Je třeba společně!.. Je třeba společně projednat informaci a vyprojektovat svou, s ohledem na chyby ostatních.
AUROVILSKÉ TOUHY
První měsíce po návratu od Anastasie jsem intenzivně sbíral a studoval informaci o ekologických osadách. Většina pramenů vyprávěla o zahraničních analogiích. Celkem jsem na toto téma sebral informaci o 86 osadách z 19 států, takových jako Belgie, Kanada, Dánsko, Anglie, Francie, Německo, Indie a jiné. Ale tato informace mě zvlášť nepotěšila. V žádném státě nebylo dosti velkého hnutí, nebyly osady, jež by byly schopné podstatně ovlivnit sociální stav těchto států. Jedna z největších a známých osad byla v Indii - je to město Aurovil. Právě o něm povím více podrobněji.
Aurovil byl založen v roce 1968 manželkou zakladatele Integrované jógy Šri Aurobinda - Mirrou Rišar. Předpokládalo se, že na půdě přidělené indickou vládou nedaleko města Pandičerri, kde od čtyřicátých let působí Ašram Šri Aurobinda - centrum přívrženců Integrované jógy, vznikne osada a vyroste město s padesáti tisíci obyvatel. Aurovil - v překladu znamená „město červánků“, nebo „město úsvitu“ - měl realizovat ideu sjednocení lidí, spojených společným cílem budování harmonického materiálního světa, jenž by nebyl v rozporu s duchovním světem. Ve své chartě Mirra Rišar říkala: „Aurovil - je centrum duchovních a materiálních výzkumů, připravujících živou realizaci skutečné lidské jednoty.“
Idea stvoření města, ve kterém lidé budou žít v harmonii se světem přírody, v harmonii ducha a lásky, byla schválena indickou vládou, osobně Indirou Gandi, UNESCO, dostala finanční podporu indické vlády a mnohých sponzorů. Na slavnostním zahájení byli přítomní představitelé 121 zemí a 23 indických států. Překrásné město - touha zřejmě většiny „duchovních“ celého světa - se začalo budovat.
Avšak po smrti Mirry Rišar v roce 1973 se žák Aurobinda - Satprem ostře vyjádřil proti Aurovilu a nazval ho čistě „komerčním podnikem“. Ašrám Šri Aurobindy, jenž kontroloval větší část financí „podniku“, dělal si nárok na moc nad vším, co se dělo ve městě, ale osadníci se domnívali, že jejich komuna patří všemu světu a že Ašrám jim nemá co poroučet. Začala ostrá konfrontace mezi duchovními Ašrámu a duchovními Aurovilu. Byla nejen v duchovní rovině, ale stále více přecházela i do fyzické. V roce 1980 indická vláda byla nucena učinit rozhodnutí o vyvedení Aurovilu zpod kontroly společenství Šrí Aurobindy. V osadě se objevila stálá policejní stanice. Situace s Aurovilem způsobila také celkovou krizi hnutí, učení Šrí Aurobinda.
Dnes v Aurovilu žije kolem 1200 obyvatel místo 50000 a víc, jak to předpokládali organizátoři. Celkově je v oblasti, spolu s místním obyvatelstvem 13 vísek, 30000 lidí. Možná, že příčina neúspěchu Aurovilské touhy tkví v následující situaci: Aurovilec, jenž má povolení, má právo si vystavět dům, ale právnicky země, na níž stojí dům, náleží Aurovilu. Země se kupuje za prostředky Aurovilce, ale na jméno Aurovilu. Takže vychází, že důvěra se prokazuje Aurovilu, ale k žádnému z jeho obyvatel plná důvěra není. Každý obyvatel je závislý. Ale vždyť na projektu pracovali lidé, kteří se považovali za vysoce duchovní. Zřejmě duchovnost má i svůj rub.
Dnešní stav Aurovilu mě velice zarmoutil a sklíčil. Neměl jsem pochybnosti vůči Astasiinu projektu, avšak v hlavě mi začaly vznikat negativní myšlenky. Jestli se normální osada nevydařila v Indii - státě, jenž se považuje málem za vůdce v duchovním chápání lidského bytí, jestli se to nepodařilo při finanční podpoře ze strany indické vlády, UNESCO, sponzorů z různých států, jak tedy může Anastasia předvídat všechna „úskalí“ sama. No dobře, ať ne sama, ať dokonce spousta čtenářů, kteří sdílejí její názory, zkusí všechno propočítat, promyslet, předvídat. Všem společně se to také nemusí podařit, protože nikdo nemá zkušenosti.
Kdyby aspoň někdo znal ten stěžejní kámen, na kterém může být vybudováno šťastné bytí jednotlivého člověka a společenství celkově, tak zřejmě by šťastná společnost byla vybudována alespoň někde. Ale ona není! V žádném státě. Jsou pouze negativní zkušenosti. A kde hledat pozitivní?
„V Rusku!“ odpověděla Anastasia.
A NA ZEMI BUDE DOBRO
„Na jednom ruském statku žila svorná rodina. Manžel s manželkou a dvě děti. Chlapec Konstantin, asi osmiletý, a holčička Dáša, tak pětiletá. Jejich otec byl považován za jednoho z nejtalentovanějších programátorů Ruska. Ve své pracovně měl několik moderních počítačů, na nichž sestavoval programy pro vojenskou správu. Občas, ponořený do práce, vysedával u počítače i večer.
