Ukázka z knihy:
Úvodem
Narodil jsem se z pohledu nezaujatého pozorovatele do ideálních podmínek. Moji rodiče jsou oba vysokoškoláci se širokým rozhledem. Měl jsem zdánlivě bezstarostné dětství, bylo o mě postaráno, měl jsem dvě babičky a dva dědečky, vyrůstal jsem v Praze v klidné zahradní čtvrti a naše rodinné hmotné zázemí bylo nadstandardní. Na základní škole jsem se velmi dobře učil, i maturitu jsem až trochu nečekaně zvládnul na samé jedničky a bez problémů jsem vystudoval vysokou školu. Nastoupil jsem jako stavební inženýr do práce, kde jsem se specializoval na obor statika, a vedl jsem si v zaměstnání poměrně velmi úspěšně. Má profese má tu výhodu, že ji nechce moc lidí dělat, protože se o ní říká, že je riziková. A tak mi umožňovala získat respektovanou pozici i bez politické angažovanosti. Od jedenácti let jsem aktivně sportoval, hrál jsem basketbal, a to také poměrně úspěšně, jako dorostenec jsem byl členem čtvrtého nejlepšího družstva v republice. Po vysoké škole jsem se oženil a s manželkou jsme měli dvě hezké chytré děti, které studovaly mimo jiné na soukromém gymnáziu „Buďánky“ pro nadané studenty. Po revoluci 1989 jsem se stal soukromým projektantem, krátký čas jsem se aktivně zapojil do komunální politiky jako poslanec čtvrtého pražského obvodu. Byl jsem přesvědčený, že žiju zdravě, nikdy jsem nekouřil, alkohol jsem pil málokdy a po ukončení své basketbalové éry jsem několikrát týdně rekreačně běhal. Měl jsem stále výbornou fyzickou kondici, neměl jsem nadváhu. Každou zimu jsme jezdili s dětmi na hory a v létě k moři. S lidmi jsem se snažil vycházet, měl jsem pověst slušného ohleduplného člověka, moji rodinu měli známí za fungující a bezproblémovou. Dělal jsem si čas i na kulturu, měl jsem rád bigbít i vážnou hudbu a z ní nejvíce Dvořáka.
Z vnějšího pohledu vypadalo všechno normálně a dobře.
Během roku 1999, po svých 45. narozeninách, jsem ale začal mít potíže s fyzickou výkonností a dýcháním, na začátku roku 2000 jsem měl už problémy vyjít po schodech do patra. Po dlouhém otálení jsem navštívil lékaře, který na základě běžného vyšetření krevního obrazu zjistil, že mám doslova příšernou anémii a odeslal mne na hematologickou kliniku. Tam byla stanovena diagnóza – Waldenströmova choroba, vzácný druh chronické leukémie, a protože byla tehdy ve stadiu ohrožujícím život, situaci tam řešili okamžitými transfuzemi. Tuto chorobu lze podle současných poznatků medicíny po nějakou dobu zadržovat chemoterapií. Ta doba možného přežívání je individuální, průměrně šest a půl roku, a co jsem slyšel, zatím od vypuknutí nemoci přežíval pouze jeden pacient výjimečně dlouho, a to dvacet pět let.
Tuto knihu jsem začal psát, když se mi narodilo třetí dítě, syn Ondřej, téměř přesně osm let po diagnostikování mé nemoci. Narodil se v mém druhém manželství, které jsem po rozvodu se svou první manželkou uzavřel před dvěma a půl lety. Má druhá žena si řekla, že společný život se mnou by jí mohl přinést zajímavé zkušenosti za podmínky, že se budu snažit najít cestu, jak normálně žít i s touto diagnózou.
