Skládání veršů bylo pro korejské literáty výsostnou zábavou. I když přirozeně mnoho básní vznikalo tak říkajíc "o samotě", poetické sešlosti plnily v kulturním a společenském životě vzdělanců své nezastupitelné místo. Veršování v čínštině bylo mj. i prostředkem postupu v úřednické kariéře, protože spolu se studiem čínských konfuciánských textů a historie bylo ve staré Koreji nedílnou součástí vzdělání též studium klasické čínské poezie a esejů. Tak jako na tušových malbách krajin, v korejských básních hansi z mlh hlubokých údolí ční vysoké hory se zurčícími potoky, na nebi září měsíc a k němu vzhlíží poustevník-literát, který se (alespoň na čas, třeba než se poměry u královského dvora zase uklidní) vzdal světského shonu. Na jaře je jeho mysl uchvácena rozkvétajícími květy, v létě zaujata bubnováním dešťových kapek na listy stromů, na podzim s jistou melancholií sleduje opadávající listy, v zimě se nechává okouzlit bělostí sněhu. Zaujat celoročním divadlem proměn krajiny, poustevník pozorně a s vděčností sleduje rovněž mikrokosmos kolem sebe: květiny, dřeviny, ptactvo, hmyz a pokouší se porozumět tajemství existence, ať už je věřícím buddhistou, řádným konfuciáncem či vyznavačem taoismu, nebo - a to často - tím vším dohromady. Téměř padesát autorů a autorek z období 9.-19 stol. v tomto výboru zastoupených pochází především z konfuciánských úřednických vrstev, ale jsou mezi nimi i buddhističtí mniši, vznešené dámy či proslulé gejši. "Básně hansi představují poetickou tradici, která ve svých vrcholných projevech nasvěcuje skutečnost s takovou samozřejmou prostotou, lehkostí a grácií, že se až tají dech," napsala ve své předmluvě překladatelka Ivana Gruberová.