Členové rodiny, zvyklí scházet se večer, šli za ním do pracovny a tam se tiše zabývali každý svým. Manželka si sedala do křesla a vyšívala. Syn Konstantin četl nebo si kreslil, zobrazuje krajiny nových osad. Pouze pětiletá Dáša si ne vždy nacházela činnost pro duši a tehdy si sedala do křesla tak, aby viděla na všechny své blízké a dlouho si každého pozorně prohlížela. Občas zavírala oči a tehdy její tvář vyjadřovala celou škálu pocitů.
V ten večer, navenek obyčejný, seděla rodina v otcově pracovně, kde se každý zabýval tím svým. Dveře pracovny byly otevřené, a proto z dětského pokoje, jenž se nacházel vedle pracovny, všichni slyšeli kukání starožitných hodin s mechanickou kukačkou. Obvykle kukačka kukala pouze ve dne, ale již byl večer. Proto se otec odtrhl od své práce a podíval se na dveře, ostatní členové rodiny se udiveně dívali tam, odkud se před chvíli donesl zvuk. Pouze malinká Dáša seděla v křesle se zavřenýma očima a ničeho si nevšímala. Na jejích rtech hrál úsměv jednou sotva viditelný, podruhé zřetelný. Najednou se zvuk opět zopakoval, jako by se někdo nacházel v dětském pokoji, nařizoval ručičky hodin, donucuje mechanickou kukačku neustále kukat a zvěstovat další hodinu. Ivan Nikiforovič, tak se jmenoval otec rodiny, se otočil se svým křeslem směrem k synovi a řekl:
,Kosťo, jdi tam, prosím, zkus zastavit hodiny, nebo je oprav. Tolik let nám sloužil dědečkův dárek. To je nějaká divná porucha… Divná… Zkus ji opravit, Kosťo.’
Děti vždycky poslouchaly. Nedělaly to z bázně před trestem, nikdy také nebyly trestány. Kosťa a Dáša milovali a uctívali své rodiče. Největší radostí pro ně bylo dělat něco spolu s rodiči nebo plnit rodičovskou prosbu. Kosťa, když slyšel otcovu prosbu, se ihned zvedl, ale do dětského pokoje nešel k údivu matky a otce. Stál a díval se na mladší sestru sedící v křesle se zavřenýma očima. Z dětského pokoje se stále neslo kukání. Ale Kosťa stál a ustavičně se díval na svou mladší sestru. Galina - matka rodiny - se znepokojeně dívala na ztuhlého syna. Najednou se zvedla a polekaně vykřikla:
,Kosťo… Kosťo, co je to s tebou?’
Osmiletý syn se otočil k matce, udivený jejím leknutím, a odpověděl:
,Se mnou je všechno v pořádku, maminko, chtěl bych splnit otcovu prosbu, ale nemohu.’
,Proč? Nemůžeš se hýbat? Nemůžeš vejít do svého pokoje?’
,Mohu se hýbat,’ a na důkaz toho zamával Kosťa rukama a zadupal nohama, ,ale jít do pokoje je zbytečné, vždyť ona je tady a je silnější.’
‘Kdo je tady? Kdo je silnější?’ stále více se znepokojovala matka.
‘Dáša,’ odpověděl Kosťa a ukázal na mladší sestru, jež seděla v křesle se zavřenýma očima a usmívala se. ‘To ona přeřazuje ručičky. Pokoušel jsem se je vrátit na původní místo, ale mně se to nedaří, když ona…’
‘Co to říkáš, Kostěňko? I ty i Dášenka jste před námi, vidím vás, jakpak můžete být tady a zároveň hýbat ručičkami hodin v jiném pokoji?’
‘No ano, tady,’ odpověděl Kosťa, ‘ale myšlenka je tam, kde jsou hodiny. Jenomže její myšlenka je silnější. Proto také kukají, dokud její mysl zrychluje ručičky. Poslední dobou si tak často hraje. Říkal jsem jí, aby to nedělala. Věděl jsem, že se můžete znepokojit, ale Dáša stejně, jakmile se zamyslí, ihned začne něco vyvádět…’
‘Nad čím se Dáša zamýšlí?’ vstoupil do rozhovoru Ivan Nikiforovič. ‘A proč jsi nám o tom nic neřekl dříve, Kosťo?’
‘Vždyť to sami vidíte, jak se zamýšlí. Ručičky hodin - to není podstatné, takhle se jenom baví. Také to mohu dělat - hýbat ručičkami, když mi nikdo nepřekáží. Jenom se neumím zamýšlet jako Dáša. Když přebývá v zamyšlení, její myšlence nelze zabránit.’
‘Nad čím se zamýšlí? Víš o tom, Kosťo?’
‘Nevím. Tak se jí zeptejte sami. Já teď přeruším její zamyšlenost, aby neprovedla ještě něco.’
Kosťa se přiblížil ke křeslu, v kterém seděla jeho mladší sestra, a trochu hlučněji než obvykle, zřetelně pronesl:
‘Dášo, přestaň dumat. Jestli nepřestaneš, tak s tebou nebudu mluvit celý den. A vůbec, polekala jsi mámu.’