První, co mi po vyslechnutí takové diagnózy přišlo, byla panika a otázka s mnoha otazníky na konci: „Proč zrovna já?“ Proč ne někdo, kdo krade, vraždí, podvádí, týrá zvířata či děti? Jak to, že někteří zločinci se dožívají ve zdraví vysokého věku? Existuje na světě aspoň drobek spravedlnosti? Podle čeho jsem tedy měl žít, aby mě něco takového nepotkalo? Dnes už si myslím, že všechno, co se mi stalo, je nějakým způsobem spravedlivé, že tomu rozumím a zčásti už i chápu. Ale průběžně mi dochází, že toho pochopení je ještě málo. Myslím si, že mezi porozuměním a pochopením je rozdíl, protože mám pocit, že je hodně lidí, kteří rozumí, že některé věci, které dělají, pro ně nejsou dobré, ale dělají je dál, protože jim to ještě „nedocvaklo“, ještě to nepochopili. A tak třeba dál kouří, i když už mají chronickou bronchitidu, nebo se dál v práci stresují, i když už měli infarkt. Dnes už jsem přesvědčený, že jsem se skutečně narodil do ideálních podmínek, ale postupně mi dochází, že já jsem dělal něco, co mělo z pohledu nějakého vyššího řádu stejný efekt, jako kdybych kradl, podváděl a zřejmě i zabíjel, i když ne podle platné Sbírky zákonů této země. A zřejmě i platí, že nevyužití nebo i zneužití skvělých životních podmínek je podle takového univerzálně platného řádu přitěžující okolnost. Dal jsem si tedy za cíl učit se a objevovat zákonitosti, podle kterých bych mohl co nejvíce porozumět a pochopit, proč všechno, co se mi v životě přihodilo, je spravedlivé, a jak se vyhnout krokům, které by mě znovu přivedly do akutního stavu nemoci, ve kterém jsem byl zatím dvakrát, naposled před čtyřmi lety. V tomto životním příběhu chci popsat své dosavadní zkušenosti a hledat nějakou cestu pro lepší budoucnost. A chci se o to podělit se všemi, kteří mají zájem a také hledají lepší život, obzvlášť s těmi, kteří už toho dosavadního mají plné zuby. Na cestu za tím lepším životem jsem potřeboval najít nějakou mapu, protože sám jsem nevěděl kudy jít. Mapu jsem našel a připadá mi čím dál tím zajímavější a funkčnější. Stala se jí v Čechách vznikající praktická životní filozofie pojmenovaná Principy života, jejíž autorkou je Dr. Helena Vertelmanová. Tu filozofii již několik let studuji a to, co jsem z ní pochytil, se snažím uplatňovat ve svém životě. Přál bych si být lepším studentem, aby se mi ještě lépe dařilo, ale zatím to ke své větší spokojenosti lépe neumím.
Na začátek tady uvádím šest základních východisek, na kterých filozofie Principy života staví, a průběžně se k nim budu vracet.
1. Nehody nejsou náhody, protože každý je svého štěstí strůjcem.
Kdyby každá nehoda byla dílem naprosté náhody, musel by i život sám být zcela náhodný. Život je však zcela prokazatelně spojen se složitou naprosto dokonale fungující strukturou, která by vůbec nemohla držet pohromadě, kdyby dění života mohlo být řízeno náhodami. Vycházíme proto z toho, že vše je výsledkem univerzálně platného řádu a vše má svou příčinu a následek – včetně nehod, nemocí a jiných událostí. Svůj život si tvoříme sami tím, jak se zapojujeme do řetězce příčinných souvislostí, ale protože si těchto souvislostí nejsme vždy dostatečně vědomi, míváme pocit, že leccos se stalo samo bez našeho přičinění řízením náhod či osudu. Čím více souvislostí člověk zná, tím je moudřejší a tím více je pánem svého osudu.
2. Objevení chyby je vylepšením vlastního obrazu světa.
Představa pevného fungujícího řádu, podle kterého se vše v našem životě řídí, by mohla vést k pocitu, že bychom tento řád už měli znát, že bychom ho měli dodržovat a že za jeho nedodržení budeme potrestáni. Taková představa může vést k chronickému strachu z chyby, který člověka v jeho žití zcela paralyzuje. Člověk pak není pánem svého života, protože jeho skutečným pánem je pomyslný soudce trestající chyby. My jsme však přesvědčení, že cílem a smyslem života není univerzální řád dodržovat, ale objevovat. Představme si, že nevíme, že hlavou zeď neprorazíme. Bušíme-li hlavou do zdi, bude nás hlava bolet. Nelze však říct, že by nás tak zeď trestala. Bolest hlavy je výsledkem příčinné souvislosti, která až dosud v našem obrazu světa chyběla, a pokud ji objevíme a přestaneme hlavou tlouct do zdi, bolest zmizí a náš obraz světa bude zase o kousek lepší. Moudrý je tedy ten, kdo se snaží najít všechny chyby ve svém obrazu světa, protože tak se stává pánem svého života.
3. Každý je nepostradatelný, jen musí přijít na to, kdy a kde.
Mnozí nejsou pány svého života, protože žijí v zajetí pocitu, že nejsou potřební, že jsou bezvýznamní či že si své místo na slunci musí tvrdě zasloužit. My jsme však přesvědčeni, že každý je součástí vesmíru (či alespoň planety) a pouhý fakt, že existuje, znamená, že zde má svoje místo, které patří právě jemu a na kterém je nepostradatelný. Jenomže nebývá jednoduché zjistit, kde je toto jedinečné místo, na kterém je člověk nezastupitelný. Moudrý je ten, kdo toto místo nehledá v potvrzeních druhých, ale ve svém vlastním nitru, protože tam leží skrytý potenciál. Komu se podaří tento potenciál nalézt a plně využít, ten je pánem svého života, protože ten má v životě své místo.
