Když člověk onemocní, zůstane zpravidla se svou nemo cí sám. Je na něm, aby se s ní vyrovnal a nějak se s ní domluvil. Některé nemoci jsou parchanti zbabělí a stačí na ně jenom zadupat. Jiné však mají fyzičku a obrovské sebevědomí. K takovým borcům patří i rakovina. Ta má pověst favorita, a proto se jí lidé většinou tak zaleknou, že se s ní ani nepustí do boje. Já mám ale pro strach uděláno a postavila jsem se jí čelem. Vždycky jsem se tak ke všemu musela postavit, protože žádnou moji životní bitvu za mě nikdo jiný nevybojoval. A to byl vlastně důvod, proč jsem se rozhodla zveřejnit svůj deník. Pro vás, kteří se třeba právě teď s rakovinou potýkáte, i pro vás, které jednou takový zápas může potkat. Třeba se vám bude s mými zážitky bojovat lépe. Beru to podle sebe, vždycky mě potěšilo, když jsem zjistila, že v nějakém problému nejsem sama. Svůj deník věnuji vám všem, čtenářkám a čtenářům, ale také svému jedinému dítěti, synovi Jirkovi, který tam někde nahoře na mě čeká. Jirko můj milovaný, teď ještě za tebou nepřijdu. Mám tady spoustu rozdělané práce, vždyť mě znáš nerada odcházím od něčeho, co jsem nedokončila. A ty dobře víš, že teď musím pracovat za dva i za tebe. Moc se mi po tobě stýská a jednou ti to všechno budu vyprávět. Ale teď ještě ne.