Řasy malinké holčičky se zachvěly, hodnotícím pohledem přešla všechny přítomné v pracovně a jako by se vzpamatovala, vyskočila z křesla a omluvně sklonila hlavu. Kukání se zastavilo a nějakou dobu bylo v pracovně naprosté ticho, které přerušil tichý, omlouvající se hlas malinké Dáši. Zvedla hlavičku, podívala se na mámu a otce zářícíma laskavýma očima a pronesla:
‘Maminko, tatínku, promiňte mi, jestli jsem vás polekala. Ale já musím, moc, moc to musím domyslet. Teď to nemohu nedomyslet. Zítra to také budu domýšlet, až si odpočinu.’ Rty holčičky se zachvěly, zdálo se, že se hned rozpláče, ale ona pokračovala: ‘Ty, Kosťo, se mnou nebudeš mluvit, ale já se stejně budu zamýšlet, dokud to nedomyslím.’
‘Pojď ke mně, dceruško,’ pronesl, snaže se být zdrženlivý, Ivan Nikiforovič, natáhl ruce k dceři a rozpřáhl je pro obejmutí.
Dáša se vrhla k otci. Poskočila a objala otce kolem krku, a chvíli se přitiskla k jeho tváři, potom sklouzla z kolenou, postavila se vedle a přitiskla se k němu hlavičkou.
Ivan Nikiforovič, z nějakého důvodu těžce skrývaje dojetí, začal mluvit s dcerou:
‘Nerozrušuj se, Dášenko, máma se už nepoleká, když se zamyslíš. Jenom pověz, o čem přemýšlíš. Co musíš rozhodně domyslet a proč se ručičky hodin hýbou rychleji, když myslíš?’
‘Chci, tatínku, udělat, aby všechno příjemné trvalo dlouho a nepříjemné málo a neznatelně, nebo vůbec, tak to chci domyslet, aby ručičky přeskakovaly nepříjemné a aby to nebylo.’
‘Ale vždyť všechno příjemné a nepříjemné nezáleží na hodinových ručičkách, Dášenko.’
‘Ne na hodinových ručičkách, tatínku. Pochopila jsem, že ne na hodinových ručičkách. Ale já s nimi zároveň hýbu, abych pociťovala čas. Kukačka odpočítává rychlost mé myšlenky, protože já to musím stihnout… Proto také hýbu ručičkami.’
‘Jak to děláš, Dášenko?’
‘Jednoduše. Krajíčkem myšlenky si představuji ručičky hodin, potom si pomyslím, že je třeba, aby se hýbaly rychleji, pohybují se rychleji, když začínám rychle myslet.’
‘Čeho chceš dosáhnout, dceruško, posouvajíc čas? Čím se ti nelíbí daný?’
‘Líbí se mi. Nedávno jsem pochopila, že čas není vinen. To lidé sami kazí svůj čas. Ty, tatínku, sedíš u svého počítače a potom na dlouho odjíždíš. Ty, tatínku, kazíš čas, když odjíždíš.’
‘Já? Kazím? Jak?’
‘Čas je dobrý, když jsme spolu. Když jsme spolu, pak bývají velice příjemné minutky a hodiny, a dokonce i dny. Tehdy se všechno kolem raduje. Pamatuješ se, tatínku, když jabloňka teprve začínala rozkvétat… Uviděli jste s mámou první kvítečky a ty jsi mámu popadl a začal s ní kroužit. Maminka se smála tak zvonivě, že se radovalo všechno kolem, lístečky a ptáčkové se radovali. A vůbec jsem se neurazila, že jsi nekroužil se mnou, ale s maminkou, protože moc miluji naši maminku. Společně se všemi jsem se radovala z takového času. Ale potom nastal jiný čas. Teď jsem pochopila, že ty jsi ho udělal jiný. Odjel jsi od nás na dlouho. Na jabloňce se už začala objevovat malinká jablíčka. Stále jsi byl pryč. A maminka chodila k této jabloňce a stála tam sama. Ale nikdo s ní nekroužil a nesmála se zvonivě a všechno kolem nemělo proč se radovat. A maminka má úplně jiný úsměv, když tu nejsi. Smutný úsměv. A tento čas je špatný.’
Dáša mluvila rychle a s rozechvěním. Najednou se jako by zarazila z něčeho uvnitř a vypálila:
‘Nesmíš ho zhoršovat, když je krásný…čas… Tatínku!’
‘Dášo… V něčem máš pravdu… Samozřejmě… Ale nevíš všechno o době, v které my všichni… V které žijeme,..’ popleteně mluvil Ivan Nikiforovič. Byl rozrušený. Potřeboval nějak objasnit nutnost svých odjezdů. Srozumitelně to objasnit své malinké dceři. Ale nenašel nic lepšího, než vyprávět jí o své práci a ukazovat na počítači schémata a modely raket.
‘Pochop to, Dášenko. Je nám tady, samozřejmě, dobře. I těm lidem, kteří žijí s námi v sousedství, je také dobře. Ale ve světě jsou jiná místa, jiné státy. A tam je mnoho různých zbraní… Abychom ubránili náš překrásný sad, sady a domy tvých kamarádek, tátové občas odchází. Náš stát také musí mít mnoho moderních zbraní, aby se ubránil… A nedávno… Dášenko… Rozumíš, nedávno v jiném státě, ne v našem, byla vynalezena nová zbraň… Zatím je silnější než naše… Tady se podívej na monitor, Dášenko,’ Ivan Nikiforovič ťukl na klávesnici a na monitoru se objevilo zobrazení rakety neobvyklého vzhledu.