4. Plný potenciál člověka je možné dosáhnout jen spoluprací muže a ženy.
Mnozí nejsou pány svého života, protože se snaží být celým člověkem, i když jsou pouze muž, nebo pouze žena. Ti pak mají pocit, že jim vládne opačné pohlaví, protože jeho kvalit nikdy nejsou schopní dosáhnout. Moudrý je ten, kdo ví, že rovnoprávnost není stejnost. Rovnocennost muže a ženy spočívá v tom, že každý je nepostradatelný, i když má každý jiný potenciál a je tedy nepřekonatelný někde jinde. Pánem svého života je pak ten, kdo ve všech vztazích dělá to, co mu jde nejlépe a nesnaží se dokázat, že zvládne i to, na co není stavěný.
5. Každý člověk vždy dělá to, co ze svého úhlu pohledu považuje za nejlepší.
Nemůže být pánem svého života ten, kdo si myslí, že svět je plný nepřátel, kteří jsou proti němu. My si myslíme, že každý člověk vždy dělá to, co ze svého hlediska považuje za nejlepší. Problém však může spočívat v tom, že toto hledisko je velmi, velmi omezené. Moudrý ví, že zlo je výsledkem omezenosti a neznalosti, a proto miluje moudrost, protože ta je cestou k vítězství nad zlem.
6. Žít znamená měnit se.
Základem života je schopnost reagovat na podněty okolí. Nežije ten, kdo se snaží zůstat stále stejný. Moudrý ví, že časy se mění a s nimi se mění i hlediska a stanoviska. Je tak pánem svého života, protože mu nic nebrání vyjádřit sebe sama v každém okamžiku svého života, neboť ví, že co vypadá jako pravda dnes, nemusí jako pravda vypadat zítra. Je mu tedy jasné, že má smysl svoji pravdu vyjádřit, ale není důvod za ni bojovat, protože ji nakonec stejně odnese proud řeky života.
Úvodem
Narodil jsem se z pohledu nezaujatého pozorovatele do ideálních podmínek. Moji rodiče jsou oba vysokoškoláci se širokým rozhledem. Měl jsem zdánlivě bezstarostné dětství, bylo o mě postaráno, měl jsem dvě babičky a dva dědečky, vyrůstal jsem v Praze v klidné zahradní čtvrti a naše rodinné hmotné zázemí bylo nadstandardní. Na základní škole jsem se velmi dobře učil, i maturitu jsem až trochu nečekaně zvládnul na samé jedničky a bez problémů jsem vystudoval vysokou školu. Nastoupil jsem jako stavební inženýr do práce, kde jsem se specializoval na obor statika, a vedl jsem si v zaměstnání poměrně velmi úspěšně. Má profese má tu výhodu, že ji nechce moc lidí dělat, protože se o ní říká, že je riziková. A tak mi umožňovala získat respektovanou pozici i bez politické angažovanosti. Od jedenácti let jsem aktivně sportoval, hrál jsem basketbal, a to také poměrně úspěšně, jako dorostenec jsem byl členem čtvrtého nejlepšího družstva v republice. Po vysoké škole jsem se oženil a s manželkou jsme měli dvě hezké chytré děti, které studovaly mimo jiné na soukromém gymnáziu „Buďánky“ pro nadané studenty. Po revoluci 1989 jsem se stal soukromým projektantem, krátký čas jsem se aktivně zapojil do komunální politiky jako poslanec čtvrtého pražského obvodu. Byl jsem přesvědčený, že žiju zdravě, nikdy jsem nekouřil, alkohol jsem pil málokdy a po ukončení své basketbalové éry jsem několikrát týdně rekreačně běhal. Měl jsem stále výbornou fyzickou kondici, neměl jsem nadváhu. Každou zimu jsme jezdili s dětmi na hory a v létě k moři. S lidmi jsem se snažil vycházet, měl jsem pověst slušného ohleduplného člověka, moji rodinu měli známí za fungující a bezproblémovou. Dělal jsem si čas i na kulturu, měl jsem rád bigbít i vážnou hudbu a z ní nejvíce Dvořáka.
Z vnějšího pohledu vypadalo všechno normálně a dobře.