‘Tady, Dášenko, podívej se. Je to velká raketa a na jejím trupu je padesát šest malých raket. Na povel člověka velká raketa vzlétá a směřuje k určenému bodu, aby tam zničila všechno živé. A ještě je velice těžké tuto raketu sestřelit. Pokud se k ní přiblíží jakýkoliv předmět, aktivuje se palubní počítač, od trupu se odděluje jedna z malinkých raket a ničí předmět.
Malinká raketa má větší rychlost než velká, poněvadž na začátku startu využívá setrvačnost velké. Aby se dalo sestřelit jedno takové monstrum, je třeba nasměrovat proti němu padesát sedm raket. Země, jež vyrobila nosnou raketu, má zatím pouze tři vzorky. Jsou důkladně schované na různých místech, v dolech, hluboko pod zemí, ale na povel vyslaný pomocí radiových vln mohou vzletět. Nevelká skupina teroristů již vydírá řadu států, vyhrožujíc jim velkým zničením. Musím rozluštit program palubního počítače nosné rakety, Dášenko.’
Ivan Nikiforovič se zvedl a začal chodit po pokoji. Dál rychle mluvil a stále více se nořil do svých myšlenek o programu, jako by zapomněl na svou dceru stojící u počítače. Najednou se rychle přiblížil k monitoru, na němž byl zobrazen vnějšek rakety, ťukl na klávesy a na obrazovce monitoru se objevilo schéma palivového systému raketového komplexu, potom schéma radarového zařízení, opět celkový pohled. Ivan Nikiforovič měnil zobrazení a již si nevšímal své malinké dcerky. Uvažoval nahlas:
‘Zjevně zásobili každý segment lokálním zařízením. Ano, samozřejmě, každý. Ale program nemůže být různý. Program je stejný…’
Najednou vedlejší počítač vydal poplašný zvuk, jako by vyžadoval okamžitou pozornost. Ivan Nikiforovič se otočil k monitoru vedlejšího počítače a ztuhl. Na monitoru blikalo a stále se opakovalo sdělení následujícího obsahu: „Poplach X“, „Poplach X“. Rychle ťukl na klávesy a na obrazovce se objevil člověk ve vojenské uniformě:
‘Co se stalo?’ zeptal se ho Ivan Nikiforovič.
‘Byly zaznamenány tři podivné výbuchy,’odpověděl voják. ‘Je vydán povel uvést celý obranný komplex do pohotovosti číslo jedna. Pokračují výbuchy menší síly. V Africe je zemětřesení. Nikdo to není schopen vysvětlit. Podle údajů informační služby všechny vojenské bloky planety jsou uvedeny do pohotovosti číslo jedna. Útočící strana není určena. Výbuchy pokračují, pokoušíme se objasnit situaci. Všem pracovníkům našeho oddělení bylo nařízeno přistoupit k analýze situace,’ rychle a vojensky přesně mluvil člověk z obrazovky monitoru a na konci dodal již ne nevzrušeně, ale s nějakým zvoláním:
‘Výbuchy pokračují, Ivane Nikiforoviči, výbuchy pokračují, přepínám…’
Obraz člověka ve vojenské uniformě zmizel. A Ivan Nikiforovič se stále díval na zhaslou obrazovku a usilovně přemýšlel. V zamýšlení se pomalu otočil ke svému křeslu, vedle kterého pořád stála malinká Dáša a zachvěl se díky neuvěřitelné domněnce. Uviděl, jak jeho malinká dcera přimhouřila oči a bez mrknutí se dívala na obrazovku s vyobrazením moderní rakety. Najednou její tělíčko sebou trhlo, Dáša s úlevou vydechla, zmáčkla klávesu „Enter“, a když se objevilo zobrazení další rakety, opět přimhouřila oči a začala se na něj soustředěně dívat. Ivan Nikiforovič stál jako ochrnutý, neměl sílu se pohnout z místa a pouze si v duchu horečně opakoval tutéž otázku: ‘Skutečně je vyhazuje do povětří? Vyhazuje je do povětří svou myšlenkou, protože se jí nelíbí. Ona je vyhazuje do povětří? Opravdu? Jak?’ Chtěl zastavit svou dceru a obrátil se na ni, ale nedokázal pronést ani slovo nahlas, pouze šeptal: ‘Dášo, Dášenko, dceruško, zastav se!’
Kostík, jenž pozoroval celou tuto scénu, se najednou rychle zvedl, přiběhl k mladší sestře, lehce ji plácl na zadeček a rychle pronesl:
‘Tak ty jsi teď, Dášo, polekala i tátu. Teď s tebou nebudu mluvit dva dny. Jeden den za mámu, druhý - za tátu. Slyšíš? Slyšíš, říkám, že jsi polekala tátu.’
Pomalu vycházejíc ze svého soustředěného stavu, Dáša se otočila k bratrovi a již nepřimhouřeným pohledem, ale prosícím a omluvným, se mu začala dívat do očí. Kosťa uviděl Dášiny oči, jež se naplňovaly slzami, položil ruku na její ramínko a méně přísně než dříve pronesl: ‘Tak dobře, ohledně mluvení jsem to přehnal, ale teď si své mašle ráno budeš uvazovat sama, nejsi malá.’ A se slovy: ‘Jen aby tě nenapadlo brečet,’ laskavě objal Dášu. Holčička se tvářičkou zabořila do Kosťovy hrudi, její ramínka se škubala, s hořkostí opakovala: ‘Opět jsem vás vylekala. Jsem nemožná. Chtěla jsem to udělat co nejlépe, ale vylekala jsem vás.’
Galina se přiblížila k dětem, přisedla na bobek a pohladila Dášinu hlavičku. Holčička se hned vrhla matce kolem krku a začala tiše plakat.
‘Jak to dělá, Kosťo? Jak?’ zeptal se syna Ivan Nikiforovič, jenž přicházel k sobě.
‘Stejně tak, jako s ručičkami na hodinách, tati,’ odpověděl Kosťa.
‘Ale hodiny jsou tady a rakety - daleko, a jejich poloha je přísně utajena.’
‘Tati, Dáše je úplně jedno, kde se nachází. Stačí jí, aby uviděla vnější formu předmětu.’
‘Ale výbuchy… Aby se vyhodily do povětří, je třeba spojit kontakty… A nejen jeden kontakt. Vždyť tam je ochrana, kódy…’
‘Vždyť Dáša, tati, spojuje všechny kontakty, do té doby, než nastane zkrat. Dříve to dělala velice dlouho, kolem patnácti minut a poslední dobou asi půl druhé minuty.’
‘Dříve?!’
‘Ano, tati, nejen s raketami. My jsme si tak hráli. Když začala přemísťovat hodinové ručičky, ukázal jsem jí své staré elektrické auto, kterým jsem rád jezdil, když jsem byl malý. Otevřel jsem kapotu a poprosil jsem ji, aby spojila drátky se světly, protože pro mě bylo těžké se tam dostat. Ona je spojila. A když poprosila o svezení, řekl jsem jí, že je ještě malinká a neví, jak je třeba startovat a brzdit, ale potom jsem souhlasil, protože ona naléhala. Vysvětlil jsem jí, co a jak je třeba zapnout, ale Dáša všechno udělala po svém. Dáša se, tatínku, posadila, chytla se za volant a jela, nic nezapínala. Ona si myslela, že zapíná, ale já jsem viděl, že nic rukama nedělá. Přesněji řečeno, zapínala, ale dělala to myšlenkami. A ještě se, tati, kamarádí s mikroby. Oni ji poslouchají.’
‘S mikroby?! S jakými mikroby?’
‘S těmi, kterých je mnoho, kteří žijí všude kolem nás a uvnitř nás. Nejsou vidět, ale oni jsou. Pamatuješ se, tati, na kraji našeho pozemku v lese trčely ze země kovové opěry od starého dálkového elektrického vedení?’
‘Trčely, a co?’
‘Byly rezavé, na betonových pilířích. Když jsme s Dášou chodili na houby, uviděla tyto pozůstatky, řekla, že je to moc špatné, že překáží růstu jahůdek a hub. Potom řekla: „Musíte je rychle, rychle sníst.“’
‘A co?‘
‚Za dva dny tyto rezavé pozůstatky a betonové pilíře nebyly. Zůstala jen pustá zem, zatím bez trávy… Mikroby snědly kov a beton.’
‘Ale proč? Proč jsi, Kosťo, dříve neřekl o všem, co se děje s Dášou?’
‘Bál jsem se, tati.’
‘Čeho?’
‘Četl jsem z historie… V nedávné minulosti byli lidé s neobvyklými schopnostmi izolováni. Chtěl jsem všechno říci tobě a mámě, ale nevěděl jsem, jaká slova mám najít, abyste pochopili, uvěřili…’
‘Kosťo, vždy ti věříme, a navíc jsi mohl předvést… Přesněji řečeno, poprosil bys Dášu, aby předvedla své schopnosti na něčem neškodném.’
‘Já jsem se, tati, bál něčeho jiného… Mohla by předvést…’ Kosťa zmlkl, a když začal mluvit, jeho řeč byla vzrušená a vášnivá. ‘Tati, mám vás s mámou rád… Na Dášu jsem občas přísný, ale také ji mám moc rád. Je hodná. Dáša je přátelská ke všemu v okolí. Neublíží ani broučkovi. A oni neubližují jí. Přiblížila se k úlu, posadila se přímo u česna a dívala se, jak létaly včely… Mnoho včel lezlo po jejích ručičkách, nožkách a po tváři, ale nebodaly. Dášenka nastavovala přilétajícím včeličkám dlaň, sedaly na ni a něco zanechávaly. Potom olízla svou dlaničku a zasmála se. Je hodná, tatínku…’
‘Uklidni se, Kosťo. Nerozrušuj se. Pojď, klidně zhodnotíme situaci. Ano, je třeba si všechno v klidu promyslet. Dáša je ještě dítě. Vyhodila do povětří několik moderních raketových komplexů. Mohla začít světová válka. Strašná válka. Ale i kdyby nebyla válka… Kdyby prolistovala stránky nejen s vyobrazením nepřátelských raket, ale i našich. Jestliže by začaly explodovat všechny existující rakety ve všech státech, svět by se mohl octnout na hranici všeobecné katastrofy. Mohly by zahynout stovky milionů lidí. Také mám rád naši malinkou Dášu. Ale miliony… Je třeba se poradit. Je třeba najít východisko. Ale prozatím, nevím… Je třeba Dášu nějak izolovat. Nějak… Ano. Možná, že je třeba ji na nějakou dobu uspat. Možná… A jaké je východisko? Jaké ještě lze najít východisko?’
‘Tati, tati… Počkej. Možná, že všechny smrtonosné zbraně, jež se jí nelíbí, lze odstranit ze světa?’