Během roku 1999, po svých 45. narozeninách, jsem ale začal mít potíže s fyzickou výkonností a dýcháním, na začátku roku 2000 jsem měl už problémy vyjít po schodech do patra. Po dlouhém otálení jsem navštívil lékaře, který na základě běžného vyšetření krevního obrazu zjistil, že mám doslova příšernou anémii a odeslal mne na hematologickou kliniku. Tam byla stanovena diagnóza – Waldenströmova choroba, vzácný druh chronické leukémie, a protože byla tehdy ve stadiu ohrožujícím život, situaci tam řešili okamžitými transfuzemi. Tuto chorobu lze podle současných poznatků medicíny po nějakou dobu zadržovat chemoterapií. Ta doba možného přežívání je individuální, průměrně šest a půl roku, a co jsem slyšel, zatím od vypuknutí nemoci přežíval pouze jeden pacient výjimečně dlouho, a to dvacet pět let.
Tuto knihu jsem začal psát, když se mi narodilo třetí dítě, syn Ondřej, téměř přesně osm let po diagnostikování mé nemoci. Narodil se v mém druhém manželství, které jsem po rozvodu se svou první manželkou uzavřel před dvěma a půl lety. Má druhá žena si řekla, že společný život se mnou by jí mohl přinést zajímavé zkušenosti za podmínky, že se budu snažit najít cestu, jak normálně žít i s touto diagnózou.
První, co mi po vyslechnutí takové diagnózy přišlo, byla panika a otázka s mnoha otazníky na konci: „Proč zrovna já?“ Proč ne někdo, kdo krade, vraždí, podvádí, týrá zvířata či děti? Jak to, že někteří zločinci se dožívají ve zdraví vysokého věku? Existuje na světě aspoň drobek spravedlnosti? Podle čeho jsem tedy měl žít, aby mě něco takového nepotkalo? Dnes už si myslím, že všechno, co se mi stalo, je nějakým způsobem spravedlivé, že tomu rozumím a zčásti už i chápu. Ale průběžně mi dochází, že toho pochopení je ještě málo. Myslím si, že mezi porozuměním a pochopením je rozdíl, protože mám pocit, že je hodně lidí, kteří rozumí, že některé věci, které dělají, pro ně nejsou dobré, ale dělají je dál, protože jim to ještě „nedocvaklo“, ještě to nepochopili. A tak třeba dál kouří, i když už mají chronickou bronchitidu, nebo se dál v práci stresují, i když už měli infarkt. Dnes už jsem přesvědčený, že jsem se skutečně narodil do ideálních podmínek, ale postupně mi dochází, že já jsem dělal něco, co mělo z pohledu nějakého vyššího řádu stejný efekt, jako kdybych kradl, podváděl a zřejmě i zabíjel, i když ne podle platné Sbírky zákonů této země. A zřejmě i platí, že nevyužití nebo i zneužití skvělých životních podmínek je podle takového univerzálně platného řádu přitěžující okolnost. Dal jsem si tedy za cíl učit se a objevovat zákonitosti, podle kterých bych mohl co nejvíce porozumět a pochopit, proč všechno, co se mi v životě přihodilo, je spravedlivé, a jak se vyhnout krokům, které by mě znovu přivedly do akutního stavu nemoci, ve kterém jsem byl zatím dvakrát, naposled před čtyřmi lety. V tomto životním příběhu chci popsat své dosavadní zkušenosti a hledat nějakou cestu pro lepší budoucnost. A chci se o to podělit se všemi, kteří mají zájem a také hledají lepší život, obzvlášť s těmi, kteří už toho dosavadního mají plné zuby. Na cestu za tím lepším životem jsem potřeboval najít nějakou mapu, protože sám jsem nevěděl kudy jít. Mapu jsem našel a připadá mi čím dál tím zajímavější a funkčnější. Stala se jí v Čechách vznikající praktická životní filozofie pojmenovaná Principy života, jejíž autorkou je Dr. Helena Vertelmanová. Tu filozofii již několik let studuji a to, co jsem z ní pochytil, se snažím uplatňovat ve svém životě. Přál bych si být lepším studentem, aby se mi ještě lépe dařilo, ale zatím to ke své větší spokojenosti lépe neumím.
Na začátek tady uvádím šest základních východisek, na kterých filozofie Principy života staví, a průběžně se k nim budu vracet.