‘Odstranit? Ale… Proto je zapotřebí souhlas všech států. Všech vojenských bloků. Ano… Ale toho není možné dosáhnout rychle. Jestli je to vůbec možné. A zatím…’ Ivan Nikiforovič sebou najednou škubl, rychle se přiblížil k počítači, na monitoru ještě svítilo vyobrazení rakety, kterou Dáše zabránili zničit.
Vypnul monitor s vyobrazením rakety, přesedl k počítači spojení a začal posílat text: ‘Základně. Toto sdělení je třeba okamžitě předat všem vojenským blokům a mezinárodním hromadným sdělovacím prostředkům. Příčinou řady výbuchů raketových komplexů jsou bakterie, schopné způsobit zkrat. Jsou řízené. Je třeba zničit všechna vyobrazení munice, jež má schopnost explodovat. Všechna!!! Od nejmenší kulky po nejmodernější raketový komplex. Ten, kdo řídí bakterie, nepotřebuje vědět polohu předmětu s nebezpečím výbuchu, stačí mu pouze vidět jeho zobrazení.‘
Ivan Nikiforovič se podíval na usmívající se Dášu, jež si vesele povídala s mámou, a přidal ke sdělení následující text: ‘Lokalizace zařízení, které řídí výbuchy, není známa.’ Potom poslal na základnu šifrované sdělení.
Příští ráno se konalo mimořádné zasedání Vojenské rady Ruska. Kolem osady, v níž se nacházel statek Ivana Nikiforoviče, byla umístěna ochrana. Snažila se být nenápadná, vojáci byli převlečeni jako silničáři.
Pět kilometrů od osady se jako by začala budovat okružní cesta a „budovali“ ji současně na každém metru, ve dne v noci. Na statku Ivana Nikiforoviče byly instalovány televizní kamery, které sledovaly každou minutu života malinké Dáši. Obraz se přenášel do centra, jenž se podobalo základně řízení kosmických letů. Desítky odborníků, psychologů, vojáků, kteří byli připraveni vydat potřebné příkazy v případě extrémní situace, na směny hlídaly monitory. Odborní psychologové pomocí speciálního spojení doporučovali rodičům malinké Dáši, jak ji mají něčím upoutat, jen aby opět neupadla do zádumčivosti.
Ruská vláda vydala mezinárodní prohlášení, jež mnohým připadalo divné, v němž sdělila, že v Rusku jsou síly schopné vyhazovat do povětří jakoukoliv munici, na jakémkoliv místě. Tyto síly nejsou úplně kontrolované ruskou vládou, ale že se s nimi jedná. Nepravděpodobnost tohoto prohlášení potřebovala důkazy. Mezinárodní rada přijala rozhodnutí vyprodukovat sérii střel neobvyklé formy. Vyrobili je se čtvercovými nábojnicemi. Každá ze zemí účastnících se experimentu si vzala dvacet takových střel a schovala je na různá místa na svém teritoriu.“
„A proč udělali střely se čtvercovými nábojnicemi, proč nevzali obyčejné?“
„Báli se, že mohou vybuchnout nejen všechny střely existující na světě, ale i všechny náboje v zásobníkách pistolí policie a vojáků, všech lidí, jež měli u sebe zbraň s náboji.“
„Ano, samozřejmě. A jak dopadl pokus se čtvercovými nábojnicemi?“
„Ivan Nikiforovič pozval k sobě do pracovny svou malinkou dceru Dášu, ukázal jí fotografii čtvercové nábojnice a poprosil, aby ji vyhodila do povětří. Dáša se podívala na fotografii a řekla:
‘Mám tě moc ráda, tatínku, ale nedokážu splnit tvou prosbu.’
‘Proč?’ divil se Ivan Nikiforovič.
‘Protože se mi to nepodaří.’
‘Jakpak, Dášenko, dříve se ti dařilo, vyhodila jsi do povětří celou sérii moderních raket a teď se to nepovede?’
‘Vždyť jsem se tehdy rozrušila, tatínku. Nechtěla jsem, abys odjížděl, mnoho hodin seděl u svého počítače. Když sedíš u svého počítače, s nikým nemluvíš a nic zajímavého neděláš. Teď jsi stále nablízku. Stal ses moc hodným, tatínku, a proto se mi nepodaří žádné výbuchy.’
Ivan Nikiforovič pochopil - Dáša není schopná vyhodit do povětří hranaté nábojnice, protože jí není jasný cíl výbuchu, jeho smysl. Začal znepokojeně chodit po pracovně, horečně přemýšleje, jak má najít východisko. Začal vzrušeně přesvědčovat Dášu. Obracel se k dceři, ale jako by rozmlouval sám se sebou:
‘Nepovede se… Ano… Je to smutné… Po tisíciletí se ve světě válčilo. Končily války mezi jedněmi státy, začínaly válčit jiné. Hynuly miliony lidí, hynou i teď. Na zbrojení se utrácí obrovské prostředky… A byla možnost zastavit tento nekonečný ničivý proces, ale bohužel,..’ Ivan Nikiforovič se podíval na Dášu sedící v křesle.
Dceřina tvář byla klidná. Se zájmem se dívala, jak chodí po pracovně a mluví. Ale smysl slov, jež pronášel, ji nevzrušoval. Nechápala úplně, co je to války, jaké prostředky a kdo je utrácí.