1. Nehody nejsou náhody, protože každý je svého štěstí strůjcem.
Kdyby každá nehoda byla dílem naprosté náhody, musel by i život sám být zcela náhodný. Život je však zcela prokazatelně spojen se složitou naprosto dokonale fungující strukturou, která by vůbec nemohla držet pohromadě, kdyby dění života mohlo být řízeno náhodami. Vycházíme proto z toho, že vše je výsledkem univerzálně platného řádu a vše má svou příčinu a následek – včetně nehod, nemocí a jiných událostí. Svůj život si tvoříme sami tím, jak se zapojujeme do řetězce příčinných souvislostí, ale protože si těchto souvislostí nejsme vždy dostatečně vědomi, míváme pocit, že leccos se stalo samo bez našeho přičinění řízením náhod či osudu. Čím více souvislostí člověk zná, tím je moudřejší a tím více je pánem svého osudu.
2. Objevení chyby je vylepšením vlastního obrazu světa.
Představa pevného fungujícího řádu, podle kterého se vše v našem životě řídí, by mohla vést k pocitu, že bychom tento řád už měli znát, že bychom ho měli dodržovat a že za jeho nedodržení budeme potrestáni. Taková představa může vést k chronickému strachu z chyby, který člověka v jeho žití zcela paralyzuje. Člověk pak není pánem svého života, protože jeho skutečným pánem je pomyslný soudce trestající chyby. My jsme však přesvědčení, že cílem a smyslem života není univerzální řád dodržovat, ale objevovat. Představme si, že nevíme, že hlavou zeď neprorazíme. Bušíme-li hlavou do zdi, bude nás hlava bolet. Nelze však říct, že by nás tak zeď trestala. Bolest hlavy je výsledkem příčinné souvislosti, která až dosud v našem obrazu světa chyběla, a pokud ji objevíme a přestaneme hlavou tlouct do zdi, bolest zmizí a náš obraz světa bude zase o kousek lepší. Moudrý je tedy ten, kdo se snaží najít všechny chyby ve svém obrazu světa, protože tak se stává pánem svého života.
3. Každý je nepostradatelný, jen musí přijít na to, kdy a kde.
Mnozí nejsou pány svého života, protože žijí v zajetí pocitu, že nejsou potřební, že jsou bezvýznamní či že si své místo na slunci musí tvrdě zasloužit. My jsme však přesvědčeni, že každý je součástí vesmíru (či alespoň planety) a pouhý fakt, že existuje, znamená, že zde má svoje místo, které patří právě jemu a na kterém je nepostradatelný. Jenomže nebývá jednoduché zjistit, kde je toto jedinečné místo, na kterém je člověk nezastupitelný. Moudrý je ten, kdo toto místo nehledá v potvrzeních druhých, ale ve svém vlastním nitru, protože tam leží skrytý potenciál. Komu se podaří tento potenciál nalézt a plně využít, ten je pánem svého života, protože ten má v životě své místo.
4. Plný potenciál člověka je možné dosáhnout jen spoluprací muže a ženy.
Mnozí nejsou pány svého života, protože se snaží být celým člověkem, i když jsou pouze muž, nebo pouze žena. Ti pak mají pocit, že jim vládne opačné pohlaví, protože jeho kvalit nikdy nejsou schopní dosáhnout. Moudrý je ten, kdo ví, že rovnoprávnost není stejnost. Rovnocennost muže a ženy spočívá v tom, že každý je nepostradatelný, i když má každý jiný potenciál a je tedy nepřekonatelný někde jinde. Pánem svého života je pak ten, kdo ve všech vztazích dělá to, co mu jde nejlépe a nesnaží se dokázat, že zvládne i to, na co není stavěný.
5. Každý člověk vždy dělá to, co ze svého úhlu pohledu považuje za nejlepší.
Nemůže být pánem svého života ten, kdo si myslí, že svět je plný nepřátel, kteří jsou proti němu. My si myslíme, že každý člověk vždy dělá to, co ze svého hlediska považuje za nejlepší. Problém však může spočívat v tom, že toto hledisko je velmi, velmi omezené. Moudrý ví, že zlo je výsledkem omezenosti a neznalosti, a proto miluje moudrost, protože ta je cestou k vítězství nad zlem.
6. Žít znamená měnit se.
Základem života je schopnost reagovat na podněty okolí. Nežije ten, kdo se snaží zůstat stále stejný. Moudrý ví, že časy se mění a s nimi se mění i hlediska a stanoviska. Je tak pánem svého života, protože mu nic nebrání vyjádřit sebe sama v každém okamžiku svého života, neboť ví, že co vypadá jako pravda dnes, nemusí jako pravda vypadat zítra. Je mu tedy jasné, že má smysl svoji pravdu vyjádřit, ale není důvod za ni bojovat, protože ji nakonec stejně odnese proud řeky života.