Přemýšlela o něčem jiném: ‘Proč táta vzrušeně chodí po své pracovně mezi nevlídnými počítači, jež nedávají žádnou energii?Proč nechce vyjít do zahrady, kde kvetou stromy a zpívají ptáci, kde každá bylinka a větvička něčím neviditelným laskají celé tělo. Teď jsou tam máma a bráška Kosťa. Už aby táta co nejdřív ukončil svůj nezajímavý rozhovor a šli by společně do zahrady. Máma a Kosťa se ihned zaradují, jen co je uvidí. Máma se bude usmívat a Kosťa jí už včera slíbil povědět o tom, jak se lze dotknout daleké hvězdičky, dotýkaje se kamínku nebo květinky. Kosťa vždy plní své sliby…’
‘Dášenko, tebe nezajímá mě poslouchat? Nerozumíš tomu, co jsem řekl?’ obrátil se k dceři Ivan Nikiforovič. ‘Myslíš na něco jiného?’
‘Já, tatínku, přemýšlím: proč jsme tady a ne na zahradě, kde na nás všechno čeká?’
Ivan Nikiforovič pochopil, že s dcerou je třeba mluvit více upřímně a konkrétněji. A začal mluvit:
‘Dášenko, když jsi vyhodila do povětří rakety, dívajíc se na jejich zobrazení, zrodila se idea prověřit tvé schopnosti ještě jednou. Přesněji řečeno ukázat celému světu schopnost Ruska zničit všechny zbraně na světě. Pak bude zbytečné je vyrábět. Bude to nesmyslné a nebezpečné. Lidé budou sami likvidovat ty, co jsou již vyrobené. Začne všeobecné odzbrojení. Čtvercové nábojnice jsou vyrobené speciálně proto, abys mohla předvést své schopnosti a aby při tom nikdo nezahynul. Vyhoď je do povětří, Dášenko.’
‘Teď to udělat nemohu, tatínku.’
‘Proč? Dříve jsi mohla, teď nemůžeš.’
‘Dala jsem si slovo, že již nikdy nebudu nic vyhazovat do povětří. A když jsem si takové slovo dala, schopnost vyhazovat do povětří již nemám.’
‘Nemáš? Ale proč sis dala takové slovo?’
‘Bráška Kosťa mi ve své knížce ukazoval obrázky: jak se od výbuchů roztrhávají na kousky lidská těla, jak se lidé lekají výbuchů, jak padají a umírají stromy a dala jsem si slovo…’
‘Dášenko, takže již to nikdy nedokážeš? Alespoň ještě jednou… Pouze jednou. Tyto čtvercové nábojnice.’ Ivan Nikiforovič podal dceři fotografii čtvercové nábojnice. ‘Jsou vyrobené speciálně pro pokus a schované na různých skrytých místech. Ani vedle, ani poblíž nich nejsou lidé. Všichni čekají, jestli vybuchnou, nebo ne. Vyhoď je do povětří, dcerko, tohle nebude porušením slibu. Nikdo nezahyne. Naopak…’
Dáša se ještě jednou lhostejně podívala na fotografii čtvercové nábojnice a klidně odpověděla:
‘I kdybych zrušila dané slovo, tyto nábojnice stejně nevybuchnou, tatínku.’
‘Ale proč?’
‘Protože ty tatínku moc dlouho mluvíš. A já, když jsem se podívala na fotografii, ihned se mi znelíbily tyto čtvercové obludy. Nejsou hezké. A teď…’
‘Co teď?.. Dášenko… Co?’
‘Promiň mi, tatínku, ale potom, co jsi mi ukázal fotografii, jsi mluvil tak dlouho, že za tuto dobu je oni skoro snědli.’
‘Snědli? Co snědli?’
‘Tyto čtvercové nábojnice. Jakmile se mi tyto nábojnice znelíbily, pocítila jsem - oni se dali do pohybu a začali je rychle-rychle jíst.’
‘Kdo, oni?’
‘No, takoví malincí. Jsou všude kolem nás a uvnitř nás. Jsou dobří. Kosťa říká, že jsou to bakterie nebo mikroorganismy. A já jim říkám „po svém“, lépe: „mé malinké, miloučké“. To se jim líbí víc. Občas si s nimi hraji. Lidé si jich skoro nevšímají, ale oni se vždy snaží udělat dobře každému člověku. Když se člověk raduje, je jim také dobře od radostné energie, když se člověk zlobí a ničí něco živého, oni hynou ve velkém množství. Namísto těch, kteří zahynou, pospíchají další. Občas nestíhají vystřídat ty, které zemřeli a lidské tělo je nemocné.’
‘Ale ty jsi zde, Dášenko. A nábojnice jsou schované daleko, v různých státech pod zemí. Jak se mohli, no, tito tví „malincí“, v jiných zemích tak rychle dozvědět o tvém přání?’
‘Vždyť oni si řetězově velice rychle všechno vyprávějí, mnohem rychleji, než běhají elektroníci ve tvém počítači…’
‘Počítač… Spojení… Hned… Hned všechno prověřím, na našem teritoriu jsou kolem každé nábojnice instalované videokamery. Hned.’
Ivan Nikiforovič se otočil k počítači. Na obrazovce monitoru svítilo zobrazení čtvercové střely. Přesněji řečeno toho, co po ní zbylo. Trup střely byl rezavý, celý děravý, vedle se válela hlavice a byla značně zmenšená. Ivan Nikiforovič přepnul monitor, ale s ostatními střelami se děly stejné věci. Na monitoru se objevil člověk ve vojenské uniformě.
‘Dobrý den, Ivane Nikiforoviči, již jste sám všechno viděl.’
‘Jaké závěry udělala Rada?’ zeptal se Ivan Nikiforovič.
‘Členové Rady se rozdělili na dvě skupiny a radí se. Ochrana se pokouší vypracovat dodatečná opatření pro bezpečnost objektu.’
‘Neříkejte mé dceři objekt.’
‘Nerozčilujte se, Ivane Nikiforoviči, v dané situaci je to nepřípustné. Za deset minut u vás bude expertní skupina skládající se z předních odborníků, psychologů, biologů, radioelektroniků. Již jsou na cestě. Zajistěte jim kontakt s vaší dcerou. Připravte ji na to.’
‘K jakému názoru se přiklání většina členů Rady?’
‘Prozatím k úplné izolaci vaší rodiny v prostoru statku. Je nutné, abyste okamžitě odstranil všechna zobrazení technických prostředků. Zůstávejte poblíž dcery a pokuste se ji stále kontrolovat.’
Skupina odborníků Vojenské rady, která přijela na statek Ivana Nikoforoviče, besedovala v průběhu půldruhé hodiny s malinkou Dášou. Holčička trpělivě odpovídala na otázky dospělých, ale po půldruhé hodině se stala událost, jež přivedla do naprostých rozpaků odborníky přítomné na statku a také ty, kteří pozorovali všechno, co se odehrávalo, na svých obrazovkách na ústředí Rady bezpečí. Po půldruhé hodině komunikace s malinkou Dášou se otevřely dveře prostorné pracovny Ivana Nikiforoviče. Do pracovny vešel Kosťa, bratr Dáši. Nesl hodiny s kukačkou, která neustále kukala. Položil hodiny na stůl. Ručičky hodin byly na čísle jedenáct, a když mechanická kukačka měla ukončit určený počet kukání, velké ručičky se rychle otáčely na ciferníku a kukačka všechno začínala znova. Přítomní dospělí se překvapeně dívali jednou na podivné „chování“ hodin, podruhé na Dášu a mlčeli.
‘Oh,’ najednou vykřikla Dáša, ‘vždyť jsem úplně zapomněla. Mám důležitou práci. To má kamarádka Verunka točí ručičkami hodin. Tak jsme se domluvily. Pro případ, že na to zapomenu. Musím jít.’
Dva ochránci zablokovali východ z pracovny.
‘Na co zapomeneš, Dášenko?’ zeptal se dcery Ivan Nikiforovič.
‘Zapomenu jít na statek, na kterém žije má kamarádka Verunka, abych pohladila a zalila její malinkou květinu. Vždyť bez lásky je jí smutno. Má ráda, když se na ni dívají s láskou.’
‘Ale vždyť květina není tvá,’ poznamenal Ivan Nikiforovič, ‘proč ji tvá kamarádka nemůže pohladit sama, svou květinu?’
‘Tatínku, vždyť Verunka odjela s rodiči na návštěvu.’
‘Kam na návštěvu?’
‘Někam na Sibiř.’
Ze všech stran zazněly výkřiky přítomných, pronášené šeptem:
‘Není jediná!’
‘Jaké schopnosti má její kamarádka?’
‘Není sama!’
‘Kolik jich je?’
‘Jak je máme určit?’
‘Je třeba okamžitě udělat opatření ohledně každého podobného dítěte!’
Všechny výkřiky utichly, jakmile se ze svého místa zvedl starší šedivějící muž, jenž seděl stranou. Tento člověk měl vyšší hodnost a postavení nejen mezi přítomnými v pracovně Ivana Nikiforoviče. Byl předsedou Rady bezpečnosti Ruska. Všichni se k němu otočili a zmlkli. Šedivý člověk se díval na Dášu sedící na malém dřevěném křesílku a po jeho tváři tekla slzička. Potom se pomalu přiblížil k Dáše, klekl si před ní na jedno koleno a natáhl ruku směrem k ní. Dáša se zvedla, udělala krok, chytla se volánu svých šatů, předvedla poklonu a položila na jeho dlaň svou malinkou ručičku. Šedivý muž se na ni nějakou dobu díval, potom sklonil hlavu, s úctou políbil Dášinu ručku a řekl:
‘Odpusť nám, prosím, malinká Bohyně.’
‘Jmenuji se Dáša,’odpověděla holčička.
‘Ano, samozřejmě, říkají ti Dáša. Pověz nám, co bude na naší Zemi?’
Holčička se udiveně podívala do tváře staršího muže, přiblížila se k němu a svou dlaničkou opatrně utřela slzu na jeho tváři, dotkla se prstíkem kníru. Potom se otočila ke svému bratrovi a řekla:
‘Ty jsi mi, Kosťo, ještě slíbil pomoct s komunikací s liliemi ve Verunčině rybníčku. Pamatuješ se, jak jsi to sliboval?’
‘Pamatuji,’ odpověděl Kosťa.
‘Tak pojďme.’
‘Pojďme.’
Ve dveřním otvoru Dáša obešla ochránce, kteří se před ní rozestoupili, otočila se k muži, jenž stále klečel na jednom koleně, usmála se na něj a s jistotou pronesla:
‘A na Zemi bude… Bude dobro!’
Po šesti hodinách šedivý předseda Rady bezpečnosti Ruska vystoupil na rozšířeném zasedání:
‘Ve světě je všechno relativní. Ve srovnání s naší generací se ta nová jeví podobná bohům. Ne ona si má brát příklad z nás, ale my z ní. Celá vojenská moc planety